Dcera jela bez dovolení za přítelem: jak nastavit hranice mezi dospělou dcerou, matkou a novým partnerem

Rodinné vztahy se mohou změnit ve chvíli, kdy dospívající nebo už dospělá dcera začne silně reagovat na nového partnera matky, na odchod matky z každodenního režimu i na to, že už není středem veškeré pozornosti. V takové situaci se často mísí citové vydírání, pocit odstrčení, potřeba jistoty i přirozená touha rodiče mít vedle sebe klid a prostor pro vlastní život.

V diskutovaných pohledech se opakovaně objevuje jedna klíčová myšlenka: není nutné, aby se vztah mezi matkou a dcerou rozpadl, ale je potřeba nastavit pravidla, přiznat si věk dcery i její citlivé období, a zároveň neustupovat do nekonečna. Každý ve vztahu a v rodině může být spokojený, ale to neznamená, že tam bude trávit veškerý čas. To znamená, že má místo, kam se rád vrací. A to je velký rozdíl.

Když se dcera upne na matku a odmítá změny

Matka chce mit take svuj klid, ale dceruska si mysli, ze musi byt jen po jejim. Je ji 20 let a zminovany introvert nebude, spis otravna kaca co neumi nic a tak se nudi a dela matce ze zivota peklo.

Dcerunku vykopnout na koleje, doporucit ji jezdit domu jednou za mesic a na prazdniny at si najde brigade.

Ano, rodina má držet pohromadě, má si pomoci, když je potřeba. Dcera naší 47 leté Dany se ale pár měsíců nechává litovat a dělá ze sebe malé děcko, kterému uletěl balónek a ona chce a chce úplně stejný, i když už obchod má zavřeno. Zdravá dospělá holka. Nestačí jí, že s mámou bydlí? Že ji máma živí a tráví s ní hodně času? Ona chce čas všechen?

A odmítá výlet s tátou, aby se jí náhodou maminka nevzdálila? A nemluví s ní, když si dovolila jet někam bez ní?

Nezlobte se, bez ohledu na to, jak kvalitní vztah má maminka s tím pánem, nastolila bych pravidla, jeden víkend s ním, druhý s tebou, dcerunko, a to buď ráda. Jiná máma by na tvůj názor nebyla zvědavá. Čím víc kdo komu ustupuje, tím je to horší. Ať jde o dítě, ať jde o dospělého.

Zažila jsem rodinu známých, kde babička určovala, na co se rodina /táta, máma, syn/ bude dívat na televizi a kdy se půjde spát. Když šla spát ona, museli do hajan všichni. Když jsem jim řekla, že by babička měla být ráda, že s nimi bydlí a že se jí večer sejdou všichni doma, byla jsem necitlivá. Protože ona chudák byla sama doma celý den a oni se vraceli až mezi čtvrtou a pátou. To už je vyhlížela, kde probíhá jsou, že nejdou.

Naprosto souhlasím s Radnou, Ditě je mentálně 15 let, tedy je to věk, kdy puberťačky obvykle ještě naposled potřebují mámu, když jsou na tom psychicky nedobře. 5 let chození se spolužákem bylo v tom věku 15-20 strašně dlouhá doba a z rozchodu se Dita nevzpamatuje ani za měsíc, ani za půl roku, možná ještě ani za rok ne. Spousta jiných holek by tu situaci řešila tím, že by se pověsila na prvního kluka v dosahu (a zadělala si na další trable), Dita se místo toho upnula na maminku. Na místě Dany bych si toho vážila a ne že bych se snažila dceru setřást kvůli chlapovi. Takové to postupné uvolňování, navedení k jinému způsobu trávení času než jen s matkou, má ještě čas.

Přidám ještě zkušenost z vlastního života: měla jsem dceru 11 let, naprosto samostatnou, svědomitou, spolehlivou, jak se říká "s klíčema na krku". Mohla jsem si už úplně libovolně žít svůj život. Najednou šup, dcera onemocněla autoimunitní cukrovkou a takřka ze dne na den jsem měla doma čtyřleté dítě: dieta, vážení jídla a počítání jednotek, měření glykémie, dávkování inzulínu , společné vycházky poněvadž ven sama nemohla (kdyby něco - hypo - tak její 11leté kamarádky by si neporadily)... holt stane se.

Jasně že ta holka bude nějaký čas na aklimatizaci potřebovat. Asi to bude ten neprůbojný typ, u kterého se nikdy nevšimnete, že už z mejdanu odešel, nebo možná i, zda se ho vůbec zúčastnil. Doporučila bych nějakou vhodnou četbu, chodí holky do knihovny? Kdysi někde vycházela novela s názvem Neboj se lásky. Byla o podobném spolužití mámy a dcery a moc hezky se to četlo.

Tohle neznám. Jednak nemám dceru, a za druhé mí synové zhruba tak od svých 12 let pokládali čas strávený s matkou za "ztracený" :-) protože měli fůru kamarádů, chodili do skauta, na sportovní i jiné kroužky, a když zrovna nic z toho nebylo na pořadu dne, tak hráli na počítači. Když jsem je vylákala na rodinný výlet jednou za měsíc, tak to byl málem zázrak. Když jsem oznámila, že jedu na tři týdny na dovolenou s mým tehdejším přítelem, a že očekávám, že se postarají sami o sebe, o domácnost a o psy, tak se radovali, že budou tři týdny "bez dozoru", to jim bylo 19 a 17 let. Mladší syn byl se mnou na dovolené naposledy, když mu bylo 15 let, pak už ne. Takže takovou situaci, že by se mi dítě věšelo na krk ještě ve dvaceti, to bych asi těžko snášela.

Ono je teda dost pozdě to řešit teď, když je té dívce dvacet, podle mě to matka musela vidět už dávno, že její dcera je takový ten typ "ocásek", který potřebuje být na někoho přilepen a být veden nebo strkán, protože nemá žádnou, jak se říká "vlastní agendu". Možná je to i důvod, proč se s ní ten kluk rozešel, že už toho měl dost, jak na něm ona pořád visí. Nicméně bych se asi nenechala vydírat, jestli se slečna hroutí a dělá scény, tak to bych přehlédla jak planinu. S tím, že se s ní budu bavit rozumně, ne v situaci, kdy ona vyvádí a myslí si, že mě to dojme.

A že na dovolenou se mnou teda jet může, ale někdy jindy, ne že se vnucuje na dovolenou, na kterou mě někdo pozval a taky to platí. Asi bych i vymezila jeden společný víkend v měsíci, kdy jsem ochotná jet s ní na chalupu nebo tak něco, ale zbytek víkendů ať se laskavě zabaví sama. Kdyby jo nevěděla co a nudila se, tak může poklidit, uvařit, vyprat, vyžehlit, umýt okna, zalít kytky, udělat pořádek ve sklepě či v garáži, porýt zahradu, posekat trávu... a tak všelijak podobně.

Jak působí rozchod, osamění i nová rodinná vazba

Jestli Dita od patnácti do dvaceti byla navázána jen na přítele, musel se jí rozchodem skutečně změnit život. Ty vazby, které si díky tomu neudělala mezi vrstevníky bude dohánět déle. Vlastně teď jako dospělá je na startovní čáře jako v patnácti. Upnula se na to, kde se cítí v bezpečí a dobře a to je máma. Dala bych jí čas, musí to být pro ní hodně těžké a nemyslím si, že je to záležitost na pár měsíců. To, že byla chyba kromě přítele nemít kamarády a kamarádky obě už asi vědí, ale zpětně s tím nic neudělají.

Až bude mít Dita po zkouškovém, při štěstí si může najít brigádu a v dalším semestru se poohlédnout ve škole, co se tam děje mimo studium a snad si kamarády najde. Ale viděla bych to na déle, není to záležitost dnů ani týdnů. A nechat jí v tomhle stavu tři týdny doma samotnou? No, já bych si dovolenou neužila a psychicky slabší jedinci už se zabili pro méně.

Ano, děti. Děti ano. Ovšem dospělou holku?

Dneska, kdy se lidi nerozpakují a jdou od sebe, rozboří svým předškolákům, školákům všechny dosavadní jistoty a s klidem si nastěhují nového partnera, mi přijde tento příběh jako z jiného světa. Ta holka s ní manipuluje.

Moc s mambuli nesouhlasím. Jestliže řeknu příteli, že s ním nemůžu na dovolenou,protože bych chyběla svojí dospělé dceři, ten pán si musí poklepat na čelo a právem. Paní Dana by měla jet na dovolenou s kompromisem,pokud to půjde. V době, kdy má dcera nějakou povinnost, třeba školu. Což při VŠ není snadné. A mamince nic nebrání, aby jela na týden někam s dcerou. Ale přizpůsobovat se někomu a nechat se citové vydírat jsou dvě rozdílné věci. Matka ji taky dávala prostor, když měla známost ona, a jistě s ní a tím mladíkem všude nechodila. Dcerka by dle mého soudu mohla někam na brigádu. Má od června do září dost volna. Jediné by ji to prospělo.

Vždycky se snažím tu být pro své děti, v případě jejích problémů obzvlášť. Matku, které je její dítě na obtíž, nechápu. Jestliže případný partner tohle neakceptuje, nebyl by pro mě ten pravý.

Vaše dcera měla dlouhou známost, díky které zřejmě odsunula na vedlejší kolej všechny jiné aktivity. Koníčky, kamarádky. Důsledkem je, že teď je bezradná, jak čas trávit. Kdyby to bylo obráceně a visela jste na ni Vy, jistě by našla dost podpory všude kolem. Měla byste se pokusit nějakým vhodným způsobem čas rozdělit mezi ni a svého přítele. A pokusit se jí, jako již dospělé a sobě rovné vysvětlit, že jste s ní ráda, nicméně máte i jiné aktivity, které budete prožívat bez ní. To není řešení, že spolu budete všechno podnikat.

Dcera si svou cestu ju k ostatním lidem musí vyšlapat sama. Každý ve vztahu a v rodině může být spokojený, ale to neznamená, že tam bude trávit veškerý čas. To znamená, že má místo, kam se rád vrací. A to je velký rozdíl. Každá rodina se jednou rozdělí, rozpadne.

Ditě je 20 let, tedy je sice formálně dospělá, ale mentalitou evidentně ještě děcko. Možná k tomu přispělo, že strávila 5 let ve vztahu s druhým nedospělcem, svým přítelem. Paní Dano, dítě máte jen jedno a jeho dětství je také jen jedno. I když se Vám zdá, že to dětství trvá neúměrně dlouho, užijte si ho, dokud to jde! Vždyť vaše dcera je hodná, ba dokonce přímo vzorná, bezproblémově studuje a evidentně vás má velmi ráda. Přijde čas, kdy si najde dalšího přítele a ještě se vám po lásce vaší dcery bude stýskat. Pokud vašemu partnerovi přítomnost dcery na dovolené nevadí, kde je problém? Opravdu musíte ve svém věku mermomocí prožívat romantickou "samotu ve dvou"?

Jak se mění hranice, když rodina žije dohromady

před pěti lety od nás manžel odešel a já zůstala se dvěma dětmi sama. Dcera samozřejmě na přítele od exmanžela, který ho zná, neslyší žádnou chválu a přítele nemá ráda. Říká, že jí nesedí. Vyčítá mi, že jsem si přítele našla až po tolika letech, že se jim nevěnuji, že jsem pořád s ním atd. S přítelem se přitom stýkáme pouze 1× do týdne a zbytek týdne jsem s dětmi. Předtím jsme měly s dcerou krásný vztah a mluvily jsme o všem. Jsem z jejího chování zoufalá a moc mě to mrzí. Situace se však ani po několika měsících nezlepšila. S přítelem moc nekomunikuje a náš vztah stále řeší s kamarádkami a přítele pomlouvá. Přítel to zatím zvládá, ale rádi bychom jejich vztah zlepšili. Dcera s námi nechce nic podnikat, dovolená, výlety atd. Syn (12 let) s přítelem problém nemá. Prosím poraďte, jak tento problém vyřešit.

jsem ráda, že nám píšete, téma, které vás trápí, zřejmě osloví také mnoho dalších čtenářů. Odpor dětí k novému partnerovi je velké téma, nový partner je totiž skoro synonymum slova „nepřítel“.

Zároveň naprosto chápu, že si přejete, aby vaše vztahy byly harmonické a nikdo z vašich blízkých se netrápil. Vaší dceři je 17, takže je skoro dospělá, zároveň ale v dost citlivém období, pokud jde o partnerské vztahy. Jistě v její nechuti k vašemu příteli může hrát roli i to, že sama přítele zatím nemá, může se cítit „méněcenná“ nebo prostě ohrožená ztrátou vaší pozornosti. Podstatným faktem je také názor jejího otce na přítele. Pokud má s otcem dobrý vztah, jeho názor je pro ni důležitý, a pokud on váš vztah nepřijímá, může to cítit jako zradu vůči němu. A to i tehdy, když spolu nežijete delší dobu.

Zkuste být trpělivá a i přes to, že se to nezlepšuje, zkuste s dcerou pořád mluvit. Ptejte se jí na to, co se v ní děje, co zažívá v životě, jaké má ona vztahy s lidmi. Ptejte se jí, co ji trápí, obecně, nejen ve vztahu k příteli. Vyjádřete také své pocity a to, že vás trápí její vztah s vaším přítelem. Dejte jí prostor, aby vám upřímně řekla, co a proč cítí, co jí vadí, co by chtěla jinak. A dejte jí také najevo, že není její povinnost mít vašeho přítele ráda, právě ta svoboda jí může trochu ulevit. Důležité je, aby přijala fakt, že máte někoho ráda. Nemusí to nutně být tak, že ho bude milovat.

Věnujte se také svým vlastním pocitům. Jste vy sama se svým novým vztahem spokojená? Cítíte nějaké pocity viny ve vztahu k vašim dětem? Přijímáte fakt, že máte právo na to mít někoho ráda, mít nového partnera, nebo se cítíte ve vztahu k dětem provinile? A jaký vztah momentálně máte k dceři vy, jak prožíváte její separaci a dospívání? V čem vy sama cítíte ve vašich rodinných vztazích napětí? Vaše pocity jsou stejně důležité jako pocity vaší dcery. Kromě toho, že ovlivňují vaše chování, celkové nastavení a nejspíš i pocity a následné chování vašeho přítele, tak je samozřejmě dcera může vycítit, i když třeba nevědomě.

Z toho vyplývá, že je důležité nejen to, jak celou situaci zpracuje vaše dcera, ale také, a to neméně, to, jak ji zpracujete vy. Můžete ji přijmout tak, jak je - vy máte ráda svého přítele a chcete s ním trávit čas a zároveň tím neomezovat energii a čas, který věnujete dětem. Dokážete najít způsob, jak to vybalancovat. Vaše dcera přítele odmítá a důvody mohou být různé. Tak to je a není třeba tlačit na pilu - třeba se vztah časem napraví, třeba ne, důležité je, že vy tu pro dceru jste a jste ochotna o jejích pocitech mluvit.

Nebo můžete situaci odmítat a snažit se změnit pocity a chování vaší dcery. To s sebou bohužel nese i to, že se budete trápit a budete zažívat to, co píšete - zoufalství. Jistě, má smysl snažit se pochopit, co se jí děje, ale změnit můžete sebe, svůj postoj, ne ji. Je ve věku, kdy takové prožívání nového partnera rodiče není ničím neobvyklé a souvisí s celou řadou procesů, které se v dospívání odehrávají. Nehledejte svou vinu, to, co se děje, může být v pořádku, může to mít pozitivní smysl.

Od přespávání a výletů až po školu a domácí povinnosti

Stručné shrnutíRodiče řeší, zda dovolit 15leté dceři trávit celé víkendy s 18letým přítelem, hlavní otázky jsou přespávání, vliv na školu a bezpečnost.

V diskutovaných řešeních se doporučuje nastavit jasná pravidla (omezený čas, spánek doma nebo jen jedna noc), sledovat školní výsledky a požadovat pomoc v domácnosti jako podmínku.

Praktická opatření z diskuze jsou poznat přítele osobně, zajít na gynekologii pro antikoncepci (hormonální pilulky/HA, kondomy) a používat kompromisy (jedna noc, přespání u rodičů).

Q: Jak postupovat, když má 15leté dítě 18letého přítele a chce trávit s ním víkendy?

A: Doporučení z diskuze bylo nastavit pravidla (např. jeden den víkendu, spát doma), nejprve poznat přítele osobně a kontrolovat školní výsledky; někteří rodiče povolují přespávání až od 16 let nebo po delší době vážného vztahu.

Q: Kdy a jak řešit antikoncepci u 15leté dívky?

A: V diskuzi několik rodičů doporučilo doprovod na gynekologii pro antikoncepci; zmíněny byly hormonální pilulky (HA) a kondomy jako konkrétní možnosti.

Q: Můžu požadovat, aby dcera pomáhala v domácnosti, když chce o víkendu trávit čas s přítelem?

A: Ano - rodiče v diskuzi doporučovali dát jasné domácí povinnosti (např. umýt podlahu, koupelnu) jako podmínku pro odchod na víkend a kompromisně nechat rozhodnout dobu dodržení povinností.

Q: Jak poznat, že lze víkendy s přítelem povolit bez rizika pro školu?

A: Hlavní kritérium v diskuzi bylo školní prospěch; větší volnost byla doporučena jen pokud dívka pravidelně zvládá učení a udržuje výsledky.

Q: Je bezpečnější povolit přespávání doma než u přítele?

A: Někteří rodiče preferovali přespávání "pod vlastní střechou" jako bezpečnější variantu a doporučovali nejprve pozvat přítele, aby ho rodiče poznali.

Q: Jaký kompromis si rodiče v praxi nastavili pro teenagery?

A: Častý kompromis byl jeden den o víkendu ven s přítelem, spaní doma, nebo přespání povolit až později (16-17 let nebo po delším vážném vztahu); v jednom příspěvku byla zmíněna praxe povolit přespání až po půl roce chození.

ShodaNastavit jasná pravidla a hranice (časové omezení, domácí povinnosti) je potřeba.Škola a školní výsledky by měly být hlavní kritérium pro povolení volnosti o víkendu.Doporučuje se poznat přítele osobně a řešit antikoncepci s gynekologem (pilulky, kondomy, HA).

Sporné názoryNěkteří rodiče povolují přespávání u přítele již od 15 let, zatímco jiní přespávání u kluka v tomto věku zásadně nepovolí.Někteří preferují povolit celý víkend pryč, jiní připouštějí jen jeden den nebo noc doma.Někteří rodiče aktivně doporučují zajít pro antikoncepci, jiní preferují nechat rozhodnutí na dceři nebo řešit antikoncepci později.

Otevřené otázkyJe 15 let dostatečný věk pro přespávání u přítele, pokud dívka začne na střední škole?Kdy je vhodné povolit přespávání u přítele vzhledem k trvání vztahu (např.

Nevidím žádné pozitivum v tom vychovávat z dětí sobce, podle kterých se točí svět. To není o sobectví, to je o tom, že nerozkolísám dítěti základní jistoty, které je třeba z vývojového hlediska dítěti zabezpečit. Na tom pak závisí, jak bude další vývoj dítěte probíhat. Teprve po té, co je dítě přijme jako plně stabilní a jisté (viz Maslowova hierarchie potřeb), je možné s nimi variabilně pracovat. Puberta je období bouřlivých proměn, dítě není stabilní samo v sobě. A dcera to tak bere taky, že jste rodina?

Rozhodnout se musíš ty. Počítej, že dcera vám to usnadňovat nebude. S vámi v domě čas trávit nebude. Jestli ti to nevadí. A oba počítáte, že vám to dá sežrat.

Možná by bylo lepší zauvažovat nad tím, jestli je opravdu nutné dítě naprosto chránit od všech věcí, které jsou mu nějak nepříjemné. On život je bohužel i o tom, že se mi dějou věci, které se mi nelíbí a které nechci… a musím se naučit s nimi nějak vyrovnat. Tím neříkám jít „přes mrtvoly“ a kašlat na její potřeby. Ale dejme tomu některé věci postavit tak, že přes ně vlak nejede (to znamená stěhování bude), ale pak v těch realizačních detailech se snažit jí max.

Napadá mě, že možná by ty věci mohly být jednodušší, kdyby se spojily s nějakou jinou změnou, třeba jako nástupem na střední. To se vztahy s původní třídou stejně postupně rozpadají a nahrazují novými kamarádstvími.

Kdyby moje dítě nechtělo, nikam bych se nestěhovala. Nebudu zastírat, že v jistém věku mi to docela vyhovovalo. Kdo by chtěl do domácnosti cizího člověka (nota bene chlapa), s nímž bych třeba vůbec nevycházela, že. Proto bych asi byla opatrná s taháním si strejdů a nových tatínků do společné domácnosti u těch menších dětí.

Na druhou stranu musím sebekriticky přiznat, že v jistém věku (tipuju kolem těch 15 let a výš) mi dost vadilo, že se moje máma soustředí jen na mě. Kdyby měla nějakého přítele a mně se díky tomu otevřel prostor pro sebe, dost by se mi ulevilo. Později v dospělosti mě vyloženě štvalo, když mi přehazovala, jak se pro mě obětovala, aniž by to po ní kdokoli chtěl a aniž bych to i reálně mohla ovlivnit. Takže si myslím, že je potřeba tyhle tendence vybalancovat.

Určitý kompromis by mohl být, to stěhování odsunout v čase. Otázka, jak dlouho je ochoten přítel čekat, druhá otázka je, zda se za dejme tomu dva tři roky něco podstatného u dcery změní. Uznávám, že některé mé nápady jsou asi pitomé.

Co se tady pořád řeší nějaké sebeobětování? Někdo by prostě po zvážení všech okolností dal přednost potřebám dítěte, někdo zase svým potřebám. Protože někteří lidé to tak třeba berou. Možná ne hned, ale po čase se jim může jejich rozhodnutí rozležet v hlavě a začnou pochybovat o jeho správnosti, nevím.

Nezažila jsem tu situaci z druhé strany, ale z pozice toho dítěte musím říct, že je to dvousečné. Ani mně dnes není úplně dobře z toho, že moje máma zůstala sama.

Možná i ten zakladatelčin přítel v tomto zbytečně tlačí na pilu. Možná by měl šetřit s velkými slovy o tom, jak je zakladatelka a její dcera jeho „všechno“, protože to trochu působí, jako by si jejich prostřednictvím něco kompenzoval a vnímám to jako jistou formu citovaného nátlaku.

Pokud jde o zakladatelku, budiž, ale u té její dcery je to zřejmě jednostranné, když se ona stěhování tak vehementně brání (čili on možná opravdu přikládá té dceři větší důležitost, než ona přikládá jemu pro sebe). Možná by pro začátek mohlo stačit, že se přiblížil k zakladatelce a že ta menší vzdálenost umožní, aby ten vztah teď více rozvíjeli. Pokud neuvažují o založení rodiny (dalším dítěti), nevidím moc smysl v tom, aby nezbytně museli bydlet pod jednou střechou.

Podle mě je důležité, zda dítě nového partnera přijalo a dobře s ním vychází. Pokud spolu už nějakou dobu tráví čas v malém bytě 3 dny v týdnu, tak si to evidentně sedlo. Navíc ve velkém domě bude mít dcera pravděpodobně větší soukromí. Něco jiného by bylo, kdyby dcera argumentovala tím, že ji zakladatečin partner vadí, nerozumí si s ním a nechce s ním sdílet společnou domácnost…Argumenty byly ale jiné - nechce se jí být daleko od kamarádek. To by pro mě osobně moc silný argument nebyl.

Je tedy pravda, že nejsem příznivcem přizpůsobování všeho kvůli pohodlí dítěte. Chápala bych, že by dcera velmi špatně nesla stěhování do jiného města spojené se změnou školy, atd. Ale jediné nepohodlí má spočívat v tom, že by musela za kamarádkami 25 minut busem. Moje děti taky musely za kamarády (než jsme se přestěhovali) jít třeba 20 minut pěšky nebo sjet 10 minut autobusem, a to jsou mladší než dcera zakladatelky. Prostě neměly ty kamarády přímo pod nosem a musely vyvinout nějakou aktivitu a překonat nepohodlí, aby se vidět mohli. Přesto jim to nepřekáželo, domlouvali se třeba hned po škole nebo někde na půli cesty.

Já po rozvodu taky prohlašovala, že chlapa domu nechci, prsotě jít na rande, užít si a každej domu. Ale pak už mi to přestalo vyhovovat. Prsotě jsem byla unavená. Unavená z toho, že kdykoli chci druhého blízkého člověka vidět, tak se musí někam jít. A rozhodně to nemám tak, že bych chlapa nebo děti potřebovala zapojovat do své představy rodinky. Jediné, co potřebuji je, aby se tolerovali. A jo, je to sobecky kvuli mému pohodlí a pocitu.

jsem ochotná s dětma diskutovat o konkrétním uspořádání, o nastavení vztahu dětí a mého přítele.

Třeba dceři mamka a její chlápek přijdou jak na drogách (zamilovaní lidičkové) a moc se jí do toho hormonálně nabitého prostředí nechce plus možná nechce aby jí novej tatínek tolik lovískoval jako substituci za vlastní dcerku.

Odesílám...

tags: #dcera #jela #bez #dovoleni #za #pritelem