Černé moře dosahuje maximální hloubky 2 212 metrů. Tato největší hloubka se nachází v centrální hlubokomořské pánvi Černého moře, nikoli u pobřeží. Černé moře leží mezi Evropou a Asií a omývá pobřeží Bulharska, Gruzie, Rumunska, Ruska, Turecka a Ukrajiny.
Černé moře je zajímavé nejen pro turistiku a potápění, ale také z vědeckého a historického hlediska. Jeho rozloha činí 436 400 km2 a jeho povodí zasahuje do částí 24 evropských zemí.
Maximální hloubka Černého moře
Největší známá hloubka Černého moře je 2 212 metrů. Jedná se o hloubku v hluboké centrální části moře, která je obklopena výrazně mělčími pobřežními oblastmi a kontinentálním šelfem.
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Největší hloubka | 2 212 m |
| Rozloha | 436 400 km2 |
| Hloubka Bosporu | asi 70 m |
| Šířka Bosporu | 700 m |
| Horní povrchová vrstva | 180 m |
Pobřeží Černého moře místy rychle stoupá do vyšších horských oblastí, zejména v okolí Pontských, Kavkazských a Krymských hor. Přesto je nejhlubší část moře soustředěna daleko od pobřeží v hlubokomořské pánvi.
Proč je hluboká část Černého moře výjimečná
Moře je unikátní tím, že má dvě vrstvy, okysličenou horní vrstvu a mrtvou spodní vrstvu. Vzhledem k absenci vertikálních proudů dochází k malé výměně spodních vod s vrchními vrstvami.
Na rozdíl od horních 180 metrů povrchové vody může doplňování spodních vod trvat stovky let. Ve velké hloubce proto vzniká prostředí s velmi nízkým obsahem kyslíku, případně zcela bez kyslíku.
Významná anoxická vrstva pomáhá zachovávat staré lodní vraky. V hlubších částech se organické pozůstatky rozkládají jinak než v okysličených mořích, protože spodní voda je dlouhodobě izolována od povrchu.
Okysličená horní vrstva
Horní voda je vystavena kontaktu s atmosférou a obsahuje kyslík potřebný pro většinu organismů. Díky přítoku řek je méně slaná než voda v oceánech a zároveň bohatá na živiny.
Přítokové řeky ředí Černé moře a snižují slanost jeho povrchové vrstvy na 1,7 % (tj. 17 gramů solí na litr mořské vody), což je méně než polovina průměrné slanosti oceánů, která činí 3,5 %.
Hluboká anoxická vrstva
Spodní vrstva je od povrchové vody oddělena rozdílnou slaností a hustotou. Vzhledem k omezenému vertikálnímu promíchávání se kyslík ze shora dostává do hlubších částí jen velmi omezeně.
Ačkoli se dlouho věřilo, že spodní hloubky jsou zcela bez života, nedávno byly na dně Černého moře nakonec nalezeny i korály. Tyto korály obsahují mikroorganismy, které v naprosté tmě zpracovávají metan a sírany.
Hluboké části Černého moře proto nejsou běžným mořským prostředím. Přesto zde mohou přežívat specializované mikroorganismy a další organismy přizpůsobené vysokému tlaku, tmě a nedostatku kyslíku.
Jak se voda dostává do hlubokých částí
Další zvláštností Černého moře je obousměrný proud, kdy protéká Bosporskou úžinou do Středozemního moře. Černé moře má jediné ústí, kterým je Bospor.
Jeho jediným ústím je kanál Bospor, který je hluboký jen asi 70 metrů a široký 700 metrů. Černé moře si prostřednictvím tureckých úžin vyměňuje vodu se Středozemním mořem a dále s Egejským mořem.
Významný odtok přibližně 300 km3 vody ročně proudí Bosporem a Dardanely do Egejského moře. Současně po dně Bosporu proudí zvláštní podmořská řeka slané vody.
Rozdílná slanost a hustota vody vytvářejí vrstvený systém. Slanější voda přitékající ze Středozemního moře se může pohybovat při dně, zatímco méně slaná voda z řek odtéká ve vyšší vrstvě.
Řeky, slanost a život v Černém moři
Do Černého moře se vlévá sedm velkých řek, včetně Dunaje, Dněpru a Donu. Jeho odvodňovací oblast je proto mimořádně rozsáhlá.
Tato snížená slanost je nejdůležitějším environmentálním faktorem ovlivňujícím mořskou biodiverzitu v Černém moři. Většina mořských živočichů a rostlin zde nemůže přežít.
Například zde nežijí žádné korály, chobotnice a olihně, mořské hvězdice ani mořští ježci. Navzdory tomu, že je biodiverzita Černého moře snížena, je zdejší mořský život stále plný zázraků.
Díky neustálému přísunu dusíku a fosforu, který do Černého moře proudí z řek, bylo toto moře vždy velmi bohaté na živiny. Fytoplankton, malé mořské rostliny, jsou proto velmi hojné a tvoří základ dlouhého mořského potravního řetězce.
Povrchové vody proto mohou podporovat bohatý a rozmanitý mořský život, včetně delfínů a značného množství a druhů tuleňů. Tento život se však soustřeďuje především do horní okysličené vrstvy.
Historický vývoj hloubky a hladiny
Černé moře bylo kdysi součástí větší vodní plochy, která zahrnovala Kaspické a Aralské moře. Asi před 22 000 lety začalo Černé moře svůj život jako sladkovodní jezero.
Zdá se však, že asi před sedmi až devíti tisíci lety, pravděpodobně v důsledku tání ledovců a polárních ledovců, se hladina moří zvýšila, což způsobilo proražení slaného Středozemního moře Bosporskou úžinou.
Od této události Černé moře získalo svou současnou podobu. Není pochyb o tom, že před 7 500 lety došlo k nějaké katastrofické události.
Hloubka moře se zřejmě během zhruba roku zvětšila asi o 100 metrů. To způsobilo zvětšení plochy Černého moře s lokálními záplavami kolem jeho břehů.
To potvrdily archeologické výzkumy, zejména u tureckého pobřeží. V sérii expedic identifikovali mořští archeologové to, co se jevilo jako starověké břehy, schránky sladkovodních šneků, zatopená říční údolí a trámy opracované nástroji, v hloubce zhruba 100 m.
Tyto nálezy se týkají dávné změny hladiny a zatopení pobřežních území. Neoznačují však místo největší současné hloubky, která dosahuje 2 212 metrů.
Černé moře a legenda o potopě
Milovníci mystiky rádi tvrdí, že vše způsobila Potopa světa. Období, během kterého pršelo 40 dní a nocí a zaplavilo celou Zemi, jak popisují události kolem Noemovy archy v Bibli a v eposech o Gilgamešovi a Atrahasidovi.
Nejstarší verze potopy je sumerská, zaznamenaná na fragmentu tabulky objevené ve starověkém Nippuru, která s největší pravděpodobností pochází z doby před rokem 2000 př. n. l.
Tyto a mnoho dalších historických pramenů tedy naznačují, že před několika tisíci lety skutečně došlo k nějaké potopě. Ale zda se jednalo o potopu, která nastala při vzniku současného Černého moře, to je zcela jiná otázka.
Kdyby tempo stoupání hladiny moře bylo 100 metrů po dobu asi 300 dní, nebo možná až dvou let, mnoho lidí by nakonec území opustilo. V praxi to znamená, že hladina moře mohla stoupat asi o 23 cm za den, tj. méně než centimetr za hodinu.
To by se sotva dalo nazvat světovou katastrofou. Příběh o „Potopě“ by proto měl být vnímán především jako morální text, tj. lidstvo vs.
Je možné se potápět až k největší hloubce?
Pro ty, kteří by se chtěli potápět v Černém moři, existuje mnoho možností. Měli byste však být varováni, že voda je často značně kalná, což způsobuje špatnou viditelnost.
Voda v Černém moři, zejména v teplých měsících, obsahuje velké množství organických detritů. Viditelnost pod vodou zřídka přesahuje několik metrů, ačkoli na jižním krymském pobřeží dosahuje viditelnost 20 metrů i v létě.
Skalnaté mořské zátoky Krymu jsou proto ideální pro potápění a podél pobřeží se nachází mnoho center, například v Balaklavě, kde je velký podvodní útes.
Černé moře stále skrývá mnoho tajemství a záhad. Je oblíbeným místem potapěčů, hledajících na dně vraky lodí, letadel či ponorek.
Nejde však o jednoduché počiny. Mnohdy je třeba vyžadován řádný výcvik k ponoru. K nejhlubším částem s maximální hloubkou 2 212 metrů se běžné rekreační potápění nedostane, protože zde působí extrémní tlak, panuje úplná tma a ve spodní vodě je nedostatek kyslíku.
Toto moře je nejzáhadnější na světě
Názvy a historie Černého moře
Během své dlouhé historie bylo toto vnitrozemské moře nazýváno různými jmény. Starověcí Gruzínci mu říkali Spersky a starověcí Řekové Pont Aksinsky.
Černé moře, nazývané také Euxinské moře, bylo Řekům původně známé jako Axeinos, což znamená “nelaskavé k cizincům - nehostinné”.
Tuto oblast naopak popsal jako Euxeinos, tj. pohostinné, laskavé, proto se pro tamní oblast ujal i název Euxinské moře.
Dodnes se ale přesně neví, proč získalo označení “černé”. Existují různé verze, jako označení severní strany světa. Jiné říkají, že název byl dán kvůli lodním kotvám, které po službě v těchto vodách zčernaly.
Mnoho básníků a autorů v průběhu věků psalo o Černém moři. Mezi nejstarší dochované básně patří ty, co vytvořil Publius Ovidius Naso, lépe známý jako římský básník Ovidius.
V roce 8 n. l. Daleko od svého milovaného Říma, za to, že urazil císaře.