Cecil John Rhodes byl britský koloniální podnikatel a politik; nejvýznamnější představitel britského imperialismu konce 19. století. Jeho jméno se stalo prakticky synonymem pro kolonialismus a apartheid.
Skálopevně věřil, že jedině Britské impérium a Britové jsou schopni vést svět k pokroku a že se nesmí tomuto úkolu vyhnout. Jedním ze základních kamenů Rhodesova světonázoru v politice i obchodu bylo jeho přesvědčení, že anglosaská rasa byla, jak prohlásil roku 1895, „první rasou na světě, a proto čím větší kus světa ovládneme, tím je to lepší pro lidstvo.“
| Událost | Údaj |
|---|---|
| Narození | 5. 7. 1853 |
| Příchod do jižní Afriky | 17 let |
| Začátek podnikání v Kimberley | 1871 |
| Založení společnosti De Beers | 1888 |
| Premiér Kapské kolonie | 1890-1896 |
| Úmrtí | 26. 3. 1902 |
Dětství a cesta do jižní Afriky
Cecil John Rhodes se narodil 5. července 1853 v rodině vikáře, vyrostl v Anglii a byl často nemocný. Cecil John Rhodes (5. července 1853 - 26. března 1902) byl britský koloniální podnikatel a politik; nejvýznamnější představitel britského imperialismu konce 19. století.
Do jižní Afriky přišel ve svých sedmnácti letech na zotavenou po prodělané tuberkulóze. Když mu bylo 17 let, rodina ho poslala do Jižní Afriky v naději, že se mu v tamějším podnebí zlepší zdraví.
Za bavlnou a diamanty Rhodese - syna strohého anglikánského kněze a snad až příliš milující matky - přivedla na jih Afriky v pouhých sedmnácti letech touha po dobrodružství a úspěchu. V té době už tam dva roky žil jeho starší bratr Herbert a Cecil se za ním vypravil, aby spolu zbohatli na pěstování bavlny.
Pocházeli ze zámožné rodiny, a tak si najali zhruba třicítku černošských pracovníků, a dokonce kuchaře. „Vlastní pozemky, vlastní koně, střílíš si, kdy chceš, a spousta černých negrů, se kterými můžeš dělat, co se ti zlíbí,“ napsal krátce po příjezdu okouzleně matce.
Rhodes tam v Kimberley v roce 1871 ve svých osmnácti letech začal podnikat v obchodě s diamanty. Pracoval na bavlníkových plantážích a jako kopáč v Kimberley.
Diamantová horečka v Kimberley
Na začátku října 1871 vyrazil na diamantová pole v jihoafrickém Kimberley jistý čerstvě osmnáctiletý mladík. Kromě obligátních plechovek se suchary, trochy čaje a cukru si s sebou vezl „krabičku znamenitých léčivých pastilek“, krumpáč, dvě lopaty a příruční knihovničku klasiků, mezi kterými si zvlášť cenil Plútarchových životopisů.
Cesta pustinou byla namáhavá, a tak pod ním padl kůň, kdesi v moři trávy ztratil zmíněného Plútarcha, ale vůz tažený voly ho nakonec bezpečně dovezl k cíli. Bylo to právě před 150 lety a onen mladý muž se jmenoval Cecil Rhodes.
Nikdo to zatím netušil, ale právě on měl v budoucnu ovládnout světový obchod s diamanty, vydělat jmění na zlatě a stát se kapským premiérem. Pěstováním bavlny se sice uživit dalo, nedalo se však na něm zbohatnout tak rychle jako na diamantech.
Vůbec první diamant se v jižní Africe našel roku 1867 a v době, kdy oba bratři dohlíželi na bavlníkové plantáže, vypukla v Kimberley diamantová horečka. Jako první z farmy zmizel rozený dobrodruh Herbert. Mnohem uvážlivější Cecil se ještě postaral o sklizeň bavlny a pak, jak napsal jeho životopisec Robert I. Rotberg v knize The Founder, vyrazil - s krumpáčem, Plútarchem a krabičkou pastilek - za bohatstvím.
Mouchy, prach a diamanty
Jak začínal budoucí nejbohatší diamantový důl v dějinách, víme z Rhodesových dopisů matce: „Představ si malý kulatý kopec, který vystupuje ve své nejvyšší části třicet stop (devět metrů) nad okolní krajinu, asi 180 yardů široký, 220 dlouhý a všude kolem něj masa bílých stanů.“
Tento kousek země byl rozdělen asi na 600 záborů (čtverce o rozměrech devět krát devět metrů) a v zemi se tu vrtalo zhruba deset tisíc „mravenců“ - bílých prospektorů a jejich černých kopáčů.
Když o pár let později dorazil na místo spisovatel Anthony Trollope, byl zděšen. Nejbližší zelený strom rostl podle něj pět mil daleko a v samotném Kimberley poletovalo vzduchem tolik prachu, že se ho „člověk ze sebe bál smést, aby ho nezvířil“, a tolik much, že „je bylo o strach pobíjet, aby jejich mrtvolky nezpůsobily zhoubný rozklad“.
Bratři měli štěstí, brzy nacházeli diamanty za sto liber týdně (jejich plantáž jim měla pro srovnání vynést ročně asi šedesát liber) a pomalu se z nich stávali boháči. Herbert přesto brzy odjel hledat zlato do divočiny, a tak si Rhodes našel nové partnery, se kterými pak spolupracoval celý život - „tažného koně“ Charlese Rudda a nejlepšího znalce diamantů v Africe Alfreda Beita.
Počátky byly těžké a Rhodesovi kromě diamantů velmi slušně vydělával první zmrzlinový stroj v Kimberley. Když se v polovině sedmdesátých let kvůli světové hospodářské krizi zhroutily ceny diamantů, nastala ta pravá chvíle na nákupy a konsolidaci.
Vznik diamantového impéria De Beers
Rhodes se společníky skupoval jeden zábor za druhým a zaměřil se přitom na sousední, o něco méně výnosný, důl De Beers. Trvalo to dlouho, ale v roce 1887 existovaly v Kimberley už jen tři velké těžařské skupiny: Rhodesova De Beers, která ovládala stejnojmenný důl, a pak společnost Barneyho Barnata a Francouzská důlní společnost, přetahující se o důl Kimberley.
Rhodesovi a Barnatovi nešlo o nic menšího než o ovládnutí veškeré jihoafrické těžby a klíčem k tomu bylo převzetí Francouzské důlní společnosti. Rhodes tolik peněz neměl, ale vyzbrojen sebevědomím, nadšením a pozoruhodnou schopností vymámit z jalové krávy tele se v červenci toho roku rozjel do Londýna za baronem Nathanem Rothschildem.
Co všechno si oba pánové řekli, netušíme, ale na rozloučenou Rothschild údajně prohlásil: „Dobrá, pane Rhodesi, jeďte do Paříže a uvidíte, co dokážete. Já se mezitím podívám, jestli se mi podaří sehnat milion liber, po kterých tak toužíte.“
Pro Rothschildy, kteří kdysi financovali britskou účast v krymské válce patnácti miliony liber, to nebylo nic mimořádného a činil se i Rhodes. S vedením Francouzské důlní společnosti dojednal její odkup za 1,4 milionu liber, jenže Barnato se rozhodl Rhodese přeplatit a byl ochoten dát o 350 tisíc víc.
Rhodes ovšem vzápětí položil na stůl návrh, který měl pro jeho soupeře neodolatelný půvab: Barnato nikoho přeplácet nebude, Rhodes společnost koupí za předem dojednanou cenu a pak ji za 1,375 milionu prodá Barnatovi.
Mělo to ovšem háček. Barnato sice konečně ovládl důl Kimberley, ovšem zaplatil za něj mimo jiné balíkem dvaceti procent akcií své vlastní těžařské firmy. Rhodes a jeho společníci v té době už vlastnili dalších deset až patnáct procent a - s Rothschildem v zádech - začali na trhu skupovat zbývající akcie.
Boj trval několik měsíců, ale v únoru 1888 bylo hotovo. Rhodesova společnost De Beers získala majoritu a Barnato kapituloval. K dolům Kimberley a De Beers pak ještě Rhodes přikoupil dva další, řádově méně výnosné, a ovládl tím 95 procent tehdejší světové produkce diamantů.
Za dvě desetiletí jeho společnost „De Beers“, založená v roce 1888, ovládala 90 % světové produkce diamantů. Roku 1880 se stal poslancem a v britské vládě ho podporoval Joseph Chamberlain, otec „Mnichovana“ Nevilla Chamberlaina.
Zlato, Oxford a politika
Roku 1884 se navíc v Transvaalu u dnešního Johannesburgu našlo zlato a Rhodes masivně investoval do jeho těžby. K nejbohatším lidem své doby ovšem ve skutečnosti nikdy nepatřil. S Rockefellerem, Carnegiem či Rothschildem se nemohl rovnat; ostatně Rothschild, jak připomíná skotský historik Niall Ferguson, vlastnil ve společnosti De Beers dvojnásobný podíl než on.
Rhodes byl vždy spíš aktivitou a nápady hýřícím hybatelem dění; ohromné sumy navíc nalil do svého největšího snu - budování impéria.
Vedle budování diamantového monopolu dokázal v Anglii (cesta parníkem trvala tři neděle) jaksi mimoděk vystudovat Oxford. Zároveň se vrhl do politiky a poté, co Kapsko oficiálně připojilo kraj kolem Kimberley, se stal poslancem.
Zpočátku ničím nevynikal, jak se ale měnil v zámožného a vlivného muže, rostla i jeho politická tonáž a s ní schopnost moderovat mezi dvěma hlavními mocenskými póly kolonie - britskými přistěhovalci a holandsky mluvícími Afrikánci.
O deset let později se Rhodes stal na šest let předsedou vlády Kapské kolonie (1890-1896). Současně se účastnil politického života Britské Kapské kolonie, v letech 1890-1896 byl jejím ministerským předsedou.
Imperiální vize: od Kapského Města ke Káhiře
Rhodes chtěl z Britské říše udělat supervelmoc a všechna dominia, včetně Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Kapské kolonie by byly zastoupeny v britském parlamentu.
Věřil, že Velká Británie (včetně Irska), Spojených států a Německa spolu ovládnou svět, a tak zajistí trvalý mír. Dokonce uvažoval o založení tajné společnosti, která by pomáhala tento cíl uskutečnit.
Kromě toho byl nadšeným imperiálním snílkem a mystikem: v jedné ze svých závětí například pověřil určené vykonavatele založením společnosti, která by prosazovala jeho světodějné plány - podřídit Afriku Velké Británii, zalidnit britskými osadníky většinu světa a navrátit do lůna této anglosaské světové říše Spojené státy.
Za konečný cíl britské koloniální expanze v Africe považoval vytvoření souvislého pásu britských držav od Kapského Města po Káhiru (heslo „From Cape to Cairo“), spojených železnicí a telegrafním vedením.
Jeho největší sen, a zároveň i sen mnohých obyvatel britské říše, se mu ale uskutečnit nepodařilo. Nešlo o nic menšího než o postavení železnice z Kapského Města do Káhiry, a to samozřejmě britské železnice.
Zůstal jen zakreslený na mapě, znázorněný červenou linkou, protože britská území byla na politických mapách vždy značena červenou nebo růžovou barvou. V Kimberley ostatně dodnes existuje jeho pracovní stůl pokrytý mapou Afriky, na níž je zakreslena „červená linie“, tedy jím halasně prosazovaná stavba železnice spojující Kapské Město s egyptskou Káhirou.

Britská jihoafrická společnost a vznik Rhodesie
Paralelně založil Britskou jihoafrickou společnost, která usilovala o kolonizaci přilehlého afrického vnitrozemí. Po Británii Rhodes nechtěl ani libru (ty měli dodat a také dodali akcionáři v čele s Rhodesem a jeho obchodními partnery), a tak roku 1889 dostala Společnost královskou koncesi.
Pro Británii získal území Bečuánska, které bylo na jeho počest pojmenováno Rhodesie. Roku 1885 dosáhl zřízení britského protektorátu nad Bečuánskem (Botswana), roku 1889 založil Britskou jihoafrickou společnost, jež se v 90. letech zmocnila rozsáhlých území na sever od Transvaalu, nazvaných později na jeho počest Rhodesie, respektive Jižní a Severní Rhodesie (dnešní Zimbabwe a Zambie).
Všechno se to propojilo v létě 1890. Nejdřív se na sever vydala kolona vystěhovalců chráněná Rhodesovou soukromou armádou, v červenci se Rhodes stal kapským premiérem a na začátku září mu dorazil od velitele výpravy telegram, že právě založil Fort Salisbury - budoucí zimbabwské hlavní město Harare: „Vše v pořádku. Velkolepá země. Domorodci nás rádi vidí. Vše uspokojivé.“
Rhodes tak v jednom okamžiku ovládl Kapsko a zároveň se stal „ředitelem“ své soukromé kolonie nazvané Rhodesie. On osobně připojil k britskému impériu Rhodesii (dnes Zimbabwe a Zambie).
Koloniální politika a rasová hierarchie
Dodejme, že Rhodes nebyl o nic větší rasista než kdokoli z ostatních kolonistů. Zastával neotřesitelné přesvědčení, že stojí o mnoho výše než Afričané a může je - stejně jako okolní přírodu - bez rozpaků využívat k dosažení svých cílů.
Coby premiér zbavil naprostou většinu domorodého obyvatelstva volebního práva (trojnásobným zvýšením volebního cenzu) a omezil růst černošských farem (zavedením nových daní).
Jeho politika spojovala ekonomickou moc, politické rozhodování a koloniální expanzi. Územní zisky, těžba nerostných surovin a omezení práv afrického obyvatelstva tvořily součást stejného systému, který Rhodes považoval za nástroj britského pokroku.
Válka s Ndebele a Maximův kulomet
Mnohem hůř ale bylo na severu v Rhodesii, kde domorodci jaksi přestali bělochy rádi vídat. Ndebelský (matabelský) vůdce Lobengula se dlouho držel zpět, když ale kolonisté na podzim 1893 zabránili jeho válečníkům, aby dle ustáleného místního zvyku kompletně vyvraždili jeden odbojný kmen, který si dovolil neplatit daně, trpělivost mu došla.
Byla z toho válka. Lobengula měl ohromnou převahu, ovšem jeho velmi slušně vyzbrojené vojsko proti Maximovým kulometům stejně nic nezmohlo.
„Nedokázali se dostat blíž než na sto yardů. Vedení oddílem královy tělesné stráže řítili se za zběsilého řevu vstříc jisté smrti, neboť maximy předčily veškerá očekávání a kosily je doslova jako trávu,“ popsal jeden z Rhodesových vojáků bitvu u Shangani.
Padli v ní čtyři vojáci Společnosti a zhruba 1500 Ndebelů, kteří od té doby nazývali kulomet - podle charakteristického zvuku, který vydával - S’kokakoka.
Po několika dalších podobných střetnutích se Ndebelové podřídili a Lobengula spáchal na útěku sebevraždu. Jím vyslaní „policisté“ při té příležitosti na černošském kmeni Ndebelů zřejmě vůbec poprvé v praxi vyzkoušeli, jaký účinek má na lidská těla nový Maximův kulomet.

Jamesonův nájezd a politický pád
Tenkrát ale tyto ukrutnosti bral v Evropě jen málokdo vážně, a tak Rhodes stanul počátkem devadesátých let na vrcholu své kariéry. Přijala ho královna, kdekdo usiloval o jeho přízeň, což on sám komentoval slovy: „Ach ano, udělali ze mě na třicet dní Buffalo Billa.“
Pak ale chyboval a dopadl málem až na dno. Konflikt mezi britskými jihoafrickými koloniemi - Kapskem a Natalem - a búrskými (potomci holandských přistěhovalců) republikami Transvaalem a Oranžským svobodným státem měl na přelomu 19. a 20. století vyvrcholit ničivou búrskou válkou.
Rhodes se ho však pokusil rozseknout už pár let předtím. Incidentu z přelomu let 1895 a 1896 se dnes říká Jamesonův nájezd a šlo v něm o převrat v Transvaalu, který - v dvojjediné roli kapského premiéra a jednoho z největších těžařů na transvaalských zlatých polích - organizoval Rhodes.
Do Transvaalu kvůli tomu pašoval ve vagonech s uhlím tisíce pušek a svého dalšího bratra Franka pověřil, aby mezi anglicky mluvícími zlatokopy verboval „dobrovolníky“ proti búrské vládě. Zinscenovanému povstání měla poté přijít z Rhodesie „internacionální pomoc“ vedená Rhodesovým důvěrníkem Leanderem Starrem Jamesonem.
Jenže Frank i Jameson selhali, místo slibovaných tisíců mužů jich naverbovali jen pár set a Búrové povstání bez potíží potlačili. Svým způsobem mrtvý Rhodes musel z premiérského křesla okamžitě odejít a čekalo ho parlamentní vyšetřování.
Podle svědků ho neúspěch naprosto zdrtil a on sám ho později komentoval slovy: „Svým způsobem jsem byl mrtvý.“ Jenže nebyl. Jeho podnikání prakticky neutrpělo, dál zůstal poslancem a v létě 1896 dostal pozoruhodnou možnost, jak si koupit odpuštění.
Setkání s Ndebele a návrat vlivu
Ndebelové brzy zjistili, že Jameson se svými maximy zůstal v Transvaalu, a tak povstali. Během několika týdnů vypálili v Rhodesii desítky domů, zmasakrovali asi 250 osadníků a pak se ukryli v horách.
Když Britové zabili jejich náčelníka Mlima, přišel Rhodesův čas. Neozbrojený se v horách setkal s vůdci povstalců, obě strany zopakovaly tradiční ndebelskou formuli vyjadřující pokojné úmysly - „Oči jsou bílé!“ - a uzavřely mír.
V následujících letech se Rhodes znovu šplhal směrem k premiérskému křeslu a dál snil o rozšiřování britského impéria.
Osobní život a pozdní interpretace
Cecil Rhodos se nikdy neoženil, vždy říkal, že má plné ruce práce a nemohl by být své ženě oddaným manželem.
Postupem času přišli historici s teorií, že Rhodos byl homosexuál, který se zamiloval do svého asistenta Nevilla Pickeringa. Rhodes jmenoval Pickeringa jediným vykonavatelem své poslední vůle.
Po jedné nehodě dostal Pickering otravu krve. Koloniální homosexuální vztah zahrnoval jak „platonická“ přátelství, tak vášnivé fyzické vztahy, krátká setkání i dlouhodobější partnerství.
Někteří evropští muži dávali přednost evropským partnerům, jiní preferovali domorodce. Sex měl mnoho podob - od ležérního, souhlasného, dohodnutého uspokojení a vzájemnou věrnost až po nezkrotnou touhu, promiskuitu, surové zacházení a znásilnění.
Neexistoval jednoznačný model koloniální homosexuality.
V posledních letech života se Rhodes seznámil s polskou princeznou Catherine Radzwill (1858-1941). Princezna si vyfabulovala, že Rhodese zaujala a že mají spolu vztah.
Nabídla mu sňatek, ale on odmítl. Pomstila se mu tak, že ho obvinila ze zfalšování úvěrů.
Nemoc a smrt
Rhodesův vždy problematický zdravotní stav, především problémy s plícemi a se srdcem, se po čtyřicítce začal vážně zhoršovat a nakonec 26. března 1902 zemřel na srdeční selhání.
Žádnou červenou linii už ale nenakreslil a premiérem se nestal, protože ho zradilo zdraví - konkrétně výduť aorty (aneuryzma). Na začátku roku 1902 byl už Rhodes tak nemocný, že ho při životě držely jen éterové injekce a inhalování kyslíku.
Cecil Rhodes zemřel 26. března 1902.
Odkaz a spor o Rhodesovy sochy
Když roku 1899 přebíral na Oxfordu čestný doktorát, univerzitní řečník ho bez jakékoli ironie srovnával se Scipionem Africanem, který kdysi porazil Hannibala a zachránil Řím.
Dnes naopak někteří z oxfordských studentů a učitelů sdružení pod vlajkou „Rhodes Must Fall“ požadují, aby jeho socha - symbolizující evropský kolonialismus a rasismus - z průčelí univerzity zmizela.
Jeho odkaz proto zůstává rozdělený mezi obdiv k podnikatelské energii, politickému vlivu a imperiální představivosti na jedné straně a kritiku kolonialismu, rasové hierarchie, násilné expanze a omezení práv afrického obyvatelstva na straně druhé.