Černá smrt v Londýně: Velký londýnský mor v letech 1665–1666

Mor svým dramatickým průběhem a vysokou smrtností odedávna děsil lidi, naproti tomu napomohl k některým společenským změnám i vědeckým objevům.

V letech 1665 až 1666 postihla Londýn epidemie dýmějového moru. Plíživý a zhoubný mor - strach z něho i samotná nemoc přirozeně život lidí středověké i raně novověké Evropy ovlivnily. Lidé nevěděli, co je jeho příčinou, jak se mu bránit, považovali ho za Boží trest.

Černá smrt přichází do Evropy

Roku 1333 vypukla v Číně obrovská epidemie. Přinesli ji nomádi z mongolských stepí. O deset let později se ve všech větších evropských přístavech šuškalo, že kdesi na východě řádí katastrofa nepředstavitelných rozměrů.

Zákeřný černý mor přivezli ze střední Asie, odkud nemoc prokazatelně pochází, s největší pravděpodobností nakažení obchodníci. Přenašeči se stali také jejich černí pasažéři - hlodavci.

V roce 1346 Tataři oblehli východokrymské město Kaffa (dnešní Feodosija), které fungovalo jako základna obchodu s Janovem. Jakmile ve svých řadách zjistili smrtelnou epidemii, dali se na ústup. Před odjezdem však katapultovali do opevněného přístavu několik zčernalých mrtvol. Nosiči je sice neprodleně svrhli z ochozů do moře, nicméně k tomu je museli pronést částí města.

V první polovině října 1347 přistálo v sicilské Messině několik janovských korábů. Jakmile měšťané zjistili, že na lodi řádí zhoubná nemoc, vypudili námořníky zpátky na moře. Během několika dní onemocněli lidé v městě a okolí. Do šesti měsíců polovina obyvatelstva zemřela nebo uprchla. Totéž se opakovalo na dalších místech.

Ve Vídni se epidemie objevila už koncem roku 1347. V červnu 1348 dobyla Paříž. V létě téhož roku společně s nákladem bordeauxského dorazila do přístavů v jihozápadní Anglii. Londýn navštívila na přelomu let 1348-1349, Skotsko koncem roku 1349. Napřesrok zpustošila Skandinávii, potom olízla osídlené pobřeží Grónska.

První a největší morová rána vypukla v italských přístavech v polovině 14. století. Postupně zasáhla celou Evropu a měla na svědomí 25 milionů mrtvých, což byla třetina obyvatel Evropy.

Mor v Londýně v polovině 14. století

Černý mor měl v Evropě na svědomí 25 milionů mrtvých. V opakovaných „mírnějších“ vlnách poté zasahoval už jen určitá území či města. Naposledy se v Evropě objevil ve 20. letech 18. století.

Mezi rokem 1348, kdy se v Londýně objevil poprvé, a rokem 1662, kdy vyšel zmíněný spisek, se ve městě mor rozšířil šestnáctkrát.

Morová rána z poloviny 14. století odhalila bezmocnost světských a církevních majestátů i zbabělost jejich konkrétních představitelů. Když Bůh člověka opustil, jak si řada lidí myslela, začali se někteří z nich víc starat o svůj osud sami. Mysticismus poněkud ustoupil, vedle slepé víry se začala prosazovat skepse. Ta nastolila nové otázky, nové pohledy na život.

Jak tehdejší lidé chápali mor

První odbornou pomoc proti moru si vyžádal francouzský král Filip VI., a to v říjnu 1348 od pařížské univerzity. V té době Paříž přišla o čtvrtinu svých obyvatel, tedy o nějakých 50 tisíc lidí.

Profesoři sepsali Compendium de epidemia, které napřesrok vyšlo zkráceně i francouzsky. Šlo o kompilaci z děl antických filosofů, lékařů a astronomů, kteří mor prakticky neznali.

Poněvadž hlavní roli v přenosu hraje zkažený vzduch, dalo se prý očekávat ukončení epidemie se zimním ochlazením. Největší nebezpečí mělo hrozit dětem, ženám a mladým světlovlasým lidem, dále pak těm, kdož si v životě počínali nezřízeně.

Ve skutečnosti tehdejší medicína účinně pomoci neuměla. Pokud se bubony neboli dýměje, tedy zhnisané otoky mízních uzlin, podařilo dostatečně sterilně otevřít, mohl se nemocný uzdravit. Většinou nešlo o zcela fatální plicní mor, ale o mor dýmějový, jako se to podařilo třeba průkopníku chirurgie Ambroise Parému.

K perforaci bubonů se používaly změkčující či stahující obvazy, případně se je lékař pokoušel rozříznout či protrhnout přikládáním teplých baněk, tedy podtlakem.

Morové epidemie v českých zemích

Zdá se, že české země zůstaly poněkud stranou prvního průtahu moru, nepřímým důkazem je ostatně založení Univerzity Karlovy v roce 1348. Citelněji zasáhl roku 1349 Moravu, Čechy napřesrok.

Během panování Karla IV. se objevily ještě nejméně tři vlny, kterým padlo za oběť až 800 tisíc lidí. Poslední z těchto epidemií vyprovokovala vznik prvního protimorového spisu u nás.

Jmenoval se Missum imperatori Carolo IV. a napsal ho roku 1371 Mistr Havel ze Strahova, osobní lékař Karla IV. Obsahuje šestnáct zásad, jak zdravě žít a jak předcházet onemocnění.

Černá smrt se pak v pravidelných, velmi zhruba deset- až dvacetiletých intervalech vracela, například roku 1424 na ni zemřel Jan Žižka.

John Graunt a první statistické sledování úmrtí

Pátého února 1662 přinesl lékař Daniel Whistler na schůzi Společnosti pro experimentální filosofii v Londýně padesát výtisků devadesátistránkové brožury s názvem Přírodní a politická pozorování vycházející ze seznamů zemřelých. Napsal ji jistý John Graunt.

Od roku 1527 se v některých londýnských farnostech, které skrze křtiny měly přehled i o narozeních, nepravidelně pořizovaly „seznamy zemřelých“, od roku 1592 rozšířené o příčiny úmrtí. Město tyto údaje začalo vyžadovat a shromažďovat od roku 1603, kdy je, řečeno s Defoem, „navštívila“ první morová epidemie v 17. století.

Od roku 1603 také v Londýně fungovali speciálně pověření ohledávači mrtvol, většinou starší dámy zcela nedotčené medicínou, zato za úplatek ochotné změnit příčinu smrti na společensky přijatelnější, například „francouzskou nemoc na souchotiny“.

Právě černá smrt přivedla Graunta k jeho neobyčejnému koníčku: pídit se, na co, jak staří a v jakém počtu vlastně lidé umírají.

Ve dne obchodoval, po večerech analyzoval počty narozených a zemřelých obyvatel Londýna v letech 1604-1661, přičemž zjistil zajímavé a především dosud zcela netušené věci.

Třeba že roku 1632, kdy celý Londýn čítal nějakých 250 tisíc duší, došlo v celém městě k pouhým sedmi vraždám, přičemž jedno úmrtí také způsobil vzteklý pes a jedno leknutí. Sedm procent nebožtíků zemřelo na sešlost věkem. Nejnezdravějším ročním obdobím byl podzim.

První demograf John Graunt také první vymyslel a vypracoval tzv. tabulky úmrtnosti.

Každopádně spisek zaujal a už za tři týdny vynesl svému autorovi členství ve Společnosti, kteroužto Graunt trefně nazýval „parlamentem přírody“.

Král Karel II. jmenování podepsal se slovy: „Najde-li se víc takových obchodníků, bez váhání je přijměte!“ Panovníkovu neobvyklou přízeň vysvětluje skutečnost, že spisek mimo jiné vyvracel mezi lidem zakořeněný mýtus, že každá korunovace přináší Anglii epidemii moru.

Začátek Velkého londýnského moru

Na přelomu jara a léta 1664 se nad Londýnem ukázala kometa. Úředník britského námořnictva Samuel Pepys, člen Royal Society, si v letech 1660-1669 vedl podrobný deník.

Podle něj se někdy počátkem září 1664 rozneslo, že do Holandska se opět navrátil mor.

Defoe píše: „Na sklonku listopadu či počátku prosince 1664 zemřeli v Long Acre či spíše při horním konci Drury Lane, příčné ulice na severozápadě tehdejšího Londýna, na mor dva muži, prý Francouzi.“

Rodina, v níž byli, usilovala seč byla utajit to, jelikož se to však vyneslo do hovorů v sousedství, získali o tom povědomost státní tajemníci.

Těm leželo na srdci věc vypátrat, a aby načisto zjistili skutečnou pravdu, vyslali do domu na prohlídku dva lékaře a jednoho felčara. Ti se tam vydali, a když na tělech obou zjistili neklamné příznaky oné choroby, veřejně vyhlásili, že podle jejich nejlepšího přesvědčení zemřeli oba ti lidé na mor.

Toto prohlášení pak předali matrikáři farnosti sv. Jiljí a ten to oznámil dále na radnici. Nějakou dobu se nedělo nic, ale kolem 12. února 1665 podlehl moru další člověk, v jiném domě, avšak v téže farnosti.

Další týdny počet pohřbů ve farnosti oproti ostatním vzrostl asi o polovinu, v absolutní hodnotě o pět až deset úmrtí týdně.

V letech 1665 až 1666 postihnul hlavní město britských ostrovů Velký londýnský mor. Zde však neřádila černá smrt, ale dýmějový mor.

Samuel Pepys a svědectví zasaženého města

Dobu i pocity, kdy se zákeřný vir plížil Londýnem, zaznamenal svýma očima přímý svědek. Jak tehdy probíhala a jak ji lidé prožívali, může nastínit pár zápisků z jeho deníku.

„Slyšel jsem, že se ve městě objevil mor.“ Napsal na počátku června 1665 ve svém soukromém deníku Samuel Pepys, vysoký úředník anglického námořnictva, politik a senátor.

O týden později je už znát, že začíná být opatrný a vyhýbá se domům s červeným křížem. Tím se označovaly domy nakažených.

V dalším zápisku z 11. června zmiňuje, že „… nebohý doktor Burnett má zavřené dveře…“ Napsal, že to od něho bylo hezké, a že si získal přízeň sousedů.

Z toho je patrné, že lidé, kteří se necítili dobře, si byli vědomi, že by mohli nakazit spoluobčany, a sami se izolovali.

O dva dny později píše: „Tento týden zemřelo na mor více než 700 lidí.“ Stále strohá poznámka naznačuje, že jako člověk vysokého postavení pro sebe ještě nepovažoval mor za velkou hrozbu, protože si do té doby vybíral daň hlavně v chudinských čtvrtích.

Nebyla to ale nemoc chudých, jak se tehdy věřilo, ale protože tam žilo na malém prostoru velké množství lidí.

Bohatí si zpočátku mysleli, že se jich mor netýká. Dne 30. července, kdy píše, jak je smutné slyšet „zvony zvonit a zvonit, ať už kvůli úmrtí nebo pohřbu“, je zřejmé, že ho úmrtí obětí citově zasáhla.

„Město se stává tak nezdravým, že se člověk nemůže spolehnout, že přežije dva dny do konce,“ píše pak 10. srpna.

Zde je znát, že zranitelnost vnímaly už všechny vrstvy společnosti a chápaly, že se nemoc týká všech. Jak vyplývá z jeho deníku, „mor se stal všudypřítomným přízrakem“.

„Město je velmi nemocné a lidé se ho musí obávat… Ti, kteří měli prostředky k opuštění Londýna, tak učinili. Ostatní už do města nechodí ze strachu z šíření nemoci.“

Že měla epidemie, řečeno dnešními slovy, i ekonomické dopady, je patrné ze zápisku už 16. srpna: „Bože, jak smutný je pohled na prázdné ulice…“ a dále „…kolem nás jsou dva obchody ze tří, ne-li více, většinou zavřené.“

„Tento týden zemřelo 7 496 lidí … Počet mrtvých se v tomto týdnu blíží 10 000…“ zaznamenává v srpnu. A tak to pokračuje měsíc po měsíci.

„Když jsem se dozvěděl, že dělník, kterého jsem před dvěma dny poslal do Dagenhamsu zemřel na mor... Oddaluji myšlenky na smutek, jak jen mohu, a raději se snažím udržet v dobrém srdci svou ženu a rodinu.“

Denně se pak dozvídá, že zemřel další z jeho dělníků, zaměstnanců. Snaží se mor přestat vnímat.

„… zase přicházejí nosiči s mrtvolou. Bože! Jak jen jsem si zvykl skoro na nic nemyslet…“

A po šesti měsících si Pepys, stejně jako mnozí, začíná zvykat. Zvykat si na smrt. Zvykat si vidět na seznamech mrtvých jen čísla, ne lidské tváře, utrpení, osudy.

Izolace domů označených červeným křížem

Londýn byl tehdy největším a nejhustěji osídleným městem světa. S předměstími měl k milionu obyvatel registrovaných v 97 farnostech, z toho snad až 200 tisíc lidí se přistěhovalo až po obnovení monarchie po Cromwellově diktatuře v roce 1660.

Město bylo relativně přeplněné. Krysy lákaly odpadky, kterých byly plné hlavně ulice v chudinských čtvrtích. A jelikož se o původu nemoci nic nevědělo, byla za něj považována chudina.

Koncem dubna 1665 jsou v Londýně úředně zapečetěny první domy a označeny pověstným rudým křížem s nápisem: „Bože, smiluj se nad námi!“

Nejméně čtyřicet dnů v nich pak jsou izolováni všichni jejich obyvatelé - zdraví i nemocní. Dovnitř může jen lékař, ošetřovatelka a ohledávačka. Jídlo a pití se opatrně přistrkují k otvoru na prahu.

Na příkaz krále zůstali ve městě také starosta a radní, aby zamezili šíření nemoci.

Lékařská pomoc a dobové léčebné postupy

Ve snaze předejít ziskuchtivému mastičkaření dryáčníků určil v červnu londýnský starosta lékaře a ranhojiče na pomoc chudým a přikázal Lékařské komoře, aby zpřístupnila levné léčivé prostředky.

Jelikož vzniklo podezření, že nemoc přenášejí psi, byli všichni bez milosti vybiti.

Morový lékař Nathaniel Hodges popisuje, jak své nemocné léčil: viržinským hadím kořenem, sušenou ropuchou a dávkami tzv. theriaku.

Sebe pak pan doktor chránil tím, že při vyšetřování pacientů cucal skořicové pokroutky, kromě toho konzumoval silně kořeněné maso s nakládanou zeleninou a po práci celý večer popíjel jednu sklenku šery za druhou.

Vrchol epidemie v létě 1665

V polovině července se mor začal šířit lavinovitě. Lidé houfně prchali na venkov, takže z milionu lidí zůstala zhruba třetina; královský dvůr šel příkladem a zmizel už v červnu.

Z Londýna uprchli bohatí, králem Karlem II., jeho dvorem a šlechtou počínaje přes lékaře, právníky a další inteligenci až po obchodníky a měšťany. Nepracoval parlament, soudy byly odložené. Nesměly se konat žádné trhy, obchod s jinými zeměmi byl zakázán. Skotská rada s Anglií uzavřela hranice. Ať prostý švec či zámožný kupec, o práci přišli mnozí.

S nevelkým přeháněním se dá říct, že ve městě zůstala jen chudina a ty krysy. A na příkaz krále ještě starosta a radní, aby zamezili šíření nemoci.

S vrcholem léta 1665 vrcholila i epidemie.

Opět Daniel Defoe: „Ano, vpravdě se dalo říci, že Londýn byl všecek v slzách... Koncem srpna a počátkem září už ani nezvonily umíráčky, prostě nestíhaly...“

V té době umíralo přes čtyři tisíce lidí týdně, nejvíc mezi 12. a 19. zářím - 8297, ale existují i údaje mnohonásobně vyšší.

V noci při světle pochodní drkotaly po páchnoucích ulicích provizorní pohřební vozy provázené voláním: „Vyneste své mrtvé!“

Těla se pohřbívala do hrobů rozměrů šachet.

Nemoc, její příznaky a přenos

Nemoc na člověka přenášely blechy z krys. Provázely ji únava a horečka, hlavním příznakem byl zánět lymfatických uzlin.

Zvětšily se v bolestivé boule plné hnisu, který nakonec kůží „prohnisal“, úlevu to ale nepřineslo. Rána se obvykle neuzavřela, tvořily se vředy a trhliny v kůži.

Postižený umíral na celkovou otravu - sepsi.

Velký požár Londýna a ústup moru

Poslední týden v září začal mnohokrát propasážovaný původce moru pomaloučku a s recidivami slábnout.

V ranních hodinách 2. září 1666 v jednom pudingovém pekařství vypukl požár. Angličané mívali tehdy trojí specializovaná pekařství - na chleba, na pečivo, na puding.

Ve větru se rychle rozšířil a nejméně tři dny hltavě polykal vše, nač narazil. Zničil dvě třetiny City, jedenáct tisíc domů a devětaosmdesát kostelů, včetně mostu a slavné gotické katedrály sv. Pavla se stosedmdesátimetrovou věží, nejvyšší toho druhu na světě.

Z hlavních památek zůstaly ušetřeny jen Westminsterské opatství a bývalý normanský hrad Tower.

Definitivní tečku za Velkým morem tak udělal Velký požár.

20. listopad 1666 je pak v zapopeleném Londýně vyhlášen dnem díků za ukončení moru.

Počet obětí a skutečný rozsah katastrofy

Údaje o obětech morové epidemie v Londýně se liší. Podle Defoa během ní zemřelo oficiálně 68 590 lidí.

Jen v Londýně bylo zaznamenáno 68 596 úmrtí. Předpokládá se však, že počet přesáhl 100 000, jelikož mezi zapsanými nebyli žebráci a lidé bez domova.

Najmě v počátcích do oficiálních údajů zřejmě mohl být započten i skrvnitý tyfus, který se tehdy od moru ne zcela rozlišoval.

Objev původce moru

Vzhledem ke všemu výše řečenému není divu, že s nástupem bakteriologie se stalo studium moru prioritní záležitostí.

Příležitost k tomu poskytla na jaře roku 1894 epidemie v Hongkongu, zavlečená tam - ano, opět z mongolských stepí.

12. června toho roku tam z pověření japonské vlády přijíždí bakteriolog Šibasaburo Kitasato, žák Roberta Kocha, tehdy osmatřicetiletý titulární pruský profesor, první cizozemský, a ředitel japonského Ústavu pro infekční choroby.

O čtyři dny později pak tam z pověření vlády francouzské doráží o sedm let mladší a mnohem skromněji vybavený koloniální lékař Alexandre Yersin, žák Kochova vědeckého i národnostního rivala Louise Pasteura, který v té době řídil pobočku Pasteurova ústavu v Nhatrangu na území dnešního Laosu.

Yersin jde okamžitě Kitasata navštívit, ale setká se s nepřátelstvím. „Pokud se jeden z nás vydá špatným směrem, aspoň ho ten druhý nebude následovat,“ konstatuje lakonicky Yersin.

V noci pak za tlumočení místního misionáře přemluví anglické vojáky hlídající hřbitov, vykope několik mrtvol a usadí se k mikroskopu.

Nemá tušení, že už dva dny po svém příjezdu Japonec v morových abscesech jedenáct hodin starých mrtvol narazil na krátké hrubé, údajně pohyblivé tyčinky se zaoblenými konci, které se dají barvit metylénovou modří.

Totéž potom našel i ve vzorcích krve a odňatých orgánech. Když Kitasato přenesl tyto mikroby na myši, ty brzy uhynuly na sepsi ze zduřelých lymfatických uzlin.

Nechtěný rival Yersin na totéž kápne 20. června 1894, přičemž jeho výsledky jsou průkaznější, jako první morové bakterie i nakreslil, a přesnější, protože zjistil, že odhalené bacily moru nejsou pohyblivé.

Po náležitém prověření své závěry posílá 30. července do Paříže, kde jsou 11. srpna 1894 zveřejněny na zasedání Akademie věd a vzápětí vytištěny v Análech Pasteurova ústavu.

Očkování a pozdější výskyt moru

Na základě Yersinova objevu pak další Pasteurův žák, původem Rus Waldemar Haffkine, toho času ve službách indické vlády, vyvinul proti moru očkovací látku.

Získal ji podobně jako před pár lety vakcínu proti choleře: bujonové kultury původců moru pěstoval šest týdnů při teplotě 25-36 °Celsia a pak je usmrtil hodinovým zahřátím na 65 °C.

V létě 1897 tuto vakcínu úspěšně vyzkoušel na britských vojácích i domorodém obyvatelstvu v Indii.

Díky hygieně i rostoucí separaci lidí v sídlech od přírody se z černé smrti stala „pouze“ jakási neurčitá hrozba, ale pokud se přece naplní, i s antibiotiky na ni stále umírá skoro pět procent nemocných.

Mimo Evropu se sporadicky vynořuje dodnes, zpravidla po kontaktu s nakaženým zvířetem.

Například před pěti lety na severozápadě Číny našel jeden muž uhynulého sviště, rozsekal ho a nakrmil jím svého psa. Ve stejný den dostal horečku, a když se jeho stav zhoršil, odvezli ho do nemocnice, kde zemřel.

Jak se ukázalo, na dýmějový mor. Úřady poté nechaly město uzavřít a obehnat zátarasy.

tags: #cerna #smert #londyn