Jan Mayen v Norském moři: arktický ostrov, sopka Beerenberg a cesta na kraj světa

Jan Mayen je izolovaný norský sopečný ostrov na rozhraní Norského a Grónského moře. Leží daleko za polárním kruhem, přibližně mezi Islandem, Grónskem a Špicberky, a patří k nejodlehlejším místům Evropy.

Ostrov je doslova utopený v nekonečných vodách Severního ledového oceánu, ale za krásného počasí je vidět už z dálky desítek kilometrů. Od Grónského pobřeží je vzdálen 460 km, od Islandu 560 km a 910 km od pevninského Norska. Ke Špicberkám, či správněji ke Svalbardu, Jan Mayen také administrativně patří.

Izolovaný ostrov na rozhraní norských moří

Jan Mayen má rozlohu 377 km2 a výrazně protáhlý tvar. Ostrov dlouhý přibližně 54 až 55 kilometrů je široký jen 3-5 kilometrů a jeho tvar připomíná pulce. Severovýchodní části trapézového tvaru dominuje zasněžený vulkán Beerenberg, nejseverněji položená aktivní sopka na světě.

Drobný vulkanický ostrov je malým kouskem pevniny někde mezi Grónskem, Islandem a Špicberky. Všude kolem se rozkládá Severní ledový oceán, dost kruté podnebí, a tak není divu, že asi 55 km dlouhý ostrov není trvale osídlen.

Pár lidí byste tam však přeci jen našli - 18 přes zimu a cca 35 přes léto. Tvoří norskou vojenskou a meteorologickou posádku, která žije v osadě Olonkinbyen. Personál se střídá většinou po půl roce a jeho přepravu zajišťují vojenská transportní letadla C-130 Hercules, která přistávají na štěrkové dráze letiště. Ze základny v Bodø přilétají osmkrát ročně.

Ostrov je spravován norskou vládou prostřednictvím státního správce v Nordlandu, není však součástí tohoto kraje. Každodenní provoz zajišťují ozbrojené síly se station commanderem, který má také policejní pravomoci.

Na východním pobřeží ostrova byla v minulém století vybudována jediná obydlená osada - Olonkinbyen. Celoročně zde žije méně než 20 lidí. Jsou to zaměstnanci ozbrojených sil a meteorologického ústavu.

Podnebí, mlha a světlo polárního dne

Díky významnému působení severní větve Golfského proudu není Jan Mayen trvale zaledněn a také výkyvy mezi průměrnými letními (+6°C v srpnu) a zimními teplotami (-4°C v březnu) jsou malé. Rekordní naměřené teploty byly +18°C a -28°C.

Nad mořem se neustále válí mlha a nízká oblačnost, kterou způsobuje mísení chladného Východogrónského mořského proudu s teplým Golfským proudem. Mísení mořských proudů má ovšem i svá pozitiva - z mořských hlubin vynáší na povrch množství potravy pro nejrůznější živočichy.

Díky časté oblačnosti je i během polárního dne na ostrově málo slunce, průměrně jen 5 hodin ze 24 denně v srpnu. I když si pro plavbu zvolíte magický čas půlnočního neboli polárního dne, stejně vidíte pořád jen zamlžené šero, ať je to v poledne, nebo o půlnoci.

Na ostrově ztraceném v Severním moři s pěti až osmi slunečnými dny za rok je třeba považovat za dobrou předpověď i to, když bezprostředně nehrozí vichřice o rychlosti monopostu formule 1.

Jak se na Jan Mayen dostat

Malý zapomenutý ostrov na okraji Severního ledového oceánu dodnes příliš cizinců nenavštívilo - nesměřuje sem totiž žádná lodní ani letecká linka a při vstupu na ostrov je vyžadováno povolení norské vlády.

Na ostrově stále není vybudován přístav pro větší lodě. Zhruba 2km na sever je postaveno malé vojenské letiště se štěrkovým povrchem. Na improvizovaném kamenitém letišti přistává pouze šestkrát do roka Hercules C 130 norské armády, zatímco jiné informace uvádějí osm příletů ročně ze základny v Bodø.

Rozdíl v počtu příletů souvisí s různými provozními údaji a obdobími; v každém případě nejde o běžnou osobní leteckou dopravu. Žádné komerční letiště na Mayenu nenajdeš. Jedinou možností je dostat se na ostrov lodí.

Plavba jachtou z Norska vzdáleného přibližně tisíc kilometrů na ostrov Jan Mayen trvá tři dny a tři noci. Jiná expediční cesta z Islandu počítala s více než pěti dny nonstop plavby bez mobilního signálu a bez jakékoli jiné lodi v dosahu.

Potenciální návštěvníci jsou při vyřizování povolení ke vstupu na ostrov upozorněni, že norská základna jim nebude žádným způsobem pomáhat. Každý návštěvník cestuje na vlastní pěst i riziko.

Na speciálně upravené plachetnici uzpůsobené pro plavby v zamrzlých vodách čeká posádku obsluha plachet i motoru, hlídky za kormidlem, údržba lodi a vaření pro ostatní v lodní kuchyňce. Plavba vede divokým a nevyzpytatelným Norským mořem, kde je třeba počítat s větrem, vlnami, zimou a mokrem.

Život na palubě

Na palubě je třeba se pravidelně střídat v tříhodinových hlídkách. Náš život totiž má celých čtyřiadvacet hodin jednotný řád, tři hodiny hlídka za kormidlem a šest hodin odpočinku.

To nezní nijak zle, ale když vstáváte třeba v jednu či ve tři ráno a připočtete si k tomu severské léto, kdy slunce vůbec nezapadá a je věčný den, rychle ztratíte přirozený biorytmus a orientujete se spíše podle hodinek či počtu lidí, které právě vidíte u stolu.

Na palubě je navíc třeba se pravidelně střídat v tříhodinových hlídkách, takže většinou už první den plavby - promrzlí do morku kostí - ztratíte pojem o čase a přestanete rozlišovat, jestli je den, nebo noc.

Naše cesta začínala na Islandu. Místem našeho příjezdu, či spíše příletu, bylo letiště v Keflavíku, kousek od hlavního města Reykjavíku. Další den nás čekala cesta mnohem severněji, do přístavu Ólafsvík, kde nás čekala naše loď, sedmdesátistopá ocelová expediční plachetnice Global Surveyor.

Ta je pýchou kapitána Dannyho Drahoše, Čecha žijícího ve Velké Británii. Tomu se povedl obdivuhodný kousek, když navzdory původu v zemi bez moře ze své firmy Go West Sailing vybudoval jednu z nejúspěšnějších škol jachtingu ve Skotsku.

Sám se dnes věnuje především dobrodružným plavbám od Hebrid až po Antarktidu. Danny je opravdovým mořským vlkem, který obeplul celý svět a pro příležitosti, jako je tato, vlastní plachetnici speciálně upravenou tak, aby mohla plachtit mezi ledovými krami a nepotopila se, kdyby jí snad náhodou něco trup prorazilo.

Česko-britská byla mimochodem také celá naše skupina, ve které byste našli úspěšného lokálního politika, lékaře, asistentku režie i dva zběhlé bankovní analytiky z londýnské City. Zkrátka velmi různorodá skupina, kterou spojovalo jediné - láska k moři.

Vybalit, poslední snídaně na pevnině, zkontrolovat předpověď počasí a vyplouváme. Čekají nás dva týdny na vodě, okořeněné nepředvídatelným severským počasím.

První den bývá nejnáročnější, žaludek si musí zvyknout na atlantické vlny a nohy na pohyb po neustále se houpající podlaze. Plavba jinak ubíhala v klidném, stereotypním tempu.

Velryby, ledovce a mořský život

Chvíle strastí ale zastíní dlouhé západy slunce na nekonečném moři, plovoucí ledovce, kolem kterých popluješ tak blízko, že se jich málem můžeš dotknout a třeba uvidíme i velryby.

Společnost nám dělají pouze racci a jejich létající parťáci. Tedy pozor, málem bych zapomněl, úplně sami jsme nepluli. Je to magický okamžik, stojíte na přídi, díváte se do mlžného moře před sebou, rozjímáte a najednou uvidíte vytrysknout gejzír vody.

Potom znovu. Pak se objeví hřbet něčeho velkého jako celá loď. Velryby! Jedna, potom druhá a třetí.

Postupně jsme velryb viděli necelou desítku a všechny byly nádherné, ale ten moment, když uvidíte tu první, je naprosto jedinečný.

Okolní vody jsou planktonem doslova nabité, a tak není divu, že ostrov Jan Mayen je pro zvířata oblíbeným místem pro milostný život a založení rodiny.

Jan Mayen jako ptačí země

Většina ptáků hnízdí na ostrově v květnu. Ačkoli jsme přijeli s téměř dvouměsíčním zpožděním a vylíhnuté potomstvo už dávno vylétlo z hnízd, nejrůznějšími ptačími druhy se to na ostrově jen hemžilo. Hlasité krákání, pípání a štěbetání neustávalo ani v noci.

Nejrozšířenějším ptákem na ostrově je buřňák lední. Podle odhadu ornitologů jich na ostrově dlouhém 54 kilometrů a širokém 3-5 kilometrů žije v době hnízdění kolem 160 000 párů.

Častý je výskyt alkouna tlustozobého i papuchalka bělobradého plochozobého. Na pobřeží, nedaleko norské základny, jsme pozorovali rybáka dlouhoocasého, na břehu Nordlaguny jsme zase viděli, jak se v moři brodí několik jespáků mořských.

Velkou útočností se vyznačuje racek šedý a zejména chaluha příživná, která patří k největším a nejsilnějším rackovitým ptákům. Mimořádně odvážné jsou chaluhy zejména při obraně vlastního hnízda.

Svištění vzduchu ostře rozráženého útočícím ptákem jen pár centimetrů nad hlavami nám nahánělo docela hrůzu. Měli jsme co dělat, abychom se před nimi ubránili.

Nejlépe se pozoruje kajka mořská. Po zemi se pohybuje nemotorně a neohrabaně, při kymácivé chůzi často zakopává a padá.

Ani s jejími leteckými schopnostmi to není o mnoho slavnější - létá jakoby s velkou námahou, nízko nad hladinou a potřebuje dostatečný prostor k rozběhu, aby vůbec vzlétla.

Kajka mořská hnízdí později než ostatní druhy, většinou v červnu až v červenci, takže několik hnízd se v okolí Nordlaguny podařilo objevit i nám. Leželo v nich po třech až pěti vejcích na pečlivě vyrobené podestýlce z velmi ceněného prachového peří.

Polární lišky a lední medvědi

Kdysi byl ostrov Jan Mayen rájem také pro polární lišky. Bohužel, počínaje rokem 1840 se stal cílem norských lovců, kteří měli políčeno kromě polárních lišek i na tuleně.

Každoročně lovci odstřelili kolem dvou set šedesáti lišek, takže za několik let bylo po nich. Jejich legislativní ochrana přišla už pozdě.

Od počátku minulého století začali norští lovci ostrov Jan Mayen pravidelně navštěvovat, protože tam nalezli bohatá loviště polární lišky, hlavně bílé, ale i vzácné modré varianty. Příležitostně lovili i lední medvědy.

Poprvé na ostrově lovci přezimovali v letech 1906 až 1907. Po úspěšné lovecké sezóně se nalodili na malou loď, která je měla i s úlovky odvézt zpět. Bohužel nedaleko Islandu došlo k tragédii, během které se loď potopila. Nehodu přežil pouze strojník.

Lovce to neodradilo a v dalších letech na ostrově přezimovalo několik dalších výprav. Bohužel místní populace lišek byla bezohledným lovem prakticky vyhubena a od 20. let minulého století byl lov zakázán.

Teoreticky můžeme doufat, že se možná na ostrov Jan Mayen polární lišky vrátí, jako se tomu stalo na Bjornoya.

Na ostrově se v minulosti vyskytovali i lední medvědi. Dostali se tam v zimě po zamrzlé mořské hladině a v létě, když led roztál, na něm uvízli.

Velrybářská minulost

V 17. století, v době nizozemského velrybářského boomu, vybudovali nizozemští rybáři v zálivu Kvalrossbukta sezonní stanici na zpracování velryb. Silný zápach vařícího se velrybího tuku lákal lední medvědy z celého ostrova.

V roce 1628 tak rybáři zabili rekordních sedmdesát medvědů. Kromě toho mají velký podíl na tom, že pravá grónská velryba, která se dříve v těchto vodách vyskytovala v obrovském množství, je dnes už spíše raritou.

V letech 1615 až 1638 Jan Mayen využívala jako velrybářskou základnu nizozemská společnost Noordsche Compagnie. V té době tam sezónně žilo a pracovalo až 200 mužů na šesti dočasných velrybářských stanicích se dřevěnými domy podél severozápadního pobřeží.

To však nemohlo trvat věčně, už kolem roku 1640 velrybáři tamní grónskou velrybu téměř vyhubili. Jen na ostrově zabili a zpracovali přibližně 1000 kusů. Když už nebylo co lovit, odešli a Jan Mayen zůstal 250 let zcela opuštěný.

Holandští velrybáři na něm vybudovali několik stanic a dvě obranné pevnosti, jejichž pozůstatky lze stále najít.

Objevování ostrova a první expedice

Jedněmi z prvních, kdo toto vzdálené území prozkoumali a zmapovali, byli nizozemští mořeplavci mezi lety 1590 až 1720. Ještě dřív tu však byli Vikingové.

Zemí, kterou v raně středověké knize Landnámabók pojmenovali Svalbard („studené pobřeží“), mohl být právě Jan Mayen, místo Špicberků. V knize se píše o dvoudenní plavbě z Islandu, což Špicberky vylučuje.

Dle informací na Wikipedii mohl být ostrov znám některým námořním výpravám, které uskutečnili irští mniši už v prvním tisíciletí našeho století. O těchto expedicích máme písemné zápisy, nikoliv však mapy nebo konkrétní geografické záznamy.

Pravděpodobně mohli ostrov nalézt také Vikingové - na přelomu 1. tisíciletí při cestách na Island a dále do Grónska a Ameriky.

Se stoprocentní jistotou nelze ověřit ani objev během výpravy slavného mořeplavce Henryho Hudsona v roce 1608. První potvrzené pozorování ostrova bylo provedeno v létě 1614, a to hned třemi různými výpravami.

Pouze výprava, které velel Holanďan Jan Jacobszoon May van Schellinkhout, objev ostrova zveřejnila. Ostatní kapitáni patrně drželi objev v tajnosti. Možná proto, aby z toho mohly získat profit jejich společnosti, bez toho aniž by lokalitu prozradily konkurenci.

Zveřejnění objevu umožnilo nizozemské společnosti Noordsche Compagnie využívat ostrov jako svou velrybářskou základnu na nadcházejících 35 let. Od těch dob byl ostrov sezónně obydlen.

První doložený pokus o přezimování v letech 1633-34, jehož cílem byla ochrana vybavení na ostrově proti dánským velrybářům, skončil tragicky. Všech sedm mužů zemřelo na kurděje nebo trichinelózu.

Vědecké výpravy v 19. a 20. století

Teprve na konci 19. století připlouvaly na vzdálený ostrov první novodobé expedice a lovci ledních medvědů a lišek.

V letech 1876-78 se uskutečnila velká vědecká norská expedice do Severního moře. Vědci na lodi Voringen detailně prozkoumali oceán a také ostrovy na trase. Po několik dnů zaměřili pozornost na ostrov Jan Mayen, který podrobně zmapovali.

Expedice byla velmi přínosná a později vyšla o pozorováních rozsáhlá publikace. Obraz ostrova namaloval člen expedice - norský meteorolog Henrik Mohn (1835-1916).

Díky iniciativě rakouského důstojníka a polárního objevitele Karla Weyprechta se v letech 1882-83 konal První mezinárodní polární rok, jehož cílem byla mezinárodní spolupráce v polárních oblastech.

Bylo vysláno několik expedic, kterých se zúčastnili výzkumníci z 10 evropských zemí a také z USA. Rakousko-Uhersko vyslalo arktickou výpravu k ostrovu Jan Mayen.

Rakušané na ostrově přistáli 13. července 1882 a založili stanici v oblasti pojmenované Maria Muschbukta. Jako první úspěšně přezimovali na ostrově.

Výprava byla z vědeckého hlediska úspěšná a posádka se vrátila zpět s množstvím dat. Bohužel jeden námořník z transportního plavidla zemřel na tuberkulózu a byl pohřben na místě - jeho hrob je tam dodnes.

Mapy zhotovené expedicí byly natolik kvalitní, že se používaly až do 50. let XX. století.

Na konci XIX. století - v červnu 1899 na ostrově asi 12 dní pobývala švédská vědecká a pátrací expedice do východního Grónska vedená Alfredem Nathorstem.

V roce 1909 se vévoda Philippe d’Orléans vydal na svou čtvrtou a poslední polární výpravu se svou lodí Belgica. Expedice navštívila Jan Mayen, východní Grónsko, Špicberky a Zemi Františka Josefa. Hlavním záměrem byl lov, ale uskutečnil se i vědecký výzkum.

V roce 1911 se uskutečnila britská vědecká expedice k ostrovu Jan Mayen. Velitelem výpravy byl Joseph Foster Stackhouse. Dva dny se loď pokoušela o vylodění.

Vznik norské správy

V roce 1922 zřídil Norský meteorologický institut na ostrově stálou meteorologickou stanici, což posloužilo Norsku jako vítaná záminka, aby ostrov, na který si do té doby žádná země nečinila nárok, anektovalo.

Pokrok v oblasti meteorologie a potřeba spolehlivé předpovědi počasí pro Norsko si vyžádaly zřízení meteostanice. Meteorologická a radiová stanice byla vybudována v roce 1921 v Eldstemetten.

Ostrov byl formálně anektován královskou rezolucí z 8. května 1929 a následně 27. února 1930 vstoupil v platnost zákon, který prohlásil Jan Mayen za součást Norského království.

V roce 1930 se Jan Mayen stal de iure součástí Norského království. Ostrov je součástí Norského království od roku 1930, přestože některé přehledy uvádějí norskou anexi již v roce 1926.

Jan Mayen za druhé světové války

Za druhé světové války si válčící strany uvědomovaly určitý strategický význam ostrova a Spojenci se s Němci nějaký čas o něj přetahovali.

Norská meteorologická stanice byla evakuována během prvních let 2. světové války - v září 1940. Ale už počátkem roku 1941 byla obnovena, protože předpovědi počasí byly důležité pro armády na obou stranách.

Když tam v březnu 1941 Norové vysadili 12 meteorologů, Němci se je pokoušeli letecky bombardovat, ale bez výraznějších úspěchů. Poté, co dorazily zásoby a posily včetně několika protiletadlových děl, Německo se nakonec dalších útoků vzdalo.

Němci tento ostrov díky podpoře ze strany aliance nikdy nedobyli. Při přeletu německých letadel nad ostrovem se občas z obou stran ozývaly výstřely, ale bez skutečného poškození nebo dokonce ztrát na životech.

Po válce sloužila na ostrově důležitá rádiová stanice pro lodní dopravu v Severním ledovém oceánu a vznikla tam i základna NATO včetně nového letiště.

Olonkinbyen a současná základna

Přízemním objektům současné vojensko-meteorologické základny se střechami pokrytými nevzhledným vlnitým plechem se honosně přezdívá Olonkin City.

Osmnáctičlenná posádka zajišťuje provoz technicky notně zastaralého navigačního systému Loran C, má na starosti udržování improvizovaného kamenitého letiště, shromažďuje meteorologická data a především vytváří dojem, že se jedná o ostrov obývaný a spravovaný Nory.

To je důležité při sporech o dvousetmílové ekonomické pásmo okolo něj, aby nikdo z konkurentů, jako je Island či Dánsko, nemohl říci, že si na pár pustých skalisek v moři, kde nikdo nežije, dělá nárok.

V osadě Olonkinbyen je funkční poštovní úřad. Poštovní směrovací číslo ostrova Jan Mayen je aktuálně 8099. Dříve bylo 9174.

K nám se nicméně posádka zachovala nadmíru pohostinně. Nejenže nám umožnili, abychom se osprchovali a vykoupali v jejich vnějším vyhřívaném bazénku, ale navíc nás pozvali na posezení do společenské místnosti, kde nás hostili dlouho přes půlnoc.

Výstup na Beerenberg

Od hladiny moře se do výšky 2277 m n. m. tyčí sopka Beerenberg, nejsevernější aktivní sopka na světě. Hora, na jejímž vrcholku stanulo jen pár lidí a pokud víme, tak žádný Čech.

Většinu plochy pokrývají ledovce a jejich ledovcové splazy. Výstup na Beerenberg však začíná skutečně od hladiny moře, z výšky nula metrů. Jedná se tedy o poctivé, více než dvoukilometrové převýšení.

Základní tábor jsme postavili v těsné blízkosti bývalé meteorologické stanice Gamlemetten. V provozu byla v letech 1949 až 1962. Od té doby chátrá, ačkoli se ji v letech 2001 až 2004 pár nadšenců pokusilo zrekonstruovat.

Předpověď počasí na příští dva dny vypadala nadějně. Okamžitě jsme se tedy vydali do prvního výškového tábora.

Cesta zpočátku vedla po bohatém mechovém porostu, který se střídal se sopečnými vyvřelinami a vulkanickým štěrkem. Zakrátko se začala objevovat první sněhová pole, z nichž se tyčily k nebi četné parazitické krátery.

Výstup na Beerenberg je orientačně mimořádně náročný. Vede ledovcovým terénem s početnými trhlinami, kde se v žádném okamžiku nemůžete spolehnout, že najdete stopu, která vás povede.

Tábor jsme nakonec založili o kousek níž, než jsme plánovali, necelý kilometr severovýchodně od parazitického kráteru Mayatoppen. Po vztyčení stanů začalo okamžitě pršet a celou noc lilo jako z konve.

Ledovec korunního prince Olafa

Ráno vypadalo počasí o trochu nadějněji. Předpověď dokonce slibovala, že odpoledne by se na krátkou dobu mohlo vyčasit.

V sedm hodin ráno jsme dosáhli ledovce korunního prince Olafa (Kronprins Olavs Bre). Svah stoupá poměrně pozvolna, asi 35-40 stupňů, a orientace v terénu je čím dál tím složitější.

Třikrát se musíme vrátit, vzdát se výšky, do které jsme pracně vystoupali, a zkusit štěstí o kus dál. Když už se podobná situace ve výšce kolem 1600 metrů opakuje počtvrté, rozhodneme se trochu zariskovat a vydáváme se přes hlubokou ledovou trhlinu po širokém, ale nepříliš důvěryhodně působícím sněhovém můstku.

Před sebou máme nejnáročnější část výšlapu do strmého svahu Bratthenget. Po dvou hodinách intenzivního stoupání jsme na okraji kráteru.

Kráter a vrchol Haakon VII toppen

Mračna se začínají trhat, takže můžeme na okamžik zahlédnout protilehlou, téměř kilometr vzdálenou stranu kráteru. Jeho dno ležící v třísetmetrové hloubce pod námi je zasněžené.

Žádné znaky sopečné aktivity tu nejsou na první pohled patrné, ačkoli to není tak dávno, kdy došlo k poslednímu výbuchu - v roce 1985.

V roce 1970 zahrozila sopka velice prudkou erupcí, při níž lavina vytékající do moře vytvořila čtyři čtvereční kilometry nového území.

Příliš dlouho se ale kochat působivými pohledy nemůžeme. K nejvyššímu místu sopky nazývanému Haakon VII toppen nám zbývají ještě dvě hodiny poctivého šlapání.

Haakon VII toppen tvoří bizarní ledová kupole. Po chvíli šplhání na její strmé stěny staneme na vrcholu.

Za sebou máme deset a půl hodiny usilovné chůze. Jako Slováci jsme představitelé teprve čtvrtého národa na světě, který měl na zdejším vrcholu svého zástupce.

Obloha se - jako na objednávku - vyjasňuje. Na okamžik nás uchvátí neobyčejný pocit. Stát na vrcholu ledové hory uprostřed moře a rozhlížet se je vskutku silný zážitek.

Kam oko dohlédne, všude dokola je jen nekonečný oceán.

Další vrcholy a podoba ostrova

Z vrcholu sopky směrem na jihozápad se otevírá pohled na celý zbytek ostrova, tedy na „ocásek pulce“.

Na něm se tyčí zasněžené vrcholy, které se tváří málem jako alpské velikány, ačkoli měří jen 500 až 700 metrů. Nejvyšší z nich má název Rudolf toppen a ční do výšky 769 m n. m.

Ostrov jako přírodní rezervace

Dnes je ostrov přírodní rezervací a za nedotčenou arktickou přírodou, ptactvem a mořským životem sem občas jezdí výletní lodě.

V roce 2010 byl celý ostrov vyhlášen přírodní rezervací. Téměř celý Jan Mayen a okolní teritoriální vody jsou chráněny jako přírodní rezervace Jan Mayen, s výjimkou 2 km² určených pro jiné aktivity.

Izolovaný vulkanický ostrov Jan Mayen se tyčí z Grónského moře nad 70. rovnoběžkou. Většinu jeho plochy tvoří ledovce, sopečné útvary, mechové porosty a pobřežní oblasti významné pro mořské ptáky.

Ekonomický potenciál podmořského okolí

Za pozornost stojí ekonomický potenciál ostrova. Kromě bohaté zásoby štěrku a možností rybolovu Norsko objevilo mezi Jan Mayen a jižními Špicberky velká podmořská ložiska mědi, zinku, kobaltu, zlata a stříbra, ale i vysoké koncentrace lithia a skandia.

Mědi může být na dně oceánu až 21 milionů tun a v úvahách je hlubinná těžba. Navíc se geologové domnívají, že v okolí ostrova jsou i významná ložiska ropy a zemního plynu.

Tyto možnosti však stojí vedle skutečnosti, že Jan Mayen je arktické chráněné území s mimořádně citlivým ekosystémem a obtížnou dopravní dostupností.

Pošta a spojení s okolním světem

V osadě Olonkinbyen je funkční poštovní úřad a na ostrově se používají norské poštovní známky.

Dne 1. července 1957 vydala norská pošta v rámci emise u příležitosti Mezinárodního polárního roku svou první známku s motivem ostrova Jan Mayen.

Od padesátých let 20. století se objevuje další poštovní razítko: 001 / Jan Mayen / geografické souřadnice ostrova.

Poštovní doklady z Jan Mayenu připomínají jeho vojenskou, meteorologickou i polární historii. Dochovaly se dopisy odeslané z ostrova do Londýna, na Island, do Velké Británie, Německé spolkové republiky i Švýcarska.

V roce 1943 vydala norská exilová vláda v Londýně sadu známek zobrazující válečná témata a portrét krále Haakona VII. Tyto známky byly spolu se staršími norskými emisemi reálně používány a plně akceptovány na dopisech zasílaných na norské lodě a vládní úřady po celou válku.

Tato poštovní razítka měla být používána i pro poštu z ostrova Jan Mayen, která podléhala námořnímu úřadu v Reykjavíku a měla přidělené námořní číslo 125.

Jan Mayen jako dobrodružný cíl

Vždy jsme se chtěli vydat k místům, která jsou nedostupná, drsná a ve své tvrdosti krásná. Jan Mayen nám pro svou nedosažitelnost léta unikal, i když naši pozornost přitahoval řadu let.

Které jiné místo v sobě totiž dokáže skloubit naši lásku k polárním oblastem, zdolávání hor a zároveň nabídnout samotné dobrodružství jen v cestě k němu samotné?

Je to zkrátka fascinující místo, kam se jen tak někdo nepodívá. Musíte tam jako my, lodí. Chvíle strastí ale zastíní dlouhé západy slunce na nekonečném moři, plovoucí ledovce, kolem kterých popluješ tak blízko, že se jich málem můžeš dotknout a třeba uvidíme i velryby.

Pokud se vše vydaří, spatříte na obzoru vrcholek Beerenbergu pokrytý ledovcem a můžete se pokusit o dobytí jeho vrcholu. Plavba tímto krajem je syrovým zážitkem místního světa, který je tak tvrdý, jako je krásný a zaryje se hluboko pod kůži.

Tikající sopka

Lidé na ostrově Jan Mayen jsou tak dobrosrdeční možná i proto, že jsou dlouhodobě odloučení od civilizace. Anebo také proto - jak řekl s nadsázkou velitel základny Kristian Rubach - že základna stojí na tikající časované bombě.

Podle něj není daleko doba, kdy mohutná erupce ostrov zničí a po něm nezůstane ani stopy. Dnes tu jsme, a zítra? To není vůbec jisté.

tags: #jan #mayen #norske #more