Pozemky v národním parku a restituce: jak soudy posuzují zastavěnost, veřejný zájem a převody náhradních pozemků

Situace při prodeji nemovitostí, které leží na území národního parku v České republice, mají jistá specifika, která vyplývají ze zákona 114/1992 Sb.

Majitelé pozemků, které jsou nabízeny k prodeji a jsou situovány na území národního parku jsou dle ustanovení §61 zákona 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout ke koupi orgánu ochrany přírody.

Pokud tento orgán neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci prodej uskutečnit.

Pokud tedy takové pozemky máte v nabídce k prodeji, je nutné se obrátit přímo na Ministerstvo životního prostředí, odbor 620 (odbor zvláštní území ochrany přírody a krajiny, Vršovická 1442/65, Praha 10, 100 10).

Na výše uvedenou adresu pošlete žádost, zda-li bude MŽP uplatňovat předkupní právo na uvedené pozemky.

Dále uveďte cenu, jakou Vám v současné době kupec nabízí.

Pro informaci na konec - v České republice máme celkem 4 národní parky - NP Šumava, Krkonošský NP, NP Podyjí a NP České Švýcarsko.

Restituce pozemků v národním parku a hranice vlastnictví

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v otázce nedostatku držby obce, potvrdil, že pro vydržení musí být držitelská vůle spojena s faktickým ovládáním věci patrným navenek.

Nejvyšší soud uvedl, že z katastrálního zákona neplyne, že by jeho údaje měly být bez dalšího zpochybněny či vyvráceny jen kvůli době, ve které vznikly, resp. ve které mají své kořeny.

Pozemek je jako část zemského povrchu samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.

Nemusí být vždy totožný s parcelou, není tedy věcí v právním smyslu jen tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.

Podle § 980 odst. 2 věty první o. z.

Pokud je tedy v katastru nemovitostí k pozemku (zjevně ve formě parcely) zapsáno právo, platí vyvratitelná domněnka, že osoba, které zápis svědčí, je subjektem tohoto práva.

Podle § 133 o. s. ř.

Žalovaná dále zdůrazňovala, že údaje v katastru (geometrické určení a parcelní čísla) jsou závazné.

Podle ní soudy pochybily, když tuto zákonnou domněnku vyvrátily pouze na základě „logických úvah“ o tom, že obec by takové kusy pozemků nepotřebovala, aniž by pro to existoval přímý důkaz (např.

Napadala závěr odvolacího soudu, že měření v 19. století byla nepřesná.

Tvrdila, že soud nemůže jen tak zpochybnit platný katastrální stav s odkazem na historickou technickou nedokonalost, pokud není prokázán opak.

Žalovaná nesouhlasila s tím, aby soud určil hranici podle „slušného uvážení“.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že pro určení vlastnických hranic nemusí být rozhodující katastrální mapa.

Dovodil, že současná digitální mapa vychází z měření prováděných v 19. století (metoda „stolového protínání vpřed“), která jsou zatížena značnou nepřesností.

U horního pozemku soud shledal v terénu stabilní hranici mezi cestou a svahem, tvořenou skalami a pařezy zhruba stoletých stromů.

Tuto stabilní hranici v terénu nad úrovní cesty považoval za původní vlastnickou hranici, a proto v této části určil vlastníkem žalobce.

U spodního pozemku, kde nebylo možné hranici v terénu jednoznačně zjistit (např.

Odvolací soud uznal, že obec mohla mít titul pro držbu, ale vydržení zamítl pro nedostatek dobré víry a absenci faktické držby.

Obec měla mít pochybnosti o svém vlastnictví kvůli „nesmyslnému“ a nepravidelnému tvaru pozemků vzniklých digitalizací, který neodpovídal dřívějším pravidelným mapám.

Soud dovodil, že pro vydržení je nutný projev vůle navenek.

Činnost obce, spočívající v občasné kontrole lesním hospodářem nebo uříznutí větví, považoval za příliš „nenápadnou“ na to, aby založila držbu vedoucí k vydržení.

Soud odmítl argument, že by nárok žalobce zanikl tím, že o sporné části v 90. letech výslovně nežádal v restituci.

Ústavní soud a pozemky v sídlišti Družba

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy a zrušil výrok I usnesení Nejvyššího soudu, výrok I rozsudku Městského soudu v Praze a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka žalobou podanou proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu domáhala určení, že vedlejší účastníci (oprávněné osoby) nejsou podílovými spoluvlastníky blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Nusle v hl. m. Praha z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Žalobkyně argumentovala tím, že pozemky jsou neodmyslitelnou součástí Centrálního parku Družba, který bezprostředně souvisí se sídlišti Na Děkance, Na Pekařce, Pankrác I a Pankrác II, přičemž sídliště nemůže existovat bez zelených prostranství.

Z tohoto důvodu nelze oprávněným osobám pozemky v restituci vydat.

Obvodní soud žalobě částečně vyhověl (ohledně pozemku s asfaltovou plochou, sloužící jako přístupová cesta), napadeným výrokem II však žalobu zamítl s tím, že vydání zbývajících pozemků nic nebrání.

Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a shledal, že námitka, že předmětné pozemky je nutné pokládat za zastavěné, neboť tvoří součást areálu sídliště, není důvodná.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud kvůli tvrzenému porušení jejích základních práv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná.

Ústavní soud si je vědom toho, že interpretace omezujících podmínek obsažených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nesnadná, protože dochází ke kolizi mezi legitimním restitučním nárokem oprávněné osoby na vydání pozemků in natura na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé.

Ústavní soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci nerespektovaly obecné soudy závěry, vyslovené v nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14.

V projednávané věci je nepochybné, že restituentům nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva, která předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění.

Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy nepřipadá v úvahu.

Totéž platí o držbě pozemků - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemků permanentně rušena.

Ani po naturální restituci, ani po případném převodu pozemku, se nedá očekávat změna jeho účelového určení.

Předmětné pozemky (veřejná zeleň) jsou v posuzovaném případě veřejným statkem a v dané městské lokalitě je vyloučené, že by restituenti či jiní vlastníci pozemku dosáhli v budoucnu změny územního plánu (jedině ta by totiž mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění).

Lze tedy shrnout, že rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což však není účelem restitučního procesu, směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd, způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období.

Nevratná změna účelu užívání pozemků brání jejich vydání, které by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jaromír Jirsa.

Výkupy pozemků v Krkonošském národním parku

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2024 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodařit Správy Krkonošského národního parku pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Předmětné výkupy pozemků za rok 2024 o celkové výměře 114 002 m2 byly hrazeny prostřednictvím Národního programu Životní prostředí Státního fondu životního prostředí České republiky v celkové výši 3 035 340 Kč.

Výkup pozemků byl financován Státním fondem životního prostředí České republiky na základě Rozhodnutí ministra životního prostředí č. 00021931 a Rozhodnutí ministra životního prostředí č.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2023 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2022 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2020 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2019 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v roce 2018 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Správa Krkonošského národního parku ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí v uplynulém roce 2017 vykoupila do státního vlastnictví, příslušnosti hospodaření pro Správu Krkonošského národního parku, pozemky, které se nacházejí na území národního parku a jeho ochranného pásma.

Předmětné výkupy pozemků byly hrazeny prostřednictvím Národního programu životního prostředí Státního fondu životního prostředí České republiky v celkové výši 890 000 Kč za rok 2017.

Nejvyšší soud: náhradní pozemky v národním parku nejsou vhodné

Zrušení § 23 zákona č. 114/1992 Sb. zákonem č. 36/2025 Sb. neznamená, že by po 1. 3. 2025 neexistoval zákaz převodu pozemků ve vlastnictví státu ležících na území národních parků; dosavadní zákaz byl nahrazen úpravou obsaženou v § 61b zákona č.

Pozemek ve vlastnictví státu nacházející se na území národního parku proto v zásadě není vhodným náhradním pozemkem k naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 134/2026, ze dne 21. 4.

Spisová značka: 28 Cdo 134/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.134.2026.4

Dotčené předpisy:§ 11a zák. č. 229/1991 Sb.§ 61b zák. č. 114/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 3. 2025§ 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 503/2012 Sb.

Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz

Věcně bylo soudy rozhodováno o žalobkyněmi uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).

Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně coby oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jsou nositelkami restitučního nároku na vydání jiných (náhradních) zemědělských pozemků, na podkladě označených rozhodnutí pozemkových úřadů konstatujících nemožnost vydat původní pozemky pro zákonem stanovené překážky, a že jejich nárok nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky).

Konstatoval tedy, že žalobkyně mají právo uspokojit svůj nárok na podkladě podané žaloby převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.).

Odvolací soud rovněž bezvýhradně aproboval soudem prvního stupně přijaté závěry, že žalobkyním v tomto řízení přiřknuté pozemky (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) jsou převoditelné na jiné osoby a vhodné k náhradní naturální restituci.

Převodu pozemků podle odvolacího soudu nebrání ani žalovanou akcentované ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., jelikož v případě žalobkyním přiřknutých pozemků nejde o pozemky zemědělské, ba ani žádné ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“).

Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku, že vydání některých pozemků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), se zřetelem na odlišný předmět řízení (jde-li o nově vzniklé pozemky parc. č. XY a prac. č. XY, oddělené z původních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY označeným geometrickým plánem).

Cena žalobkyním přiřknutých náhradních pozemků převýšila jejich restituční nárok (nominálně) o částku 2 865,94 Kč, a proto byla žalobkyním uložena povinnost zaplatit žalované takto vzniklé bezdůvodné obohacení (v důsledku přečerpání restitučního nároku, při zohlednění kumulované inflace), jehož výši soud určil volnou úvahou (podle § 136 o. s. ř.).

Žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) v tom, že se odvolací soud v jím řešených, dále vytčených otázkách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Co do důvodu dovolání, za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se dovolatelka vymezuje vůči odvolacím soudem přijaté konkluzi o liknavosti a svévoli při uspokojování restitučního nároku žalobkyň, namítajíc, že tento závěr odvolací soud učinil toliko s odkazem na dobu, po kterou nebyl restituční nárok oprávněných osob uspokojen a že oprávněným osobám nebránilo nic v tom, aby své restituční nároky uspokojily účastí ve veřejných nabídkách, které dle mínění žalované měly dostatečné parametry.

Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že nesprávně posoudil i otázku, jsou-li žalobkyním přiřknuté pozemky vhodné k uspokojení uplatňovaného restitučního nároku, kdy jako náhradní nelze z vlastnictví státu převést pozemky, které se nacházejí na území národního parku.

U některých pozemků coby překážku převoditelnosti dovolatelka zmiňuje i jejich malou výměru, potažmo nevhodnost k zemědělskému obhospodařování či jejich funkční souvislost s nemovitostmi třetích osob.

Navzdory tomu, že z původně nárokovaných pozemků byly geometrickými plány odděleny jejich části, došlo v přítomné věci k přečerpání restitučního nároku, kdy dovolatelka současně kritizuje i způsob (volnou úvahu), jakým soudy určily výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení.

Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žaloba zamítá, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení.

Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá.

Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí.

Z tohoto soudní praxe i právní teorie dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.

K dovolání vedlejšího účastníka tak dovolací soud přihlédl jako k vyjádření vedlejšího účastníka k rozsudku odvolacího soudu, jejž dovoláním současně napadla i žalovaná.

Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a k němu oprávněnou osobou - státem coby účastníkem řízení, za který jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.), a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ani při benevolentnějším přístupu k dovolání co do jeho náležitostí nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolatelkou kladená otázka vztahující se k posouzení, zda jsou žalobkyně nadány právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.).

Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb., vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku, pokud uvedený veřejnoprávní subjekt řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé či dokonce svévolné.

K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku pozemků lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit pouze tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými osobami, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt.

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů.

Učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdy by úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená.

Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání.

Závěrům shora odkazované judikatury se rozhodnutí odvolacího sodu nepříčí a úvaha odvolacího soudu, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyň stojí liknavost žalované vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřiměřená není.

Přitom tu lze odkázat již na rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 3893/2008-214, vydaný Nejvyšším soudem v přítomné věci, tedy v něm uvedené důvody a zvažované relevantní okolnosti, na nichž se nic nezměnilo a které již tehdy vedly dovolací soud k tomuto závěru, jenž nyní reflektovaly i soudy nižších stupňů, tedy že si žalovaná v případě žalobkyň nepočínala řádně.

tags: #pozemky #v #narodnim #parku #restituce