Obtížnost turistických tras: jak ji posoudit podle terénu, převýšení a značení

Obtížnost turistické trasy neurčuje barva značky, ale především terén, délka, převýšení, počasí, orientace a připravenost turisty. Červená značka proto nemusí vždy znamenat nejtěžší cestu a modrá trasa nemusí být automaticky snadná.

Česká republika se pyšní jednou z nejhustších a nejlépe značených sítí turistických tras na světě. V terénu jich najdeš přes 40 000 kilometrů a další stále přibývají. Dobře značená trasa je zárukou bezpečí, přehlednosti a pohodového putování, sama o sobě však nenahrazuje posouzení skutečné náročnosti konkrétního úseku.

Co skutečně určuje obtížnost turistické trasy

Obtížnost trasy určuje pouze terén, délka a převýšení - ne barva.

Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení.

Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.

I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic.

Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně.

Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat.

Z pochopitelných důvodů klasické „značky“ v Česku nějaké širší rozdělení obtížnosti nevyužijí, ale v “opravdových horách”, jde o extrémně užitečnou informaci.

Význam barev českých turistických značek

Mezi veřejností často koluje mýtus, že červená znamená těžkou trasu, modrá střední a žlutá tu nejlehčí.

Červeně bývají vyznačené dálkové nebo hřebenové trasy.

🔴 Červená - dálkové a páteřní trasy, hřebenovky, známé trasy (např.

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy.

Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné.

Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy.

I zde je ovšem potřeba být ve střehu.

Barva tedy vyjadřuje především charakter a význam trasy v síti, nikoli přesnou klasifikaci fyzické nebo technické obtížnosti.

Jak číst značky a odbočky v terénu

Turistické značky používáme při výletech poměrně běžně.

Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace.

Pokud chodíte českou, ale třeba i rumunskou krajinou (ano, i v Rumunsku vymezili čeští značkaři turistické trasy), nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou.

Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem.

Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora).

Ty nebývají delší než 1 km.

Turistické trasy se značejí obousměrně. Značení zásadně na jedné straně ulice podél chodníku. Na každé křižovatce musí být značka tzv. naváděcí i potvrzovací, tzn. na straně křižovatky.

Na význačných místech a jsou od sebe vzdáleny obvykle max. 4 km turistické směrovníky se směrovkami.

Jestliže trasa začíná, končí, nebo se křižuje s jinou trasou, se nazývají turistická informační místa - TIM.

Obtížnost podle švýcarské klasifikace SAC

The actual difficulty and your personal readiness should always be reassessed on site.

Wet conditions, ice, old snow, fresh snow or poor visibility can drastically increase the difficulty or make the route impossible.

Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus).

Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde.

Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil).

Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní.

Následující tabulka vychází z dostupných zdrojů (a vlastní zkušenosti), které se švýcarské resp. rakouské klasifikaci obtížnosti věnují.

T1 - snadná turistická stezka

Typický terén a možné obtíže: Cesta je dobře připravená.

Požadavky: Žádné zvláštní požadavky.

Příklady túr: Mont Raimeux, Grubenberghütte, Vermigelhütte, Capanna Cadagno, Kronberg via St. Jakob, Rifugio Saoseo CAS.

T2 - turistická stezka

Typický terén a možné obtíže: Souvislý chodník. Terén částečně strmý.

Požadavky: Základní jistota.

Příklady túr: Chaty: Moléson, Turtmannova chata SAC, chata Bächlital SAC, chata Bergsee SAC, Capanna Campo Tencia CAS, chata Fridolins SAC, chata Silvretta SAC.

T3 - horská turistická stezka

Typický terén a možné obtíže: Stezka nemusí být v celém rozsahu viditelná. Strmý terén. Exponované úseky mohou být zajištěny lany nebo řetězy. Svahy, lehké škrapy. K udržení rovnováhy můžete potřebovat ruce.

Požadavky: Jistá noha.

Příklady túr: Chasseral via Combe Grède, Cabane d'Orny CAS, Glecksteinhütte SAC, Gross Mythen, Pizzo Centrale, Säntis od Schwägalp, Zapporthütte SAC.

T4 - alpská turistická trasa

Typický terén a možné obtíže: Stezky, často bez cest. Drsný strmý terén. Jednotlivé lehké lezecké úseky (I UIAA). Bloková pole. Strmé travnaté svahy a sutě. Lehká sněhová pole. Ledovcové pasáže, většinou značené.

Požadavky: Znalost exponovaných pasáží. Dobrá jistota. Dobré orientační schopnosti. Zkušenosti s alpským terénem, základní odhad terénu. Základní znalost používání horolezeckého vybavení (lano, mačky, cepín atd.).

Příklady túr: Tour d'Aï, Mischabelhütte, Schreckhornhütte SAC, Uri Rotstock od Musenalp, Bocchetta della Campala, Pizol, Capanna Sasc Furä CAS.

T5 - náročný vysokohorský terén

Typický terén a možné obtíže: Stezky, často bez cest. Drsný strmý terén. Lehké horolezecké pasáže (I - II UIAA). Náročné boulderové pole. Velmi strmé travnaté svahy a sutě. Strmá sněhová pole. Ledovcové pasáže, někdy značené.

Požadavky: Znalost exponovaného terénu. Velmi dobrá jistota. Velmi dobrý orientační smysl a schopnost hledání trasy. Hluboké zkušenosti s vysokohorskou turistikou, jistý odhad terénu. Dobrá znalost používání vysokohorského vybavení (lano, mačky, cepín atd.).

Příklady túr: Dent de Brenleire arête NW, Stockhornbiwak SAC, Silberhornhütte SAC, Bristen, Pizzo di Claro Via Lumino, Säntis Chammhalden, Zervreilahorn (od jihu).

T6 - extrémně strmý terén

Typický terén a možné obtíže: Většinou bez cest. Výrazně strmý terén. Delší lezecké úseky (II - III UIAA). Záludná bouldrová pole. Extrémně strmé travnaté svahy a sutě. Záludná sněhová pole. Ledovcové pasáže.

Požadavky: Znalost velmi exponovaného terénu. Výborná jistota. Velmi dobrý orientační smysl a schopnost vyhledávat trasy. Zkušenosti s vysokohorskou turistikou, velmi jistý odhad terénu. Zkušené používání vysokohorského vybavení (lano, skoby, cepín atd.).

Proč se obtížnost během roku mění

Skutečnou obtížnost je nutné vždy znovu posoudit přímo na místě.

Déšť, led, starý sníh, čerstvý sníh nebo špatná viditelnost mohou obtížnost výrazně zvýšit nebo trasu učinit neprůchodnou.

Značení není vždy úplně jednoduché - značka musí být viditelná i v mlze, za deště nebo v zimě, kdy napadne sníh až do výšky značky.

Na náročnost má vliv také stav stezky. Přívalová voda odnáší lávky a způsobuje erozi cest.

Občas se značka musí „přestěhovat“ - třeba kvůli těžbě dřeva, výstavbě, sesuvům půdy nebo přirozenému růstu lesa, kdy stromy zmizí, zarostou nebo zanikne průchodnost trasy.

Často se stává, že značení vezme každoročně za své také těžbou dřeva.

Spoléhat na značku bez ověření aktuálního stavu trasy proto není bezpečné.

Rozdíl mezi značenou trasou a skutečně bezpečnou trasou

Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose.

A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení - byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají.

Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko.

Možná se v duchu ptáte, kde leží hranice “schůdnosti” pro případ trekování s větším báglem.

Osobně bych ji pomyslně nakreslil někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku.

Alpská stezka kterou jsme slézali z vrcholu Brunnkogel (1708 m). V mapách je označena jako T4 SAC (a osobně bych kvůli dvěma lezeckým pasážím řekl že na hraně T5; připomínám ovšem, že Rakušané oficiálně nemají tak podrobnou klasifikaci).

Pro člověka se základními lezeckými dovednostmi, který se už s podobnými úseky někdy setkal, sice pořád náročná a maximální opatrnosti hodná, ale v zásadě docela zábavná cesta.

Nejednou se nám stalo, že jsme si v horách kdesi na východě prostě museli poradit a navzájem si pomoci nenadálý drsnější úsek nějak bezpečně(!) překonat.

Otáčet jsme se kvůli neschůdnosti terénu na dlouhém treku naštěstí nikdy nemuseli (na jednodenním výletě ano).

Stoupání k Větrnému sedlu v horách na Sibiři. Celý výstup je v čím dál strmějším svahu po šutrech a suti.

Jak se připravit na trasu podle její obtížnosti

• Obtížnost posuzujte podle terénu, délky a převýšení, nikoli pouze podle barvy značky.
• V mapě sledujte vrstevnice a ověřte si sklon trasy.
• Prověřte aktuální počasí, stav sněhu, ledu, bláta a viditelnost.
• U exponovaných tras počítejte s tím, že mohou být nutné ruce k udržení rovnováhy.
• U kategorií T4 až T6 je nutná zkušenost s vysokohorským terénem a podle podmínek také odpovídající vybavení.
• Na delší túry s větším batohem počítejte s výrazně vyšší fyzickou i technickou náročností.
• Vždy mějte po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.

Mapy.cz zatím mírně zjednodušují do třech stupňů obtížnosti (v zásadě stejně jako samotné SAC značení).

Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate).

Pro pohyb mimo Alpy: To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho.

Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil.

Historie českého turistického značení

Tradice značení pěších tras u nás sahá až do roku 1889, kdy Klub českých turistů (KČT) vyznačil první turistickou trasu ze Štěchovic ke Svatojánským proudům.

Úplně první turistická trasa KČT byla dokončena 11. května 1889 a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům.

Druhou nejstarší značenou turistickou trasou je Cesta Vojty Náprstka.

Klub českých turistů ji vyznačil v červnu 1889, rok po založení a pojmenoval po svém zakladateli.

Klub českých turistů vznikl roku 1888.

Značení tras má u nás relativně dlouhou historii.

Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech.

Až do první světové války se pro turistické značení pro pěší stezky používala červená barva.

Později se začalo značit i modrou a od roku 1916 se používaly čtyři barvy, tak, jak je známe dnes.

Barevné značení, jak ho známe dnes - tedy barevný pruh mezi dvěma bílými - se začalo používat začátkem 20. století a od té doby se systém neuvěřitelně rozvinul.

České turistické značení je svou metodikou a kvalitou nejlepší na světě.

Základem je jednoduchost pásové značky, kterou od českého KČT řada zemí převzala.

České turistické značení používají i další státy, například Chorvatsko, Brazílie, či rumunský Banát.

V roce 2023 se k nim přidalo Mongolsko.

První symbolické značení se uskutečnilo 15. června a školení pro mongolské značkaře začne letos v září.

Kdo se stará o značení tras

O samotné značení a pravidelnou kontrolu se starají dobrovolníci - značkaři.

V Česku jich je aktuálně přes 1 500, každý má svůj úsek, který pravidelně prochází a kontroluje.

O značení turistických tras se v České republice stará Klub českých turistů.

Značení pěších tras se věnuje víc než 1700 dobrovolníků v téměř stovce značkařských obvodů, na které dohlíží krajské komise.

Krajské komise značení po stránce organizační, metodické a finanční.

Ty rozhodují o tom, kde budou vyznačeny nové trasy, a určují, na kterých úsecích je v daném roce potřeba obnovit staré značení.

Každá pěší trasa se obnovuje každé tři roky.

Obnova tras se provádí přibližně jednou za tři roky.

Dnes se značky především obnovují, i když občas je třeba vyznačit nějakou novou trasu nebo odbočku k zajímavému místu nebo objektu.

Jak se turistická značka vytváří v terénu

Turistické značky se v Česku stále malují ručně, nejčastěji na stromy, kameny, betonové sloupky, zídky, mostky nebo ploty.

Používají se šablony různých velikostí a speciální barvy s vysokou odolností - odolávají dešti, mrazu, slunci i letům bez údržby.

Značkaři si trasu často projdou dvakrát - poprvé kvůli přípravě a očištění míst k označení, podruhé kvůli samotnému značení.

V batohu si nesou kompletní výbavu: plechovky s barvami (bílá plus jedna ze čtyř barev), štětce, šablony, hadr, škrabku, kartáč, GPS, mapu trasy a často i náhradní cedulky či hřebíky.

Značkaři většinou vyráží sami, ale časté jsou i dvojice nebo rodinné týmy, kteří spojí práci s výletem.

Trasy se značí ve dvojicích.

Vše musí zastat pouze dva značkaři.

Jeden značkař zvládne přibližně 5-6 km značené trasy.

Obnova zahrnuje také cestu zpět, přípravu barev a nářadí.

Značení je cca 400 Kč.

Občas se v terénu najde i malý poklad - historické značky z dob první republiky, ručně tesané směrovky do kamene, litinové tabule se znakem KČT nebo pozůstatky starých tras, které kdysi vedly jinudy.

Jak se stát značkařem

Značkařem se může stát každý, kdo má chuť se zapojit, trochu zručnosti a vztah k přírodě.

Začátečník prochází školením, při kterém se seznamuje se zásadami umisťování značek.

Při splnění požadovaného minima v délce 10 km se stává pomocným značkařem.

Z bezpečnostních důvodů provádí značení v terénu ve dvojici.

Po získání dalších zkušeností a absolvování potřebné kvalifikace může pokračovat k samostatné práci.

Při úspěšném splnění závěrečné zkoušky se stává samostatným vedoucím značkařem.

Další vzdělávání probíhá případně dalšími specializovanými školeními, např. pro tzv. TIM, vyvěšování tabulek a směrovek apod.), školení mapaře apod.

Informační prvky, které pomáhají s orientací

Informační turistické vývěsní mapy (TVM) zobrazují příslušnou oblast.

Na význačných místech se instalují mapy o rozměrech 180x120 cm se zobrazením příslušné oblasti.

Informační tabule slouží významným místům, kterými nelze vést průběžné značené trasy.

Turistu informují o historii nebo zajímavosti místa.

Instalace tabulky informačních míst na značené trase začíná, končí, nebo se křižuje s jinou trasou, se nazývají turistická informační místa - TIM.

Podmínkou je, aby informační prvky pomohly turistovi porozumět trase, okolí a významným místům, aniž by se musel spoléhat pouze na samotný barevný pruh.

Poškozené a zničené značení

Obnova značení probíhá v tříletém cyklu.

Značení však může být poškozeno dříve vlivem počasí, těžby, zarůstání nebo lidské činnosti.

Nejzávažnějším poškozením značení je jeho záměrné ničení.

U tabulek je jejich násilná deformace nebo stržení a odcizení.

Některé části jsou zničeny vandaly.

Trasa může zarůst křovinami nebo se stát neprůchodnou po stavebních zásazích, sesuvech půdy a erozi.

Často se stává, že značení vezme každoročně za své také těžbou dřeva.

Na katru i turistické značení.

Není tak velký problém značení po těžbě znovu obnovit.

Vítáme proto každou informaci o takto „vytěženém“ značení.

Tyto informace již poskytuje na adrese www.turistickeznaceni.cz.

Jestliže vám turistické značky nejsou lhostejné a víte o místě, kde je značení nejasné nebo poškozené či trasa neprůchodná, dejte o tom značkařům z KČT vědět na webu turistickeznaceni.cz.

Dálkové trasy a jejich skutečná náročnost

O dálkových trasách už byla zmínka výše, přesto se u nich ještě zastavme.

V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10.

E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí.

Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům.

Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko.

Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách.

Ovšem aktuální elektronické mapové podklady značku na Studánkách nenacházejí.

Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km.

Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené.

Navíc je potřeba poznamenat, že skrz Česko vede hned několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela.

Délka dálkové trasy proto sama o sobě neříká, jak technicky náročný bude každý její jednotlivý úsek.

Obtížnost je třeba posuzovat po etapách a podle konkrétního terénu.

Na co myslet před výpravou

Turistické značení patří mezi nejspolehlivější orientační systémy, přesto je vhodné kombinovat je s mapou a aktuálními informacemi o trase.

• Ověřte si délku trasy a celkové převýšení.
• Prohlédněte si sled vrstevnic a charakter povrchu.
• Zohledněte počasí a roční období.
• Počítejte s tím, že déšť, led, sníh nebo mlha mohou změnit původně snadnou trasu v náročný úsek.
• U vysokohorských tras ověřte nutnost lana, maček, cepínu nebo jiného vybavení.
• Nezaměňujte červenou značku za automatický údaj o technické obtížnosti.
• Při nejasném, poškozeném nebo neprůchodném značení informujte KČT.

Dobře značená trasa umožňuje turistovi pohodlně sledovat směr, ale konečné rozhodnutí o vhodnosti výpravy závisí na aktuálních podmínkách a schopnostech konkrétního člověka.

Možná se to na první pohled nezdá, ale za každým barevným pruhem na stromě se skrývá malý příběh - a někdy i pořádný kus práce.

Příště, až půjdeš po dobře značené trase, vzpomeň si, že za tím nejsou žádné stroje, ale dobrovolníci, kteří své volné víkendy tráví v lese s batůžkem plným štětců.

Díky nim se můžeš bez starostí vydat do neznámého kraje a jen se nechat vést značkou.

tags: #obtiznost #turistickych #tras