Graham Greene a české stopy jeho života a tvorby

Graham Greene byl anglický romanopisec, povídkář a esejista. Graham Greene se narodil v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrtý ze šesti dětí.

Graham Greene byl anglický prozaik, který se ve svých dílech zabýval nejednoznačnými morálními a politickými problémy moderního světa. Kombinoval vážné literární uznání s širokou popularitou. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy.

Dětství, studia a první literární zkušenosti

Greene neměl rád sport. Rád četl převážně dobrodružné příběhy. V dětství byl svými spolužáky považován za zrádce, neboť byl postaven mezi ně a svého otce, ředitele školy.

V patnácti letech se několikrát pokusil o sebevraždu a poté utekl z domu. Jeden z Greenových bratrů se stal generálním ředitelem BBC, další se v roce 1931 zúčastnil expedic na Kamet a v roce 1933 na Mount Everest.

Graham Greene studoval v Oxfordu historii. Během studií vstoupil do komunistické strany, údajně prý spíše pro zábavu než z přesvědčení.

V letech 1925-29 působil jako novinář v Nottinghamu. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Vivien Dayrell-Browningovou, díky které konvertoval v březnu roku 1926 ke katolictví. Poté krátce jako redaktor londýnských The Times. V Londýně s v říjnu roku 1927 oženil s Vivien.

Cestování a zkušenost tajných služeb

Na konci třicátých let začal Graham Greene hodně cestovat. Sbíral inspiraci pro své další knihy. První cesty vedly po Evropě - Německo, Lotyšsko, Estonsko. V roce 1935 se vydal do liberijské džungle.

Těsně před 2. Na začátku druhé světové války působil Graham Greene jako dobrovolník protivzdušné obrany za náletů na Londýn.

Greeneův vztah ke špionáži nebyl pouze literární. Greene sám pracoval jako profesionální špion během války v týmu vedeném legendárním špionem, dvojitým agentem a pozdějším přeběhlíkem Kimem Philbym.

Jeho rodina měla ke špionáži blízko a špionáž se opakovaně objevovala také jako téma jeho příběhů. Jeho strýc pracoval na tajných úkolech na ministerstvu námořnictva a pomáhal založit Naval Intelligence Department. Jeho starší bratr špehoval na straně fašistů ve španělské občanské válce a poté pracoval pro Japonce, zároveň však informoval Brity a Američany o tom, co dělal. Jeho mladší sestra pracovala pro Secret Intelligence Service MI6 a během války do jejích řad získala i Grahama.

Jeden z jeho bratranců byl přibližně ve stejné době uvězněn jako spolupracovník nacistů. Greeneův otec vedl chlapeckou internátní školu, v níž byl každý žák neustále sledován dobře organizovanou sítí zaměstnanců a spolužáků a podrobován pravidelným výslechům.

Greene vstoupil do SIS v roce 1941 a pracoval v oddělení odpovědném za kontrarozvědku. Nejprve byl vyslán do Afriky, brzy se však vrátil do Londýna a pracoval pod Philbym v oddělení V, jak se kontrarozvědná divize označovala. Ačkoli v květnu 1944 rezignoval, je zřejmé, že nepřerušil všechny vazby se „starou firmou“ a podle Sheldena neformálně spolupracoval až do osmdesátých let.

V letech 1941-43 byl zaměstnán ve službách ministerstva zahraničí v Sierra Leone. Práce byla nudná, a tak se Greene bavil vymýšlením různých vylepšení plánů na získávání tajných agentů.

V roce 1943 se vrátil do Londýna a sloužil v MI6. V Lisabonu měl za úkol hrát dvojitého agenta. Němcům podstrkoval smyšlené mapy a plány vojenských operací, které sám vymýšlel nad mapou s příručkou o vojenství.

Graham Greene, Peter Smolka a svět špionáže

Peter Smolka, vlivný Rakušan, si při naturalizaci v roce 1938 změnil jméno na „Smollett“. Jeho status a loajalita jsou předmětem sporů. Jeho syn popřel, že byl sovětským agentem, sovětské archivy ho však jasně identifikují jako operativce NKVD s krycím jménem „ABO“.

Smolka byl blízkým přítelem Kim Philbyho. Philby se ke komunismu přiklonil během pobytu ve Vídni na začátku roku 1934. Tehdy byla ozbrojená socialistická milice Schutzbund vyprovokována k nepřipravenému pokusu svrhnout autoritářsko-fašistický režim kancléře Dollfusse.

Philby odjel do Vídně jako mladý levičák, který ještě nebyl členem strany, aby pracoval s Rakouským výborem pro pomoc německému fašismu. Organizace se ukázala být komunistickou. Philby dostal pokyn ubytovat se u Litzi Friedmanové, komunistické aktivistky, která se později stala jeho manželkou.

Ve Vídni se Philby rozhodl zasvětit komunistické věci a získal první zkušenost s konspirativní politickou činností. Právě tam se prostřednictvím Litzi setkal s Hansem Peterem Smolkou.

Stejně jako Philby a jeho nová manželka odešli Smolka a jeho manželka po porážce povstání z Rakouska, oba páry se však brzy znovu setkaly v Londýně.

Smolka podle některých badatelů sovětské špionáže pracoval pro Moskvu. V jeho případě se zdá, že nejprve předával informace Philbymu a potom Guyi Burgessovi, aniž by tyto vazby schválilo moskevské centrum.

Dokumenty z nově zveřejněných archivů KGB ukazují, že Smolka byl nejpozději v roce 1939, kdy začal pracovat jako novinář pro The Times, ve službách Sovětů. Po vypuknutí války se stal vedoucím oddělení pro sovětské vztahy na britském ministerstvu informací, které vedl Brendan Bracken.

Scénář filmu Třetí muž

Po 2. světové válce napsal Graham Greene spolu s Carolem Reedem scénář k filmu The Third Man, který vyhrál první cenu na festivalu v Cannes 1949.

The Third Man se odehrává ve Vídni rozdělené po skončení druhé světové války do pěti zón. Americký spisovatel Holly Martins přijíždí do města očekávaje setkání se svým starým školním přítelem Harrym Limem. Martins se však dozví, že Harry zahynul při dopravní nehodě.

Major Calloway, britský zpravodajský důstojník, Martinsovi sdělí, že Harry byl překupník. Martins tomu odmítá uvěřit. Výpověď o Harryho smrti, kterou podává jeho spolupracovník baron Kurtz, se liší od výpovědi domovníka Harryho domu, jenž hovoří o tajemném „třetím muži“.

Martins začne pátrat a spojí se s Harryho přítelkyní Annou, českou uprchlicí. Calloway ji zatkne a zabaví padělaný pas, který jí Harry opatřil. Martins konfrontuje Kurtze a jeho společníky s výpovědí domovníka. Domovník je však zavražděn a Martins prchá.

Calloway mu poskytne útočiště, zároveň mu však dokáže, že Harry prodával na černém trhu smrtelně naředěný penicilin. Nedaleko Annina bytu Martins zahlédne Harryho, jak se skrývá ve dveřích.

Vídeň v roce 1948

V roce 1948 byla Vídeň městem ruin. Zkázu způsobilo masivní spojenecké bombardování v březnu 1945 a následný útok Rudé armády: dělostřelecké souboje, zuřící požáry a 37 000 mrtvých ruských a německých vojáků, zatímco Vídeňané se ukrývali ve sklepích.

Právě ruiny zasáhly Grahama Greena, když v únoru 1948 navštívil Vídeň, aby připravil podklady pro scénář k filmu The Third Man.

„Nikdy jsem nepoznal Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a falešným snadným půvabem; pro mě je to jednoduše město nedůstojných ruin, které se toho února proměnily v obrovské ledovce sněhu a ledu.“

Nejvýrazněji si z filmu pamatujeme obrazy zpustošení: ruiny, velké kolo a kanalizaci. V červenci 1948 už probíhalo odklízení a opravy a na podzim, kdy začalo natáčení, se Vídeň začínala měnit. Na programu byla obnova a zanedlouho měly být poškozené památky opraveny.

Teprve po Stalinově smrti v roce 1953 byla nakonec uzavřena mírová smlouva, okupační mocnosti odešly a Rakousko se znovu stalo nezávislou, ústavně nezúčastněnou zemí.

Alexander Korda a původ filmového projektu

Původní nápad vzešel od producenta filmu Alexandera Kordy. Byl maďarského původu a svou kariéru zahájil v Budapešti jako ředitel filmové společnosti Corvin bezprostředně po první světové válce, po velkém zhroucení habsburské říše.

Policie nastupující antisemitské a antikomunistické Horthyho vlády Kordu zatkla a odvezla do malebného hotelu Gellért, kde měl být držen a mučen. Zachránil ho brigádní generál Maurice, britský armádní důstojník.

Maurice osobně zasáhl u Horthyho a Korda odjel do Vídně pokračovat v kariéře producenta. Cestoval první třídou v lůžkovém voze pod britskou ochranou a doprovázela ho jeho filmová manželka Maria Corda.

Jak se Korda musel usmívat, když se setkal s postavou Harryho Lima, klasického filmového dobrodruha, překupníka a spekulanta, který byl v poválečné Vídni velmi pravděpodobně také špionem.

V rodinných vzpomínkách Charmed Lives Michael Korda popisuje, jak byl pozván na první velkou večeři svého strýce Alexandra Kordy. Muselo jít o rok 1948, protože přítomen byl Carol Reed a rozhovor se stočil k problému, jak získat Orsona Wellese pro film, který měl Reed režírovat pro Kordu.

Podle vzpomínek Michaela Kordy se tehdy hovořilo o „špionážním příběhu“. Korda si s projektem pohrával už „téměř tři roky“, což by znamenalo návrat k samotnému konci druhé světové války a k vytvoření společné spojenecké správy ve Vídni.

Vídeň byla rozdělena do zón spravovaných čtyřmi mocnostmi - Ruskem, Británií, Amerikou a Francií - a v centru existovala pátá mezinárodní zóna, v níž všechny čtyři mocnosti spolupracovaly, nebo nespolupracovaly.

Z jiných zdrojů vyplývá, že Kordovy první úvahy směřovaly ke knize Paula Taboriho Epitaph for Europe. Tabori, rovněž Maďar, byl pozván ke Kordovi, když se producent blížil ke konci války a jeho knihu si přečetl.

„Chci koupit vaši knihu,“ řekl mu Korda. „Nedala mi celou noc spát. Bude z ní skvělý film.“

Korda poslal Taboriho na výzkumnou cestu po Balkánu. Po jeho návratu mu oznámil, že přerušil všechny vztahy se svým bývalým partnerem MGM, který si ponechal práva na Taboriho knihu. Korda odmítl odkoupit svůj bývalý projekt za vysokou cenu požadovanou společností MGM a projekt ztroskotal.

Ještě téhož roku však Korda Taboriho znovu povolal do své kanceláře k okamžitému jednání. Vídeňský projekt mu stále ležel v hlavě. V sídle London Films na adrese 146 Piccadilly čekali na Taboriho Korda a rakouský režisér a producent Karl Hartl.

Nyní však měli na mysli zcela jiný projekt: ne kostýmní romanci ani biblický velkofilm jako v raných vídeňských filmech, ale komedii zasazenou do současné Vídně, jejíž „základní myšlenkou“ byly podle Kordy „neviditelné hranice“.

Tabori čerpal z vlastních vzpomínek na Vídeň, kterou navštívil na začátku roku 1946. Vypracoval scénář, odevzdal rukopis, podrobně o něm s Kordou diskutoval a potom čekal, co se stane.

Tento návrh byl pravděpodobně „špionážním příběhem“, který Korda později opustil, když se rozhodl svěřit vídeňský projekt Grahamu Greenovi po mimořádném úspěchu filmu The Fallen Idol, který Greene a Reed natočili pro Kordu v roce 1947.

Šmelinář, špion a poválečný černý trh

V Greenových rukou se špionážní příběh proměnil v úplně jiný typ vyprávění, který lze označit za příběh šmelináře.

Cyklus britských filmů o šmelinářích se objevil ke konci války. V podstatě představoval proměnu tradičního britského kriminálního filmu, která reagovala na změnu samotné kriminality. Státní regulace hospodářství, přídělový systém a rostoucí ceny nevyhnutelně vedly ke vzniku černého trhu.

Zásadní rozdíl mezi šmelinářem, tedy okázalým obchodníkem na černém trhu, a klasickým gangsterem spočíval v míře sympatií, které šmelinář vyvolával u diváků unavených válečným a poválečným nedostatkem.

Obchodníci na černém trhu stáli mimo zákon, zároveň však poskytovali veřejnosti zjevnou službu. Mohli se dokonce stát hrdiny, fascinujícími právě tím, jak podivně spojovali službu komunitě s výstředností a démonickými projevy zla.

Hranice mezi šmelinářem a špionem byla překvapivě tenká a prostupná. Být šmelinářem stejně jako být špionem znamenalo žít ve světě nezákonnosti, přetvářky a zrady a být neustále na útěku.

Brzy poté, co se kočka otře o černého obchodníka Harryho Lima v temném průchodu a jeho přítel Holly Martins vycítí, že se tam někdo skrývá, jsou první slova, která Harrymu adresuje: „Co si myslíš, že jsi za špiona - špiona s brašnou?“

Smolkův vliv na podobu filmu

Veškeré dění kolem The Third Man se zdá být neoddělitelně spojeno se světem špionáže. Greene sám během války pracoval jako profesionální špion v týmu vedeném Kimem Philbym, jeho rodina měla ke špionáži blízko a špionáž se opakovaně objevovala jako téma jeho příběhů.

Smolka byl blízkým přítelem Kim Philbyho. Podle vlastního Philbyho vyprávění Smolku oslovil a navrhl mu, aby mu v případě, že ve své práci narazí na informace užitečné pro Philbyho práci pro Anglii, nabídl dvě cigarety jako tajný signál.

Smolka souhlasil. Dohoda byla uzavřena.

Ve své knize o Kordovi Tabori naznačuje, že právě Smolka, veřejně známý jako „korespondent The Times v Rakousku“, mohl Kordovi navrhnout myšlenku filmu The Third Man.

Smolka mu mohl poskytnout plastický popis kdysi pyšného hlavního města Habsburků, nyní rozděleného mezi čtyři okupační mocnosti, ležícího na samotném okraji železné opony a podobně jako v roce 1920, kdy do něj Alex Korda poprvé přijel, představujícího šťastné loviště překupníků, špionů a obchodníků na černém trhu.

Graham Greene a Československo

Československo navštívil Graham Greene dvakrát - v roce 1948 a 1969.

V padesátých letech se Graham Greene začal více zajímat o politické problémy. Pobýval ve vietnamském Saigonu v době Indočínské války. V roce 1953 v Keni zažil povstání Mau Mau. V roce 1956 ve stalinském Polsku pomáhal utéci jednomu hudebníkovi na Západ.

Greene byl i členem Mezinárodního výboru na podporu Charty 77.

Československá zkušenost se v jeho životě spojila také s příběhem Josefa Škvoreckého, českého spisovatele, který se později stal Greenovým přítelem.

„Zvláštní český příběh“

Milena Balašová se narodila ve slovenském Humenném v roce 1924, do Komunistické strany Československa vstoupila krátce po válce a jako členka strany přečkala i turbulentní období po pražském jaru.

Od konce čtyřicátých let až do roku 1968 pracovala jako redaktorka zahraničního vysílání v Československém rozhlase. Poté působila jako zástupkyně šéfredaktora a později šéfredaktorka v časopise Svět socialismu. Odtud se přesunula na pozici zástupkyně vedoucího tiskového oddělení ÚV KSČ a v květnu 1972 nastoupila jako náměstkyně ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenky.

Spolu s Balašovou nastoupil do Československé televize i první náměstek Vladimír Diviš a tahle dvojice měla pomoci Janu Zelenkovi urychlit normalizační proces v televizi a udělat z ní řádný propagandistický nástroj normalizačního režimu.

Její komunistické přesvědčení se projevovalo i ve vnímání role televize a médií obecně v socialistickém státu. Televize podle Balašové měla sloužit jako podpora politiky státu, prezentace jeho úspěchů a žádoucích vzorců chování.

Svojí práci byla oddaná, o čemž svědčí i kádrové posudky, ve kterých si můžeme přečíst třeba to, že „soudružka Balašová žije denními problémy televize, starosti a strasti, s nimiž se setkáváme při výrobě programu, se stávají jejími osobními starostmi.“

V Československé televizi pracovala osm let a její stopy lze sledovat téměř v každé výrobní složce jen trochu výraznějších hraných a zábavných pořadů ze sedmdesátých let.

Asi nejznámějším dokladem její snahy ovlivňovat televizní prostředí je „kauza podprsenky“. Původně nenápadné a Balašovou přímo vymáhané rozhodnutí - že zaměstnankyně nemohou v budově televize chodit bez podprsenky - nakonec získalo nečekaný a zcela jistě nežádoucí mezinárodní ohlas.

Josef Škvorecký tuto praxi označil za „směšný symbol pro to, jak režim zasahuje i do nejsoukromějších záležitostí občanů“. V dopise tuhle historku Škvorecký vylíčil svému příteli, proslulému britskému spisovateli Grahamu Greenovi, který „usoudil, že tahle kafkovská fraška by se měla zveřejnit na Západě“.

Škvorecký to odmítl - nechtěl riskovat kompromitaci své známé. Napsání textu se tak ujal sám Greene.

Jeho dopis vyšel pod názvem Zvláštní český příběh (A Strange Czech Tale) na konci roku 1973 v britském levicově orientovaném časopise New Statesman.

„V tragické situaci, která nastala v Československu po vpádu Rusů, je vždy příjemné najít určité komické prvky“, začíná.

Balašovou označuje za absolutní vládkyni pražské televize, o níž se vyprávějí legendy. Kromě nařízení nosit podprsenky a jeho kontroly vrátným zmiňuje i zákaz chození do práce v džínách či kontrolu účesů u vystupujících v televizních pořadech.

Ti se podle Greena musí úpravou svého zevnějšku vejít do vzorových fotografií účesů schválených samotnou náměstkyní.

Dopis však končí optimisticky: Greene popisuje situaci, se kterou si nedokázala poradit ani Balašová.

Ohlas článku v Československu

Reakce československé strany byla otištěna v ortodoxním stranickém týdeníku Tribuna v únoru 1974 s titulkem Podivný způsob informace.

Autor se podepsal zkratkou „(vr)“, ale těžko si představit, že by za textem alespoň částečně nestála Balašová.

Tribuna označila článek, aniž by zmínila, že jeho autorem je jeden z předních světových spisovatelů, za „až trapně ubohé pomluvy vedení naší televize“ čerpající informace „z kalných zdrojů naší odstavené pravice“.

Navzdory těmto ostrým formulacím dává autor článku Grahamu Greenovi překvapivě zčásti za pravdu. Kauza s podprsenkami zůstává ponechána bez dalšího komentáře, snahu aktivně ovlivňovat vzhled účinkujících na obrazovce text přiznává.

„Vedení naší televize si opravdu uvědomuje značnou sugestivnost, se kterou obrazovka vtiskuje do vědomí diváků určité způsoby lidského chování.“

Televizní kontrola vzhledu a obsahu

Vzhled vystupujících - ať už šlo o oděvy a zejména pak pánské účesy - byl pro Balašovou důležitým tématem. Uvědomovali si to i její spolupracovníci.

V archivu České televize se dochoval jeden z dopisů, který Balašové adresoval v roce 1972 Karel Kohout, první ředitel Československé televize, v tu dobu působící ve vedení II. programu.

Kohout v něm s jistou obavou hodnotí průběh pořadu Na vlnách přátelství, v němž vystupovala v rámci přehlídky na Děčínské kotvě řada umělců z východního bloku.

Oblečení i vzhled většiny účinkujících je sice podle něj na úrovni, takže u diváků nevyvolává žádné protesty, jenže „je zde (…) jeden zpěvák Bruno O´Ya z Estonska, který má pravda více než dlouhé vlasy, ale kterého hlasatelka uvádí a vysvětluje, že toho času hostuje v Polské lidové republice a natáčí zde dlouhodobý televizní seriál, při kterém je nutné, aby dlouhé vlasy měl.“

Estonský zpěvák Bruno O´Ya s příliš dlouhými vlasy, odpudivý ale není.

Balašová si za pár let v televizi vypěstovala status symbolu rigidních a absurdních nařízení. V podobném duchu na ni vzpomínal i Jiří Sovák.

„Tenkrát ta ženská rozhodovala i o tom, jak kdo má chodit ostříhanej, vymydlenej, oblečenej… Máničky od ‚popmjůzik‘ se před ní třásly. Rvala jim náušnice z uší, zakazovala oblečení pro volný čas a nutila je chodit brzy spát, aby neměly pytle pod očima!“

Věra Mikulášková, dramaturgyně vysílání pro děti a mládež a později ředitelka brněnského televizního studia, zažila spolupráci s Balašovou při přípravě pořadu Televizní klub mladých.

O mnoho let později popsala jeden ze způsobů, pomocí nichž se dala nařízení Balašové obejít.

„A nastal kámen úrazu, protože tehdy byla velká móda dlouhých vlasů. Ale v televizi se to nesmělo, neboť obávaná komunistická náměstkyně soudružka Balašová řekla, že takoví lidé nesmí na obrazovku. A my jsme tam měli tuším Poutníky, a ti tehdy řekli, že se neostříhají, že raději nebudou vystupovat. Přišla jsem za nimi do studia a řekla jim, že se mi takový charakterní postoj od nich líbí.“

Zásahy do televizní tvorby

Činnost Balašové pečlivě zpracoval historik Daniel Růžička na příkladu seriálu 30 případů majora Zemana. Toto mimořádně exponované a politicky citlivé dílo si vyžádalo i zvláštní péči a pozornost ze strany Mileny Balašové.

Hlídala i nejmenší detaily. To kvůli ní dnes nesledujeme 30 případů majora Herycha, protože toto původně ve scénáři uvedené příjmení znělo příliš německy a komunistický detektiv by měl mít české jméno.

Jejím požadavkům tvůrci ustoupili rovněž v řadě jiných případů - ať už šlo o jména dalších postav či epizod i o podobu dějových linek. To se týkalo zejména dílů revidujících události pražského jara.

V případě seriálu Žena za pultem z pera Jaroslava Dietla měla prosadit do hlavní role Jiřinu Švorcovou na místo původně zvažované Jany Hlaváčové.

Další Dietlův pořad Dobromila a její zvířátka byl nakonec realizovaný pod názvem Miluška a její zvířátka.

Existovali ovšem tvůrci, kteří to s Balašovou měli o poznání jednodušší.

Proměna pohledu na normalizační televizi

Milena Balašová televizi opustila v roce 1980, kdy se stala generální tajemnicí mezinárodní televizní organizace východního bloku OIRT, jejíž součástí byla takzvaná Intervize.

Její odchod z televize zapadal do postupné změny kurzu v uvažování o podobě televizního vysílání v reálném socialismu.

Představitelé televize si stále jasněji uvědomovali, že nemohou udržet podobu vysílání odtrženou od očekávání diváků, kteří se dostávali do kontaktu se západním způsobem života i zábavy - třeba prostřednictvím rakouských a německých stanic naladitelných v příhraničních oblastech.

Televize už nemohla být jenom nástrojem propagandy, musela diváky také bavit. U toho Balašová už nebyla.

Její působení v televizi bude navždy spojeno se zasponkovanými hudebníky, zásahy do programové skladby nebo absurdními podprsenkovými nařízeními.

Jiný pohled na Milenu Balašovou

Dá se vůbec najít jiný úhel pohledu, jak se na Balašovou dívat?

Částečnou odpověď nabízí možná již zmíněný historik Daniel Růžička.

„V 90. letech jsem se s ní jednou setkal. Bavili jsme se o seriálu, o televizi, a tam jsem pochopil její náhled na svět, proč vznikaly všechny ty její příkazy a vstupy do tvorby.“

Při rozhovoru se několikrát nechala unést svými vzpomínkami na Sovětský svaz, na život za socialismu před rokem 1989.

Tato autenticita nekončila za dveřmi televize, jak dokazuje její korespondence uložená v archivu České televize. Mezi stovkami pracovních dopisů lze najít jeden, jenž se vymyká a který odhaluje civilní tvář Balašové.

Balašová napsala do novin Večerní Praha příhodu, jak při cestě pražskou Celetnou ulicí zahlédla ženu, která do zdravotnického auta nakládala tác s jídlem a pečivem. Jeden ze šátečků jí upadl do kaluže a žena, namísto aby jej vyhodila, ho otřela a vrátila na tác.

To Balašovou pobouřilo.

„Na otázku, zda je jí jedno, jakou infekci může dostat spotřebitel, ani na to, kde pracuje, neodpověděla.“

Z této na první pohled spíše anekdotické historky je patrný zájem Balašové o veřejné blaho, které v její představě kromě čistého pečiva zahrnovalo také televizi s „ideologicky čistými“ seriály, cudně oděnými ženami i zasponkovanými zpěváky.

Greeneův vztah k politice a veřejnému prostoru

Graham Greene se ve svých dílech zabýval nejednoznačnými morálními a politickými problémy moderního světa.

V padesátých letech se Graham Greene začal více zajímat o politické problémy. Pobýval ve vietnamském Saigonu v době Indočínské války. V roce 1953 v Keni zažil povstání Mau Mau. V roce 1956 ve stalinském Polsku pomáhal utéci jednomu hudebníkovi na Západ.

Jeho zájem o Československo proto nebyl omezen na literární a filmové prostředí. Greene se veřejně vyjádřil také k podobě normalizační společnosti a k tomu, jak politická moc zasahovala do každodenního života, médií, oblékání i kulturní tvorby.

Greeneův text o Mileně Balašové se stal západním svědectvím o absurdních pravidlech, která se v normalizačním Československu mohla stát součástí fungování státní televize.

Pozdní léta a odkaz

Graham Greene navštívil i západní Afriku, Kubu, Haiti, Panamu, Argentinu.

Ke konci života žil Graham Greene ve Švýcarsku s asi o dvacet let mladší Yvonne Cloettaovou.

V roce 1989 onemocněl leukémií a dva roky na to zemřel ve Vevey.

Graham Greene byl britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby.

Graham Greene | ČSFD.cz: Vše o tvůrci Graham Greene: Filmografie, Biografie, Zajímavosti, Videa, Galerie, Diskuze a další...

Ve svém románu Lidský faktor z roku 1978 poněkolikáté zúročil svou životní zkušenost agenta MI6.

Normalizace je dnes podávána ve veřejném prostoru coby doba bezčasí, kdy lidé zcela ztratili zájem o veřejné dění a politiku, skutečný život přenesli do soukromé sféry a navenek pouze plnili rituály vyžadované režimem.

Právě dynamika mezi těmi, kteří režim podporují jen rituálně, a těmi, kteří oněm rituálům dávají obsah a autentičnost, byla možná jedním z elementů, které dokázaly normalizační režim tak dlouho držet pohromadě.

Příliš sympatická není nakonec ani jedna z postav, ale aby vypadal pozdní socialismus v Československu právě tak, jak vypadal, bylo třeba, aby na sto Pekárků připadala alespoň jedna Milena Balašová.

tags: #graham #green #viden