Paul, Američan ve středním věku se v opuštěném pařížském bytě k pronajmutí setkává s mladičkou Francouzskou Jeanne.
Paulova žena spáchala sebevraždu, Jeanne plánuje svatbu s mladým filmovým režisérem, nesourodá dvojice, která by na ulici sotva o sebe zavadila pohledem.
Mezi odřenými stěnami kolem sebe krouží dvě bytosti, které se chtějí vzájemně přiblížit, ublížit si, a především obhájit svou existenci.
Příběh setkání Paula a Jeanne
Paul, Američan ve středním věku se v opuštěném pařížském bytě k pronajmutí setkává s mladičkou Francouzskou Jeanne.
Paulova žena spáchala sebevraždu, Jeanne plánuje svatbu s mladým filmovým režisérem, nesourodá dvojice, která by na ulici sotva o sebe zavadila pohledem.
Mezi odřenými stěnami kolem sebe krouží dvě bytosti, které se chtějí vzájemně přiblížit, ublížit si, a především obhájit svou existenci.
Prostor, v němž se odehrává drama
Opuštěný pařížský byt není pouze místem náhodného setkání, ale také uzavřeným prostorem, v němž se střetávají dvě odlišné životní zkušenosti.
Mezi odřenými stěnami kolem sebe krouží dvě bytosti, které se chtějí vzájemně přiblížit, ublížit si, a především obhájit svou existenci.
Jejich vztah se odehrává mimo běžný společenský prostor a mimo pravidla, která by určovala, jak se mají chovat, co si mají sdělit a jakým způsobem mají pojmenovat vlastní touhy.
Paul a Jeanne jako nesourodá dvojice
Paul a Jeanne představují nesourodou dvojici, která by na ulici sotva o sebe zavadila pohledem.
Paulova žena spáchala sebevraždu, zatímco Jeanne plánuje svatbu s mladým filmovým režisérem.
Jejich rozdílné životní situace vytvářejí napětí, které prostupuje celé vyprávění.
Paul je poznamenán ztrátou a smrtí, Jeanne stojí před očekávanou budoucností, která je spojena se svatbou a s mladým filmovým režisérem.
Setkání v opuštěném bytě proto narušuje jejich dosavadní jistoty a staví je proti sobě i proti jejich vlastním představám o sobě.
Touha po blízkosti a potřeba obrany
Mezi odřenými stěnami kolem sebe krouží dvě bytosti, které se chtějí vzájemně přiblížit, ublížit si, a především obhájit svou existenci.
Jejich vztah není založen pouze na přitažlivosti, ale také na konfliktu, nejistotě a snaze udržet si vlastní tvář.
Každé přiblížení může znamenat zároveň možnost porozumění i nebezpečí dalšího zranění.
Právě napětí mezi touhou po blízkosti a potřebou obrany dává jejich setkáním naléhavost.
Film, který vyvolal skandál a kontroverzi
Film zatracovaný a obdivovaný, nemohl nevzbudit skandál a kontroverzi až po úplné zatracení.
Jeho pověst je spojena s odvahou, s otevřeností a s tématy, která překračují hranice společenského vkusu i běžných filmových konvencí.
Kontroverze přitom nevychází pouze z jednotlivých scén, ale také z celkového způsobu, jakým film zachází s tělem, sexualitou, smrtí, mocí a buržoazními mýty.
Film zatracovaný a obdivovaný zůstal předmětem sporů i proto, že neposkytuje jednoduché morální vysvětlení svého jednání ani jednoznačný návod, jak jednotlivé postavy hodnotit.
Poslední tango v Paříži (1972) | Nejkrásnější kontroverze Hollywoodu
Herecký výkon Marlona Branda
Nedostižný Marlon Brando, odvaha a bravura Bernarda Bertolucciho a kamera Vittoria Storara vytvořili neopomenutelný film světové kinematografie.
Brando vtiskuje Paulovi výraznou přítomnost, v níž se spojují bolest, uzavřenost, vzdor a vnitřní rozklad.
Jeho výkon nepůsobí jako pouhá ilustrace scénáře, ale jako soustředěné ztělesnění člověka, který se pokouší přežít vlastní ztrátu.
Paulova postava se díky Brandovi stává nepředvídatelnou a obtížně uchopitelnou, což posiluje napětí mezi jeho zranitelností a agresivitou.
Režie Bernarda Bertolucciho a kamera Vittoria Storara
Nedostižný Marlon Brando, odvaha a bravura Bernarda Bertolucciho a kamera Vittoria Storara vytvořili neopomenutelný film světové kinematografie.
Bertolucciho režijní odvaha spočívá v tom, že film nesměřuje k bezpečnému a snadno přijatelnému vyústění.
Formální řešení podporuje psychologickou nejistotu postav i otevřenost jejich vztahu.
Kamera Vittoria Storara pomáhá vytvářet prostor, který není neutrální kulisou, ale aktivní součástí dramatu.
Odřené stěny a opuštěný byt zdůrazňují fyzickou i citovou vyprázdněnost prostředí, v němž se Paul a Jeanne pokoušejí navázat kontakt.
Otevřenost a hádankovitost filmu
O filmu toho bylo hodně napsáno, k výstižným textům patří článek Uga Casiraghio:
„Poslední tango v Paříži je doposud nejodvážnější a nejucelenější Bertolucciho dílo, mladistvé a zároveň vyspělé, překvapivé vnitřní zralostí a formální vytříbeností, přitom matoucí rejstříkem myšlenkových motivů.“
„Ne všechny jsou možná rovnoměrně zdůrazněny, některé jsou pouze naznačeny, jenom se tu o ně zavadí, do značné míry jde o otevřený film a přitom hádankovitý, prodchnutý četnými literárními i filmovými narážkami a zároveň prostoupený a podpíraný nápory bytostné autentičnosti.“
Otevřenost filmu znamená, že jednotlivé motivy nejsou vždy uzavřeny do jednoznačného výkladu.
Hádankovitost vychází z toho, že film nabízí četné literární i filmové narážky, ale ne vždy vysvětluje jejich význam.
Některé motivy jsou výrazně zdůrazněny, jiné jsou pouze naznačeny nebo se jich film jen dotkne.
Smrt, buržoazie a mýtus sexu
Film je prostoupený a podpíraný nápory bytostné autentičnosti, naléhavou připomínkou smrti, doprovázenou ideologickým odhalováním buržoazie a jejích mýtů, především mýtus sexu.
Paulova osobní zkušenost se smrtí není izolovaným motivem, ale zasahuje do způsobu, jakým se vztahuje k Jeanne, k prostoru i k vlastní existenci.
Naléhavá připomínka smrti prostupuje filmem jako vědomí konečnosti a jako síla, která narušuje běžné společenské role.
Ideologické odhalování buržoazie a jejích mýtů rozšiřuje osobní drama o kritiku společenského prostředí.
Sex zde není představen jako jednoduchý výraz lásky nebo jako bezpečná forma vzájemnosti, ale také jako společenský mýtus, který film zkoumá a odhaluje.
Otcova živočišnost a dceřina bezbranná disponovatelnost
Film je prodchnutý intenzivním a rozdychtěným patosem při postihování otcovy živočišnosti a dceřiny bezbranné disponovatelnosti.
Tento motiv zdůrazňuje nerovnováhu mezi živočišností a bezbranností, mezi silou a vystaveností, mezi touhou a možností bránit se.
Jeho intenzita souvisí s celkovým způsobem, jakým film zachycuje tělesnost a psychologickou zranitelnost postav.
Právě zde se osobní vztah Paula a Jeanne propojuje s širšími otázkami moci, závislosti a společenských rolí.
Význam filmu ve světové kinematografii
Nedostižný Marlon Brando, odvaha a bravura Bernarda Bertolucciho a kamera Vittoria Storara vytvořili neopomenutelný film světové kinematografie.
Význam filmu vychází ze spojení herecké síly, režijní odvahy a obrazové koncepce.
Film zároveň spojuje mladistvost s vyspělostí, vnitřní zralost s formální vytříbeností a bytostnou autentičnost s množstvím literárních i filmových narážek.
Jeho působení proto nelze omezit na příběh náhodného setkání v pařížském bytě.
Poslední tango v Paříži zůstává dílem, které vyvolává obdiv i odmítnutí, nabízí silné obrazy i obtížné otázky a zároveň si zachovává otevřenost, díky níž může být znovu a znovu interpretováno.