Místní schengenská spolupráce: pravidla, kontrola hranic a praktické dopady

Schengenská spolupráce je pro Českou republiku významnou součástí evropské spolupráce v oblasti vnitřních věcí, ochrany hranic, bezpečnosti a volného pohybu osob.

Schengenský prostor, zkráceně Schengen, je společný prostor evropských států, ve kterém mohou osoby překračovat vnitřní hranice bez hraničních kontrol. Jeho fungování je založeno na vzájemné důvěře mezi státy, společných pravidlech pro ochranu vnějších hranic, vízové politice, policejní spolupráci, využívání informačních systémů a návratové politice.

Zrušení kontrol na vnitřních hranicích proto neznamená zrušení pravidel, ale jejich přesun k jednotnému a koordinovanému výkonu na úrovni celého schengenského prostoru.

Historický vznik schengenské spolupráce

Historie schengenského prostoru sahá téměř do počátku 20. století, kdy se objevily první ideje o sjednocené Evropě, tzv. Panevropě, jejichž autorem byl především francouzský diplomat Aristide Briand.

Mezi další stoupence a propagátory patřil rakouský politik Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi nebo Otto Habsburský, syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I.

Tyto tendence byly přerušeny Druhou světovou válkou, ale již v září 1946 pronesl tehdejší anglický ministerský předseda Winston Churchil v Curychu slova podobného významu: „Jestliže by Evropa jednou svorně spravovala společné dědictví, pak by mohlo 300 až 400 milionů jejích obyvatel bez hranic prožít štěstí, blahobyt a slávu. Musíme vytvořit něco na způsob Spojených států evropských.“

První kroky k realizaci této myšlenky byly učiněny v rámci dalších smluv a dohod mezi něž patřily: Pařížská smlouva z 18. 4. 1951, Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii z 25. 3. 1957, dohoda o vytvoření Evropského sdružení volného obchodu ze 4. 1. 1960 a směrnice ES č.1612/68 Rady EHS o Právu volného pohybu pracovních sil v rámci společenství z 15. 10. 1968.

Za předchůdce schengenské spolupráce lze považovat Saarbrückenskou dohodu z roku 1984, kterou uzavřela Spolková republika Německo a Francie.

Týkala se řešení nekonečných front na hraničních přechodech mezi oběma státy v důsledku stávkové pohotovosti evropských dopravců.

V roce 1985 vyústila jednání o obdobných opatřeních se zeměmi Beneluxu v podpis Schengenské dohody mezi Německem, Francií a státy Beneluxu.

Dne 14. června 1985 zavřely vlády pěti zemí, Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Francie a Německa v lucemburském městě Schengen „Dohodu o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích“, známou jako Schengenská dohoda.

Schengenská smlouva, podepsaná 17. 6. 1985 ve stejnojmenném lucemburském městě, je dohoda mezi původně 5 evropskými státy, která otevřela cestu k postupnému rušení a odstraňování pohraničních kontrol na společných hranicích zúčastněných subjektů.

Státy deklarovaly zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na společných, tj. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na hranicích vnějších.

Cílem této dohody bylo zrušení kontrol na společných hranicích při pohybu státních příslušníků členských států Evropských společenství a usnadnění pohybu zboží a služeb.

Dohoda obsahuje 33 článků, které vyjmenovávají krátkodobá i dlouhodobá opatření, k jejichž provádění se signatářské státy zavázaly.

Mezi tato opatření patřila například kontrola osobních vozidel přejíždějících společné hranice pouhým zrakem a bez zastavení, zřízení společných kontrolních pracovišť nebo posílení spolupráce mezi celními a policejními orgány.

Zásadní změna standardního režimu na státních hranicích vyžadovala náročnou přípravu.

Proto trvalo ještě dalších pět let, než začala být schengenská spolupráce naplňována v praxi.

Schengenská prováděcí úmluva byla podepsána dne 19. června 1990 a Schengenskou dohodu dále rozvedla a konkrétně specifikovala.

Úmluva obsahuje ustanovení o konkrétních opatřeních, která mají doprovázet volný pohyb ve společném prostoru v praxi.

Cílem Schengenské prováděcí úmluvy bylo dosáhnout zrušení kontrol pohybu všech osob, nejenom státních příslušníků členských států ES, na společných hranicích a usnadnit přepravu a pohyb zboží.

V březnu 1995 došlo k odstranění hraničních zábran a jediným znatelným důkazem překročení státní hranice se staly cizojazyčné nápisy či transparenty vítající řidiče na území sousedního státu.

Při faktickém zrušení kontrol na společných hranicích smluvních států v březnu 1995 se na schengenské spolupráci podílelo kromě původních pěti zemí také Španělsko s Portugalskem.

Začlenění Schengenu do Evropské unie

Dohoda společně s Úmluvou představují tzv. schengenské acquis, které bylo Amsterodamskou smlouvou, jež vešla v platnost 1. května 1999, začleněno do práva Evropské unie.

V roce 1999 byly právní předpisy tvořící základ schengenské spolupráce začleněny tzv. Schengenským protokolem Amsterodamské smlouvy do institucionálního rámce Evropské unie, čímž byla schengenská spolupráce přesunuta na úroveň Evropské unie.

Staly se tak platnými pro všechny státy EU, doplnily a povýšily dosavadní ekonomickou integraci v rámci EU.

Od té doby rovněž narůstá počet společných právních předpisů a mnoho dalších opatření souvisejících s ochranou společného území, které tvoří tzv. schengenské acquis.

Zahrnutí Schengenu do rámce EU významným způsobem předznamenalo budoucnost schengenské spolupráce, protože ji učinilo jednou z podmínek členství v EU.

Od roku 1999 musí každý nový členský stát EU bez výjimek splnit požadavky dané příslušnými právními předpisy.

Jednotlivé členské státy, které jsou nyní členy schengenského prostoru, tedy buď přímo přistoupily k Schengenské dohodě před 1. květnem 1999, kdy nabyla platnosti Amsterodamská smlouva, nebo se staly členy Evropské unie po tomto datu, a tedy společně se získáním členství Evropské unie se také staly součástí schengenského prostoru.

Státy, které nejsou členy Evropské unie, se účastní na základě svých příslušných schengenských dohod.

Rozšiřování schengenského prostoru

Schengenský prostor nezůstal v počátečním stavu.

Postupně se k němu připojily další evropské země, jak z Evropské unie, tak mimo ni, například Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko.

Ke Schengenské prováděcí úmluvě se velmi brzy připojila Itálie v roce 1990 a Řecko v roce 1992.

Plné zapojení se však oddálilo.

Itálie kontroly na vnitřních hranicích plně zrušila společně s Rakouskem v roce 1998 a Řecko v roce 2000.

Dne 28. dubna 1995 připojilo svůj podpis k Schengenské prováděcí úmluvě Rakousko, 19. prosince 1996 následovalo Dánsko spolu s Finskem a Švédskem.

Vzhledem k praxi prováděné na základě Severské pasové unie bylo třeba vyřešit důsledky vyplývající ze zapojení těchto států do schengenské spolupráce pro Norsko a Island, vůči kterým také platila léta používaná pravidla velmi úzké vzájemné spolupráce spočívající mimo jiné v odstranění povinnosti vykazovat se při přechodu společných hranic cestovním pasem.

Zapojení Norska a Islandu formálně vyřešila zvláštní dohoda o přidružení, která znamenala rozšíření schengenského prostoru poprvé o nečlenské státy EU.

V roce 2008 se schengenský prostor rozšířil o Švýcarsko, posledním státem se v roce 2011 stalo Lichtenštejnsko.

Dne 1. 1. 2023 se součástí Schengenu stalo Chorvatsko.

Velká Británie a Irsko se k Schengenu připojily jen částečně.

Odmítly se podílet na všech aspektech schengenské spolupráce a vyjednaly si výjimku, že mohou nadále provádět kontroly na svých hranicích.

Přesto se tyto země účastní schengenské spolupráce v některých aspektech.

Zámořská území členských států nejsou automaticky začleněná do schengenského prostoru.

Součástí však jsou Azory, Madeira a Kanárské ostrovy.

Česká republika a schengenská spolupráce

Česká republika je součástí schengenského prostoru od roku 2007.

Dne 21. 12. 2007 se Česká republika stala součástí schengenského prostoru a plně se zapojila do schengenské spolupráce.

Přistoupením České republiky do Evropské unie byla oblast letecké infrastruktury zásadním způsobem dotčena.

Podpisem dohody o přistoupení se Česká republika mimo jiné zavázala, že zajistí volný pohyb osob uvnitř zemí schengenského prostoru a že bude provádět důkladné kontroly osob z třetích zemí do tohoto prostoru vstupujících a všech osob z tohoto prostoru vystupujících.

První fázi požadavků schengenského acquis musela Česká republika splnit ke dni vstupu do Evropské unie, tedy k 1. 5. 2004.

Daleko větší požadavky na letištní infrastrukturu však kladla druhá fáze schengenského acquis, která byla splněna ke dni zrušení kontrol na hranicích se státy v schengenském prostoru.

Na základě těchto požadavků musel být oddělen tok cestujících do destinací v schengenském prostoru od toku cestujících do destinací v neschengenském prostoru, a to jak na příletu, tak na odletu.

Z důvodu naplnění těchto požadavků, a také pro zvýšení kapacity odbavených cestujících, se provozovatelé pěti největších letišť v České republice rozhodli k fyzickému oddělení těchto cestujících prostřednictvím výstavby nových letištních terminálů a rekonstrukcí terminálů stávajících.

Těmito letišti byly Brno/Tuřany, Karlovy Vary, Ostrava/Mošnov, Pardubice a Praha/Ruzyně.

Kontroly na mezinárodních letištích u letů v rámci rozšířeného Schengenu pak byly zrušeny dne 30. 3.

Schengenské acquis

Schengenské acquis je soubor právních předpisů, pravidel a navazujících opatření, které upravují fungování schengenského prostoru.

Jeho základem byla Schengenská dohoda z roku 1985 a Schengenská prováděcí úmluva z roku 1990, které stanovily postupné odstranění kontrol na společných hranicích a současně vytvořily rámec pro kompenzační opatření, která kompenzují absenci kontrol na vnitřních hranicích.

Na schengenské acquis navazují také další předpisy týkající se mimo jiné spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, ochrany vnějších hranic, společné vízové politiky, návratové politiky nebo ochrany osobních údajů.

Soubor těchto opatření tvoří schengenské standardy, které jsou závazné pro všechny zúčastněné státy.

V současnosti je jedním z klíčových předpisů Schengenský hraniční kodex, který upravuje pravidla pro překračování vnějších hranic a potvrzuje absenci hraničních kontrol na vnitřních hranicích.

V současné době je klíčovým právním předpisem EU, který stanovuje pravidla pro přeshraniční pohyb osob, tzv. Schengenský hraniční kodex.

Moderní právní úprava obsažená v Kodexu zohledňuje současné potřeby Společenství ve vztahu k ochraně vnějších hranic EU.

Vnitřní a vnější hranice

Základním principem schengenského prostoru je možnost překračovat vnitřní hranice bez hraničních kontrol osob.

Vnitřní hranice představují hranice jednotlivých států schengenského prostoru, které nevytvářejí vnější hraniční linii území schengenského prostoru a nespojují jej se zeměmi, které nejsou jeho součástí.

Jedná se o pozemní hranice mezi členskými státy, letiště v členských státech, z nichž žádné lety nesměřují mimo území schengenského prostoru, a námořní přístavy, určené výlučně pro trajektovou dopravu v rámci členských států.

Vnitřní hranice mezi schengenskými státy proto nejsou běžně kontrolovány stejným způsobem jako vnější hranice.

Obecně platí, že vnitřní hranici může překročit jakákoliv osoba, bez ohledu na její státní příslušnost, a to aniž by byla podrobena kontrole.

Vnější hranice tvoří rozhraní mezi členskými a nečlenskými státy schengenského prostoru.

Kromě pozemních, vzdušných a mořských hranic zahrnují i mezinárodní letiště a přístavy, které spojují země schengenského prostoru s ostatními státy.

Na první pohled nejviditelnějším znakem schengenské spolupráce je zrušení kontrol na vnitřních hranicích a přesun aktivit spojených s ochranou hranic na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci.

Všechny osoby překračující hranice podléhají minimální kontrole, jejímž účelem je zjištění totožnosti na základě předložení cestovních dokladů.

Stávající situace a postupy na vnějších hranicích EU jsou výsledkem mezinárodní spolupráce.

Cestování přes vnitřní hranice

Hlavní praktický dopad schengenské spolupráce na každodenní život spočívá v odpadnutí povinnosti předkládat doklad totožnosti při překračování hranice mezi schengenskými státy.

Hraniční kontroly se neprovádějí, hranice je možné překročit kdekoliv a kdykoliv, stále ovšem s platným dokladem totožnosti, tj. platným občanským průkazem nebo cestovním pasem, a při respektování souvisejících pravidel.

Překročení státních hranic není omezeno na hraniční přechody ani jejich provozní dobu.

Jakékoli zábrany na komunikační infrastruktuře jsou naopak odstraněny.

Průjezd hranic probíhá jako na kterémkoli jiném místě ve vnitrozemí, stejně tak příjezd na území jiného státu oznamují pouze cedule.

Absence kontrol na vnitřních hranicích neznamená, že se cestující nemusí řídit platnými pravidly.

Osoby cestující v rámci schengenského prostoru musí být schopny prokázat svou totožnost a splňovat podmínky pobytu, pokud se na ně podle vnitrostátní nebo unijní právní úpravy vztahují.

Možnost volně překračovat vnitřní hranice států bez kontroly je garantována všem osobám, aniž by měli status občana EU.

Všechny tyto osoby však jsou povinny mít u sebe požadované cestovní doklady, ačkoliv na hranicích jejich kontrola neprobíhá.

Schengenský prostor není totéž jako volný pohyb osob.

Volný pohyb osob je jednou ze základních svobod garantovaných občanům EU.

Volný pohyb osob je spojen s občanstvím Unie.

„Občanem Unie je každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“

Občané Unie tedy mohou vycestovat na území jiných členských států a na jeho území pobývat, zároveň mají právo opustit svůj domovský členský stát a zpět se do něj vrátit.

Ke vstupu na území hostitelského členského státu občanovi EU postačuje mít u sebe platný doklad totožnosti.

Ani absence takového dokladu nemůže být automaticky překážkou ke vstupu na území jiného členského státu, protože tento stát musí migrujícím občanům Unie umožnit prokázat svou totožnost jiným způsobem či požadovaný doklad získat.

Letiště a rozdíl mezi schengenskými a neschengenskými lety

Na mezinárodních letištích jsou fyzicky odděleni cestující pohybující se v rámci schengenského prostoru od těch, jejichž let míří z/do země mimo Schengen.

Zatímco cestující odbavující se na tzv. vnitřní lety do zemí schengenského prostoru potřebují doklad totožnosti pouze za účelem potvrzení své totožnosti pro vstup do letadla, při letech do zemí mimo schengenský prostor platí praxe, kterou jsme znali dříve, tj. po získání palubního lístku je nutné absolvování pasové kontroly a až po ní je třeba projít bezpečnostní prohlídkou.

Na základě schengenských požadavků musel být oddělen tok cestujících do destinací v schengenském prostoru od toku cestujících do destinací v neschengenském prostoru, a to jak na příletu, tak na odletu.

Dočasné znovuzavedení kontrol na vnitřních hranicích

Kontroly na vnitřních hranicích mohou být znovu zavedeny pouze výjimečně a dočasně, a to v případech stanovených Schengenským hraničním kodexem.

Jedná se zejména o situace, kdy existuje závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.

Takové opatření musí být přiměřené a odůvodněné konkrétní situací.

V praxi mohou členské státy přistoupit k dočasnému znovuzavedení kontrol například v souvislosti se závažnými bezpečnostními riziky, významnými mezinárodními událostmi nebo mimořádnou migrační situací.

Znovuzavedení kontrol však nemá nahrazovat běžné nástroje policejní spolupráce, ochrany vnějších hranic a řízení migrace.

Členský stát může z důvodu závažného ohrožení jeho veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti na svých vnitřních hranicích zavést provádění systematických kontrol osob, které je překračují, ale pouze na dobu nepřesahující 30 dní nebo dobu, po níž lze předvídat existenci ohrožení a ochrana vnitřních hranic je v jejím rámci nezbytně nutná.

Trvá-li ohrožení i po uplynutí stanovené doby, je členský stát oprávněn ochranu prodloužit o dalších 30 dní.

V České republice je dočasné znovuzavedení kontrol blíže upravováno zákonem č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic.

V praxi Česká republika může dočasně znovuzavést kontroly na základě opatření obecné povahy vydávaného vládou či ministerstvem vnitra.

Taková opatření obecné povahy se oznamují veřejnou vyhláškou ministerstva vnitra a informace o nich se dále uveřejňují i v celoplošném rozhlasovém a televizním vysílání.

Ochrana vnějších hranic Evropské unie

Jednou z hlavních podmínek pro vstup země do Schengenského prostoru je přijetí odpovědnosti za kontrolu vnějších hranic Evropské unie.

Zároveň všechny členské státy musejí uplatňovat stejná pravidla Schengenu, což se týká především kontroly vzdušného, námořního a pozemního prostoru a zavedení jednotných schengenských víz.

Podmínkou je i nutný provoz Schengenského informačního systému.

Významným subjektem spolupráce v oblasti ochrany vnějších hranic EU je Evropská agentura pro pobřežní a pohraniční stráž, Agentura Frontex.

Byla založena v roce 2004 jako podpora členským zemím EU a členům Schengenského prostoru při ochraně vnější hranice EU.

Agentura prošla rozsáhlou modernizací v roce 2016 v reakci na migrační krizi, kdy byla rozšířena a získala větší zodpovědnost a pravomoci v boji proti přeshraniční trestné činnosti.

Na základě zvýšeného tlaku na evropské hranice od roku 2015 bylo rozhodnuto o navýšení kapacit agentury Frontex.

Stálý sbor bude tvořen přímými zaměstnanci agentury Frontex a zároveň povinně vyslanými jednotkami členských zemí EU.

Vízová politika a pobytová pravidla

Nástrojem umožňujícím regulaci přílivu osob a eliminaci proniknutí nežádoucích osob nebo osob představujících bezpečnostní riziko je vízová politika, která je v rámci EU, tj. nejenom mezi státy schengenského prostoru, harmonizovaná.

V rámci EU existuje jednotný seznam zemí, jejichž státní příslušníci potřebují pro vstup na území EU vízum, tzv. černý seznam.

Schengenské státy navíc harmonizovaly podmínky pro krátkodobý pobyt na svém území.

Krátkodobé pobyty jsou pobyty nepřesahující 90 dní, a to během jakéhokoliv období 180 dnů.

Schengenská legislativa upravující oblast víz zahrnuje nařízení o jednotném vzoru víz, určující společnou vizuální formou víza, vízový kodex, neboli procesní normu upravující postup při vydávání víz, a nařízení o vízových seznamech.

Jedná se o společné seznamy udávající konkrétní vízovou povinnost pro příslušníky třetích zemí.

Občané daných třetích zemí mohou být prostřednictvím těchto seznamů vízové povinnosti také zproštěni.

Vydávání povolení k pobytu nebo stanovení podmínek pro získání občanství však již harmonizovány nebyly a jsou předmětem legislativní úpravy každého jednotlivého státu.

Dlouhodobé pobyty, tedy pobyty nad 90 dní, nejsou komunitárním právem ani schengenskou legislativou upraveny.

Vízové podmínky dlouhodobých pobytů občanů třetích států na území Schengenského prostoru jsou plně v kompetenci států zúčastněných na Schengenském prostoru a je pouze jejich rozhodnutím, jaké podmínky k umožnění takového pobytu na svém území zvolí.

I pro víza vztahující se k dlouhodobým pobytům existuje jednotný vzor.

Platné povolení k pobytu, a od 5. 4. 2010 rovněž dlouhodobé vízum, vydané jedním schengenským státem nicméně svého držitele opravňuje k pohybu v rámci celého Schengenu.

Pro země západního Balkánu od 19.12.2009 platí bezvízový režim.

Jedná se o občany Bývalé jugoslávské republiky Makedonie, Černé Hory a Srbska, kteří jsou držiteli biometrických pasů u krátkodobých pobytů v EU.

Mezi EU a Ukrajinou existuje dohoda o ulehčení vízového procesu.

Občané EU mohou vstoupit na Ukrajinu v rámci režimu bezvízového styku, pokud délka jejich pobytu nepřekročí 90 dní.

Přeshraniční policejní a justiční spolupráce

Organizovaný zločin a nelegální migrace neznají hranice.

I přes absenci kontrol proto všechny příslušné orgány schengenských států intenzivně spolupracují.

Důležitý nástroj vzájemné spolupráce v trestních věcech představují možnosti nabízené například evropským zatýkacím rozkazem nebo předáváním osob ve výkonu trestních rozsudků.

Policisté jednoho schengenského státu, kteří v rámci vyšetřování ve své zemi sledují osobu podezřelou z účasti na trestném činu, na nějž se může vztahovat vydání osoby, jsou oprávněni pokračovat ve sledování na výsostném území jiného státu Schengenu, když tento svolil na základě předem podané žádosti o právní pomoc k přeshraničnímu sledování.

Za splnění některých dalších podmínek smějí policisté pokračovat ve sledování osoby i v případě, nelze-li z důvodu zvláštní naléhavosti předem požádat o svolení.

Tato výjimka se však týká pouze případů vyjmenovaných závažných trestných činů.

Policisté, kteří ve své zemi pronásledují osobu, která byla přistižena při spáchání nebo při účasti na některém závažném vyjmenovaném trestném činu, mají možnost pokračovat za stanovených podmínek v pronásledování takovéto osoby na území jiného schengenského státu.

Totéž se vztahuje na pronásledování osoby, která je zajištěna nebo zadržena, eventuálně na uprchlého vězně.

Pronásledování osoby musí být odůvodněno urgentností a nemožností předchozí notifikace příslušnému státu, musí se týkat osoby přistižené při činu nebo osoby na útěku za předpokladu, že jde o trestné činy vyjmenované v článku 41 odst. 4, například vražda, znásilnění, obchod s lidmi nebo nedovolená přeprava jedovatého a nebezpečného odpadu.

V obou případech, tj. při přeshraničním sledování i pronásledování, však existují určitá omezení, která je nezbytné na území druhého státu respektovat.

Policista je nucen řídit se právem státu, na jehož území se právě nachází.

Tím je zvláště možnost použití služební zbraně jen v případě nutné obrany.

Důležitou úlohu hraje možnost vzájemného vysílání styčných důstojníků s cílem posílit a hlavně urychlit spolupráci, zvláště formou výměny informací, poskytování pomoci při žádostech o policejní součinnost a při právní pomoci v trestních věcech nebo pomocí orgánům pověřeným ostrahou vnějších hranic.

Nejsou však oprávněni k samostatnému provádění policejních opatření.

Schengenský informační systém a ochrana osobních údajů

Zpracování osobních údajů, tj. údajů, které lze vztáhnout ke konkrétním fyzickým osobám, je nedílnou součástí schengenské spolupráce.

Sdílení určitých informací, například o osobách, jimž byl zakázán vstup na území některé schengenské země, nebo o odcizených vozidlech, je nezbytnou podmínkou efektivního zajištění bezpečnosti v schengenském prostoru.

Pro zajištění bezpečnosti byl do legislativního rámce Evropské unie začleněn Schengenský informační systém, aby bylo možné zajistit realizaci volného pohybu osob bez hraničních kontrol za současného zajištění bezpečnosti schengenského prostoru.

Cílem SIS je tedy udržování veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti včetně národní bezpečnosti na území smluvních stran.

Schengenský informační systém, SIS, je evropská databáze, která slouží zejména pro pátrání po osobách, například hledaných, pohřešovaných nebo nežádoucích, a věcech, například vozidlech, registračních značkách, cestovních a osobních dokladech, registračních dokladech k vozidlům, bankovkách, zbraních a dalších předmětech na území schengenského prostoru.

SIS představuje prostředek sloužící ke kooperaci pohraničních, imigračních, policejních, celních a soudních orgánů států participujících na schengenském prostoru.

Do systému přispívají všechny členské státy Schengenu přímo ze svých národních databází.

K dotazům do systému mají přístup všichni oprávnění uživatelé příslušných orgánů schengenských států na stejné úrovni jako do svých národních systémů.

SIS reaguje na dotazy v národním jazyce tazatele.

Je tak zajištěno, že pátrání z ostatních členských států má stejné uplatnění jako pátrání národní.

Doba od vyhlášení pátrání v jednom státě do okamžiku, kdy je pátrací záznam dostupný cestou SIS ve všech státech, je maximálně 120 sekund.

SIS představuje jakousi databázi, která shromažďuje data o osobách, na něž byl vydán zatykač, o cizincích, kterým byl odepřen vstup, o pohřešovaných osobách nebo osobách, které dočasně potřebují policejní ochranu.

Kromě toho databáze obsahuje údaje o osobách či vozidlech, jež mají být sledovány, nebo informace o ukradených, neoprávněně užívaných nebo ztracených předmětech, jako jsou motorová vozidla, přívěsy a karavany, střelné zbraně, doklady totožnosti, úřední dokumenty a bankovky.

Každý občan má právo na přístup ke svým osobním údajům v SIS a může požádat o jejich opravu nebo výmaz.

Pokud nejste občanem EU, můžete se s takovou žádostí obrátit na konzulát kteréhokoliv státu schengenského prostoru.

Pokud jste občanem některého státu Schengenu, můžete se s žádostí obrátit buď přímo na příslušný vnitrostátní orgán odpovědný za vydání daného upozornění, nebo věc řešit nepřímo prostřednictvím vnitrostátního orgánu pro ochranu údajů.

Úřad pro ochranu osobních údajů plní v oblasti schengenské spolupráce roli dozorového orgánu, který vykonává dohled nad dodržováním příslušných předpisů.

Tím přispívá k ochraně základních práv osob, jejichž osobní údaje jsou zpracovávány v následujících informačních systémech:

  • Schengenský informační systém,
  • Vízový informační systém,
  • Celní informační systém,
  • databáze otisků prstů Eurodac.

Řízení schengenské spolupráce na úrovni Evropské unie

Schengenská spolupráce je koordinována na úrovni Evropské unie s cílem zajistit jednotné uplatňování pravidel, maximální možnou spolupráci mezi členskými státy a včasnou reakci na nové výzvy.

V rámci schengenské spolupráce na úrovni EU spadá problematika ochrany vnějších hranic členských států EU do oblasti justice a vnitřních věcí.

Základní úroveň, na které jsou připravovány právní a prováděcí předpisy, představují pracovní skupiny Rady EU.

V oblasti vnějších hranic se jedná zejména o skupiny „Hranice“, „Hranice/falešné doklady“, „Víza“, „Migrace a vyhoštění“, „CIREFI“ nebo „Hodnocení Schengenu“, složené z národních zástupců všech členských států EU/Schengenu.

Důležitým článkem v oblasti spolupráce v rámci EU je Strategický výbor pro migraci, hranice a azyl, který stojí nad pracovními skupinami Rady a jehož hlavní činností je slaďování těch bodů jednání, u nichž v rámci pracovních skupin nebylo dosaženo požadované shody.

Podobné úkoly, ovšem v rámci přeshraniční policejní spolupráce, má Výbor podle článku 36, CATS.

Nejvyšší úroveň spolupráce v Unii představuje Rada EU pro spravedlnost a vnitřní věci tvořená ministry všech členských států, kteří přijímají závazná rozhodnutí.

Schengenský cyklus

Důležitou roli má cyklus Schengenské rady, tzv. schengenský cyklus, který v sobě propojuje politické řízení, pravidelné vyhodnocování spolupráce a monitoring aktuální situace v schengenském prostoru.

Cílem schengenského cyklu je zejména efektivní řízení schengenského prostoru a posílení spolupráce mezi členskými státy, a to jak na politické, tak pracovní úrovni.

Politické řízení je zajištěno díky pravidelným jednáním Schengenské rady, vyhodnocování a monitoringu.

Zpráva o stavu Schengenu a schengenský barometr umožňují průběžně hodnotit fungování schengenského prostoru a zaměřovat pozornost na oblasti, které vyžadují společné řešení.

Schengenský hodnoticí a monitorovací mechanismus

Schengenský hodnoticí a monitorovací mechanismus slouží k ověřování toho, zda členské státy správně a účinně uplatňují schengenské acquis.

Hodnocení se zaměřuje na oblast ochrany vnějších hranic, společné vízové politiky, policejní spolupráce, informačních systémů v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, ochrany osobních údajů a návratové politiky.

Hodnocení probíhá za účasti Evropské komise, přizvaných expertů a expertů členských států.

Výsledkem jsou doporučení ke zlepšení, která dotčený stát následně zapracovává do akčního plánu, skrze jeho plnění postupně odstraňuje zjištěné nedostatky.

Mechanismus tak posiluje vzájemnou důvěru a přispívá k řádnému fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích.

Koordinace schengenské spolupráce v České republice

Na strategické úrovni je schengenská spolupráce promítnuta do koncepčních a strategických dokumentů České republiky.

Mezi relevantní dokumenty patří zejména Koncepce Schengenské spolupráce, Strategie migrační politiky České republiky, koncepční dokumenty k evropské integrované správě hranic a dokumenty upravující čerpání evropských fondů v oblasti správy hranic a vízové politiky.

Účinné fungování schengenského prostoru tak vyžaduje současné uplatňování pravidel volného pohybu, ochrany vnějších hranic, vízové politiky, policejní a justiční spolupráce, informačních systémů a ochrany osobních údajů.

Mapa schengenského prostoru Evropy

Co je Schengenská dohoda? | Vyrobeno v Německu

tags: #mistni #schengenska #spoluprace