Cyril a Metoděj u Kaspického moře

Cyril a Metoděj se do oblasti Kaspického moře vydali roku 860 během své misie u Chazarů. Jejich cesta vedla přes Krym až k sídlu chazarského chána u Kaspického moře a stala se důležitou součástí života obou soluňských bratří ještě před jejich příchodem na Velkou Moravu.

Kaspické moře tehdy představovalo významnou oblast na pomezí Evropy a Asie. Chazarská říše kontrolovala část obchodní cesty známé jako Hedvábná stezka a vytvářela nárazník mezi Byzancí a expandujícími Araby. Pro Byzanc proto měla nejen náboženský, ale také politický a strategický význam.

Kaspické moře jako prostor setkávání civilizací

Kaspické moře nebo také Kaspické jezero je největším jezerem na světě s plochou přibližně 376 000 km², což zhruba odpovídá rozloze celého Německa.

Kaspické moře je největší bezodtokou vodní plochou na Zemi, má rozlohu 371 000 km² a maximální hloubku 1025 m. Leží mezi Evropou a Asií a sousedí s Ruskem, Kazachstánem, Turkmenistánem, Íránem a Ázerbájdžánem.

Na břehu Kaspického jezera leží pět států: Írán, Ázerbájdžán, Rusko, Kazachstán a Turkmenistán. Dohodou z roku 2018 těchto pět států rozhodlo, že se jedná o moře a nikoli o jezero.

Řeky Volha, Ural, Terek a Kura do něj přivádějí vodu a mezi jeho hlavní přístavy patří Astrachaň, Machačkala, Baku, Lankaran a Aktau. V moři byla objevena ložiska ropy a zemního plynu, rozvinul se rybolov i produkce kaviáru.

Název „Kaspické“ pochází od starověkého národa Kaspijců. Moře se označovalo také jako Hyrkánský oceán, Chazarské moře nebo Bahr al-Kazin.

Jezero je na většině plochy poměrně mělké, v nejhlubším místě však dosahuje hloubky přes jeden kilometr, a je tak zároveň třetím nejhlubším jezerem světa.

Voda v jezeře je mírně slaná, v průměru je její slanost zhruba třetinová oproti světovému oceánu. Slanost však stoupá směrem od severu, kde do jezera ústí řeky Volha a Ural, k jihu. Na severozápadě se slanost pohybuje od 11-13 ‰ až po 0,05 ‰.

Severní část je mělká a dosahuje hloubky až 25 m, zatímco jih sahá do hloubek srovnatelných s oceánem. Nejslanější částí je částečně oddělený Černý záliv (Kara Boğaz) na východním pobřeží, který má při rozloze 12 000 km² maximální hloubku jen 3,5 metru.

Hladina Kaspického jezera je dnes 28 metrů pod úrovní hladiny světového oceánu a její výška se neustále mění. V minulosti klesala rychlostí přibližně jeden metr za 10 let. Tento pokles se podařilo zastavit vystavěním hráze v úžině spojující Černý záliv s vlastním jezerem a s tím spojenou regulací odpařování vody v zálivu.

Chazarská říše a náboženské otázky

Do chazarské říše přicházeli Arabové šířící islám i Židé propagující judaismus. Určitý vliv tu měli i řečtí křesťané. Chazarský chán chtěl údajně rozhodnout, které náboženství je pro jeho poddané nejlepší.

Chazarský vládce poslal roku 860 žádost byzantskému císaři Michaelovi III., aby k Chazarům vyslal vzdělaného misionáře. Jeho lid se ještě většinou řídil starodávným pohanstvím, ale jak židé, kteří tvořili dominantní třídu v zemi, tak i sousední muslimové na Chazary vyvíjeli nátlak, aby přijali jejich náboženství.

Pokud by se byzantskému vyslanci podařilo přesvědčivě hlásat evangelium, lid Chazarů mohl přijmout křesťanskou víru. Pro Byzanc šlo samozřejmě i o politiku a strategii, protože by tím získali národy na své hranici na svou stranu nebo je alespoň zneutralizovali.

Císař Michael III. nebral žádost Chazarů na lehkou váhu už proto, že jejich říše sehrávala ve středověkém světě významnou roli. Značnou ekonomickou sílu čerpala z kontroly nad jednou částí významné obchodní cesty známé jako Hedvábná stezka. Vojensky a politicky vytvářela nárazník mezi Byzancí a expandujícími Araby a patřila proto k nejvýznamnějším byzantským spojencům.

Císař vybral pro chazarskou misi Cyrila, který se těšil v Cařihradu velkému respektu kromě jiného i pro zcela výjimečné jazykové nadání. Cyril si vyžádal, aby s ním na chazarskou misi jel i jeho bratr Metoděj.

Cyril a Metoděj před cestou k Chazarům

Deváté století bylo rozhodujícím obdobím v evropské historii. Postupně upadala autorita říše římské, už tehdy rozdělené na tři království, a zatímco „muži ze severu“ uváděli do zmatku přímořské země severní Evropy, v oblasti Středozemního moře kráčeli Arabové od vítězství k vítězství a rozšiřovali své panství od Perského zálivu až po Atlantický oceán.

Byzantská říše prožívala období velkého rozkvětu a moci. Na hranicích říše žily slovanské národy. Na sever od Konstantinopole ovládalo Bulharské království balkánské slovanské kmeny, ještě dále na sever se vypínalo novější a dobře organizované knížectví Velké Moravy.

Ze slovanských kmenů se najednou překvapivě stávaly mocnosti, schopné spoluutvářet budoucnost kontinentu. Proto o jejich evangelizaci soupeřily jak římská církev, tak i církev byzantská.

Pro náročný úkol misie u Slovanů si Boží prozřetelnost připravovala dva řecké učence ze Soluně: Konstantina, který později přijal jméno Cyril, a jeho bratra Metoděje.

Soluň byla v té době největším střediskem kultury a směnného obchodu mezi Řeky a Slovany a mnozí Soluňané, především obchodníci a vzdělanci, mluvili i slovanským jazykem.

Rodina Konstantina a Metoděje patřila zřejmě k patricijskému stavu a zastávala úctyhodné místo v občanském životě. Metoděj, starší z obou bratrů, se narodil roku 815 a původně se jmenoval zřejmě Michael.

Vyznačoval se právnickým nadáním. Jako velmi mladý nabyl významných vojenských hodností a záhy se stal místodržitelem strymontské provincie, osídlené Slovany. Brzy se však tohoto místa vzdal a uchýlil se do kláštera na úpatí hory Olympu.

Konstantin se narodil až kolem roku 827 a vynikal nevšedním nadáním pro jazyky i filosofii. Sotva čtrnáctiletý však ztratil otce a jeho opatrovníkem se stal Theoktist, vysoce postavený muž byzantského dvora v Konstantinopoli, který s císařovnou Theodorou spravoval říši za nezletilého císaře Michala.

Theoktist si mladého muže velice oblíbil, umožnil mu studovat na vynikající Konstantinopolské univerzitě a poté mu nabídl významný post v byzantské státní správě. Konstantin však světskou kariéru odmítl a rozhodl se pro stav duchovní.

Někdy kolem roku 850 přijal Konstantin jáhenské svěcení a stal se knihovníkem a sekretářem konstantinopolského patriarchy Ignatia. Brzy však zatoužil po úplném ústraní a tajně odešel do jednoho přímořského kláštera.

Po půl roce byl ovšem vypátrán a přesvědčen k návratu do Konstantinopoli. Avšak nevrátil už se ke svému úřadu u patriarchy, stal se - sotva čtyřiadvacetiletý - profesorem filosofie na tamní univerzitě.

Kolem roku 850 byl Konstantin pověřen první diplomatickou misí ke dvoru arabského chána, kde měl ve veřejných disputacích obhájit křesťanské učení o Nejsvětější Trojici. Konstantin velice udivil arabské vzdělance svou moudrostí i erudicí, nastudoval si i korán, ale navzdory úspěchu se po návratu přidružil ke svému bratru Metodějovi, který stále ještě přebýval v klášteře pod Olympem.

Důvodem Konstantinova odchodu do ústraní kláštera mohl být i násilný převrat u byzantského dvora, který se udál v letech 856-857. Palácový převrat začal spiknutím proti jeho někdejšímu ochránci Theoktistovi a pokračoval vězněním mocného muže a jeho vraždou.

Metoděj se stal v klášteře mnichem se vším všudy, zatímco Konstantin vedl mnišský život, aniž by oblékl hábit. Ani tentokrát jim ale mnišský život nebyl dopřán natrvalo.

Cesta k Chazarům

Roku 860 chazarský chán oslovil císaře Michaela, aby k Chazarům na sever od Černého moře vyslal vzdělaného misionáře. Tehdy se dva soluňští bratři vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu až do Derbentu, letního sídla chazarského chána u Kaspického moře.

Hrob svatého Klimenta byl podle některých historických pramenů v Chersonu na Krymu, kudy bratři procházeli na cestě do Chazarské říše. Podle některých historických pramenů byl v tomto městě pochován svatý Kliment, kterého sem vypověděl římský císař Traján.

Cyril se pokusil najít Klimentův hrob. Mezi obyvateli Chersonu neuspěl, protože většina z nich se přistěhovala do města nedávno a o místě hrobu neměli nejmenší tušení.

Nakonec našel Cyril v místních dokumentech zprávy o Klimentově hrobě v chrámu, který stával na ostrově poblíž města. Po dlouhém a namáhavém pátrání a kopání nakonec narazil Cyril na hrob.

Na cestě tam i zpět bratři procházeli Chersonem na Krymu, kde Cyril objevil relikvie svatého papeže Klimenta, třetího nástupce apoštola Petra, který tam pobýval v exilu až do své smrti.

Úspěchem skončila i samotná chazarská mise, jež zavedla Cyrila a Metoděje až na pobřeží Kaspického moře. Před Konstantinem ležela další výzva - teologické disputace s židovskými rabíny.

Střetl se v mnoha disputacích s arabskými a židovskými misionáři a traduje se, že je v tzv. chazarské polemice argumentačně porazil. Nakolik bylo jeho vítězství skutečně přesvědčivé, nelze s odstupem času určit.

Rozhodně však neodešel z polemiky s muslimskými a židovskými duchovními poražen. Chazarský chán dal svým poddaným volnost ve volbě víry a dvě stovky Chazarů si vybralo křesťanství.

Koncem roku 860 se Cyril a Metoděj vrátili do Cařihradu. V byzantské metropoli se mezitím vyhrotil spor mezi bývalým patriarchou Ignatiem a novým patriarchou Fotiem.

Po návratu z mise u Chazarů se Metoděj stal opatem kláštera Polychronu. Konstantin se stáhl do ústraní u chrámu Svatých apoštolů v Konstantinopoli a ponořil se do studia a modlitby.

Od Kaspického moře k Velké Moravě

Pozvání pro misionáře od velkomoravského knížete Rostislava přišlo do Byzance v době, kdy se soluňští bratři Cyril a Metoděj zotavovali z náročné výpravy do říše Chazarů. Zvláště Cyrila chazarská mise fyzicky vyčerpala.

Po návratu do Cařihradu churavěl. Jako útočiště si vybral relativně klidný cařihradský kostel Svatých Apoštolů. Netěšili se z něj dlouho.

Mis ie Konstantina a Metoděje u slovanských národů se právem řadí k jedněm ze základních událostí 9. století a celého středověku. Byla počinem misijním, kulturním i politickým.

Velkomoravský kníže Rostislav se obrátil na byzantského císaře, aby mu poslal duchovní, kteří by byli schopní hlásat křesťanství v mateřské řeči Slovanů.

Na jeho území sice již působili misionáři z různých oblastí, především latinsky mluvící kněží německé národnosti, ale Rostislav s jejich působením nebyl spokojen.

Nejenže se nechtěl dostat do područí říše franské, ale kněží ze Západu bývali nevzdělaní, neschopní překročit jazykovou bariéru a jejich misie postrádala strategii.

Oba bratři se na své poslání pečlivě připravili, zřejmě za pomoci týmu mnichů v Polychronu. Cyril vytvořil speciální slovanské písmo, tzv. hlaholici, z níž se později vyvinula v Bulharsku tzv. cyrilice a postupně i azbuka, a přeložil z řečtiny do slovanštiny evangeliář.

Také přeložil do staroslověnštiny evangelia, apoštolář, misál a žaltář a napsal ke čtyřem evangeliím předmluvu, tzv. Proglas.

Takto vybaveni se roku 863 vydali na Moravu. Překladem evangelií a zavedením slovanštiny jako bohoslužebného jazyka si misionáři otevřeli srdce prostých lidí i zemských knížat, zatímco na Západě se stále více používala latina.

K překladu evangelií Cyril předeslal veršovanou předmluvu, tzv. Proglas, která je nádherným chvalozpěvem na Boží slovo a zároveň perlou nejstaršího slovanského písemnictví.

Spory o slovanskou liturgii

Vývoj misie na Moravě vypadal zpočátku slibně, jakkoli situace byla komplikovaná. Země spadala pod římskou církevní jurisdikci skrze arcibiskupství salcburské a arcibiskupství bavorská.

Německý klérus plně podporoval karolinskou expanzi směrem k slovanským územím a neviděl rád, aby se slovanské křesťanství opíralo o texty a liturgii v národních jazycích, což by byla evidentní známka nezávislosti.

Ze strany německých biskupů se odpor vůči bratřím a jejich žákům stupňoval i proto, že záměrem soluňských misionářů bylo co nejdříve nahradit německé kněžstvo místním duchovenstvem.

Nicméně Konstantin a Metoděj naplnili svou základní misi v průběhu pouhých tří let. Cestou procházeli Panonií, rozlehlým územím na jih od Dunaje, kde kníže Kocel přijal celou družinu misionářů s velkými poctami.

Velmi ocenil i nové texty vydané ve slovanském jazyce a rozhodl se následovat příkladu Velké Moravy ve věci výchovy vlastního kléru.

Po třech letech působení se vydali se skupinou svých žáků do Benátek, aby je nechali vysvětit na kněze a vytvořili tak první jádro národního velkomoravského kněžstva.

Když ale dorazili do Benátek, byli Cyril a Metoděj tvrdě napadeni latiníky ve jménu trilingvismu, tedy přesvědčení, že právoplatnými bohoslužebnými jazyky jsou jedině latina, řečtina a hebrejština.

Legenda dochovala nádhernou a přesvědčivou odpověď Konstantina, ale rozruch kolem této otázky podnítil papeže Mikuláše I., aby dvojici Řeků předvolal do Říma.

Papež ale zemřel ještě roku 867, takže když bratři do Říma doputovali, nalezli tam už nového papeže Hadriána II. Ten jim vyšel vstříc až před brány města a přijal je s veškerými poctami, možná i proto, že bratři s sebou přinášeli relikvie svatého papeže Klimenta.

Roku 868 o Vánocích Hadrián II. slavnostně schválil a požehnal slovanské bohoslužebné knihy. Stalo se tak nad oltářem betlémských jeslí v dnešní bazilice Santa Maria Maggiore. Slavnostní akt tam dodnes připomíná pamětní deska.

Smrt Cyrila v Římě

O pár týdnů později, přesněji 14. února 869, zemřel v Římě Konstantin, vysílen námahami cest a svých vleklých nemocí. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet let.

Když pocítil, že se blíží konec, dal si ještě vyholit tonzuru, přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos) a zesnul jako prostý mnich.

Jeho tělo bylo pochováno v bazilice sv. Klimenta, kde je dodnes uctíváno. Je pochován v kryptě baziliky San Clemente, kde se nacházejí ostatky svatého Klimenta.

Cyril bývá zobrazován jako řeholník s knihou Písma svatého, které přeložil, někdy s andělem a s obrácenými pohany u svých nohou.

Metoděj jako biskup a papežský legát

Kníže Kocel z Panonie chtěl u papeže dosáhnout toho, aby mohl mít Metoděje u sebe ve funkci arcibiskupa. Hadrián II. ale učinil daleko víc: poslal Metoděje zpět na sever jako metropolitu všech Slovanů, Moravy a Panonie.

Tímto činem chtěl papež rovněž posílit svou jurisdikci nad slovanskými zeměmi a zastavit příval Němců. Krom toho se Metoděj stal papežským legátem.

Reakce bavorských biskupů na sebe nenechala dlouho čekat: bez papežova vědomí byl Metoděj zajat a přivlečen před soud, který byl pouhou fraškou.

Pak ho uvěznili a mučili - k týrání biskupa Metoděje se osobně propůjčil i pasovský biskup Hermanrich. Metodějův doprovod byl rozprášen.

Půltřetího roku strávil Metoděj protiprávně ve vězení, než byl celý případ z vůle papeže Jana VIII. znovu přešetřen. Papežský legát Pavel, biskup z Ancony, Metoděje osvobodil a jeho věznitele suspendoval.

Metoděj se vrátil na Moravu, kde se zatím ujal vlády Rostislavův synovec Svatopluk, a opět se ujal svého díla evangelizace a formace prostého lidu i kněží.

Po jeho návratu z vězení nastalo období rozkvětu místní církve, bylo postaveno mnoho klášterů a kostelů. Svatoplukovi se podařilo zajistit klidné časy tzv. mírem forchheimským roku 874, který definoval nezávislost moravského státu.

Útoky německých biskupů však pokračovaly. Do Říma přicházely pomluvy, že Metoděj hlásá bludy a nadále slouží slovanskou bohoslužbu, i když papež Jan VIII. povolení svého předchůdce Hadriána zrušil.

Metoděj skutečně využil práv papežského legáta zvážit vhodnost některých nařízení Říma a nadále sloužil slovanskou liturgii, která zatím na Moravě zdomácněla; kacířem však rozhodně nebyl.

Nakonec byl ale znovu předvolán do Říma. Při slyšení u papeže se snadno obhájil, a to i ohledně používání slovanské liturgie, kterou pak papež Jan VIII. znovu slavnostně potvrdil bullou „Industrie tuae“.

Z Říma odjel Metoděj roku 881 naposledy do Konstantinopole, kde jej nadšeně přijal stařičký patriarcha Fotius i císař Basileus I. Potom Metoděj neúnavně pracoval další čtyři roky.

Dokončil překlad Písma svatého a kompendium církevních Otců. Sv. Metoděj pracoval po návratu na Moravu neúnavně ještě čtyři roky a odešel k Pánu 6. dubna roku 885 uprostřed Svatého týdne.

Zemřel na Moravě 6. dubna 885 a byla za něj hned ve třech řečech, latinsky, řecky a slovansky, sloužena mše svatá. Pohřben byl ve své metropolitní bazilice, zřejmě někde na dnešním Velehradě.

Dosud se však nezjistilo, kde tento mariánský chrám stál.

Dědictví soluňských bratří

Po jeho smrti se opět rozpoutala vlna pronásledování ze strany německých biskupů. Přesvědčili nového papeže Štěpána V., aby obnovil všeobecnou povinnost latiny a zničil dílo Byzantinců.

Učedníci Cyrila a Metoděje byli někteří rozehnáni, jiní vězněni a prodáváni v Benátkách jako otroci. Další uprchli do Čech nebo do Bulharska, kde mohli svobodněji pěstovat slovanskou bohoslužbu.

Žáci věrozvěstů po vyhnání z Moravy odešli působit do Bulharska a Chorvatska. Užívání slovanského jazyka v bohoslužbě zakázal papež Štěpán VI. 11 let po Metodějově smrti.

Bratrům ze Soluně vděčíme za křesťanskou víru i kulturu, jejíž přijetí nás zařadilo mezi civilizované národy. S liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století.

Až II. vatikánský koncil v letech 1962-1965 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky.

Na Moravě byli oba věrozvěsti již ve 14. století uctíváni jako patroni. Centrem úcty se stal cisterciácký kostel na Velehradě, vysvěcený v roce 1228.

K oficiálnímu svatořečení došlo v roce 1880. Jejich památka byla původně stanovena na 20. března. V roce 1863 byla pro České země a Slovensko změněna Piem IX. na slavnost 5. července, zatímco v martyrologiu je pro celou ostatní církev datum jejich památky stanoveno na 14. února.

V roce 1863 byli Cyril a Metoděj prohlášeni za patrony všech slovanských národů a papež Jan Pavel II. je 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy.

Odůvodnil to jejich zásluhami o kulturu, bojem za jednotu církve východní se západní a snahou ukázat správnou cestu ke sjednocení Evropy.

Tento papež také vydal v roce 1985 encykliku Slavorum apostoli („Apoštolové Slovanů“) jako připomínku evangelizačního díla svatého Cyrila a Metoděje.

Proměny Kaspického moře

Kaspické moře se v průběhu dějin výrazně proměňovalo. Množství vody se zde vyvíjelo dynamicky vždy - současný stav není nejhorší v moderních dějinách.

V sedmdesátých letech dvacátého století byla hladina ještě o metr níže než nyní. V minulosti klesala rychlostí přibližně jeden metr za 10 let.

Hladina Kaspického moře klesá už od devadesátých let, na vině je znečištění, odpařování vody a zimy bez ledové pokrývky.

Vědci popsali, že k poklesu hladiny moře dochází i v současnosti, a to znepokojivě rychle. V letech 1996-2015 to bylo průměrně o sedm centimetrů za rok - celkem tedy ubylo asi 1,5 metru vody.

Výzkumníci, včetně těch z Texaské univerzity v Austinu v USA, zjistili, že průměrná roční teplota povrchu nad Kaspickým mořem vzrostla mezi oběma sledovanými časovými obdobími 1979-1995 a 1996-2015 přibližně o jeden stupeň Celsia.

Tyto rostoucí teploty jsou podle vědců pravděpodobně důsledkem změny klimatu. Vypařování způsobené oteplováním je zřejmě hlavní příčinou současného poklesu hladiny vnitrozemských moří a pokles bude pravděpodobně pokračovat, jak se bude planeta oteplovat, uvedli vědci.

Budoucí dopady poklesu hladiny

Do konce století klesne hladina Kaspického moře o devět až 18 metrů, uvádí studie univerzity v Utrechtu vycházející z dat německých a nizozemských vědců.

Při nejhorší variantě 18 metrů by se plocha hladiny moře zmenšila o více než třetinu.

Podle vědců z univerzit v Giessenu, Brémách a Utrechtu bude tento trend stále výraznější a může být i zdrojem konfliktů v regionu.

Na březích moře o rozloze 371 tisíc kilometrů čtverečních, což je téměř pětkrát rozloha Česka, leží Ázerbájdžán, Rusko, Írán, Turkmenistán a Kazachstán.

Při poklesu hladiny moře budou tyto země zřejmě muset předefinovat své hranice a stanovit nová pravidla pro rybolov v těchto vodách, uvádí studie.

Nižší hladina moře bude mít dopad i na místní jedinečný ekosystém, stěhovavé ptáky, jesetery a tuleně kaspické, kteří rodí svá mláďata na ledě a vyskytují se jen v této lokalitě.

Budoucí vývoj Kaspického moře tak zasáhne nejen pobřežní státy, přístavy, rybolov a energetiku, ale také přírodní prostředí, které se utvářelo v mimořádně izolované vodní oblasti.

tags: #cyril #a #metodej #kaspicke #more