Syn Marie Terezie císař Josef II. vidí nutnost reforem a s nadšením sahá po myšlenkách osvícenství.
Bez velké slávy a početného doprovodu procestuje inkognito svou obrovskou říši. Na vlastní oči zjišťuje, jak žijí jeho poddaní, jak trpí robotou, jak hladoví. Setkává se s prostými lidmi i s knížaty a králi, navštěvuje špitály a továrny a neustále sbírá nové poznatky, které využívá při budování svého moderního státu.
A čím že vlastně byl vladař, syn i nástupce Marie Terezie, opravdu tak unikátní? On totiž bez velké slávy a také bez početného doprovodu procestoval Josef II. zcela inkognito už na konci 18. století svou obrovskou říši. A proč to vše? Právě tak sám na vlastní oči zjišťoval, jak vlastně vůbec žijí jeho věrní poddaní, jak moc zoufale trpí robotou, jak hladoví.
U sestry ve Versailles pociťuje předzvěsti Velké francouzské revoluce. A tak nakonec na svých cestách Evropou strávil hned čtvrtinu doby svého vládnutí.
Josef II. jako následník trůnu
Josef II. (13. března 1741 Vídeň - 20. února 1790 Vídeň) byl v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 (nekorunovaný) král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský.
Byl synem Marie Terezie a Františka I. Josef II. se narodil jako arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský, nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. a ještě téhož dne byl pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus.
Na počátku roku 1741 nemohla být situace v Rakousku horší. Jen několik týdnů po smrti císaře Karla VI. se koalice evropských mocností, především Francie, Španělsko, Bavorsko a Prusko, pevně rozhodla zmocnit habsburského dědictví.
A to v době, kdy se Marie Terezie musela vyrovnávat s téměř nepřekonatelnými těžkostmi: státní kasa byla prázdná, ministři přestárlí a nejednotní, nálada lidu velmi špatná, císařská armáda po smrti prince Evžena neměla vůdce a hranice země zase pořádnou ochranu.
Marie Terezie navíc ještě nosila začátkem roku 1741 smutek. Oplakávala nejen smrt svého otce, ale i v té době nejmladší dcery Karoliny, která 25. ledna v pouhém roce života zemřela.
Když jí 13. března začaly porodní bolesti, panovalo téměř nesnesitelné napětí. V dvorní kapli byly vystaveny nejsvětější předměty a ve všech kostelích se konaly modlitby.
Asi ve dvě hodiny ráno spatřil světlo světa zdravý silný chlapec, který byl ještě téhož dne pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Vypuklo obrovské nadšení. Lidé v ulicích oslavovali narození následníka trůnu jako vysvobození. Radostná zpráva o Josefově narození se šířila po celé zemi rychlostí blesku.
Dětství, výchova a osvícenské myšlenky
Josef vyrůstal v živé, veselé dítě. V dětském pokoji se brzy točilo všechno kolem něho. Že ho všichni rozmazlovali, mu ovšem neprospívalo. Už v nejranějším věku si pyšně uvědomoval svou důležitost.
Pruský vyslanec ho popisoval jako trucovité zarputilé dítě: „Jeho výraz je hrdý a pyšný a stejně takovou má povahu. Protože ho ani v nejmenším za to nekárají, posilují ho v tom a vychovávají ve staré pýše rakouského domu. Všem lidem tyká. Má už teď přehnanou představu o své důstojnosti,“ napsal a nepřímo dával vinu Marii Terezii.
Josef si ale neužíval volnosti. Byl od svého prvního nadechnutí vpraven do těsného korzetu dohledu a péče, předpisů a pravidel. Denní program měl dopodrobna naplánovaný.
Vstával v 6:45 a hned ho čekaly ranní modlitby. Až do večera dostával lekce v historii a zeměpisu, aritmetice a geometrii, šermu a tanci. Učil se latinsky, mluvil plynně francouzsky a k tomu italsky, česky a maďarsky.
Jedním z učitelů, který Josefa ovlivnil do budoucna nejvíce, byl August Beck. V protikladu k zásadám Marie Terezie ho učil, že panovník není za své jednání zodpovědný Bohu, ale mnohem spíš má sloužit poddaným, o jejichž blaho má usilovat.
Náboženská tolerance, odmítání mučení a nevolnictví jako dávno překonané formy - takové revoluční myšlenky Beck prosazoval. U mladého rebela našly živnou půdu. Když se pak o mnoho let později Josef dostal k moci, začal je realizovat.
Rodinný život a osobní ztráty
Jako pro všechny své děti, tak i pro Josefa kula Marie Terezie svatební plány. Do užší volby se dostala Isabela Parmská.
Josef měl ze svatby hrůzu. Když se však snoubenci 2. října 1760 poprvé setkali, Josefa jeho nevěsta na první pohled okouzlila. Zatímco on svou duchaplnou a šarmantní ženu doslova zbožňoval, ona k němu cítila jen lhostejnost a jeho projevy lásky ji vyloženě odpuzovaly.
Soukromé štěstí si však Josef užil jen krátce. Jeho manželka se nacházela v šestém měsíci těhotenství, když v listopadu 1763 onemocněla neštovicemi. Ještě přivedla dítě na svět, zemřelo ale dvě hodiny po porodu. Josef se od lůžka smrtelně nemocné ženy ani nehnul. Marně. Isabela zemřela po týdnu v mukách.
Josefa tato osudová rána srazila k zemi. Dopis tchánovi ukazuje tíhu jeho zármutku: „Ztratil jsem všechno. Nejhlouběji zarmoucený a stísněný sotva ještě vím, že žiju. Jak strašlivé odloučení; přečkám je? Ano, jistě, jen abych byl po zbytek života nešťastný.“
Josefova první manželka Isabela Parmská byla až do konce jeho života jediná žena, kterou kdy hluboce miloval.
Jakkoli se Josef vzpíral, Marie Terezie se mu brzy po Isabelině smrti začala poohlížet po nové manželce. Nakonec se rozhodla pro Marii Josefu Bavorskou. Druhé manželství však dopadlo katastrofálně.
Marie Josefa totiž trpěla zapáchající lupénkou a Josef se jí štítil. Aby nemusel Marii Josefu vůbec vídat, nechal Josef dokonce oddělit i jejich společný balkon.
Marie Josefa unikla dvouletému manželskému utrpení předčasnou smrtí. Zemřela v roce 1767 stejně jako Isabela na neštovice.
Císař a spoluvládce Marie Terezie
V roce 1764 proběhla ve Frankfurtu Josefova korunovace na římského krále. Po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského se roku 1765 stává císařem Svaté říše římské a vládne po boku Marie Terezie.
Josef II. vládl od roku 1765 po boku své matky Marie Terezie jako císař Svaté říše římské, samostatně pak po její smrti v letech 1780-1790. Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie.
Rozdíly v charakteru, pojetí a politickém smýšlení mezi matkou a synem vystupovaly den ode dne zřejměji. Pokud Josef doufal, že jako spoluvládce zavede změny, mýlil se. Mnoho možností vládnout a rozhodovat neměl, o to už se Marie Terezie postarala.
A nejen to. Přísně bděla nad všemi jeho činy a neustále ho kritizovala. Josef ovšem překypoval energií. Měl přesné představy, jak by mohl změnit svět, zlepšit ho.
O tom, jak viděl svůj úkol spoluvladaře, svědčí dopis, jenž napsal v červenci 1768 bratru Leopoldovi: „Naštěstí nemám ženu ani jiný přívěsek, následkem čehož jsem volný, bez starostí a neklidu. Mohu se zcela věnovat svým povinnostem, které mám splnit.“
Po smrti svého otce Františka Štěpána připadla Josefovi císařská hodnost. Jako císař Josef II. se řídil heslem „Všechno pro lid, ale nic skrze lid“.
Zdědil totiž jakožto nejstarší syn gigantický majetek, který jeho podnikavý rodič v průběhu let nashromáždil. A Josef, sám tím překvapený, na to reagoval pro něho typickým způsobem: odkázal dědictví monarchii k umoření úroků státního dluhu.
Proč Josef II. tolik cestoval
Aby se Josef vyhnul neustálým třenicím a hádkám s matkou, začal více cestovat.
Inkognito jako „hrabě z Falkensteinu“ procestoval na precizně naplánovaných cestách prakticky všechny země monarchie, ale i Banát, Itálii, Francii, Balkán a Nizozemí.
Za 25 let vládnutí strávil na cestách rekordních 2 260 dní.
Cestování nebylo jednoduché, díky inkognitu a maximálnímu omezení požadavků etikety si Josef na dlouhých až několikaměsíčních cestách (necestách) rozhodně neužíval pohodlí - pokud možno cestoval koňmo, v kočáře spíš úřadoval, spal jak se dá, sám sestavoval itineráře a nabízel na všech místech audience naprosto pro všechny a na všechny podněty a stížnosti reagoval.
Jeho agenda byla nekonečná, na cestách musel zvládnout i vše, co se dělo u vídeňského dvora - novinky, matčina rozhodnutí kontrasignovat nebo naopak - depeše po rychlých kurýrech běhaly oběma směry na každou další zastávku na cestě.
Císař, tak prostý a zříkající se všech pompézních hostin, si získal srdce lidí. Takový vládce tu ještě nebyl.
Setkával se nejen se zcela prostými lidmi, ale také s knížaty a s králi. Navštěvoval na svém putování špitály i továrny, ale současně neustále sbíral důležité nové poznatky, které využíval při budování svého moderního státu.
První cesty do českých zemí
První větší cestu do Čech ale Josef II. učinil již roku 1766. Na inspekční cestě před západní Čechy, Sasko a Lužici do severních a severovýchodních Čech navštívil například Hostinné.
Šestého července pobýval v Žamberku. 7. července měl projíždět přes orlickohorské Bartošovice. Dle později sepsané kroniky si měl vzít ve dvoře bartošovického hostince chléb s máslem.
Dne 29. června 1766 navštívil se svou družinou Ochranov, tehdy proslulé středisko exulantů, a na vlastní oči se přesvědčil, jak vysoký podíl nesou exulanti na prosperitě země, jež je přijala.
Do Herrnhutu se „pozval sám“ (červen 1766). Navštívil tam tiskárnu, lékárnu, továrny na tabák a vosk, nakoupil u sedláře a řemenáře, zadal si výrobu uniformy a bot, prohlédl si chlapecký ústav, dům vdov a dům svobodných sester a zúčastnil se bohoslužby.
Josef II. 7. dubna 1766 otevřel ve Vídni bývalý lovecký revír pro veřejnost.
Hladomor v Čechách a cesta roku 1771
Druhou inspekční cestu si vyžádal velký hladomor, který postihl české země od jara roku 1770 do roku 1772.
V roce 1770 postihl Čechy velký hladomor. Josef se s důsledky seznámil již na konci léta roku 1770 v Uničově. V roce 1771 pak podnikl šestidenní inspekční cestu po Čechách.
Po návštěvě Čech napsal Josef II. své matce: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“
Po zjištění rozsahu hladomoru požádal Marii Terezii o zásah a pomoc. Byl zakázán vývoz obilí z území celé říše. Josef II. také nařídil otevřít armádní sýpky a do Čech a na Moravu se následně začalo dovážet obilí z okolních zemí.
Ani to ale nebylo dostačující. Svého vrcholu dosáhla krize během roku 1771, během kterého vzrostla čísla zemřelých v důsledku hladomoru na stovky tisíc lidí.
Ohromující pro mne bylo jeho řešení smrtící bídy vyplývající z nevolnických povinností, povodní a následné neúrody v českých zemích v letech 1772/3.
Setkání s lidmi na cestách
Údajně dne 1. července projížděl císař Josef II. (v doprovodu arcivévody Maximiliana a saského knížete Alberta) před 9. hodinou ranní Třebechovicemi.
Na náměstí se krátce zastavil v domě Floriana Šprignara. Později jej u tehdejšího hřbitova uvítal farář s kaplany. Císař zastavil koně a vedl s nimi krátký rozhovor o počasí a úrodě (tázal se, zda nenadělala včerejší bouře škod a zde nebude dnešní počasí osení škodné).
Josef Myslimír Ludvík v Památkách hradu, města a panství Náchoda napsal: „…jelikož pak farář téhož dne na Novém Městě kázal, vjel do městečka do domu Jana Bartoníčka č. 2, kdež s generály Braunem a Wurmserem poobědoval. Uslyšev to farář, kvapně domů přispíšil, kdež císaři poklonu složiv, obdržel od něho 10 dukátů pro chudé. Císař po poledni do Náchoda odejel, a tu jako jinde bídu z vojny pošlou na oči své spatřil.“
9. září 1779 se měl panovník objevit ve Velkém Dřevíči. U statku číslo 16 měl sesednout z koně, a ve statku požádat o průvodčího, který by jej dovedl na Turov.
Hospodyně právě vybírala z másnice máslo a vylévala podmáslí. Ochutnav je, jakož i domácího chleba s čerstvým máslem, jež mu švitořivá hospodyně nabídla, kráčel s průvodčím na Turov.
V Kunštátu nejen pojedl, ale i přenocoval. Na poli Ignáce Nutze si od sedláka půjčil kosu a sám sekal oves.
Onu kosu pak měli dlouhá léta uloženu v kostele coby vzácnou památku. Později na onu událost vystavěli památník s panovníkovou bustou.
Cesta severovýchodními Čechami roku 1779
Inspekční cesta roku 1779 se zaměřovala na území podél státní hranice a na místa, zasažená skončenou válkou o bavorské dědictví.
Do severovýchodních Čech tehdy Josef II. s doprovodem přijel od Jeseníků. 1. září 1779 si měl při návštěvě Horní Lipové nechat přinést vodu z pramene, nesoucího dnes císařovo jméno.
3.-4. září pobýval Josef II. v Králíkách, kde chtěl zrušit klášter a namísto něj zřídit piaristické gymnázium.
Naštěstí upustil od svého původního záměru a vyhověl tak prosbám králického obyvatelstva a servitů. Vyslyšel i proseb měšťanů, týkajících se povolení dalších trhů ve městě.
Marie Terezie udělila Králíkům privilegium na konání tří dobytčích a koňských trhů.
Sám Josef II. 4. září projížděl údolím Divoké Orlice přes Bartošovice ke Kunštátu (dnes součást Orlického Záhoří). U Bartošovic měl projíždět roklí, která se pak po dlouhá léta nazývala „Kaiserloch“.
7. září měl Josef II. přenocovat na faře v Úpici.
9. září 1779 se měl panovník objevit ve Velkém Dřevíči.
Dne 19. listopadu(?) měl Josef II. slavnostně vjet na náměstí v Polici nad Metují uličkou od Radešova. Na počest této události byla později zřízena kamenná brána.
Skvěl se na ni císařský orel a zlatý nápis: „Josepho II., imperatori augusto terra principi et patri populi“ (v překladu: Josefe II., šťastný vladaři země a otče vlasti).
V Krkonoších pokračovala inspekční cesta přes Albeřice a Lysečiny.
Josef II. přenocoval 12. S tímto přenocováním je spojena známá pověst o maloúpském kostele.
Po té bídě, kterou panovník na svých cestách pozoroval, nešlo mu do hlavy, jaktože si tady, v drsné a nevlídné krajině, žijí celkem dobře. Nikdo mu nechtěl prozradit, čím to je.
Císař souhlasil a Erika mu prozradila, že blahobyt horalů pochází z pašování zboží ze sousedního Pruska.
Josef II. a válka o bavorské dědictví
5. července 1778 překročil předvoj pruské armády pod velením Friedricha II. české hranice u Náchoda. Koncem měsíce přibyla druhá: severozápadní fronta, odehrávající se na Ústecku a Českolipsku.
Východočeská fronta měla charakter pozičního boje. Dne 23. srpna 1778 pobyl Josef II. krátce v Dolní Branné, kde přenocoval v čp.
Josef II. si při svých cestách všímal nejen místních poměrů, ale také následků vojenských konfliktů. V Náchodě „jako jinde bídu z vojny pošlou na oči své spatřil“.
Pověsti o císaři mezi lidmi
Cesty Josefa II. se dostaly i do žertovných/posměšných pověstí, v nichž vystupují zmatení vesničané či radní. Nezjistíme už asi, zda se za některými z nich neskrývá reálné jádro.
Tak se vyprávělo například o Novém Hrádku, že se na tamní rychtě Josef II. zastavil na jedné ze svých inspekčních cest.
Rychtář svolal rychle konšele a uctivě císaře uvítali. Josef II. byl prý v dobré náladě, a tázal se jich, mají-li nějaké přání, že jim rád vyhoví.
Překvapení radní se na sebe podívali, a skromně odpověděli, že nemají žádného přání, že jsou skromní a nic jim neschází.
Císař, potěšený tím, že výjimečně zavítal na místo, kde lidem nic neschází, se rozloučil a i s družinou odjel směrem ke Rzům.
Nervozita opadla a do hlav se vrátil rozum. Teď se rychtář plácnul do čela.
Hned předávali obecnímu sluhovi instrukce: nechť honem utíká za císařem, že má vyřídit, že se konšelé nechávají prosit, aby jim císař povolil konat každý čtvrtek na náměstí jarmark.
Posel měl co dělat, aby družinu jezdců doběhl. Povedlo se mu to až daleko za městečkem.
Císař Josef se zasmál, a když sluha přisvědčil, že to myslí vážně, řekl: „Tak ten vám povoluju, máte mít čtvrtek,“ a dal jim na to i listinu.
Tak skončili hrádečtí bez jarmarku, zato s ostudou.
Od návštěv k reformám
Když se totiž Josef po matčině smrti v roce 1780 stal samostatným vládcem, konečně mohl prosadit své dlouho plánované a promýšlené reformy.
Uskutečňoval je razantním tempem, přímo hekticky a zarputile, jako by věděl, že mu nezbývá příliš mnoho času. Dnem i nocí mu muselo být k dispozici 22 tajemníků.
Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně. Mezi jeho nejdůležitější reformy patřil toleranční patent pro některá náboženství, zrušení nevolnictví a církevní reformy.
Náboženská tolerance a církevní reformy
Jako první zreformoval církev. Tolerančním patentem poskytl v roce 1781 náboženskou svobodu protestantům, řecko-ortodoxním věřícím i Židům.
Prvním z velkých patentů byl tzv. toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie.
Důvodem vydání patentu bylo zastavit emigraci vlastního obyvatelstva do početných exulantských kolonií v sousedních zemích, dále pak snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí.
Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality, a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.
Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a pravoslaví.
Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění nekatolických vyznání, která byla vystavena řadě znevýhodňujících nařízení. Podobným způsobem byla víc tolerována i židovská víra.
Osvícený monarcha Josef dále zjednodušil bohoslužby a zakázal „pověrčivé zvyky“.
Do roku 1786 bylo z 2 163 zrušeno 738. Zakázal, aby se každý mrtvý pohřbíval ve vlastní rakvi. Nařídil místo toho „skládací rakve“, které se díky záklopkám daly vícekrát používat.
Aby ochránil spodní vody, vykázal z měst hřbitovy, uvolnil cenzurní ustanovení, zrušil nevolnictví, zakázal mučení a zavedl pozemkovou daň pro selské a šlechtické majetky.
Součástí církevních reforem bylo i rušení části klášterů či poutních kostelů. Nová nařízení, týkající se přímo rušení poutních míst, byla vydávána Josefem II. v 80. letech, poutní místa dokonce přímo rušila.
Císařský patent z ledna 1782, rušící ivanitský řád, učinil konec poustevnictví. Všichni poustevníci byli následně vyzváni k okamžitému opuštění pousteven, odložení hábitu a přešití na světský šat.
Poustevny měly sloužit jiným účelům, poustevníci mohli vstoupit do některého z nezrušených církevních řádů, či se živit jako kostelníci nebo řemeslem, které ovládali.
V té době na českém území působilo asi 80 poustevníků. Zanikla tak i poustevna v Teplicích nad Metují. Dvěma tamním poustevníkům bylo povoleno dožít v poustevně ve funkci kostelíků.
12. ledna 1782 císař vydal také sekularizační dekret, jímž zrušil některé církevní řeholní řády a kláštery. To se týkalo všech, které neposkytovaly vzdělávání, zdravotnické služby nebo nevykazovaly vědeckou činnost.
Tak bylo zrušeno 140 klášterů - téměř polovina všech v zemi. Toto nařízení se týkalo řádů jezuitů, kamaldulů, kapucínů, karmelitánů, kartuziánů, klarisek, benediktinů, cisterciáků, dominikánů, františkánů, paulínů a premonstrátů a v nich žijících 1484 mnichů a 190 jeptišek.
Jeho antiklerikální a liberální inovace přiměly papeže Pia VI. k návštěvě Vídně.
Josef II. trávil s papežem Piem VI. denně několik hodin. Vedl tuhá jednání, až si konečně 22. dubna mohl vydechnout.
S úlevou napsal Leopoldovi: „Konečně jsem papeže vypakoval. Jsem skutečně rád, že odcestoval, protože zejména v těchto posledních osmi dnech to bylo téměř nesnesitelné.“
Zrušení nevolnictví a proměna života poddaných
Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím, a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na vrchnosti, ať šlechtické či církevní.
Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství, když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti nesměli.
Patent umožnil nárůst vzdělanosti, protože víc lidí mohlo svobodně studovat, a zároveň podnikatelské činnosti, protože rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách.
Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma.
Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění, rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti.
Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném jednoročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku.
Reformy pro stát, armádu a společnost
Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy.
Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně a vydal přes 6 000 výnosů, v průměru téměř dva denně.
Mezi další důležité změny patřilo: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zpřesnění katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva, v podstatě zrušen trest smrti, zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.
Josef II. se snažil o centralizaci říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu oproti dosavadnímu respektu k zemským jazykům.
To vedlo k zrušení nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst, ale nechtěně vyvolal jeden z impulzů k hnutí za obranu národních jazyků, který je v Česku znám jako národní obrození.
Přitom byl jedním z panujících Habsburků, kteří uměli česky.
Císař Josef II. vydal patent, kterým byla uložena povinnost používat neměnná příjmení.
Židé a náboženská tolerance
V roce 1783 byl totiž uveden v platnost patent Systematica Gentis Judaicae Regulatio.
Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu.
Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“.
Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“, které Židé museli platit u městských bran.
České země v paměti Josefa II.
V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.
Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, případně po roce 1945 z českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a germanizace odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní.
Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v některých městech a obcích, např. v Trutnově, Jaroměři, Kadani, Uničově, Kunraticích u Cvikova atd.
Co všechno nám v českých zemích zbylo po císaři Josefu II.? Není toho právě málo: například obliba jména Josef, města Terezín a Josefov, a také řada panovníkových soch a pomníků.
Kromě pevnostních měst Terezína, které pojmenoval po své matce, a Josefova, přejmenovaného až po Josefově smrti, oblíbeného panovníka připomíná řada soch.
Najdete je například v Praze na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, v Markoušovicích, v Kunraticích u Cvikova, v Trutnově a dalších městech.
V Praze byla roku 2014 instalována jeho socha na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice.
Uprostřed návsi v Kunraticích u Cvikova stojí krásně zbarvená litinová socha císaře Josefa II. z roku 1882.
Budete-li procházet pod Jestřebími horami po červeně značené Cestě bratří Čapků obcí Markoušovice, určitě u chalupy č. p. 95 nepřehlédnete barevnou sochu císaře Josefa II.
Pomník orby císaře Josefa II. připomíná událost, kdy dne 19. srpna 1769 cestoval císař Josef II. z Brna do vojenského tábora v Olšanech u Olomouce, zastavil se u Slavíkovic na poli Ondřeje Trnky a vyoral brázdu přes celé pole.
Socha císaře Josefa II. v nadživotní velikosti vznikla v roce 2009. Jedná se o bronzový odlitek původní sochy, která stála na náměstí v letech 1886-1923. Socha je 2,2 m vysoká.
Území bastionové pevnosti a jejího okolí byla vyhlášena městskou památkovou rezervací v roce 1971. Jedná se o unikátní historické pevnostní město vybudované za císaře Josefa II.
Cesty za hranice monarchie
Autorka zahrnula jen několik vybraných velkých cest, které Josef podnikl: po rakouských zemích, ale také cesty jen napůl diplomatické, spíše zájmové do Francie, Itálie a do Ruska.
Do Francie se Josef vydal k sestře do Versailles. Pobavilo mne, že zatímco na vídeňském dvoře byla povinnou řečí francouzština i v úzkém rodinném kruhu, ve Versailles Josef pro změnu se svou sestrou hovořil v soukromí výhradně německy.
Roku 1787 se Josef vypravil na návštěvu Krymu, kde měl spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku proti Osmanské říši.
Velmi poučná je také jeho cesta na Krym.
Touto válkou však svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Josef II. se postavil do čela svých vojsk, ale situace na bojišti se vyvíjela špatně a Josef se těžce nemocen vrátil do Vídně.
Nemoc a poslední cesta
V roce 1788 vypukla nová turecká válka. Josef, těžce poznamenaný nemocí, odcestoval na frontu.
Na zpáteční cestě z Banátu napsal bratru Leopoldovi: „Jsem dojat účastí, jakou projevuješ mému zdraví. Je tak špatné, že už nevěřím v uzdravení. Dýchá se mi těžce, při sebemenším pohybu se mi rozbuší srdce a nemůžu se pohybovat ani pěšky, ani na koni.“
Když se vrátil do Vídně, jeho zdravotní stav se ještě zhoršil. Plicní tuberkulóza, kterou mu lékaři diagnostikovali, mu ubírala síly. V noci mu mučivé záchvaty kašle téměř nedovolily spát.
Roku 1789 vypuklo povstání v Rakouském Nizozemí a bouřila se také uherská šlechta.
Josef II. zemřel v roce 1790. Umřel ve čtyřiceti devíti letech.
Josef II. zemřel zřejmě na tuberkulózu, kombinovanou s následky přepracování. Je pochovaný v kapucínské kryptě ve Vídni vedle své matky a otce.
Historický obraz panovníka
Josef II. je předním představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu.
Hospodářství Habsburské monarchie zaostávalo oproti Nizozemsku, Anglii či Francii nejméně o půl století. Ideový monopol katolické církve a s ním související trvalý odliv obyvatelstva brzdil rozvoj státu.
Josef II. obdivoval pruského krále Fridricha II., dlouhodobého nepřítele své matky.
Josef II. ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných.
Mnohé z těchto reforem možná uspěchal a prosazoval nediplomaticky a bez taktu. Brzy se proti němu zvedl vehementní odpor.
Mnoho reforem se v praxi ovšem ukázalo jako nepřínosných nebo dokonce nepřijatelných. Některé sice krátce po jejich vydání musel zrušit, i tak ale jeho pracovnímu tempu málokdo stačil.
Mnohé z reforem proto musel zase stáhnout, především zdanění šlechtického majetku a „skládací rakve“.
Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje.
I když nebyl vládcem, kterého by všichni milovali, jeho zásluhy byly přesto velké. Pokusil se rozbít zastaralé a zkostnatělé struktury habsburské monarchie.
V mnohém daleko předběhl svou dobu, a snad proto ztroskotal.
Přes určité kontroverze dařilo se císaři udržet si spíše pozitivní celkový obraz, zvláště mezi venkovským a zemědělským lidem. Ještě po dlouhé době nesla se nad ním jakási aura „krále sedláků“.
Josef II. vstoupil do české literatury mj. v díle Babička Boženy Němcové jako „pán s trubičkou“.
A vzpomeneme si na historku, kterou vyprávěla babička Boženy Němcové o tolaru císaře Josefa.
Svými cestami předběhl svou dobu.