Ještě na počátku 20. století přetrvávala v evropském vnímání Afriky představa temného kontinentu, prostoru bez dějin, měst a státnosti, který čeká na příchod civilizace.
Tento mýtus má dlouhou historii, přestože archeologie, arabské kroniky i místní ústní tradice ukazují podobu Afriky jako dynamického prostředí říší, jež nebylo izolováno, nýbrž spojeno s okolním světem prostřednictvím Indického oceánu a transsaharského obchodu.
Na západním pobřeží Afriky se setkávají Sahara, Sahel, tropické lesy, Guinejský záliv a Atlantský oceán. Tato oblast je mozaikou států, měst, kultur a jazyků, jejichž dějiny formoval obchod, migrace, islám, evropská kolonizace i odkaz transatlantického obchodu s otroky.
Historické říše západní Afriky
Nejstarší známou říší subsaharské Afriky byla Ghana, která existovala přibližně mezi 6. a 13. stoletím v oblasti dnešní Mauritánie, Mali a Senegalu.
Arabští geografové ji nazývali zemí zlata, kde se soustřeďovala největší těžba tohoto vzácného kovu tehdejšího světa.
Ghana kontrolovala klíčový uzel transsaharských karavan.
Na sever proudila sůl, textilie a kovové výrobky, na jih zlato, kůže a zemědělské produkty.
Hlavní město Kumbi Saleh bylo kosmopolitním centrem s královským dvorem i obchodní čtvrtí muslimských kupců.
Na Ghanu navázala od 13. století říše Mali, založená legendárním vládcem Sundjatou Keïtou (👑asi 1235-1255).
Šlo o federálně organizovaný stát, který zahrnoval území dnešního Mali, Senegalu, Gambie, Guineje, Burkiny Faso i Pobřeží slonoviny.
Mali bylo nejen bohaté, ale i administrativně propracované.
Vrcholu moci dosáhlo za Mansy Músy (👑1312-1332).
Když tento vládce roku 1324 vykonal pouť do Mekky, vedl prý karavanu tisíců lidí a desítek velbloudů naložených zlatem.
Kroniky uvádějí, že tato část Afriky se stala posedlostí Evropanů, kteří do map začali zakreslovat „tajemného“ černého krále se zlatou cihličkou v ruce.
Za vlády Músova nástupce Mansy Sulajmána pobýval v Mali po dobu dvou let věhlasný cestovatel ibn Battúta (1304 až 1368/1369), který ve svém díle popisoval tamější běžný život.
Pochvaloval si zbožnost aristokracie, neboť v éře říše Mali došlo k významnému rozkvětu islámu, který tam přicházel spolu s obchodem, a tak v blízkosti sídel panovnických rodů vznikaly muslimské čtvrti.
Města Timbuktu, Gao a Djenné hostily mešity, školy a knihovny s tisíci rukopisy, přičemž o významu říše se běžně hovořilo v oblasti Středomoří.
Islámské vzdělání zde koexistovalo s místními tradicemi a právními zvyklostmi.
Po postupném oslabování moci Mali v 15.-16. století převzala hegemonii říše Songhaj se sídlem v Gao.
Existovala zde již zhruba od 9. století, nicméně teprve v 15. století dosáhla svého největšího rozmachu.
Songhaj byla vlastně největším státním útvarem západní Afriky, protože sahala od Atlantiku až k hranicím dnešního Alžírska a od Senegalu po Niger a Benin.
Její síla spočívala v armádě, kontrole obchodu a mimořádné administrativě.
Šlo o multietnický stát, který dokázal spojit různé národy do jednoho politického celku.
V 15.-16. století již lze tvrdit, že proces islamizace dosáhl v říši Songhaj svého prvního vrcholu.
Zejména aristokracie byla plně islamizována a v mnoha městech té doby nalezneme desítky mešit, islámských škol, knihoven i dalších institucí, které činily ze Songhaje, zejména po dobytí Timbuktu a Djenné, významné sídlo vzdělanosti.
Nejprve Sonni Alí (👑1464-1492) dosáhl značného teritoriálního rozmachu, aby poté Askíja Muhammad I. (👑1493-1528) pokračoval v konsolidaci říše a dbal o šíření islámu.
Pobřežní kultury a městské státy
Zatímco vnitrozemí západní Afriky přineslo rozkvět obrovských státních útvarů, lesnatější a úrodnější části pobřeží Guinejského zálivu charakterizovaly spíše menší politické celky.
Především v oblasti jižní Nigérie vzniklo mnoho zajímavých kultur jako Nok, Benin nebo Ife, které nigerijští Jorubové považují za kolébku civilizace.
Když Britové objevili na konci 19. století tisíce terakotových a bronzových hlav, nevěřili, že by se mohlo jednat o výtvory „černých Afričanů“.
Na západním pobřeží vznikala města a obchodní centra napojená na Atlantik i na transsaharské stezky.
Předkoloniální Afrika tedy nebyla prázdným prostorem.
Jednalo se o mozaiku států, měst a kultur propojených se světem.
Koloniální éra tyto struktury narušila a překreslila politickou mapu kontinentu.
Mauritánie: Sahara u Atlantského oceánu
Státy západního pobřeží Afriky představují mimořádně rozdílné krajiny, což je patrné již v Mauritánii, kde se setkává Sahara s Atlantikem.
Od letiště nevede nic než poušť.
A pak - neočekávaně - slušná tříproudá silnice a resort na pobřeží Atlantiku.
Je sobota a pláže jsou plné.
Celé rodiny piknikují, hrají různé hry, střílejí na cíl ze vzduchovky, jezdí na velbloudech nebo na čtyřkolkách.
Ženy vcházejí do moře úplně oblečené.
Alkohol zde není - místo toho frčí sladké koktejly, burgery a kuře s rýží.
Ryby, paradoxně, skoro žádné.
Výlet na Port de Pêche - rybářský přístav v Nouakchottu - přináší první skutečnou Afriku.
Barevné pirogy - modré, žluté, oranžové - se houpají na vlnách.
Rybáři přetahují sítě těžké od stříbřitých těl.
Na zemi leží naporcované ryby.
Vzduch je teplý, vlhký, těžký.
Za zády začíná Sahara.
Chinguetti a dědictví karavan
Chinguetti je podobně jako Ouadane součástí světového dědictví UNESCO.
Město bylo založeno ve šťastném roce 777 a ve středověku se stalo hlavním obchodním centrem berberské konfederace známé pod názvem Sanhaja.
Město leželo na důležité trase, po které putovaly karavany naložené zlatem, ale i poutníci putující do svatého města Mekka v Saúdské Arábii.
Město lákalo i učence a množství staré literatury mířilo právě sem.
Díky suchému pouštnímu vzduchu se staré spisy zachovaly a dodnes je najdeme v několika starých bibliotékách, které vypadají přesně tak jako před 700 lety.
Manuskripty , které se zde uchovávají, mají velkou historickou hodnotu a jejich prostřednictvím se zachovaly staré verze koránu, básně nebo i rady, jak projet pouští.
Moudrost staré Afriky skončila v těchto knihovnách a dodnes zde i zůstala.
Sahel mezi pouští a savanou
Tento pás savan, který odděluje Saharu od tropických lesů rovníkové Afriky, prochází osmi zeměmi a táhne se od Atlantského oceánu po Rudé moře.
Typickou krajinu sahelu najdete mezi zeměmi, jako je: Senegal, Mauretánie, Mali, Burkina Faso, Niger, Čad, Súdán a Etiopie.
Ze severu se kvůli globálnímu oteplování roztahuje Sahara, která po dobu lidské historie pohltila mnohé zelené a úrodné oblasti.
Sahel se tak postupně zmenšuje a ustupuje poušti.
Oblast je známá výskytem typických afrických zvířat, která v savanách žijí.
Senegal: Dakar, Gorée a Lac Rose
Dakar je město, které zkrátka musíte vidět a zažít.
Užijte si procházky kolem náměstí Nezávislosti, které tvoří absolutní střed hlavního města Senegalu.
Nesmíme minout ani prezidentský palác, radnici, historické centrum města či kompletní přechod poloostrovem Cap-Vert na sever.
Dakar žije.
Lidé sportují, běhají, využívají venkovní posilovny.
Nad městem se tyčí Památník africké renesance - vyšší než Socha Svobody - symbolizující znovuzrození celého kontinentu.
Ve městě se setkávají francouzský kulturní vliv, živé trhy, pobřežní čtvrti a každodenní městský ruch.
Ostrov Gorée a paměť otrokářství
Senegal, stejně jako celé pobřeží západní Afriky, byl známý obchodem s otroky.
Ile de Gorée je maličký ostrov kousek od Dakaru, na kterém byla nechvalně známá otrokářská stanice.
Ostrov si dodnes zachoval svou autentickou atmosféru a stal se také součástí světového dědictví UNESCO.
Trajekt z Dakaru trvá necelých třicet minut.
A přesto - jakmile vystoupím na molo, mám pocit, že jsem přistál v úplně jiném světě.
Žádná auta.
Úzké uličky.
Pastelové koloniální domy.
Klid, který v Dakaru prostě neexistuje.
Od 15. do 19. století byl tento malý ostrůvek jedním z hlavních překladišť transatlantického obchodu s otroky.
Odhaduje se, že jím prošlo až 20 milionů lidí.
Dnes to vše připomíná Maison des Esclaves - Dům otroků.
V přízemí jsou zachované cely: místnosti 2,6 × 2,6 metru, ve kterých bylo mačkáno až 20 lidí najednou.
Na konci chodby jsou Dveře bez návratu - průchod přímo k moři, ke kotveným lodím.
Kdo jimi prošel, Afriku už nikdy nespatřil.
Stát na tom místě a uvědomit si, co se tu skutečně dělo, je zážitek, který nezpracuji během chvíle.
A přece - Gorée žije.
Místní děti běhají po uličkách, rybáři opravují sítě, někde hraje hudba.
Umělci z odpadu - starých mobilů, rezavého nádobí - vyrábějí překvapivě krásné věci.
Je v tom něco silného: život, který si razí cestu přes historii, jež by klidně mohla paralyzovat.
Lac Rose a těžba soli
Třicet kilometrů za Dakarem leží jezero Retba - Lac Rose.
Přijíždíte po prašné cestě lemované rybářskými vesnicemi a páchnou solí ve vzduchu.
A pak to uvidíte: plochu vody v barvě od malinové přes sytě růžovou až po fialový tón.
Za neobvyklou barvou stojí mikroorganismus Dunaliella salina, produkující červený pigment jako ochranu před extrémně slaným prostředím.
Jezero má slanost až 380 g/l - přibližně desetkrát více než oceán.
Nejsilnějším zážitkem ale nejsou barvy, ale dělníci těžící sůl.
Brodí se po pás ve vodě, ručně nabírají sůl z dna.
Aby je kůže chránila před leptavou solí, natírají se bambuckým máslem - na slunci pak vypadají, jako by svítili.
Lac Rose je jedním z těch míst, která vypadají jako počítačově upravená fotografie - jenže stojíte tam, cítíte sůl na rtech a víte, že je to úplně doopravdy.
Gambie: řeka, trhy a živé dědictví
Gambii říkají „úsměv Afriky".
Po příjezdu chápete proč.
Hlavní město Banjul je tiché, trochu ospalé - ale Albert Market vás pohltí okamžitě.
Hluk, barvy, vůně koření a čerstvého ovoce, stánky plné ručně tkaných látek a dřevěných sošek.
Nad městem dominuje Arch 22, triumfální oblouk připomínající vojenský převrat z roku 1994.
Kunta Kinteh Island
Největší zážitek přináší výprava na Kunta Kinteh Island - ostrov uprostřed řeky Gambii, dnes památka UNESCO.
Stojí tu zbytky Fort James, pevnosti odkud byly v 18. století odváženy tisíce zotročených Afričanů přes Atlantik.
Jméno ostrova nese Kunta Kinte - postava z románu Kořeny Alexe Haleyho, mladý Mandinka unesený přímo z těchto míst.
Stát na ostrově a vědět, co se tu dělo, je silný moment.
Jen pár dní po Gorée - a přesto zcela jiný, svébytný.
Gambii ale netvoří jen bolestná minulost.
V národním parku River Gambia žijí hroši a šimpanzi.
V posvátné krokodýlí tůni Kachikally se desítky nílských krokodýlů líně válejí na břehu.
Největším a nejrušnějším místem země není Banjul, ale Serekunda.
Jméno pochází z mandinčtiny a znamená přibližně osada rodu Serre.
Trhy, hudba, vůně grilovaného masa a neustálý čílý ruch.
A nakonec - nechte si připravit attayu.
Silný zelený čaj vařený ve třech kolech, každé trochu jiné.
Nejde jen o nápoj.
Jde o rituál, o čas strávený s lidmi, o pohostinnost, která tu není klišé, ale každodenní realita.
Guinea-Bissau: portugalský otisk a ostrovy Bijagós
Guinea-Bissau je tiché, nenucené město s výrazným portugalským otiskem.
Věci plynou tak, jak mají.
Lidé nikam nespěchají.
Člověk se tomu buď přizpůsobí, nebo to nepochopí.
Odpoledne se vydám na krátkou procházku na blízké plážové volejbalové hřiště.
Nečekaně tu narazím na živou atmosféru - probíhá kvalifikace na africký pohár a na písku bojují i hráčky a hráci Guinea-Bissau.
Místní fanoušci fandí hlasitě, slunce praží bez milosti a já si uvědomuji, že Afrika dokáže překvapit na každém rohu.
Guinea: Konakry a ostrovy Îles de Los
Po snídani se vydáváme na výlet loďkou na Illes de Los, skupinu tří ostrovů ležících jen kousek od pobřeží: Fortoba, Kassa a Roume.
Kdysi dávno ostrovy patřily Velké Británii, která je pak dala Francii výměnou za práva rybolovu v Newfoundlandu a Labradoru.
Ostrov Roume je ostrovem, který inspiroval Roberta Louis Stevensona k napsání legendární knihy Ostrov pokladů.
Tyto tři ostrovy, "Ostrovy Idolů", byly součástí trhů s otroky a později pro změnu místem, odkud se lovili otrokáři.
Pak nás čeká návrat do Konakry a nasávání ruchu velkoměsta.
Dostat se až na konec poloostrova Konakry je výzva, potýkat se budeme s dopravní zácpou, smogem, chudobou a také ohromnou energií srovnatelnou snad jen s Lagosem nebo Kingshasou.
Krevety a čerstvé ryby u Obamy hned vedle rezidence s výhledem na záliv Atlantiku.
Pak také kompletní prohlídka města a návštěva Národního muzea, trhu, katedrály a obrovské mešity.
Dnes budeme mít možnost poznat Guineu, známou svou uměleckou a kulturní diverzitou.
Věděli jste, že velká mešita v Konakry je pátou největší mešitou na světě a patřila mezi řadu mega projektů, které financoval saúdskoarabský král Fahd?
Sierra Leone: pláže, šimpanzi a diamanty
Dnes se rozloučíme s Guineou a přesuneme se na jih do Sierra Leone.
Cestou se zastavíme ve Forecariah: ve městě, které hrálo důležitou roli v boji proti ebole, a překročíme hranici do Sierra Leone.
Nádherná země, francouzštinu nahradí angličtina, my se přesunujeme přes Port Loko až do Lungi.
Cestou budeme přecházet přes mnohé velké řeky pramenící v Guinejské vysočině, které si razí cestu divokým severem Sierra Leone a až na jihu se vlévají do teplých vod Atlantiku.
V Aberdeenu se ubytujeme v útulném hotelu a navečer vyrazíme na Lumley Beach: toto místo skutečně žije!
Tacugama a ochrana šimpanzů
Národním zvířetem divoké africké Sierra Leone je šimpanz.
Kdysi tu žili ve velkých počtech, ale to už je skutečně jen historie: ve volné přírodě se jich vyskytuje jen kolem pěti tisíc.
Mnozí ze šimpanzů končí jako mazlíčci a hračky v domácích zoo.
A právě těmto šimpanzům se věnuje Tacugama Chimpanzee sanctuary.
V útulku pečují o týraná zvířata a dávají jim novou šanci na život.
Tato záchranná stanice je umístěna v tropickém pralese jen kousek nad městem.
Ruch velkoměsta tu ale vůbec neuslyšíte, zdejšímu lesu dominuje vřeštění opic.
Nás tu čeká hodinová procházka, během které se seznámíme s tímto vzácným symbolem země.
Později si město obhlédneme ještě z vyhlídky Leicester Peak ve výšce 595 metrů.
Druhou polovinu dne pak věnujeme okolí Freetownu a projedeme se po nádherných plážích jako Lakka, Sussex a River no. 2.
Nezapomeňte si vzít plavky, protože se určitě vykoupeme v teplých vodách Atlantiku.
Tacugama: The Chimpanzee Sanctuary That Became the Soul of Sierra Leone
Diamantové oblasti
Sierra Leone je známá také jako země s obrovským nerostným bohatstvím.
Stačí zmínit platinu, zlato a diamanty.
To vše se zde nachází a těží ve velkém i v malém.
Celá oblast od Bo až po Koidu připomíná příběhy o zlaté horečce z USA, až na to, že zde je to stále reálné.
Vstupní branou je druhé největší město země, BO.
Bo je místo, kam se zlatokopové jezdí bavit a utrácet své těžce vydřené peníze.
Za Bo nás kvalitní cesta zavede do Kenemy, kde je hned jasné, o co tady jde.
Každý druhý obchod obchoduje s diamanty a celý region je posetý doly.
Nabíráme místního průvodce, který zná nynější doly, a vyrážíme se podívat na „lovce“ diamantů.
Jdeme pěšky, přes pole, lesem, dáváme pozor, abychom se drželi stezky, protože všude kolem nás jsou v zemi hluboké jámy - zaniklé doly.
Brzy vidíme vodu a bílý prapor.
Aktivní důl!
Najdeme partu horníků, kteří nám ukáží, jak proces funguje, a vy pochopíte, že diamanty hledat nechcete.
Dřina, dřina, dřina, pot, slunce, rány.
Nic tu ale nesbírej, všechno je zakázané a horníci si žárlivě střeží své revíry.
Každý doufá, že najde alespoň malý kousíček, který mu změní život.
Tento těžký život má i šťastné konce, například na Valentýna 1972, kdy byl v oblasti Koidu nalezen největší aluviální diamant na světě, legendární kámen „Hvězda Sierry Leone“.
Libérie: země svobodných
Řeka Mano je také hranicí mezi Libérií a Sierrou Leone.
Dnes ji překročíme a ponoříme se do hustých zelených lesů, které jsou pro Libérii typické.
Libérie je jedinou zemí v Africe, která nikdy nebyla kolonií ani protektorátem.
Zemi založili osvobození otroci, kteří se vrátili z Ameriky, a odtud pochází název země „země svobodných“ = Libérie.
Američtí Libérijci, místní kmeny a jejich vztahy, o tom všem se dozvíte od našeho skvělého průvodce.
Proč v Libérii kdysi vypukla válka?
Víte, že Libérie je první zemí v Africe, která má za prezidentku ženu?
Víte, co je to pidgin angličtina?
Víte, že Libérie má nejmladší populaci na světě?
Více než 60 % lidí je mladších 25 let!
Po hlavní silnici, lesem, kolem malých vesniček, kde zastavujeme a kupujeme čerstvé ovoce, míříme do hlavního města země Monrovie, pojmenovaného po pátém prezidentovi USA Monroeovi.
Monrovia a kultura Kríů
Dnes je na programu Monrovia.
Z našeho hotelu, který má ideální polohu, se vydáme objevovat všechny hlavní symboly města.
Nejdůležitějším symbolem kultury Kríů a jejich ekonomické síly je chrám svobodných zednářů alias Masonic Lodge.
Dalším symbolem je hotel Ducor Palace, respektive ruiny, které z něj zbyly.
Kdysi to byl mimořádně luxusní hotel, kde se konaly stovky večírků, na nichž se scházela politická a hospodářská elita.
V Národním muzeu se nachází nádherná sbírka artefaktů, masek, rituálních předmětů a fotografické vyprávění dokumentující občanskou válku, která trvala od roku 1989 do roku 2003.
Samotná budova je krásným příkladem architektury kmene Krio.
Masky Bundu
Odpoledne se přesuneme do vesnice nedaleko Monrovie, kde zažijeme jedinečný tanec masek.
Ve většině afrických kmenů jsou masky výsadou mužů, ale u Mendů a okolních kmenů jsou masky Bundu výsadou žen a hrají velmi důležitou roli při iniciačních rituálech mladých žen.
Každý tanec přitahuje pestré a nadšené publikum.
Pobřeží slonoviny: Abidjan a Grand-Bassam
Exoticky znějící Pobřeží slonoviny nás vítá.
Přistáváme v jeho hlavním městě Abidjan: je čtvrtým největším frankofonním městem světa.
Ve čtvrtích Treichville, Cocody, Marcony, Le Plateau probíhá extenzivní výstavba a řadí se k těm luxusním.
Ale čekají nás i trhy v Adjamé s favely na střechách budov, které vám vyrazí dech.
Nesmíme minout ani futuristický kostel svatého Pavla (Cathédrale Saint Paul d'Abidjan), prezidentský palác a parlament.
Lagunu Ebrié budeme křižovat mosty Charlese de Gaulla a Felixe Houphouët-Boigny a získáme tak nejlepší výhled na město.
Poznáme i Place de la République, hlavní poštu a největší mešitu města.
Tady se podává Cognac či Don Perignon v luxusních barech a luxusních restauracích, kde dostanete mořské speciality s čerstvými tropickými ingrediencemi a nezaměnitelným francouzským šarmem.
Abidžan a Grand Bassam: dvě města, která nabízejí odlišné zážitky.
V hlavním městě se perou historie s modernizací.
Mrakodrapy, luxusní čtvrti a zelené parky zde sousedí s nádhernou africkou živelností.
Ve městě najdou milovníci historie zajímavé Musée National des Arts de Côte d'Ivoire s bohatou sbírkou orientovanou na kulturu země.
Architektonickým skvostem města je pak jistě katedrála Notre-Dame d'Abidjan.
Oproti tomu, nedaleké město Grand Bassam má centrum, které je zapsáno na seznam UNESCO.
Vybudovali je kolonialisté koncem 19. století s promyšlenou a nadčasovou infrastrukturou.
Jednotlivé čtvrti byly rozděleny podle řemeslného nebo obchodního zaměření a spojeny rozumným systémem silnic, odrážejících tehdejší potřeby.
My zde navštívíme tradiční řemeslnou vesnici a zavítáme i na místní pláž.
Právě kvůli ní si kolonialisté vybrali toto místo, a není divu.
Dodnes je pláž s tyrkysovou vodou a jemným pískem hlavním lákadlem návštěvníků Grand Bassam.
Ghana: Akkra a odkaz nezávislosti
Odlétáme ze země, která je pojmenována podle slonů s obrovskými kly, jež zde žili v době příchodu prvních kolonialistů, a přilétáme do Akkry, která je položena na březích Guinejského zálivu a která je hlavním městem zlatého dítěte Afriky: Ghany.
Ghana byla první kolonií Afriky, která získala svobodu a my zde začneme v místě, kde v březnu 1957 vyhlásil Nkwane Nkrumah nezávislost na Británii.
Čeká na nás centrum města: náměstí Nezávislosti, dánská čtvrť Osu a nejluxusnější ulice Oxford street, ale také maják v Jamestownu a ghetto s rozsypanými odpadky na pláži.
Chlazený Club v Epo a krevety s kasavou (maniokem).
Ghanská kuchyně je vyhlášena a používání koření je hned na první ochutnání zjevné a nesrovnatelné s ostatními zeměmi, které jsme již prošli.
Kontrasty západního pobřeží
Mauritánie, Senegal, Guinea-Bissau, Gambie - čtyři země, několik málo dní, a přesto dost času na to, abych na vlastní kůži pocítil, že čtyři různé kultury nedělí pouze hranice.
Během šestnácti dní jsem prošel čtyřmi naprosto odlišnými kulturami.
Mauritánský klid na pobřeží, pulzující Dakar s francouzským nádechem, uvolněná lusofonie Guinea-Bissau, britsky laděná pohoda Gambie.
Rychlé střídání světů mě donutilo přemýšlet o tom, kde se cítím dobře a kde ne.
A nebylo to jen o cestování.
Bylo to i o tom, že jsem si konečně přiznal, co mi sedí.