Když Václav Havel přiletěl na jaře 1968 do New Yorku, vešel do telefonní budky a v telefonním seznamu vyhledal jméno Jana Lukase. S rodinou známého fotografa, který emigroval v roce 1965, se znal ještě z Prahy.
Vzhledem k částečnému uvolnění na jaře 1968 mohl mladý Václav Havel navštívit New York a vidět premiéru své hry Vyrozumění (The Memorandum). Uvedlo ji na scénu divadlo Public Theater, které v té době řídil režisér Joseph Papp.
První kontakty s českým exilem
„Tatínek pak Václava Havla představil lidem z českého exilu a udělal při tom pár snímků,“ vzpomíná Helena Lukasová, fotografova dcera.
V pražské galerii Artinbox jsou k vidění i Lukasovy fotografie dalších význačných postav české emigrace usazené v největším americkém městě.
- Někdejšího protagonisty Osvobozeného divadla a úspěšného amerického herce Jiřího Voskovce.
- Režiséra Miloše Formana.
- Vydavatele Martina Stránského.
- Profesora Ivo Ducháčka.
- Nájemce krajanského Obecního domu na Manhattanu Jaroslava Vašaty.
Na večírku u Jiřího Plannera, bývalého provozního ředitele divadla Semafor a diskžokeje Rádia Svobodná Evropa, objektiv Jana Lukase zachytil dlouhovlasého herce, v němž jen znalci poznají pozdější hvězdu Michaela Douglase, nebo v té době už proslulého režiséra Sidney Lumeta.
Havel si pobyt v New Yorku na jaře 1968 prodloužil na měsíc a půl.
„Posílali jsme pak za ním do Prahy spousty krabic s knihami a oblečením, které si tu nakoupil. Zásilky se vracely zpátky a tak jsme je odesílali znovu.“
Setkání s Ferdinandem Peroutkou
Havel se v Americe setkal s Ferdinandem Peroutkou, který pro něj byl autoritou, a na jeho chalupě v Connecticutu s ním vedl dlouhé rozhovory.
O čem spolu na jaře 1968 rozmlouvali jednatřicetiletý autor divadelních her Havel a o dvaačtyřicet let starší exilový novinář Ferdinand Peroutka?
„V našich rozpravách jsem si uvědomil, jak se už liší v pohledu na svět.“
„To byl muž, který nemohl mít valné porozumění pro dlouhovlasaté mladíky s květinami. Neskrýval, že je mu to cizí, podivné, nesrozumitelné, že to je proti všem, a zároveň to smazává politické diference. Byl to člověk jiné epochy,“ řekl o Peroutkovi Havel v jednom rozhovoru z 90.
New York v době hippies
„Václav Havel v New Yorku líčil změny, které probíhaly během pražského jara 1968. Byla to doba nadšení a doufání a my si chvílemi říkali, proč jsme vlastně emigrovali. Jenže to se velice rychle změnilo,“ říká Helena Lukasová, tehdy osmnáctiletá, která s rodiči bydlela na Manhattanu v bytě, z jehož okna byl vidět i kus Central Parku.
V tom roce New York skutečně žil vrcholem hnutí hippie. Rodina Josepha Pappa bydlela ve čtvrti East Village, která byla centrem všeho dění.
„Hipíci byli všude kolem, kytaristé, zpěváci, všichni na něčem jeli. Bylo to rušné a zajímavé místo. Všude ve čtvrti byly obchody s psychedelickými plakáty a dalšími vymoženostmi. On tu scénu miloval.“
„Hrály se tu všechny možné hudební žánry. Bylo to úžasné, výjimečné, a jemu se to také líbilo.“
Přátelil se tehdy se známým režisérem Milošem Formanem a ten ho provedl po městě.
Havel si návštěvu New Yorku vskutku užíval. Ačkoliv musel dodržovat jistá pravidla, která mu nařídila vláda, měl tu svou volnost.
„Pamatuji si jeho světle modrý svetr a rozcuchané vlasy. Bylo mu kolem třiceti. Jeho chování pro mě bylo fascinující, protože obdivoval vše, co kolem sebe spatřil. Byl to velmi srdečný a zároveň zdvořilý člověk.“
Premiéra hry Vyrozumění v Public Theater
„Pokud vím, Joe byl vůbec prvním režisérem, který Havlovy hry ve Spojených státech uvedl. První bylo Vyrozumění, které Joe sám režíroval.“
Tehdy se Joseph a jeho žena Gail s Havlem seznámili a později ho navštívili v komunistickém Československu.
„Joe mi později řekl, že byli v mnoha ohledech stejní. Musel byste je oba znát, abyste pochopil, co to znamenalo. Jejich životy řídila určitá idea, které byli naprosto oddaní. Cokoliv osobního bylo vždy až na druhém místě.“
Samozřejmě se taky bavili o politice. Ale myslím si, že tím nejsilnějším prvkem byla filozofická a psychologická stránka jejich vztahu.
„Ne, neměl ani tušení [smích]. Neměl ani páru,“ odpověděla Gail Papp na otázku, zda její manžel tušil, že se z Havla stane velká osobnost divadelní scény.
Premiéra hry se setkala s opravdu kladnými recenzemi. Měla skvělé obsazení.
„Byla to šílená hra a do divadla Public Theater krásně zapadla. Joe si její režírování opravdu užil.“
Ten rok vyhrála hra cenu Obie, která se uděluje divadlům mimo Broadway za nejlepší hru ze zahraničí.
Václav Havel se bohužel musel vrátit zpět do Prahy ještě před tím, než mu mohli cenu předat, tak ji Joe převzal za něj.
„Dlouho se na ni v Joeově kanceláři prášilo, vždycky tvrdil, že ji chce Havlovi konečně předat.“
Publikum, které rozumělo absurditě
„Lidem se to hrozně líbilo, ta praštěnost. Hra byla sice zasazená do středoevropského kontextu, ale lidé, kteří chodili do Public Theater, to uměli zpracovat.“
„Byl to stejný typ politicky agitovaného publika, co přišel na Vlasy [smích], byli něčím výjimeční. Nebyli to diváci z Broadwaye, bylo tu například spoustu mladých lidí.“
Na divadelních představeních na Broadway nosili všichni korále, byli pestře oblečeni, měli dlouhé vlasy a to, co bylo v Hair na jevišti, se přelévalo do hlediště, na ulici a do Central Parku.
Studentské stávky a demonstrace
„Já měl konečně pas, který jsem jindy mít nemohl, a tak jsem cestoval po Americe. Byl jsem na premiéře své hry, zažil studentské stávky a ohromné demonstrace v Central Parku.“
Dokonce měl na Kolumbijské univerzitě debaty se stávkujícími studenty, které začal větou: „Doufám, že nejsem stávkokaz.“
„Rok 1968 nelze oddělit od celých šedesátých let. Měla svou zvláštní atmosféru a duchovní étos.“
Proč doba vzpour proti různým establishmentům spadá právě do let šedesátých a proč probíhala právě tak, mělo zřejmě mnoho různých příčin.
Jednou z nich bylo, že dorůstala a do veřejného života vrůstala generace, která v dospělém věku nezažila druhou světovou válku, generace, jejíž příslušníci aktivně neprožívali válku studenou, a měli proto jiný, čerstvý pohled na svět.
„Bylo to velmi zajímavé. Doba měla svůj styl, svou módu, dodnes je nezaměnitelná i ve svém vizuálním odkazu. Já jsem byl ve věku, v němž jsem to velmi intenzivně zakoušel, a dokonce se na tom určitým způsobem podílel.“
Nepokoje na Demokratickém národním shromáždění v Chicagu v roce 1968 | Vzpomínka | Historie
Vzpoura proti zavedenému světu
„Nebyla to doba alternativních konceptů, nikdo nepřicházel s novým modelem společenského uspořádání, s jinou doktrínou či ideologií.“
„Byla to spíš vzpoura proti jsoucímu, proti zkostnatělým mechanismům světa, proti ztuhlé politice studené války, proti byrokracii.“
Byl to tehdy pohyb celosvětový, byla to doba Beatles, Lou Reeda, Andyho Warhola, doba nezávislých studentských hnutí.
Samozřejmě že mnozí z těch, co to prožili, se posléze uklidnili, ostříhali, začali nosit kravaty, stali se spořádanými úředníky či manažery.
„Nicméně zdá se mi, že kdesi vespod zkušenost let šedesátých zůstala a měla velký vliv na veřejné i politické dění v dalších desítiletích.“
Podobnou atmosféru Havel zažil také v Paříži.
„Vzpomínám si na stávku na letišti, během níž jsem hledal kufr, s nímž jsem přiletěl z Ameriky. Provázel mě Pavel Tigrid, který se nabídl, že mě odveze do Bruselu a odtamtud teprve poletím do Prahy.“
Zaměstnanec letiště hledal mezi tisíci kufry v nekonečně velkém podzemí ten Havlův.
„Vyšli jsme na letištní plochu, nikde ani živáčka, nikdo nepřicházel, nenastupoval a tento chlapík ukázal na letištní plochu, kde zcela nehnutě stála ohromná letadla: ‚Podívejte se, jako mrtví ptáci.‘“
„To pro mě byla příhoda charakteristická pro pařížskou májovou revoluci a její poetickou dimenzi.“
Měla samo sebou i dimenzi revoluční, která však občas přesáhla Havlovi blízké meze.
„Rozbíjení aut nebo výkladů jsem nefandil.“
Americká zkušenost a československé Pražské jaro
„U nás měla specifickou podobu, do té doby bylo jen ČSM…“
Z iniciativy mladých lidí náhle vznikaly samostatné nezávislé organizace, aniž by je do nich někdo hecoval či ponoukal.
Nebylo to už poznamenáno žádnou ideologickou frazeologií.
„Vždyť i v padesátých letech se toho dost dělo, spisovatelé se bouřili a různá povstání byla potlačována.“
„Ale tehdy i ti, kteří byli nositeli odporu, byli adaptováni na oficiální komunistický jazyk a drželi se základních ideologických schémat a pojmů. Tady však nastupovala generace, která to všechno odhodila.“
U nás to mělo samozřejmě všechno jiný, specifický průběh.
„Někdy slýcháme, že za Pražské jaro, za události roku šedesátého osmého, za celý pokus polidštit socialismus, který měl svůj nepochybný mezinárodní význam a ovlivnil komunistické hnutí v celém světě, vděčíme reformním komunistům, kteří patřili k mladší generaci a kteří uvnitř strany vytlačili ty konzervativnější.“
„Nechci jejich zásluhy umenšovat, ale rád bych zdůraznil, že to, co dělali, bylo pod tlakem celospolečenským, opřeno o vědomí krizových úkazů ve společnosti.“
Kritických hlasů bylo tolik, že moc, zvlášť v podobě mladých, kteří prozírali, musela tu situaci reflektovat.
„Ale sebeosvobozovací proces, který měl své buňky už dlouho předtím v ohniscích společenského sebeuvědomování, jako by přerostl sám sebe, jako by masivně ovlivnil i dění uvnitř komunistické strany samé a myšlení jejích jednotlivých předáků nebo významnějších komunistických osobností.“
Starší generace mezi odstupem a podporou
Možná si i starší generace svým způsobem oddychla a osvobodila se.
„To bylo asi u různých lidí velmi různé.“
V Americe se Havel setkal s nejrůznějšími typy postojů.
Půl hodiny před začátkem největší demonstrace v New Yorku byl na 5. avenue pozván do jakéhosi milionářského bytu, kde newyorská smetánka a elita popíjela drinky a odkud pak všichni společně odešli připojit se k davům.
„Mám fotky, jak jsme kráčeli po 5. avenue, a tam jsem přímo viděl až snobskou přilnavost těch starších ke vzpouře mladých.“
„Samo sebou, že byly řekněme ‚nixonovské‘ vrstvy, postavy a postoje, to je samozřejmé.“
Jak to bylo u starších generací amerických, Havel nevěděl.
Konkrétní požadavky místo ideologických sporů
Charakteristickým bodem byl sjezd spisovatelů v roce šedesátém sedmém.
Někteří kolegové, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a další, nekomunistů bylo ve Svazu spisovatelů jen pár, měli velmi hezké, radikální, revoluční projevy, za které byli později ztrestáni.
„Ale mně na jejich projevech, vstupujících do přímé ideologické konfrontace s režimem, vadilo, že aby vůbec do konfrontace mohli vstoupit, museli přistoupit na část společného jazyka a na určitou vlastní ideologičnost.“
„Například že nejvyšší hodnotou je socialismus, aniž se ví, co se tím myslí. Nebo socialistická poezie. Co to je?“
Havel patřil mezi ty, kteří než by udělali byť jen malý jazykový kompromis, raději mluvili o jiných věcech.
„Zdálo se mi, že je třeba mluvit o konkrétních věcech, mít konkrétní požadavky a nezaplétat se do ideologických svárů, které bylo možné jedině prohrát.“
Mluvil proto o zakázaných a vězněných spisovatelích, o zrušených časopisech, navrhoval přijmout nové stanovy Svazu spisovatelů, kde by byla umožněna vnitřní pluralita namísto vedoucí role komunistických partgrup.
Vystoupil proti tak konkrétním věcem, jako byl zákaz Tváře, a ptal se, proč nejvýznamnější osobnosti české literatury nejsou členy Svazu.
„To všechno byl svár či napětí doby, ale obojí bylo důležité.“
„Jak odpor reformních komunistů uvnitř strany, opřený o autoritu komunistického přesvědčení a účasti na té ideologii, tak těch, co byli zcela mimo.“
„Jedno se proplétalo s druhým, jedno podporovalo druhé, různě se jedno k druhému přibližovalo, ale důležité je vidět oba póly a nezamlčovat existenci jednoho kvůli existenci druhého, což se obojí bohužel děje.“
Pokusy o politickou pluralitu
Byli lidé mimo komunistickou stranu, kteří cítili, že nastává chvíle, kdy by se měli veřejně angažovat.
Bylo to ale nesmírně těžké, protože veškeré organizační struktury byly budovány na principu vedoucí role komunistické strany.
Sociální demokracie se pokoušela obnovit se, vznikly K 231 a KAN, což byl pokus postavit skutečně demokratickou politickou sílu, která nemá s komunismem nic společného.
O tom všem se psalo, uvažovalo, mluvilo, vedl se bezpočet debat.
„Já si pamatuji, že jedna taková veliká schůzka byla i u nás doma poté, co jsem napsal velký článek s názvem Na téma opozice (Literární listy 6/1968).“
„Ale doba ještě nebyla zralá a okupace přišla příliš brzo na to, aby toto vše mělo čas vykrystalizovat.“
Neexistovalo ani žádné zázemí, žádné vybavení, sekretářky, místnosti, ani kdo by to platil.
Dosah jara 1968, po slavném lednovém plénu, si málokdo tehdy uvědomoval.
„K čemu to povede, nechápali v celém rozsahu ani uvnitř komunistické strany sami nositelé změn jako Dubček, Smrkovský a podobní.“
„Ale tak to za komunismu funguje. Jakmile někdo trošku pootevře vrátka, hned tam společnost vrazí nohu.“
Reformní komunisté pod tlakem společnosti
Zprvu byl Alexander Dubček pro veřejnost jen jedním z funkcionářů a rozdílnost mezi ním a Vasilem Biľakem málokdo vnímal.
Pod tlakem společnosti a osvobozování se sdělovacích prostředků museli reformní komunisté brát požadavky veřejnosti na vědomí a vycházet jim vstříc.
Ke svému překvapení zjistili, že tak mohou být populární a davy je mohou vítat, aniž to organizují komunistické buňky s pionýry a vlaječkami.
„To je fascinovalo, protože autentickou podporu vůbec neznali.“
„S ní se trochu vezli, trochu ji tu a tam mírnili a obrušovali hrany, ale na druhé straně už byli ve vážné konfrontaci s Moskvou.“
„To je historie kolem drážďanského setkání.“
Havel a Kruh nezávislých spisovatelů
„Ve Svazu spisovatelů jsme jako protiváhu mocné stranické skupině založili Kruh nezávislých spisovatelů, kde byli spisovatelé, kteří nikdy straníky nebyli.“
„Zakládal jsem ho, psal jsem jeho program, byl jsem jeho předsedou a i jinak jsem byl angažován.“
Jak bylo jeho zvykem, trávil léto na Hrádečku.
Měli tam dost velký provoz, na návštěvy přijížděli přátelé: Třískovi, Věra Linhartová, Libor Fára, Zdeněk Urbánek a různí další.
„Byla to doba velkého vzrušení, velké radosti a zároveň obav a strachu, jak všechno dopadne.“
Samo sebou pořádali táboráky a večírky, a ačkoli si to nechtěli připustit, v podvědomí museli počítat s alternativou, že to všechno bude potlačeno a rozšlapáno.
Každý den poslouchali rádio a televizi, což byla věc do té doby nemyslitelná, protože ve sdělovacích prostředcích nebylo co poslouchat a co sledovat.
Srpen 1968 v Liberci
Jednoho dne jeli do Liberce za mladými přáteli, jako byl architekt Masák z libereckého SIALu, a tam při jednom večírku je zastihla okupace, kterou pak v Liberci celou prožívali.
V době okupace v srpnu 1968 byl Václav Havel spolu se svým přítelem Janem Třískou v Liberci.
S Janem Třískou byli ihned integrováni do tehdejšího velmi zvláštního a pozoruhodného odporu.
„V Liberci byl velký masakr. Na náměstí plné lidí vjely tanky a někoho přejely. Já sám jsem viděl, jak tank kolem sebe střílel.“
„Byli v něm vyděšení chlapci, kteří nevěděli, kde jsou, proč tam jsou, a nechápali, co se děje.“
Díky této konfrontaci, která ovšem byla velmi zlá, horší než v jiných městech, nebyla v Liberci založena stálá posádka, která by obsadila kasárna a ovládla město.
Tanky jenom projížděly.
Díky tomu mohl rozkvést odpor v podobě lidového folklóru, nápisů, písniček a shromáždění.
Rozhlasový odpor a improvizovaná obrana města
Na radnici Havel s panem Moulisem, starostou a dobrým člověkem, založil jakýsi tým.
Havel psal každodenní komentáře do regionálního rádia.
Na Ještědu dokonce zřídili televizní stanici, kde také vystupovali.
Napsal velké provolání k občanům s návodem, co mají dělat a jak čelit okupaci, pod nímž byly podepsány Okresní výbor KSČ, Okresní národní výbor a Okresní výbor Národní fronty a takovéto instituce, což se mu do té doby nepřihodilo.
Samozřejmě i v Liberci byla přítomna okupační strana.
„I my jsme se v rozhlase museli skrývat a tajně jezdit z hotelu, obklopeni jinými auty jako ochrankou.“
Rozhlas byl obestavěn betonovými panely, aby se nedal snadno dobýt.
Ve fabrikách jim rozdali legitimace, aby se v případě nutnosti ztratili mezi dělníky.
Fungovat to závratnou rychlostí začalo okamžitě, když tanky projížděly Libercem, a trvalo to do návratu československé delegace z Moskvy.
Mladá generace v odporu
Bylo zajímavé, jak se toho všeho účastnila mladá generace, ti hippies.
Tam byl jakýsi Farář, přezdívkou mu říkali, a to byl vůdce dlouhovlasaté skupiny, která byla trochu postrachem města.
Na schodech radnice hráli Massachusetts a další oblíbené písně.
„A tenhle Farář přišel první den okupace za starostou Moulisem a řekl, šéfe, jsme vám k dispozici, co máme dělat?“
Dostali za úkol sundávat cedule z domů, aby se ve městě okupant neorientoval.
„Za noc byly všechny cedule sundané, ráno srovnané v řadách na chodbě radnice a Farář se ptal, a co dál, starosto?“
V televizním vysílání ještě měli vystoupení, které bylo k moskevským protokolům velmi kritické, a tím jejich hektický týden skončil a vrátili se na Hrádeček.
Nepokoje na Demokratickém národním shromáždění v Chicagu v roce 1968 | Vzpomínka | Historie
Od okupace k normalizaci
Po moskevských protokolech nastala doba úplně jiná, rovněž velmi zvláštní.
Od moskevských protokolů až po skutečné etablování husákovského režimu o rok později to byla doba velmi napjatá, zvláštní, drásavá, do níž zapadá i sebeupálení Jana Palacha.
„To lze pochopit jen na pozadí doby, kdy celonárodní vůle, to, co všichni dělali, co si všichni mysleli, bylo lidmi s evidentně kariéristickými či přímo zločinnými sklony bezostyšně potlačováno.“
Doba vrcholila i hokejovými zápasy a dubnovým plénem, kde byl instalován doktor Husák.
Alexander Dubček byl ještě chvíli předsedou Federálního shromáždění, ale pak už se utahovaly šrouby velmi rychle.
Začaly veliké čistky, všichni museli psát jakási schválení okupace a podepisovat věrnost novému režimu.
To, co bylo v Americe půl roku předtím proti establishmentu demokratického státu, bylo teď u nás namířeno proti nově se etablující komunistické moci a studenti v tom opět hráli významnou roli.
Tehdy se začínalo zvolna štěpit, kdo kolaboruje, kdo se postaví do opozice a kdo bude vyčkávat a z povzdálí pozorovat, jak to dopadne.
Rozhlasový projev z okupovaných dnů
V tamním rozhlase Havel pronesl projev, ve kterém národ vyzýval k věrnosti vlasti.
Úryvek z projevu pro Československý rozhlas v Liberci z 22. srpna 1968 čte Veronika Lazorčáková.
Úryvek je součástí série Sešívaný deník Václava Havla.
Václav Havel, jak jste jej ještě neslyšeli, herec Jan Tříska a dramatické srpnové dny roku 1968 jsou zachyceny v dokumentu Tomáše Černého Jsme s vámi, buďte s námi!, který oživuje záznamy z dob srpnové okupace.
Radiožurnál dokument odvysílal 5. srpna.
Za rozhlasový objev roku je možné bez přehánění označit unikátní záznamy vysílání ze srpna roku 1968, k nimž se rozhlas nedávno dostal.
Jde o dlouho hledané nahrávky z dramatických dnů okupace.
Rozdílné postoje a rozpad solidarity
Havel měl bezpočet debat na fakultách, protože to byla doba studentských stávek a protestů.
Už za Husáka, snad v roce šedesátém devátém, byli první uvěznění a spisovatelé sepsali petici za jejich propuštění.
Havel byl jedním ze sběračů podpisů a věděl, jak se lidé začali diferencovat.
Někteří kličkovali a vycouvávali, když říkali, že oni už prožili trápení dost, že to podepsat nemohou, protože chtějí mít k stáru klid.
Někteří složitě vysvětlovali, že tento způsob jen provokuje a nevede k cíli, ale komornější a méně nápadný způsob že by přinesl větší efekt.
Jiní to ale podepsali s vědomím, že se možná na dlouhá léta stávají zakázanými spisovateli či disidenty.
Bylo možno pozorovat, jak se spisovatelská obec štěpí, což byl jen obrázek obecných procesů společenských.
„Ano. To bylo velmi smutné.“
Klidný a věcný odpor
Havel opět zastával názor, že člověk nemusí pateticky křičet a volat hesla jako „Smrt okupantům a zrádcům národa“ či „Chceme soud s Biľakem a s vlastizrádci“.
„Věděl jsem, že ti, co takhle křičí, to nevydrží a budou první, kteří uhnou.“
„Byl jsem přítelem spíš klidného, věcného, ale o to pevnějšího postoje než tohoto demonstrativně okatého.“
Současně šlo o náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti.
„To byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti.“
Byla to doba, kdy i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást.
Samozřejmě bylo zřejmé, že to nevydrží napořád, něco takového se u nás stane jednou za dvacet let, a to jenom na chvíli.
Pozdější vztah s Josephem Pappem
Později Josepha a Gail Pappovi navštívili Havla v 80. letech v Československu.
Přijeli krátce potom, co ho uvolnili z vazby.
Joe se dozvěděl, že ho propustili z vězení kvůli zdravotním problémům, takže předpokládal, že bude moct přijímat návštěvy.
Jednoho dne se rozhodli, že mu konečně předají cenu Obie.
K jejich úžasu jim povolili oficiální návštěvu.
Zabalili obrovskou skleněnou sošku do kufru, obalili ji oblečením, aby se nerozbila, a letěli do Československa.
Havlův bratr na ně čekal na letišti v Praze.
Nasedli do auta a jeli asi dvě hodiny, než dorazili do krásného venkovského domu, ve kterém tehdy Havel žil se svou ženou Olgou.
V Hrádečku měl Havel vystavené psychodelické plakáty z New Yorku.
Ukázal hostům pokoj pro hosty a plakáty tam visely na stěnách.
Hrádeček pod dohledem Státní bezpečnosti
„Když jsme tam dorazili, Havel nám řekl: počkejte chvíli, než vejdete dovnitř. Vidíte ten kopeček naproti domu? A vidíte tu chatu nahoře na tom kopečku?“
„Věřte nebo ne, policie tam umístila hlídku na 24 hodin denně, aby kontrolovala, kdo vchází a vychází z mého domu.“
„Na tom kopečku bylo kdysi spoustu krásných stromů, ale všechny je pokáceli, aby nic nezakrývalo výhled na tyto dveře.“
„Začal se smát a dodal: no věřili byste tomu? Podívejte se, hlídka tam pořád je, sleduje nás dalekohledem.“
V té době už měl Havel za sebou pobyt ve vězení a byl dlouho pod velikým tlakem.
„Byl strašně rozhněvaný, ale měl to pod kontrolou.“
„Všechny ty absurdity a krutosti, se kterými se musel potýkat, se vlivem ‚domácího vězení‘ ještě zhoršovaly, bylo to k neuvěření.“
Musel se s tím naučit žít.
„Ale vybralo si to svou daň. Neovlivnilo to jeho smysl pro humor, ten si pořád držel. Ale měl v sobě hodně vzteku, který musel pořád držet pod pokličkou.“
Pro Havla představovala návštěva určité zlepšení, podmínky však zůstávaly složité.
„Styděl se za to, že jeho milovaná vlast je pod takovým dohledem. Taky si to vybralo svou daň na jeho ženě Olze. Byla velmi krásná, ale velmi smutná.“
Další Havlovy hry v New Yorku
V roce 1984, když u Havla Pappovi byli, právě dokončil hru Largo Desolato.
Havel samozřejmě nemohl předat její kopii přímo Joeovi, nikdy by neprošla celní kontrolou.
Nějakým způsobem ji ale dostal ze země až k Pappovi, který ji přeložil.
Následující rok už se hrála v New Yorku.
Joe si také myslel, že by mohl Havlovi zajistit trvalý pobyt ve Spojených státech.
Slyšel, že pokud by Havel měl schválenou nabídku trvalého pobytu ve Státech, dejme tomu od univerzity nebo nějaké jiné organizace, mohl by vycestovat ze země.
Havel byl za tu nabídku vděčný, ale odmítl ji.
Jako důvod uvedl, že jiní lidé tu možnost neměli a nechtěl žádným způsobem vyčnívat.
Současně by se pak nikdy nemohl vrátit.
Havel a Joseph Papp na konci života
Na konci 80. let Pappovi sledovali, jak Havel rychle stoupal až na pozici prezidenta.
„Bylo to úžasné. Měli jsme obrovskou radost. Neměli jsme ani tušení, že k tomu dojde. Moc nás to těšilo.“
V roce 1991 Joseph Papp umíral na rakovinu prostaty a dozvěděli se, že Havel byl ve městě a chtěl ho vidět.
Pracovníci z Československa se pokoušeli zjistit, jestli by mohl Joea navštívit ve městě nebo v nemocnici.
V nemocnici i u Pappových doma provedli bezpečnostní kontroly a nakonec usoudili, že to nepůjde.
Havel byl zoufalý.
„Chtěl Joea vidět, věděl, že umírá.“
Nakonec se mu podařilo Joeovi alespoň zavolat.
Mluvili spolu pár minut.
„Joe byl naprosto zaskočen, moc to pro něj znamenalo. Bylo to asi dva dny předtím, než zemřel, takže to pro něj byla opravdu významná konverzace.“
„Obdivuji Havla za to úsilí, které vynaložil, aby se s Joem spojil.“