Socha koně v trysku v Paříži: Johanka z Arku na Place des Pyramides

Jezdecká socha Johanky z Arku, která hrdě stojí na náměstí Place des Pyramides v 1. obvodu, je jednou z nejsymboličtějších pařížských památek.

Jednou z nejkrásnějších jezdeckých soch v Paříži je socha Johanky z Arku, která se nachází podél ulice de Rivoli, konkrétně na náměstí Place des Pyramides.

Pomník národní hrdinky na Place des Pyramides

Od svého vzniku v 19. století je politickým orientačním bodem, ačkoli její historie zůstává málo známá.

Je třeba říci, že toto symbolické dílo je opředeno historií.

Tento pomník, který představuje naši národní hrdinku, je mnohem víc než pouhým výtvorem; obsahuje zvláštní příběh, který byl v té době v titulcích novin.

Po prusko-francouzské válce v roce 1870 se Francie ve snaze obnovit sebe sama a svůj obraz rozhodla postavit sochu na počest Johanky z Arku, symbolu odvahy a národní jednoty.

Socha byla vztyčena 20. února 1874 a odhalena téhož roku, spočívá na podstavci navrženém architektem Paulem Abadiem a je obklopena ochrannou mříží navrženou Gabrielem Davioudem.

Bronzové dílo vyrobila slévárna Thiébaut Frères.

Proč je kůň zobrazen v trysku

Na svém věrném oři, kterého La Trémouille popisuje jako černého, míří do Remeše na korunovaci Karla VII.

Kůň je zobrazen v plném klusu se synchronizovaným pohybem končetin.

Vzpřímený, neohebný postoj, hrdý pohled a netečná tvář ukazují Jeanne v akci.

Korunovaná vavříny, symbolizujícími vítězství, hrdě drží svou standartu, oděná v brnění, s mečem v pochvě evokujícím nebezpečí hrozící národu, a okovaná ostruhami, znakem příslušnosti k rytířskému řádu.

Johanka z Arku na svém energickém koni v bojovém oděvu hrdě mává praporem, jako by chtěla prohlásit: „Ještě není nic ztraceno!“

Právě toto přesvědčení chce výrobce z Vogéz sdělit.

Její poslání zůstalo nedokončeno, dokud nebyl Karel VII.

První kritika a neobvyklá výměna sochy

První ohlasy na tento výtvor byly smíšené a kritika se snesla na impozantní, i když realistické rozměry koně, které jako by zastiňovaly křehkou ženskou postavu na něm jedoucí.

Jakmile byla socha vztyčena, stala se terčem velké kritiky.

Johanka byla kritizována za to, že je příliš hubená, a kůň za to, že je neproporcionální, i když realistický.

Dotčen těmito ostrými kritikami vytvořil hrdý umělec, který tajně vytvářel repliku své Johanky na koni pro Nancy, novou verzi.

Tato verze byla dokončena v roce 1889 a představena v mramoru na Salonu na Champs-Elysées.

Dne 28. Emmanuel Frémiet na vlastní náklady přetvořil svůj výtvor.

Zbývalo nahradit sochu na Place des Pyramides.

Řešení přišlo nečekaně díky pařížské policejní prefektuře, která Frémieta informovala o škodách způsobených stavbou metra.

Sochař využil příležitosti a sochu tajně vyměnil.

Toto překvapivé vyprávění o tajně vyměněné soše obohacuje naše poznání pařížských dějin a vybízí nás k novému pohledu na památky, které lemují naše okolí.

Nová verze a hodnocení uměleckého díla

Přesto v článku v novinách Le Temps z 16. června 1889, kdy Frémiet odhalil přepracovanou verzi sochy, umělecký kritik Paul Mantz ocenil originalitu a hodnotu první verze na náměstí Pyramid a vyzdvihl nápadný kontrast mezi mládím Johanky z Arku a jejím statným koněm.

Tvrdil, že navzdory počátečním výhradám si socha nakonec získala obdiv znalců, kteří neviděli důvod, proč ji měnit.

Na své současné podobě představuje Johanka z Arku energickou jezdkyni v bojovém oděvu, která se vydává na cestu k významnému historickému okamžiku.

Při procházce pařížskými ulicemi jsme vyzváni, abychom znovu objevili město nejen prostřednictvím jeho krajiny a architektury, ale také prostřednictvím příběhů a tajemství, které oživují jeho sochy a symbolická náměstí.

Repliky v dalších městech

Repliky sochy v různých velikostech byly později postaveny v několika francouzských městech, mimo jiné v Lille (1913, z nezvětralého bronzu), Saint-Étienne (1916, z nezvětralého bronzu) a Compiègne (1960, z nezvětralého bronzu).

Mezinárodního uznání se dočkala také Johanka z Arku, jejíž socha stojí v Portlandu.

• Lille - 1913, z nezvětralého bronzu.
• Saint-Étienne - 1916, z nezvětralého bronzu.
• Compiègne - 1960, z nezvětralého bronzu.
• Portland - mezinárodní připomínka Johanky z Arku.

Jezdecké sochy v dějinách Paříže

Proslulá katedrála Notre-Dame v Paříži byla ve 14. století ozdobena obrovskou jezdeckou plastikou.

Zobrazovala francouzského krále v kompletním brnění a se sklopeným hledím helmy, jak sedí na bojovém hřebci, který měl tělo přikryté těžkou čabrakou ozdobenou erbovními liliemi.

Socha nebyla ani odlita z bronzu, ani sestavena z kamenných bloků, ale byla vyřezána ze dřeva a realistické detaily zdůrazňovala barevná polychromie a zlacení.

Monument zničili Pařížané během francouzské revoluce, nicméně ze starých kreseb a rytin se jeho podoba částečně dochovala.

Král na koni v pařížské katedrále symbolizoval vítězství francouzského krále nad Vlámy.

Není ale úplně jisté, zda šlo o bitvu Filipa IV. Sličného (Philippe le Bel) u Mons-en-Pévèle ze srpna 1304 nebo bitvu Filipa VI. z Valois (Philippe de Valois) u Casselu ze srpna 1328.

Oba válečné úspěchy se odehrály během krátkého údobí a za téměř shodných okolností, což přispělo k pozdější nejistotě, ke které ze dvou událostí se sochařská památka vlastně vztahovala.

Monument jako votivní dar mohl do pařížské katedrály věnovat jak Filip IV. Sličný, tak i Filip VI. z Valois.

Podle starší tradice - zaznamenané ovšem až v 15. století - si Filip VI. oblékl brnění, které měl na sobě v bitvě proti Vlámům, vsedl na koně a vjel do pařížské katedrály Notre Dame, kde zbožně poděkoval Panně Marii za pomoc.

A jako výraz úcty pak daroval chrámu koně i svoje brnění.

Ovšem stejný čin byl později připisován též Filipovi IV. Sličnému.

Z textu vyrytého na mramorové desce, která byla umístěna u sochy jezdce v srpnu 1760, je zřejmé, že představitelé kapituly se nakonec definitivně rozhodli pro Filipa IV. Sličného.

Péče o středověkého jezdce

Zobrazenému panovníkovi na koni věnovali pařížští kanovníci značnou péči.

V roce 1387 dostal Pierre Jeullin odměnu za to, „že očistil a omyl jezdeckou sochu krále Filipa“ a snahu o restaurování a konzervaci díla lze dokumentovat i v dalších stoletích.

V roce 1628 se kapitula rozhodla vrátit dílu dávný lesk, aby při triumfálním vjezdu Ludvíka XIV. do Paříže nevypadalo omšele.

Socha se stala vyhledávanou atrakcí chrámu.

V roce 1750 kapitula žádala krále, aby starý monument vrátil na původní místo, neboť byl odstraněn z lodi tři nebo čtyři roky předtím kvůli pohřebnímu obřadu.

Sochař Lointier tehdy dostal úkol, aby společně s truhlářem obnovili přilbu, paže a jednu nohu jezdce, aby také opravili nohy a uši koně a aby celé sousoší zpevnili.

Malíř Rousselot pak pokryl odění krále i čabraku koně „hezkou modrou barvou s květy lilie“ s tím, že detaily jako okraje tkaniny a zbroje byly pozlacené.

Zkázy jedinečného středověkého díla za francouzské revoluce lze jen litovat.

Šlo o mimořádný sochařský monument, ojedinělý mistrovský kus i v tak bohaté a rozmanité řezbářské produkci, kterou měla Francie v první třetině 14. století.

Jezdecké monumenty ve středověké Evropě

Pařížský jezdec nebyl ve středověké Francii výjimkou.

I v interiéru katedrály v Chartres, nejvýznamnější mariánské svatyni Francie, kdysi stála dřevěná jezdecká socha, připomínající Filipovo vítězství u Mons-en-Pévèle.

Podle líčení kanovníka Soucheta to byl „velký kůň obložený brněním, na němž seděl král v plné zbroji“.

Žel to je jediná informace, která se nám o bývalém památníku dochovala.

Sám Souchet totiž uvádí, že dřevo napadl červotoč a socha se už v 17. století zcela rozpadla.

Jezdecký monument se v katedrále stal součástí většího kultu.

Už v září 1304 Filip IV. vydal listinu, v níž se praví, že panovníkovi při bitvě pomohl sám Kristus na přímluvu Panny Marie.

Na krále a jeho rodinu měla kapitula vzpomenout o nešporách a o matutinu a následně při velké mši.

Kněží účastnící se obřadů si mezi sebou rozdělili jako odměnu zmíněných sto liber.

Zvyk se praktikoval až do konce 18. století.

Jezdecké sochy ve Veroně a Miláně

Zatímco gotické originály panovníků na koních z Paříže a z Chartres už neexistují, zachovalo se v severní Itálii ze 14. století několik monumentálních jezdeckých soch, které představují mocné pány zdejších městských státečků.

Tři z nich jsou spojeny s rodem Scaligerů neboli della Scala a tyto kamenné plastiky jsou součástí výzdoby velkolepých náhrobků na hřbitově u kostela S. Maria Antica v centru Verony.

Nejznámější z nich zobrazuje charismatického ghibellinského vůdce, který se jmenoval Cangrande I. della Scala a o němž Giovanni Boccaccio v Dekameronu napsal: „štěstěna přála v mnoha věcech a byl jedním z nejvýznamnějších a nejskvělejších velmožů, kteří v Itálii prosluli od dob císaře Fridricha“.

Cangrande I., říšský vikáře - jmenovaný do této funkce Jindřichem VII. Lucemburským, zemřel náhle v létě 1329 ve věku pouhých osmatřiceti let.

Ještě pár dní před smrtí triumfálně vstoupil se svými válečníky do dobytého města Trevisa.

Pohřben byl v malém kostele S. Maria Antica a dodatečně - pár let po jeho smrti - byl nad vchodem do levé boční lodi vybudován velkolepý náhrobek, který má dvě části: dole je pod baldachýnem sarkofág s ležícím tělem zemřelého, nahoře na vysoké věži ve tvaru pyramidy s uříznutou špičkou sedí na koni Cangrande I. jako rytíř.

Usmívá se, jako by ho herold právě vyhlásil vítězem turnajového klání.

Náhrobek zřejmě objednal Cangrandeho nástupce Mastino II. della Scala a to pravděpodobně dohromady s objednávkou svého vlastního náhrobku, který stojí přímo u kostela S. Maria Antica jako samostatná dvanáctimetrová kamenná věžovitá konstrukce, završená opět honosnou jezdeckou plastikou.

Mastino II. v přepychovém brnění je pevně usazen v turnajovém sedle, hledí má sklopeno, štítem si chrání prsa a dřevec je připravený k nastávajícímu souboji.

V sousedství Mastinova náhrobku pak v 70. letech 14. století vznikla další podobná věž, ovšem sochařsky a architektonicky bohatší, završená opět jezdeckou sochou připomínající na věčné časy památku dalšího z rodiny della Scala - Cansignoria, vládnoucího ve Veroně po smrti svého otce Mastina II.

Podle interpretace Brendana Cassidyho Cansignorio na koni představuje Kristova bojovníka - miles Christi -, kterého doprovázejí další svatí bojovníci, jenž stojí jako četná stráž kolem jeho kamenného sarkofágu.

Z nápisu víme, že se na díle jako sochař podílel Bonino da Campione, ve své době slavný tvůrce, který působil v Lombardii v druhé polovině 14. století.

Všechny tři monumenty ve Veroně jsou ukázkou velkolepé rytířské kultury vrcholného středověku, tak jak ji vyznávali odvážní muži, kteří se jako „signori“, čili páni, razantně ujali vlády v městských státech severní Itálie.

Jezdecká socha byla pro ně výrazem společenské prestiže a moci.

Bernabò Visconti a jezdecká socha jako symbol moci

Výběr hřbitova u románského kostela S. Maria Antica pro velkolepé náhrobky nebyl náhodný.

Mastino II., který byl s největší pravděpodobností objednavatelem svojí i Cangrandeho jezdecké sochy, zřejmě tímto donátorským počinem inspiroval jiného významného lombardského vládce, svého zetě Bernabòa z rodu Viscontiů, který se společně se dvěma svými bratry stal v říjnu 1354 pánem Milána.

Břicho koně podepírají z obou stran dvě ženské alegorie, Fortitudo - Statečnost se lvem a Justitia - Spravedlnost, držící v jedné ruce váhy a v druhé meč.

Plastika i s dodatečně udělaným sarkofágem je dnes umístěna v milánském hradě Castello Sforzesco, ale její původní umístění známe z detailního popisu notáře Pietra Azaria v Liber gestorum in Lombardia.

Bernabò v nejmódnějším a nejdražším brnění vypadá jako vojevůdce, který nadřazeně přehlíží všechny kolem sebe a nahlíží na svět jen jako na možnou válečnou kořist.

Pokorná myšlenka středověkého pojmu „memoria“ tu dostala novou dimenzi sebevědomí, hodnou Machiaveliho cynismu.

Jako pyšného vládce ostatně poznal Bernabòa i císař Karel IV., když navštívil Milán, ovládaný rodinou Viscontiů.

K účasti na okázalé demonstraci moci přizval Karla IV. právě Bernabò a lucemburský panovník byl nakonec rád, že vyvázl bez úhony z jeho spárů.

Monument k poctě Bernabòa není zajímavý jen tím, že před vznikem Donatellova Gattamelaty v Padově završuje tradici velkých jezdeckých soch vrcholného středověku, ale stal se i tématem polemiky mezi pařížským teologem Jeanem de Hesdin a italským humanistou Francescem Petrarkou.

Pařížský jezdec v širším kontextu

Petrarca napsal papeži Urbanovi V. dva dopisy, v nichž ho vyzval k opuštění Avignonu a barbarské Francie a vychválil Řím jako nejdůstojnější místo pro jeho opětovné působení.

Názory se cítili dotčeni francouzští kardinálové a pověřili pařížského teologa Jeana de Hesdin, aby italskému humanistovi náležitě oponoval.

Jako jeden z argumentů, že Itálie je ve skutečnosti v rukou nebezpečných a všehoschopných tyranů, použil Jean de Hesdin sochu Bernabòa.

V polemické odpovědi Francesco Petrarca nezapomněl ani na argument s jezdcem.

Především uvádí, že Jean de Hesdin se mýlí v tom, že jezdecká socha není k vidění na oltáři, ale vedle oltáře a navíc v domácí kapli.

Jezdecká socha v kostele S. Giovanni in Conca celá zřetelně vyčnívala nad oltářem a každému, kdo stál v lodi, muselo připadat, že je přímo jeho součástí.

Byla hlavní dominantou interiéru chrámu a její instalace na tak významném místě předčila ambicemi i Pařížského jezdce.

Bernabò Visconti zemřel v prosinci 1385 a vzhledem k tomu, že polemika mezi Jeanem de Hesdin a Petrarkou probíhala na přelomu 60. a 70. let, musela jeho jezdecká socha vzniknout už v časném období jeho vlády, zřejmě krátce po polovině 14. století a před rokem 1363, kdy ji v rámci bohatého vybavení milánského kostela S. Giovanni in Conca popsal notář Pietro Azario.

Další pařížské sochy koní

V srdci náměstí Square Louis-XIII si lze prohlédnout impozantní jezdeckou sochu krále, dílo Jeana-Pierra Cortota z roku 1821.

Nahradila dřívější sochu zničenou během revoluce, kterou původně objednal Richelieu, aby odradila od soubojů.

Ludvík XIII. je zobrazen jako římský císař, bez třmenů, v gestu majestátu.

Socha koně v trysku a české dostihové pomníky

V českém prostředí má výrazná koňská plastika jinou podobu: připomíná skutečné dostihové hrdiny.

Před dostihovým centrem v Zámrsku na Orlickoústecku odhalili bronzovou sochu koně Peruána, trojnásobného vítěze Velké pardubické.

Odhalení pomníku, den před letošní Velkou pardubickou, přihlížely desítky lidí.

Sochu nechal vytvořit majitel Peruána Václav Bruna.

Pomník stojí nedaleko statku, kde kůň žil, trénoval a kde také v roce 2017 uhynul.

„Pomník vznikl proto, abychom na Peruána nezapomněli. Je to dovršení mých dostihových snah. Načasování odhalení pomníku před Velkou pardubickou byl záměr,“ uvedl Václav Bruna.

Bronzová skulptura za dva miliony korun, která zachycuje koně v pohybu, vznikla v umělecké slévárně v Horní Kalné na Trutnovsku.

Slévači na ní pracovali od letošního května, kdy byla do slévárny přivezena sádrová socha koně.

Autorem je Petr Novák z Jaroměře, který se uměleckému zobrazení koní věnuje mnoho let.

Na soše Peruána Novák pracoval od listopadu roku 2017.

Menší model vytvořil ještě v době, kdy Peruán žil.

Sejmul zvířeti veškeré míry potřebné ke ztvárnění.

Socha je pozoruhodná právě dynamikou, kterou sochař zachytil.

„S výsledkem jsem velice spokojen. Soch koní zachycených v trysku nenajdete mnoho,“ uvedl Václav Bruna.

Aktuálně odhalený koňský pomník je vysoký přes 170 centimetrů a zhruba čtyři metry dlouhý.

Je svařen z 15 dílů, uvnitř se kvůli lepší stabilitě nachází nerezová kostra.

Peruánův dostihový příběh

Peruán patří mezi osm koní, kteří dokázali vyhrát Velkou pardubickou třikrát.

Vítězství na pardubické dráze slavil tři sezony za sebou v letech 1998 až 2000, vždy v sedle s žokejem Zdeňkem Matysíkem.

Dožil se 29 let a ve své kariéře ovládl 20 dostihů, z toho 16 překážkových a čtyři rovinové.

Vydělal přes sedm milionů korun a dostihový důchod trávil právě ve stáji v Zámrsku u svého majitele Václava Bruny.

Další pomníky dostihových koní

V České republice jsou bronzové sochy dostihových koní v takové velikosti ojedinělé.

Pomník má od roku 2015 v obci Zboř na Jihlavsku sedmnáctiletá klisna Orphee des Blins, která bude v neděli zavádět startující koně ve Velké pardubické na start.

Dostihovou kariéru ukončila trojnásobná vítězka Velké pardubické z dostihové stáje Pegas na podzim 2014.

Bronzovou sochu má v místě domovské stáje.

Sochy se ještě za svého života dočkala také dvojnásobná vítězka Velké pardubické klisna Registana, zemřela letos v létě ve věku 23 let.

Bronzová socha tohoto dostihového koně je v obci Trnová u Prahy.

Registanu koupil trenér Čestmír Olehla pro stáj Wrbna Racing a ve Velké pardubické zvítězila v letech 2003 a 2004.

Moderní podoba koňské plastiky

Pokud se vydáte na pardubický zámek, uvidíte teď mezi Příhrádkem a zámeckými valy koně.

Skoro třímetrová socha z nerezové oceli od známého sochaře Michala Gabriela váží 2,5 tuny a nebylo úplně jednoduché ji na podmáčenou louku usadit.

U samotné instalace je i její tvůrce - sochař Michal Gabriel.

„Tahle socha, protože pracuji nejen jako tradiční sochař, ale i v oblasti digitálního sochařství, tak jsem tady využil technologie.

Koně jsem naskenoval a vlastně rozřezal v počítači, potom ty jednotlivé řezy byly vyřezány laserem do ocelových nerezových plechů a ty nerezové plechy byly později svařeny do celé sochy.“

Naskenovat a rozřezat koně v počítači, vyřezat jednotlivé řezy laserem a následně je svařit do celku představuje postup, který propojuje digitální technologii s klasickou sochařskou prací.

U samotné instalace bylo nutné zohlednit také podmáčený terén.

„V tuto chvíli je nejnáročnější vždycky úvaz, aby to umělecké dílo šlo nějakým způsobem rovně, a terén.

Tady vidíme, že je louka hodně podmáčená, takže člověk musí opatrně a musí sledovat všechno.

Museli jsme i popojet a dát výztuhy pod nohy,“ říká Jakub Glos, který dálkově ovládá jeřáb snášející sochu na trávu.

Původně si autor vybral úplně jiné místo, a to Tyršovy sady, jenže tam socha nemůže být.

„Hlavně proto, že v rámci Tyršových sadů v té centrální části, je instalována závlaha, ten kůň má přes 2,5 tuny a se závlahou dohromady by to úplně nešlo.

Báli jsme se také toho, že těžká technika, která koně dovezla, by mohla závlahu a cesty poškodit.

To jsou dva hlavní důvody,“ vysvětluje náměstkyně primátora Jiřina Klčová (ANO).

Nakonec je s náhradním místem sochař spokojený.

Kůň stojí na louce pod historickými valy, dominantou je pak pardubický zámek.

„Polovinu toho celého účinku tvoří to, jak je umístěná, to okolí.

Lepší než galerie,“ dodává autor.

Až na poslední chvíli se ale Michal Gabriel rozhodoval, kterým směrem bude socha otočená.

„Chtěl bych, aby šla o kousek dál.

Tady ji položil, protože jsme se začali hodně bořit, musel odlehčit tu nohu, která byla v zemi.

Pak bych to ale posunul o kousíček dozadu, asi o metr a půl.

Pak, jak bude nad zemí, si ji budeme otáčet a zkoušet, který pohled je nejlepší.“

Na konec zůstává „stříbrný“ nerezový kůň otočený hlavou k zámku.

Lidé ho budou moct obdivovat ve veřejném prostoru po celý rok.

„Pro mě je ta socha neustále vlastně nedokončená.

Mám rád, když ta socha v místě zůstane déle a promítnou se tam na ní i roční období.

To mám rád, když vnímám i proměny okolí v té krajině.“

Michal Gabriel je český sochař a vysokoškolský pedagog, který vede Ateliér sochařství na Fakultě umění VUT v Brně.

Je držitelem ceny Jindřicha Chaloupeckého za rok 1994, která je udělována významným českým umělcům do 35 let.

Svá díla vystavoval v Evropě i v USA.

tags: #socha #v #parizi #kun #v #trysku