Centrem československého zahraničního odboje byly zpočátku Spojené státy americké a od léta 1939 pak Paříž a Londýn.
Jedna dějová linka se tedy spolu s hlavními politickými představiteli okupované země přesunula nejprve do Paříže a nakonec, v létě roku 1940, do Londýna, kde 9. července vznikla dočasná exilová vláda.
Vznik a působení londýnské exilové vlády během druhé světové války nebyl samozřejmostí. Za jejím uznáním stála neúnavná drobná diplomatická práce Edvarda Beneše, ale i měnící se konstelace zahraniční politiky velmocí.
Československá exilová vláda uznaná roku 1941 Velkou Británií a SSSR a od roku 1942 i USA za de iure československou vládu spolu s prezidentem E. Benešem nakonec zabezpečila mezinárodně právní obnovu Československa v předmnichovských hranicích (s výjimkou Podkarpatské Rusi).

Edvard Beneš a hledání cesty do Londýna
Když Edvard Beneš odcházel z okleštěného Československa, lid se potměšile posmíval, že „Beneš měl plán aeroplán“. Čili ho podezíral z toho, že jenom tak utekl.
Edvard Beneš zcela jistě určitou představu měl. Na jedné straně je ovšem třeba vidět, že po mnichovské krizi byl nesmírně psychicky vyčerpaný. Takže to byl jeden limit, který přípravy na jeho exil velmi výrazně omezoval.
Na druhé straně si však vytvořil skupinu spolupracovníků zejména z diplomatů ministerstva zahraničních věcí, kteří mu měli vytvořit jakýsi zpravodajský zdroj. Ten mu měl přinášet do vzdáleného exilu, do Velké Británie a posléze do Spojených států, informace o dalším vývoji v druhé republice.
Jeho plán můžeme do určité míry rekonstruovat z několika málo poznámek, které si udělal o rozhovorech s Benešem Jaroslav Drábek, advokát napojený na zmíněnou skupinu diplomatů.
Základním východiskem Benešova uvažování bylo: aby se Československo mohlo obnovit, bude nutná válka - bez války Československo nevznikne.
To byla základní premisa, na které Beneš stavěl všechny svoje koncepce. Otázkou pro něj jenom bylo, kdy válka přijde. A to všechno záviselo zejména na politice britské vlády pod vedením Nevilla Chamberlaina.
Bylo celkem logické, že bude hledat nějaké uplatnění na Západě. Přitom postoj francouzských vládních kruhů k Benešovi po Mnichovu byl takový, že Francie nepřipadala v úvahu.
Beneš předpokládal, že by mohl působit ve Spojených státech, takže Londýn bral jako takové první útočiště v exilu, kde se připravoval právě na své působení na univerzitě v Chicagu.
Tam ostatně posléze odjel a tam ho také zastihly zprávy o událostech 14. až 16. března 1939.
Od zahraničního odboje k Československému národnímu výboru
Beneš se nejprve pokoušel vytvořit sjednocující orgán zahraničního odboje nazvaný Ústředí či Direktorium, který by tvořili českoslovenští vyslanci, kteří nevydali své diplomatické úřady Němcům.
Po vypuknutí druhé světové války se rýsovala šance konečně vytvořit i prozatímní exilovou vládu.
Myšlenka exilové vlády skutečně vznikla teprve po vypuknutí druhé světové války.
Edvard Beneše se hned po vypuknutí války pokusil sestavit exilovou vládu spolu s československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským, generálem Inग्रem a inženýrem Eduardem Outratou.
Požádali proto Francii a také Velkou Británii o uznání takové vlády. Jenže politika obou západních demokracií nevedla k uznání exilové vlády, protože by to znamenalo také uznání programu obnovy Československa.
Nechtěli proto uznat žádnou československou vládu tak, jako uznali například polskou exilovou reprezentaci. Ovšem chtěli využít československého exilu, chtěli mu dát jakousi naději.
Myšlenka exilové vlády tak na podzim 1939 padla a místo exilové vlády mohl být vytvořen pouze Československý národní výbor a hlavně mohly být ve Francii vytvářeny československé vojenské jednotky.
Jeho úkolem bylo reprezentovat československý lid v zahraničí a řídit čs. vojenské jednotky vytvářené ve Francii.
Předsedou výboru se stal jen pro interní forum E. Beneš, úřadujícím místopředsedou Msgre. J. Šrámek a členy Š. Osuský, generálové S. Ingr a R. Viest, H. Ripka, J. Slávik a E. Outrata.
Československý národní výbor postupně dosáhl omezeného mezinárodního uznání ze strany Francie, Velké Británie a britských dominií.
Národní výbor se cítil být alespoň v politickém smyslu exilovou vládou a hodlal zajišťovat nejen záležitosti čs. vojenských jednotek, ale i finance, zahraniční politiku, sociální péči o emigranty či propagandu.
K tomuto účelu zřídil tzv. Správy národního výboru, jako paralelu ministerstev.
Přesun centra do Londýna
Zásadní změnu v exilové politice přinesla vojenská porážka Francie a přesun čs. exilového centra do Londýna.
To souvisí s Československým národním výborem, který se po pádu Francie přemístil na půdu britských ostrovů.
Ve výboru pak byl de facto položen základ vlády, a to i ve složení personálním.
To znamená, že většina lidí, kteří byli členy národního výboru, se následně stala členy prozatímní exilové vlády, uznané v červenci 1940 Velkou Británií.
Vzhledem k tomu, že kvůli nepřízni francouzské vlády si E. Beneš za sídlo své činnosti zvolil Londýn, byla zřízena londýnská část předsednictva výboru vedená Jaromírem Smutným, který měl zároveň na starosti všeobecně politické oddělení.
V Londýně dále existovalo oddělení národohospodářské vedené Juliem Friedmannem, pro styk s domovem v čele s Prokopem Drtinou, sociální péče a pro Slovensko vedené Jánem Bečkem, všeobecně administrativní vedené J. Henzelem, přípravy mírové konference, účetní a vojenské vedené plukovníkem Františkem Moravcem.
Londýnské předsednictvo výboru zajišťovalo Benešovu politickou činnost směřující k prosazení uznání československé prozatímní vlády.

Uznání prozatímní československé vlády
21. července 1940 byla Velkou Británií s jistými výhradami uznána prozatímní československá exilová vláda vedená Msgre. Janem Šrámkem.
E. Beneš se v exilu ujal funkce prezidenta a systém orgánů tzv. prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci doplnila Státní a v roce 1942 i Právní rada.
Podle Ústavy z roku 1920, par. 70, odst. 1 prezident republiky jmenoval předsedu vlády a její členy (ministry) a zároveň jim podle par. 72 určoval jejich resorty.
Již 21. července 1940, tedy k datu britského uznání, Beneš jmenoval Msgre. J. Šrámka ministerským předsedou.
Šrámek reprezentoval kontinuitu s předmnichovským politickým uspořádáním i s pařížským ČSNV.
O den později, tedy 22. července 1940, jmenoval poté Beneš ostatní ministry exilové vlády a státní tajemníky.
Formálně byla vláda pokračováním ČSNV, na jehož mezinárodní uznání z let 1939-1940 a především personální složení navazovala.
První složení londýnské vlády
| Funkce | Osobnost |
|---|---|
| Ministerský předseda | Msgre. J. Šrámek |
| Ministr zahraničních věcí | Jan Masaryk |
| Ministr národní obrany | gen. Sergej Ingr |
| Ministr financí | Eduard Outrata |
| Ministr vnitra | Juraj Slávik |
| Ministr sociálních věcí | František Němec |
Ministrem zahraničních věcí se stal Jan Masaryk, ministrem národní obrany gen. Sergej Ingr a ministrem financí Eduard Outrata.
Všichni byli jmenováni jako odborníci bez stranické příslušnosti.
Ministrem vnitra jmenoval Beneš bývalého slovenského agrárníka Juraje Slávika a ministrem sociálních věcí sociálního demokrata Františka Němce.
Ministry bez resortu se stali agrárníci Ladislav Feierabend a Štefan Osuský a sociální demokrat Jaromír Nečas.
Členy vlády byli též státní tajemníci - gen. Rudolf Viest v ministerstvu národní obrany, sociální demokrat Ján Bečko v ministerstvu sociální péče, představitel Slovenské národní strany Ján Pauliny-Toth v ministerstvu financí a národní socialista Hubert Ripka v ministerstvu zahraničí.
Státní tajemníci vyjadřovali jednak dělbu práce v jednotlivých ministerstvech (např. H. Ripka měl na starosti v ministerstvu zahraničí propagandu) a jednak představovali zastoupení „Slovenska“ v těch ministerstvech, v jejichž čele stál Čech (Viest, Bečko a Paulíny-Tóth).
Právě druhý uvedený princip se plně prosadit nepodařilo a navíc jej oslabil i fakt, že Pauliny-Tóth, který patřil k významným spolupracovníkům Milana Hodži, funkci nepřijal.
Poté, co se podařilo komplikovaně emigrovat do Velké Británie v září 1940 jinému významnému slovenskému autonomistovi, agrárníku Jánu Lichnerovi, byl jmenován na uvolněné místo státního ministra.
Úkoly vlády a prozatímního státního zřízení
Na prvním zasedání exilového kabinetu, které se konalo 23. července 1940 se E. Beneš pokusil definovat poslání vlády v podmínkách exilu.
Uvedl, že na britskou žádost měla být velikost československých úřadů co možná nejmenší.
Jak připomněl ministrům již ve jmenovacím dekretu, bylo úkolem vlády pokračovat v tradicích první, masarykovské republiky a připravovat „republiku novou, přizpůsobující se dnešním poměrům válečným a novým poměrům, jež vzniknou po válce.“
Proto se vláda měla především starat o organizaci armády a vedení války, řídit československé zastupitelské úřady, pečovat o československé emigranty a budovat aparát prozatímního státního zřízení.
Beneš také vyjádřil přesvědčení, že exilová vláda bude symbolem „jednoty, svornosti a klidu“.
Celý exil měl sice jednotnou linii boje proti nacismu, osvobození Československa, nicméně zdaleka nebyl jednolitý, neměl stejnou myšlenkovou základnu a různé jeho části měly různé požadavky.
Státní rada a snaha o jednotu exilu
Beneš využil vlastně celého systému prozatímního státního zřízení.
Po polském vzoru také zřídil Státní radu.
Tu zřídil ale hlavně proto, že mu umožnila splnit podmínku britské vlády pro uznání prozatímní československé exilové vlády.
Podle té podmínky měl Beneš demonstrovat jednotu exilu a také to, že se mu podařilo dosáhnout dohody s významnými politiky, kteří stáli do té doby proti němu v opozici, především s Milanem Hodžou a Štefanem Osuským.
Pro Milana Hodžu Beneš právě rezervoval místo místopředsedy Státní rady.
A do jejího čela postavil Rudolfa Bechyněho, významného sociálního demokrata.
Tato Státní rada v Benešových úvahách hrála protiváhu exilové vládě, do jejíhož čela Beneš prosadil monsignora Šrámka, kterého viděl jako představitele pravice v rámci exilu.
Benešovi se podařilo na začátku podzimu 1939 vytvořit jakýsi dojem, že s hlavními rivaly je schopen aspoň komunikovat.
Sjednotit se to podařilo až v létě 1940.
Rozpory uvnitř londýnského exilu
Štefan Osuský a slovenská otázka
Štefan Osuský je významná postava československého odboje za druhé světové války.
Především v počátcích svou činností ve Francii velmi přispěl k tomu, že Francie neuznala 15. březen a umožnila další existenci československého vyslanectví ve Francii.
Kolem Štefana Osuského tak bylo možné zformovat počátky československého odboje v zahraničí.
Nicméně hlavní problém byl v tom, jak Osuský a Beneš viděli program pro zahraniční odboj.
Beneš viděl problematiku ve světle své teorie kontinuity - tedy obnovy Československa v předmnichovských hranicích - a zaměřoval se především na zahraničněpolitické úkoly.
Slovenskou nebo německou otázku pak ponechával až pozdějšímu vývoji, popřípadě řekl, že se o ní domluví až národ doma po osvobození.
Pro Štefana Osuského program sice také spočíval v obnově Československa v předmnichovských hranicích, ale zároveň chtěl, aby se Beneš zavázal, že slovenská otázka bude řešena již v průběhu exilu a že pozmění svůj vztah ke Slovensku.
Osuský se především snažil nějakým způsobem reflektovat udělení slovenské autonomie a pak také realitu existence slovenského státu.
Chtěl tedy jakési česko-slovenské vyrovnání či dohodu o řešení tohoto poměru.
Takto na sebe narazily dvě koncepce, Benešova a Osuského.
V roce 1942 totiž opustil vládu Benešův kritik Š. Osuský, který Benešovi vyčítal především jeho politiku vůči Slovensku a zároveň nesouhlasil s Benešovou zahraničněpolitickou orientací na Sovětský svaz.
Milan Hodža a další političtí rivalové
Někteří z nich, zejména Milan Hodža, pak ale nezareagovali příliš přátelsky a vstřícně vůči Československému národnímu výboru.
Osuský ostatně nechtěl do národního výboru vstoupit.
Milan Hodža vytvořil Slovenskou národní radu, posléze Československou národní radu.
Dalším rivalem byl generál Lev Prchala.
U Prchala to není jenom záležitost Polska, ale zejména pak záležitost Francie, kam po pádu Polska Prchala přešel a kde ho generál Ingr odstavil z vedení.
Důvodem může být, že v září 1938 byl Prchala velitelem 4. armády, která měla bránit jižní Moravu.
A generál Ingr byl jeho podřízeným, pouhým velitelem sboru, i hodnostně nižším generálem (Prchala byl armádním generálem, Ingr pouze divizním).
Myslím si proto, že hlavní roli sehrála obava, že by Prchala mohl Ingra nahradit ve vedení vojenské složky odboje.
Národní výbor podpořil Ingrovy návrhy ve vztahu k Prchalovi.
Samozřejmě Prchalova činnost v Polsku měla svá velká pozitiva, ovšem nalézáme tam i negativa.
Některá jeho vyjednávání s Poláky nebyla pro otázku československého odboje úplně bezproblémová.
Měl velké zásluhy, stejně jako je měl třeba Štefan Osuský, který byl později v odboji odstaven, ale v počátcích odboje se nikdo nevyhnul chybám.
Wenzel Jaksch a němečtí antifašisté
Otázka Wenzela Jaksche je poměrně komplikovaná.
Na jedné straně musíme vzít v potaz Jakschovy názory.
Pokud to můžeme nějak zjednodušit, v podstatě mu vyhovovalo pomnichovské uspořádání.
A to byla pro Beneše nepřijatelná věc.
Otázkou druhou pak byla záležitost, kterou jejich konflikt eskaloval.
Na konci roku 1940 Beneš oznamuje do vlasti domácímu odboji, že hodlá zapojit československé Němce do Státní rady.
V ten okamžik přichází od Ústředního vedení odboje domácího jakožto vrcholné organizace domácího odboje negativní reakce, že něco takového je nemožné a nepřípustné.
Beneš toho využil ve svůj prospěch k tomu, že jednání s Jakschem byla umrtvena a přišla úplně vniveč.
Po válce Jaksch odchází do Německa.
Vztah k moskevskému centru
Posledním problémem bylo moskevské centrum.
Je potřeba rozlišit období 1939 až 1941 a od roku 1941 dál.
Kominterna krátce po zahájení války označila válku za imperialistický střet dvou bloků a dále razila svoje revoluční východiska a teze.
To se pak promítalo do politiky komunistického exilu, který byl velmi nepřátelsky naladěn vůči veškerým Benešovým snahám, o Osuském a Hodžovi nemluvě.
Někteří komunističtí představitelé to však neakceptovali.
Markantní výjimkou je Vlado Clementis, který kritizoval pakt Molotov - Ribbentrop.
Byl za to vyloučen z komunistické strany a lze říci, že pravděpodobně za tuto neposlušnost zaplatil v roce 1952 životem.
Nicméně i v období 1939 až 1941 si Beneš, přestože ve vzkazech domů komunisty kritizoval, nikdy nezavřel cesty ke kontaktům se sovětskými představiteli.
Zejména na podzim 1939 jsou to jeho známé dva rozhovory s Majským (sovětským velvyslancem v Anglii).
A když se Fierlinger přesunul do Londýna, také udržoval kontakty s Majským atd.
Fakt je, že Benešovi se podařilo ve srovnání třeba s Poláky, kteří de facto byli se Sovětským svazem ve válečném stavu, dosáhnout významných úspěchů.
Ještě před útokem Německa na Sovětský svaz byla v Moskvě přijata vojenská mise Heliodora Píky.
A hlavně se pak podařilo prosadit propuštění značné části kontingentu československých vojáků, kteří byli předtím internováni v části Polska okupované Sověty.
Část z nich byla v několika transportech (nejdřív na jaře 1940 a potom na jaře 1941) uvolněna do dalšího boje proti mocnostem Osy (nejprve do Francie a potom na Střední východ), což byl pozoruhodný úspěch.
Když se potom vede analogie mezi československým a polským exilem a vztahy se Sovětským svazem, je vidět, že polsko-sovětská animozita byla nesčetněkrát významnější než jakékoli rozmíšky mezi Československem a Sovětským svazem, jakkoli bylo vyslanectví zrušeno.
U moskevských komunistů, kteří přišli z Československa, je důležité, že v exekutivě Kominterny působil Klement Gottwald jako jeden z členů tohoto orgánu.
Aktivně tak přispíval k formování této politiky.
V polovině září 1939 například přichází Klement Gottwald s další direktivou Kominterny, která se týkala národních legionů.
Kominterna doporučila, aby dělníci nebo členové komunistických stran do těchto legionů nevstupovali.
Měly to být jednotky, které vznikaly za hranicemi okupovaných zemí z příslušníků těchto okupovaných států.
To se bezprostředně dotýkalo také Československa, protože podle této direktivy českoslovenští příslušníci komunistické strany nesměli vstupovat do československé zahraniční armády.
Státní správa, ministerstva a financování
Financovalo se to z prostředků úvěru, který získala československá exilová vláda od Velké Británie.
Británie poskytla úvěr jak na úřady, tak vojenské, na jednotky a záležitosti jejich výzbroje a výstroje.
Úvěr to byl relativně vysoký, 7,5 milionu liber, ale zároveň byl to úvěr, který jsme museli splatit, a navíc byl garantován jistým ujednáním ohledně československého měnového zlata.
Úvěr byl v roce 1942 a 1944 postupně navyšován o další miliony liber.
Státní zřízení v zahraničí, nejen vojenské jednotky, ale i provoz ministerstev něco stál. A ne málo.
Vláda řídila výkon exekutivní činnosti prozatímního státního zřízení a formou jejích právních předpisů byla i v exilu nařízení vlády.
Vláda konala pravidelné schůze ministerské rady, z kterých byl pořizován stenografický a strojopisný zápis a na závěr jednání vlády byla zaznamenána krátká usnesení nazývaná „výsledky ministerské rady“.
Administrativní zajištění chodu vlády včetně výše zmínění zápisů z jednání mělo na starosti Předsednictvo ministerské rady.
Pod něj spadaly i administrativní záležitosti vládních výborů - zejména tzv. hospodářských a personálních ministrů a příslušných úřednických komisí.
Pod Předsednictvo ministerské rady spadala i koordinace přípravy právních norem - dekretů prezidenta republiky projednávaných vládou a nařízení vlády a vydávání Úředního věstníku československého.
Předsednictvo ministerské rady
Předsednictvo ministerské rady bylo organizované, s některými výjimkami, podle předmnichovského vzoru a navazovalo na předsednictva Československého národního výboru.
V jeho čele stál J. Zedtwitz.
Jeho zástupcem byl nejprve A. Procházka, který byl v Předsednictvu ministerské rady též významným legislativním expertem a podílel se i na přípravě koncepce vydávání dekretů prezidenta republiky v londýnském exilu a na celé řadě právních expertiz.
V roce 1942 byl jmenován členem nově zřízené Právní rady.
Dalším významným úředníkem, a po roce 1941 Zedtwitzovým zástupcem, byl syn ministra Jaroslava Stránského Jan.
Posledním z nejvyšších úředníků Předsednictva ministerské rady byl E. Sahánek, který měl na starosti zejména ekonomické záležitosti.
Předsednictvo ministerské rady bylo personálně relativně malým orgánem a oproti předmnichovské praxi přenechalo v podmínkách exilu některé z pravomocí kanceláři prezidenta republiky a také některým resortům.
Například na tiskové věci nemělo v exilu Předsednictvo žádný vliv, neboť je řídil státní tajemník v ministerstvu zahraničí H. Ripka.
Stejně tak personální záležitosti státních zaměstnanců zabezpečovalo spíše než Předsednictvo ministerské rady ministerstvo vnitra.
Již od srpna 1940 pak Předsednictvo ministerské rady využívalo služeb protokolárního oddělení Kanceláře prezidenta republiky, v jehož čele stál J. Šejnoha.
Úředníci Předsednictva ministerské rady se účastnili i na pracích spojených s přípravou na právní a politické zajištění obnovy Československa.
Proměny vlády v letech 1941 až 1945
Rekonstrukce z října 1941
První významná změna ve složení vlády nastala 27. října 1941.
E. Beneš důvody, které jej vedly k rekonstrukci vlády, uvedl v dopise předsedovi vlády J. Šrámkovi.
Došlo podle něj ke stabilizaci mezinárodního postavení československého prozatímního státního zřízení, poté co bylo uznáno ze strany Velké Británie, SSSR, USA, Číny a dalších spojenců.
Podařilo se vytvořit československé pozemní i letecké vojenské jednotky, které měly mezinárodněprávní základ ve smlouvách s Británií a SSSR.
Beneš též zmínil nutnost zahájit přípravy na hospodářskou rekonstrukci a na další poválečné úkoly.
Z toho vyplývaly nové úkoly a nové složení vlády.
Došlo proto nejen k personálním změnám, ale i k vzniku nových vládních resortů.
Beneš též předpokládal, že začnou pravidelná zasedání výboru tzv. hospodářských ministrů.
Členy vlády po 27. říjnu 1941 byli nově ministr financí L. Feierabend, ministr hospodářské rekonstrukce J. Nečas a státní ministr pověřený správou věcí spadající pod ministerstvo spravedlnosti J. Stránský.
Dosavadní ministr financí E. Outrata byl jmenován státním ministrem pověřeným vedením ministerstva obchodu, průmyslu a živností.
Dosavadní státní tajemníci J. Bečko, H. Ripka a R. Viest byli jmenováni státními ministry a J. Bečko byl navíc pověřen vedením Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu, administrativně podléhajícího Předsednictvu ministerské rady.
Jeho úkolem bylo provádět kontrolu finančního hospodaření orgánů prozatímního státního zřízení a podniků, které byly na britské půdě zřízeny s účastí československého státu.
Krize a rekonstrukce z listopadu 1942
Další ze změn ve vládě měla politické pozadí.
Dne 14. listopadu 1942 Beneš učinil poslední velkou rekonstrukci exilového kabinetu.
Oficiálně si změnu vlády vynutilo další rozšíření počtu resortů.
Ve skutečnosti tak však byla vyřešena vládní krize způsobená již koncem září 1942 spory o financování zahraničního odboje ze zbrojařských aktivit společnosti Caswick a osobním sporem J. Nečase a E. Outraty.
Situace vyvrcholila 12. listopadu 1942, kdy 11 členů kabinetu podalo Msgre Šrámkovi demisi doprovázenou dopisem J. Masaryka Šrámkovi.
Šrámek proto týž den demisi svoji i celého kabinetu oznámil Benešovi.
V dopise uvedl, že většina členů vlády, kteří demisi podali, argumentovala „ztrátou důvěry v ovzduší vzájemné kolegiálnosti v kabinetu.“
Z vlády nakonec odešel jak E. Outrata, tak jeho kritik, sociální demokrat J. Nečas.
Složení vlády od listopadu 1942
| Osobnost | Funkce a politická příslušnost |
|---|---|
| Msgre. J. Šrámek | ministerský předseda, strana lidová |
| J. Masaryk | ministr zahraničí, bez stranické příslušnosti |
| gen. S. Ingr | ministr národní obrany, bez stranické příslušnosti |
| J. Bečko | ministr sociální péče, sociální demokracie |
| L. Feierabend | ministr financí, strana agrární |
| J. Lichner | ministr zemědělství, strana agrární |
| F. Němec | ministr hospodářské obnovy, sociální demokracie |
| J. Slávik | ministr vnitra, strana agrární, poté hospitant národně socialistické strany |
| J. Stránský | ministr spravedlnosti, národně socialistická strana |
| H. Ripka | státní ministr v ministerstvu zahraničí, národně socialistická strana |
| gen. R. Viest | státní ministr v ministerstvu národní obrany, bez stranické příslušnosti |
Exilová vláda měla tedy od listopadu 1942 následující osobní a stranické složení: Msgre. J. Šrámek (strana lidová) - ministerský předseda, J. Masaryk (bez stranické příslušnosti) ministr zahraničí, gen. S. Ingr (bez stranické příslušnosti) - ministr národní obrany, J. Bečko (sociální demokracie) - ministr sociální péče a současně správce věcí spadajících do působnosti ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, L. Feierabend (strana agrární) - ministr financí, J. Lichner (strana agrární) - ministr zemědělství a současně správce věcí spadajících do působnosti ministerstva veřejných prací, F. Němec (sociální demokracie) - ministr hospodářské obnovy a současně správce věcí spadajících do působnosti ministerstva obchodu, průmyslu a živností, J. Slávik (strana agrární, poté hospitant národně socialistické strany) - ministr vnitra a současně správce věcí spadajících do působnosti ministerstva školství a národní osvěty, J. Stránský (národně socialistická strana) - ministr spravedlnosti.
H. Ripka (národně socialistická strana) - státní ministr v ministerstvu zahraničí a gen. R. Viest ( bez stranické příslušnosti) - státní ministr v ministerstvu národní obrany.
Poslední personální změny
Mezi další změny ve vládě patřilo jmenování F. Němce vládním delegátem pro osvobozené území a jeho nahrazení sociálním demokratem V. Majerem 4. srpna 1944, stejně jako odchod gen. S. Ingra a R. Viesta z vlády v týž den v souvislosti s jejich jmenováním do velitelských funkcí československé armády respektive československých vojenských jednotek na Slovensku.
Vedením resortu národní obrany tak byl 19. září 1944 pověřen Jan Masaryk.
Poslední změnou londýnských exilových vlád byla rezignace L. Feierabenda 28. února 1945 pro nesouhlas s připravovanou demisí vlády před cestou do Moskvy a s její celkovou zahraničně politickou orientací i s probíhajícími jednáními o vznik Národní fronty s vyloučením agrárníků.
Každodennost londýnského politického exilu
Předkládaný projekt se zabývá životem československých politiků v Londýně za druhé světové války.
Sleduje primárně prostředí kolem prezidenta Edvarda Beneše.
Sami aktéři se o vlastní exilové komunitě zmiňovali jako o „městě ve městě“ nebo „velké vesnici“.
Projekt se zabývá otázkou, jak byly tyto politické elity konstituovány, a představuje je v rutinních, všednodenních rytmech i neobvyklých nepředpokládaných situacích.
Perspektiva všedního dne nabízí možnosti rekonstrukce exilového prostředí, včetně struktur mocenských vztahů.
Metaforou exilového vládnoucího dvora se projekt soustředí na otázky, jak byl politický exil inscenován, a analyzuje různé stupně formálnosti tohoto prostoru.
Cílem projektu je přispět k historiografii československého londýnského exilu jako fenoménu na průsečíku žité praxe a symbolických praktik.
Pohnutou historii mělo i hledání vhodného místa pro zasedání vlády a úřadování Předsednictva ministerské rady.
Nejprve byla využívána budova londýnského Předsednictva Národního výboru v Park Street.
Avšak v průběhu letecké bitvy o Británii a intenzivního bombardování Londýna dostala tato budova dokonce dva zásahy a nebylo ji možno užívat.
Proto se Předsednictvo ministerské rady na čas stěhovalo na Picadilly a vláda zasedala v budově československého vyslanectví v Grosvenor Place číslo 9.
Od prosince 1940 se Předsednictvo ministerské rady definitivně přestěhovalo na Princes Gate č. 60-61 v Exhibition Road, kde se konaly i schůze exilové vlády.

Pavel Tigrid a londýnský svět československého exilu
Pobyt v Londýně v době druhé světové války je zatím celkem opomíjenou etapou života Pavla Tigrida (1917-2003), této mimořádně významné osobnosti českých dějin dvacátého století.
Přitom právě Londýn znamenal pro Tigrida dobu formování.
Seznámil se s tím, co jej pak provázelo v dalších desetiletích: s organizační a vydavatelskou činností, prací v rozhlase, žurnalistikou, kritikou, životem v exilu i politikou.
V Londýně dozrál, ze studenta se stal osobností.
Reportážní a autobiografický text Pavla Tigrida Volá Londýn. Ze zákulisí čs. vysílání z Londýna je přes svůj poměrně nevelký rozsah mimořádnou příležitostí nahlédnout s Pavlem Tigridem do jeho londýnského světa za války.
Tato Tigridova práce jaksi zapadla.
Autor reportážní vyprávění napsal na pokračování pro svůj časopis Vývoj.
První část vyšla v říjnu 1947 a poslední část zveřejnil v Praze doslova v předvečer února 1948.
Reportážní text je přes vznik v autorově raném období formálně vyzrálý, čtivý, informačně a dnes i historicky cenný.
Takto podrobně se ke svému londýnskému období už literárně nikdy nevrátil.
Knížka doplňuje již v minulosti vydané Tigridovy práce o jistý základ, a to jak z hlediska tématu, tak i doby vzniku.
V neposlední řadě je přínosem knihy přiblížení činnosti československého exilu ve Velké Británii.
Ke stému výročí narození Pavla Tigrida vyšla kniha, kterou připravil pracovník Vojenského historického ústavu Praha Prokop Tomek.
Věnuje se působení významného českého novináře v Londýně, během druhé světové války.
Knihu vydal Ústav pro studium totalitních režimů.
Cesta z Londýna přes Moskvu
Vláda však na nátlak československých komunistů nebylo umožněno, aby se vrátila ve své funkci na osvobozené území.
Cesta do Československa totiž v březnu 1945 vedla symbolicky přes Moskvu.
Nakonec však v Londýně vzniklo politické těleso, které svojí orientací, víceméně pod taktovkou exilového prezidenta, rozhodlo o směřování naší země na dlouhá desetiletí.
Ze zpětného pohledu se mnoho věcí jeví přinejmenším jako sporných a některá Benešova rozhodnutí lze označit minimálně za rozporuplná, jeho upřímnou obdivuhodnou snahu o obnovu Československa však popřít neleze.
tags: #vedeni #ceskoslovenskeho #exilu #v #londyne