Kniha z Kellsu je nejbohatším a nejrozsáhleji ilustrovaným dochovaným rukopisem v kelto-saském stylu. Navzdory své vzácnosti a proslulosti o ní však stále víme překvapivě málo.
Kniha z Kellsu dnes patří k věcem, které nelze v Dublinu vynechat. Je uložena v Trinity College Dublin a každoročně přitahuje statisíce návštěvníků, které stejnou měrou zajímají její propracované stránky jako její tajemná historie.
Co je Kniha z Kellsu
Jedná se o iluminovaný rukopis obsahující latinský text čtyř evangelií Nového zákona a další texty. Těsně před rokem 800 pak žáci jeho školy, keltští mniši, začali přepisovat v latině čtyři evangelia Nového zákona a další texty, přičemž vycházeli z Vulgaty, ale i ze starších podkladů.
Kniha nebyla vytvořena pro každodenní používání. Ve skutečnosti šlo o obřadní rukopis určený k položení na oltář.
Původně byla svázána v jediném svazku, později však byla Kniha z Kellsu rozdělena do čtyř svazků.
Rukopis sestává ze 340 listů, které v 19. století někdo z neznámých důvodů ořízl do formátu 330×250 mm. Šest set osmdesát stran rukopisu (340 folií popsaných z obou stran) svědčí o obrovském množství práce, které muselo jeho vytvoření vyžadovat.
Mnohé části knihy se však ztratily a vůbec nic se o nich neví. Zachované stránky jsou zdobeny vyobrazením fantastických bájných bytostí, reálných postav i nepřebernou škálou různých ornamentů.
Výzdoba a umělecké zpracování
Na jejích stránkách se prohání celý zvěřinec typický pro insulární iluminaci: zoomorfní iniciály přecházející v kočky a lidské hlavy, vážně hledící apoštolové vykukující z propletených keltských uzlů, slepice a vlci našlapující mezi řádky textu.
Slova a písmena rozkvétají do vrstvy za vrstvou zdobení. Každý z těchto obrazů, často menších než dvacetikoruna, je vykreslen s úžasnou přesností - a to při práci v podmínkách raného středověku, bez moderních optických pomůcek.
Kniha reprodukuje více než šedesát nádherných obrazů ze samotného rukopisu, přičemž její ilustrace ukazují skryté významy jednotlivých motivů a přibližují historii, která za nimi stojí.
Nejzajímavější, nejkrásnější a nejunikátnější obrazy pocházejí z 339 pergamenových listů, které tvoří knihu jako celek, a nabízejí podrobný pohled na rukopis i jeho vznik.
Na některých vyobrazeních je znát, že kniha nebyla zcela dokončena - některé miniatury zůstaly jen v náčrtcích.
Rukopis vytvořili mniši, možná někteří z nich byli mladí teprve 18 let. Písaři se zároveň museli vyrovnávat s latinou, protože nebyla jejich prvním jazykem.
Počátky na ostrově Iona
Příběh tohoto díla však začíná zcela jinde. Za kořeny jednoho z nejznámějších středověkých rukopisů je potřeba se vrátit až do 6. století na území dnešního Skotska.
Právě tam se v klášteře na ostrově Iona na Vnitřních Hebridách usadil misionář a mnich svatý Kolumba.
Podle shody badatelů je nejpravděpodobnějším místem vzniku velmi vlivný a mocný klášter na ostrově Iona v Hebridách ve Skotsku, který v 6. století založil sám Kolumba.
V 8. století byla Iona součástí kulturního okruhu zahrnujícího velkou část severního Irska, Hebridy a Argyll v dnešním západním Skotsku. Tuto oblast sjednocoval podobný dialekt gaelštiny a propojovalo okolní moře.
Iona byla vyspělým kulturním centrem, klíčovou základnou pro šíření křesťanství po celém regionu. A rozhodně byla schopná rukopis vytvořit: „Víme, že tam měli skriptorium, protože existují jiné rukopisy, které můžeme s jistotou připsat tamějšímu skriptoriu," konstatuje Mossová.
Jedním takovým příkladem je Život svatého Kolumby z počátku 8. století, který se dnes nachází ve švýcarském Schaffhausenu. Tato kniha kuriózně obsahuje první zmínku o lochnesské příšeře.
Iona podle Mossové představovala „místo umělecké produkce", která zahrnovala kožedělnictví, sklářství a kovotepectví. Mniši na Ioně byli také zdatnými kameníky a vyráběli kamenné kříže přibližně ze stejné doby jako Kniha z Kellsu.
Ikonografie těchto křížů je důležitá, protože stejně jako Kniha z Kellsu obsahují vyobrazení Panny Marie: „To je důležité, protože kult Panny Marie do severozápadní Evropy teprve začínal pronikat," zdůrazňuje Mossová.
Útěk před Vikingy a přesun do Kellsu
Klášter však zakolísal na počátku 9. století, když se dostal pod rostoucí tlak vikinských nájezdů: v roce 806 bylo podle tradice při jediném útoku pobito 68 mnichů.
Mniši začali převážet relikvie do Kellsu, ale není jasné, zda byla kniha mezi nimi.
Předpokládá se však, že mniši museli roku 806 uprchnout před nájezdem Vikingů do Irska, kde se usadili v srdci ostrova v klášteře v Kellsu, v jehož kostele se nachází ostatky svatého Kolumba.
Než byla v 17. století převezena do Dublinu, uchovával ji po staletí klášter v Kellsu v hrabství Meath na východě Irska.
Navzdory svému názvu však v Kellsu nevznikla.
V Kellsu byl rukopis uctíván jako relikvie svatého Kolumby ze 6. století, o němž se věří, že rozšířil křesťanství po Skotsku a severní Anglii.
Badatelé se shodují, že Kniha z Kellsu tam nevznikla. Jednak nesedí data: Kells byl založen až roku 807 a trvalo, než vyrostl v takový vzkvétající klášter, který by dokázal vytvořit tak sofistikovaný iluminovaný rukopis.
Stylistická analýza navíc naznačuje, že rukopis je starší, uvádí Rachel Mossová, profesorka středověkého umění a architektury na Trinity College Dublin.
Krádež v roce 1007
Nejstarší písemné zmínky o existenci této knihy pochází z roku 1007, kdy lze v historických pramenech dohledat zápis, že byla ukradena.
Sama Kniha z Kellsu je hmotným svědkem násilí, které zasáhlo raně křesťanské kláštery. Anály Ulsteru uvádějí, že roku 1007 bylo z Kellsu v noci ukradeno „Velké evangelium Kolumbovo".
Ačkoli byla kniha nalezena - zjevně pod drnem, zbavená zlaté vazby - badatelé se domnívají, že právě tehdy byly navždy ztraceny její původní přední a zadní strana a s nimi i veškeré stopy vedoucí k jejímu původu.
Když se po letech znovu našla, chyběly už na ní zlatem pobité desky.
Cesta do Trinity College Dublin
Když byl klášter v Kellsu v 16. století rozpuštěn králem Jindřichem VIII., místní komunita rukopis uchránila, dokud nebyl pro bezpečí převezen do Trinity College.
Roku 1654 ji vojáci Olivera Cromwella převezli do Dublinu a od roku 1661 je majetkem Trinity College.
Kniha z Kellsu je uložena v Trinity College Dublin. Dlouhý sál v Trinity College Dublin je domovem Knihy z Kellsu a více než 200 000 nejstarších knih školy.
Kniha z Kellsu je vystavena v Trinity College Dublin a návštěvníci mohou v jednom okamžiku vidět dvě vystavené stránky.
Starou knihovnu v současnosti čeká rozsáhlý konzervační projekt, kvůli němuž byla většina knih z budovy dočasně odstraněna. Součástí návštěvnického zážitku se navíc stala nová imerzivní digitální cesta prostřednictvím umělecké výzdoby Knihy z Kellsu.
Spory o místo vzniku
Přesný původ a totožnost jejích tvůrců zůstávají neodolatelnou historickou hádankou.
Hypotéza o vzniku Knihy z Kellsu na Ioně je sice přesvědčivá, ale opírá se pouze o nepřímé důkazy. Badatelé totiž narážejí na prosté materiální skutečnosti iluminovaných rukopisů.
Na rozdíl od obrovských kamenných staveb zakotvených tisíciletí na jednom hřbitově jsou knihy záměrně přenosné a snadno se vyměňovaly mezi úzce propojenými kolumbovskými komunitami.
Právě tento přetrvávající otazník kolem původu Knihy z Kellsu přiměl Whitworthovou, aby se na věc podívala znovu. „Myslela jsem si, že by bylo zajímavé prozkoumat velké kláštery, které byly navrženy jako místo původu Knihy z Kellsu nebo jako velké intelektuální velmoci 8. století, čistě z archeologického hlediska."
Argument pro piktské Skotsko
Nová teorie tvrdí, že Kniha z Kellsu mohla vzniknout ve skotském království Piktů, severobritských skupin, které Římané líčili jako obávané protivníky.
Whitworthová si myslí, že je nepravděpodobné, že Kniha z Kellsu vznikla na Ioně, protože jiné rukopisy, které se z kláštera dochovaly, nejsou zdaleka tak propracované.
Vezměme si Život svatého Kolumby z 8. století, který se dochoval ve Švýcarsku - rukopis, o němž s jistotou víme, že vznikl na Ioně. Ve srovnání s Knihou z Kellsu je Život svatého Kolumby strohý.
„Je to ten nejprostší, nejjasnější, nejrozumnější rukopis, jaký si dokážete představit," popisuje autorka a staví ho do kontrastu s detailním uměleckým zpracováním Knihy z Kellsu.
„Opravdu si těžko dokážu představit, že by to skriptorium, pokud by nedošlo k naprosté revoluci ideologie […], vytvořilo Knihu z Kellsu."
Whitworthová místo toho ukazuje na klášter v dnešním Portmahomacku, situovaném na poloostrově ve východním Skotsku vystupujícím do Severního moře.
V raném středověku, kdy vznikla Kniha z Kellsu, ovládali toto území záhadní Piktové.
Historikové o Piktech vědí málo mimo římské zmínky o tomto britském kmeni. Římané je líčili jako válečné barbary pokryté barvou nebo tetováním.
Byli však zastrašující i pro velké dobyvatele ze Středomoří: nakonec za vlády císaře Hadriána postavili Římané obrovskou zeď táhnoucí se přes dnešní severní Anglii, aby je drželi mimo římské území.
Moderní archeologie však odhaluje složitou kulturu schopnou produkovat například ohromující stříbrné práce.
V raném středověku po ústupu Říma byli Piktové mocnou silou v severní Británii.
Piktové v prvním tisíciletí n. l. ovládali rozsáhlé oblasti Skotska - svatému Kolumbovi se připisuje jejich obrácení na křesťanství - ale jejich jazyk byl postupně vytlačen gaelštinou a žádný z jejich rukopisů se nedochoval.
To je pravděpodobně z velké části důsledek násilí skotské reformace v 16. století: „Víme, že v mnoha velkých skotských kostelech byly doslova hranice z knihoven," upozorňuje Whitworthová.
Podobnost piktského umění s rukopisem
Co se z piktské kultury dochovalo, jsou obrovské kamenné desky vyřezávané složitými uzlovými ornamenty.
Tyto desky podle Whitworthové nesou nápadnou podobnost s Knihou z Kellsu.
V jednom obzvláště půvabném příkladu jsou v Lukášově evangeliu vyobrazeni dva mořští muži, kteří mají paralelu v mořských mužích vytesaných do kamenů na piktském královském sídle v Perthshire.
Whitworthová není první, kdo si všiml podobností s Knihou z Kellsu: badatelka Isabel Hendersonová na ně upozornila v 80. letech a psala, že „významný počet rozmanitých, specifických rysů kompozice a zdobení" je společný jak piktskému umění, tak Knize z Kellsu.
Navzdory podobnostem existovalo málo důkazů podporujících výrobu rukopisů, dokud nedávno neproběhly první vykopávky v piktském klášteře v dnešním Portmahomacku, prováděné v letech 1994 až 2007.
Vykopávky vedené Martinem Carverem z Yorkské univerzity, proslulým svou prací na pohřebišti lodi ze Sutton Hoo, nalezly dostatek důkazů o výrobě pergamenu: nádrže na máčení kůží, specializovaný nůž na jejich škrábání a kolíky na jejich napínání.
Ve skutečnosti ve stejné oblasti našli dokonce sochařské dláto.
To podle Whitworthové „naznačuje, že mniši, kteří vytvářejí sochy, a mniši, kteří vytvářejí knihy, jsou buď velmi blízcí spolupracovníci, nebo dokonce titíž lidé."
Další možné místo: Lindisfarne
Autorka také zkoumá důkazy svědčící ve prospěch dalšího mocného středověkého kláštera: Lindisfarne, známý též jako Svatý ostrov, u východního pobřeží severní Anglie.
Jejich skriptorium vytvořilo Lindisfarnská evangelia, proslulý iluminovaný rukopis vytvořený kolem roku 700 a dnes uložený v Britské knihovně.
Ačkoli jsou Lindisfarnská evangelia bohatě ilustrovanou knihou, Whitworthová si nemyslí, že odpovídají Knize z Kellsu, především proto, že se méně striktně drží Vulgáty - překladu evangelií z 5. století z řečtiny, který pořídil svatý Jeroným.
Proč nelze původ jednoznačně dokázat
Je téměř nemožné dokázat, kde Kniha z Kellsu vznikla.
„Problém s Knihou z Kellsu je, že je to jakýsi uzavřený systém," přiznává Whitworthová.
„Na otázky o ní můžeme opravdu odpovídat jen z ní samotné."
Je dokonce možné, že kniha vznikla někde jinde než na Ioně, v Lindisfarne nebo v Portmahomacku - možná dokonce v některém klášteře na irské pevnině, které, jak Mossová upozorňuje, byly méně důkladně prozkoumány než místa jako Skotsko, protože mnohé z nich zůstávají aktivními pohřebišti.
Akademická debata o původu Knihy z Kellsu zdaleka není uzavřena.
Co prozradil výzkum barev
Vědecký pokrok pomohl odhalit některá tajemství knihy, ale i ten je omezen na to, co nám může kniha říct sama o sobě.
V roce 2009 například vědci zjistili, že zářivě modré barvy v knize nebyly vyrobeny z lazuritu dovezeného z Afghánistánu, ale z indiga získaného z borytu barvířského - rostliny běžné v Evropě, která po staletí klamala pozorovatele svou intenzitou.
Co je však jasné, je to, že Kniha z Kellsu vzešla z bohatého intelektuálního a uměleckého světa, obydleného lidmi, kteří znali chytré způsoby, jak napodobit lazurit, a byli schopni pečlivé pozornosti k detailu.
Význam pro irskou kulturní identitu
Po staletí byla Kniha z Kellsu symbolem irské kulturní identity.
V 19. století, uprostřed sílícího hnutí za irskou nezávislost, byla kniha povýšena na symbol irské kulturní identity - mocné svědectví bohaté, vyspělé a osobité historie ostrova.
V posledních letech obraz Knihy z Kellsu stále více upevňuje své postavení symbolu irské národní identity.
Elizabeth a Lily Yeatsové, sestry proslulého básníka W. B. Yeatse, měly výrazný vliv na hnutí Arts & Crafts.
Inspirovaly se keltským uměním včetně složitých návrhů Knihy z Kellsu a vytvářely originální tisky a textilie.
K jejich nejvýznamnějším dílům patří vyšívané textilie navržené pro kapli Honan v Corku, které působivě začleňují motivy z Knihy z Kellsu a ukazují jejich mimořádnou dovednost i uměleckou vizi.
Kniha, která přežila více než 1 200 let
Kniha z Kellsu přežila zkoušky času, invaze a politické otřesy, protože byla považována za jedinečně cennou.
Anonymní středověcí mniši, kteří nad knihou hodiny pracovali a vytvářeli její detailní, někdy rozverné ilustrace, ji bezpochyby považovali za výjimečnou.
A pro mnichy v Kellsu, kteří knihu po staletí opatrovali, to byl posvátný předmět určený k uctívání.
Kniha z Kellsu je více než jen kniha; je symbolem irské kulturní identity, oknem do středověku a mistrovským dílem středověkého umění.
Je mimořádné, že rukopis přežil více než 1 200 let a jeho složitá umělecká výzdoba zůstala dodnes živá.