Sinajský kodex patří k nejvýznamnějším rukopisům na světě. Byl napsán před více než 1600 lety a obsahuje Bibli v řečtině včetně nejstaršího úplného dochovaného opisu Nového zákona. Jeho text byl mnohokrát opravován, což má mimořádný význam pro dějiny biblického textu, zatímco samotný rukopis představuje nejstarší rozsáhle dochovanou knihu z období antiky.
Největší část kodexu je dnes uložena v londýnské British Library. Další části se nacházejí v Rusku, Německu a v řeckém pravoslavném klášteře svaté Kateřiny na úpatí hory Sinaj. Rukopis je proto rozptýlen do několika institucí a států, přestože původně tvořil jediný celek.
Co je Sinajský kodex
Nejstarším řeckým majuskulním rukopisem, který obsahuje úplný Nový zákon, je Sinajský kodex.
Tento pergamenový kodex byl sepsán asi v polovině 4. století v Palestině (v Césareji ?) nebo v Egyptě.
Fragmenty dokumentu ze čtvrtého století našeho letopočtu, který byl napsán v řečtině na pergamenu, digitalizovali odborníci z knihoven v Británii, Německu, Rusku a Egyptě.
Rukopis obsahuje velké množství oprav, z nichž některé jsou ze 6.-7.
Badatelům z celého světa se nabízí jedinečná příležitost ke studiu řeckého textu bible, který obsahuje varianty, jaké se v současné bibli nevyskytují.
Experti kodex označují za „okno otvírající pohled na vývoj raného křesťanství“ a za důkaz, jak byl text bible předáván z generace na generaci.
Vznik kodexu ve 4. století
Biblický text napsali v druhé polovině 4. století n. l. čtyři písaři na příkaz římského císaře Konstantina.
Vatikán: Kolem roku 330 nařídil v dopise císař Konstantin Eusebiovi z Cesareje, aby „nechal přepsat zkušenými odborníky padesát svazků Svatých Písem, na jemně zpracovaném papyru.“
Tento list, obsažený v Životě Konstantinově, se stal předmětem nejrůznějších diskuzí.
Existuje hypotéza, podle níž by ve zmíněném císařově plánu mohly mít původ dvě nejstarší dochované řecké Bible: tzv. Sinajský a Vatikánský kodex.
Pravděpodobněji byly však oba rukopisy vytvořeny ve 4. století v Egyptě.
Codex Sinaiticus je pergamen vyrobený z kůží 360 zvířat.
Celkem bylo opsáno 50 takových biblí a dodnes se zachoval právě tento jediný exemplář.
Původní verze obsahovala asi 1460 stran, z nichž každá měřila 40 krát 35 centimetrů.
Jiný údaj uvádí, že rozměry listů kodexu jsou 43 x 38 cm.
Rozdíl mezi uváděnými rozměry souvisí s různými popisy listů a jejich dochovaných částí; rukopis je každopádně mimořádně velký pergamenový svazek.
Obsah a podoba rukopisu
Rukopis obsahuje velkou část Starého zákona a téměř celý Nový zákon.
Obsahuje většinu Starého zákona.
Kodex zahrnuje větší část Starého zákona a téměř celý Nový zákon a jeho fragmenty se nacházejí v knihovnách v různých částech světa.
Největší význam Sinajského kodexu spočívá v tom, že zachovává rozsáhlý řecký biblický text z raného období křesťanství. Jeho odchylky a pozdější opravy umožňují badatelům sledovat, jak se biblický text opisoval, upravoval a předával v průběhu staletí.
Na internetu bude možné naskenované pergameny prohlížet pod dvojím světlem - kolmým i bočním - takže budou viditelné i pozdější komentáře a glosy vepsané do volných míst.
Vědci na něm mohou provádět například grafologické studie.

Klášter svaté Kateřiny a staleté uchovávání
O Sinajský kodex po staletí pečovali mniši ze sinajského kláštera Sv. Kateřiny.
Předpokládá se, že rukopis přežil díky pouštnímu vzduchu, který vytvářel ideální podmínky, a také díky skutečnosti, že křesťanský klášter svaté Kateřiny nebyl nikdy dobyt.
Evropa se o něm dozvěděla v 18. století od jednoho italského cestovatele, který jej popsal jako „nádherný řecký text psaný zlatem“.
Sinajský kodex objevil v 19. století v klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinaj německý teolog Constantine Tischendorf.
Objev Konstantina von Tischendorfa
Sinajský kodex objevil při své první návštěvě v r. 1844 v řeckém pravoslavném klášteře sv. Kateřiny na úpatí hory Sinaj lipský evangelický teolog Konstantin von Tischendorf (1815-1874), který pátral po rukopisech Nového zákona.
V objemném koši v koutě knihovny našel 129 pergamenových listů.
Představený kláštera mu daroval 43 listů.
Právě těchto 43 listů 129 (zanechal po sobě 86 listů), které Tischendorf po svém návratu do Lipska brzy vydal.
Codex sinaiticus objevil v roce 1844 v sinajském klášteře německý teolog Konstantin von Tischendorf, který několik listů odvezl do Lipska.
Teprve v roce 1975 narazili archeologové na Sinaji na poslední fragment.
Objev z roku 1844 se stal počátkem pozdějšího rozdělení rukopisu mezi několik institucí.
Druhá cesta a nalezení dalších listů
V roce 1859 navštívil klášter německý archeolog Konstantin von Tischendorf pátrající pro ruského cara Alexandra II. po starých křesťanských rukopisech.
Potřetí Tischendorf navštívil klášter 31. ledna 1859.
Když už chtěl odjet, pozval ho do své cely hospodářský správce kláštera a ukázal mu větší počet pergamenových listů.
Není tak úplně jasné, co von Tischendorf podnikl.
Podle jedné verze si Bibli vypůjčil, aby ji nechal v Petrohradě okopírovat.
Podle jiné verze ji mniši německému archeologovi prodali a lze to dokázat kupní smlouvou.
Zlé jazyky tvrdí, že šlo o prachsprostou krádež.
Za ne zcela jasných okolností byl Sinajský kodex darován ruskému Alexandru II.
Rozdílné popisy proto vedly k dlouhodobým sporům o to, zda Tischendorf jednal na základě daru, výpůjčky, koupě, nebo bez oprávnění.
Rozdělení mezi Londýn, Petrohrad, Lipsko a Sinaj
Do Ruska se nedostala celá bible.
Rusko má dnes v držení jen zlomek rukopisu.
V roce 1933 ho sovětská vláda prodala knihovně Britského muzea v Londýně, kde je uložen dodnes.
V roce 1933 prodalo asi 600 stran Sinajského kodexu do Velké Británie za astronomickou sumu 100 000 liber.
Největší část má ve svých sbírkách londýnská British Library.
Menší části chovají jako oko v hlavě ruská Národní knihovna, universita v Lipsku a pravoslavný klášter sv.
Kodex zahrnuje větší část Starého zákona a téměř celý Nový zákon a jeho fragmenty se nacházejí v knihovnách v různých částech světa - Britská knihovna (British Library) vlastní 347 stran, 43 stran se nachází v univerzitní knihovně v německém Lipsku a sedm částí kodexu je v Ruské národní knihovně v Petrohradě.
Nedávno se podařilo v zazděné kobce pod kaplí kláštera objevit 24 stran patřících ke kodexu.
Lipskou část kodexu doplní 67 folií z Britské knihovny, napřesrok se pak badatelé dočkají zbývajících částí spisu, které uchovává Ruská národní knihovna v Petrohradě a klášter sv. Kateřiny na Sinaji, kde byl rukopis psaný v řečtině v 19. století objeven.
| Místo uložení | Dochovaná část |
|---|---|
| British Library v Londýně | Největší část rukopisu; uvádí se také 347 stran |
| Univerzitní knihovna v Lipsku | 43 stran |
| Ruská národní knihovna v Petrohradě | Sedm částí kodexu |
| Klášter svaté Kateřiny na Sinaji | Části rukopisu včetně později objevených fragmentů |
Pokud chce někdo listovat všemi stránkami 1600 let staré bible označované jako Codex Sinaiticus, musí podniknout cestu dlouhou tisíce kilometrů.
Příběh objevu kodexu Tischendorfem byl zároveň počátkem dějin fragmentace textu.
Londýnská British Library a prodej rukopisu
V 19. století se kodex nazýval Codex Sinaiticus Petropolitanus.
Jeho význam pro Londýn souvisí především s rokem 1933, kdy se největší část rukopisu dostala do Britského muzea, jehož knižní sbírky později převzala British Library.
Britská národní knihovna také stála v čele projektu digitalizace kodexu.
Britská národní knihovna stála v čele projektu digitalizace kodexu.
Londýnská British Library dnes uchovává největší soubor listů, a proto představuje hlavní místo spojené s moderním studiem Sinajského kodexu.

Digitalizace a zpřístupnění celého kodexu
Codex Sinaiticus Project je mezinárodní spolupráce, jejímž cílem je znovu spojit celý rukopis v digitální podobě a poprvé jej zpřístupnit globálnímu publiku.
Britská národní knihovna stála v čele projektu digitalizace kodexu.
Fragmenty dokumentu ze čtvrtého století našeho letopočtu, který byl napsán v řečtině na pergamenu, digitalizovali odborníci z knihoven v Británii, Německu, Rusku a Egyptě.
Sinajského kodexu a snímky umístili na volně přístupné internetové schránky.
Na webu lze zkoumat i samotný rukopis.
Projekt využívá odborné znalosti předních badatelů, konzervátorů a kurátorů a umožňuje každému přímý kontakt s tímto známým rukopisem.
Na webu by se v první fázi měly objevit Žalmy, Markovo evangelium, Jeremjáš, ale i některé apokryfní texty, například kniha Tobiáš.
Na internetu bude možné naskenované pergameny prohlížet pod dvojím světlem - kolmým i bočním - takže budou viditelné i pozdější komentáře a glosy vepsané do volných míst.
Příběh objevu kodexu Tischendorfem byl zároveň počátkem dějin fragmentace textu. A ta nyní díky online edici končí.
Digitální vydání tak umožňuje prohlížet části rukopisu bez nutnosti cestovat mezi Londýnem, Lipskem, Petrohradem a Sinajem.
Význam pro biblickou textovou kritiku
Badatelům z celého světa se nabízí jedinečná příležitost ke studiu řeckého textu bible, který obsahuje varianty, jaké se v současné bibli nevyskytují.
Silně opravovaný text je mimořádně důležitý pro dějiny Bible.
Vědci na něm mohou provádět například grafologické studie.
Porovnávání původního písařského textu s pozdějšími opravami a glosami pomáhá sledovat dějiny opisování biblického textu. Sinajský kodex proto není pouze starým exemplářem Bible, ale také pramenem k poznání práce písařů, čtenářů a pozdějších úprav.
Sinajský a Vatikánský kodex
Sinajský kodex bývá srovnáván s Vatikánským kodexem, další významnou řeckou Biblí ze 4. století.
Vatikánská apoštolská knihovna v pondělí zveřejnila v digitální podobě tzv. Vatikánský kodex.
Zatímco Sinajský kodex je umístěný v několika knihovnách a jeho největší část v British Library v Londýně, druhý jmenovaný se nachází minimálně od roku 1475 ve Vatikánu (odtud jeho název).
Čtvercový kodex o délce cca 27 cm, označovaný také písmenem „B“, obsahuje většinu Starého i Nového zákona.
Je považován za jeden z nejautoritativnějších pramenů biblické textové kritiky.
Nález staršího papyru P75 v roce 1952 autoritu Vatikánského kodexu ještě potvrdil (oba texty se z velké části shodují).
Od pondělí 16. února 2015 je text včetně později datovaných dodatků dostupný v digitální podobě pro širokou veřejnost.
Na stránkách Vatikánské apoštolské knihovny je možné jej prohlédnout i zvětšit jednotlivé strany.
Uživatelům je též usnadněno listování v jednotlivých biblických knihách.
Sinajský kodex se od Vatikánského liší především svou dnešní historií uložení: jeho listy jsou rozděleny mezi více institucí, zatímco Vatikánský kodex se nachází ve Vatikánu.

Co lze na digitální edici zkoumat
- řecký text Bible ze 4. století;
- varianty, které se v současné bibli nevyskytují;
- písařské zásahy a pozdější opravy;
- komentáře a glosy vepsané do volných míst;
- rozdíly mezi jednotlivými částmi rukopisu;
- grafologické vlastnosti písařských rukou;
- způsob předávání biblického textu z generace na generaci.
Na webu lze zkoumat i samotný rukopis.
Pro badatele má digitální zpřístupnění význam také proto, že umožňuje porovnávat listy uložené v různých zemích bez manipulace s originálním pergamenem.
Pro širokou veřejnost znamená online edice možnost prohlížet jednu z nejstarších a nejvýznamnějších dochovaných Biblí přímo na obrazovce.