Starý zámek v Městě Albrechticích: historie tvrze, renesančního sídla a zaniklé památky

Starý zámek ve Městě Albrechticích býval cennou renesanční stavbou s pozoruhodným opevněním. Předchůdcem Starého zámku byla Albrechtická tvrz, která pocházela přibližně ze 14. století.

Město Albrechtice patří do bruntálského okresu. Leží přibližně 12 km severozápadně od Krnova a rozkládá se na obou březích řeky Opavice nedaleko česko-polských hranic.

Město Albrechtice a počátky panství

Ve 13. století probíhala z iniciativy opavských vévodů rozsáhlá kolonizace údolních oblastí řek Opavice a Opavy. V této době se zde usazovali převážně osadníci německého původu.

Město bylo vybudováno na levém břehu řeky Opavice. První zmínky o tomto městě, které v té době ještě městem nebylo, pocházejí z roku 1377 v listině o rozdělení opavského knížectví po smrti knížete Mikuláše II. Opavského.

Albrechtice připadly ke krnovskému dílu vévody z rodu opavských Přemyslovců Jana I. Ratibořského a jako leník je držel Linhart z Ronova.

I další majitelé až do roku 1625 byli v lenním poměru ke krnovskému nebo opavskému vévodství. Od roku 1390 držel albrechtické panství markrabě Jošt. V roce 1429 se staly Albrechtice samostatným statkem.

V letech 1434-1374 vlastnil Albrechtice rod Stošů z Kounic. Jako první je připomínán v roce 1434 Heinrich Stoš. V roce 1434 a poté 1437 došlo k opětovnému dělení Opavska a Albrechtice připadly Mikuláši VI. Opavskému a ten je v roce 1437 postoupil do dědičného vlastnictví Jiřímu Stošovi. V té době s ním zde žil i jeho bratr Vilém.

Albrechtice jsou poprvé zmiňovány roku 1377 jako majetek Linharta z Rovna. Zda už v té době stála tvrz, která předcházela zámku, není známo. Dá se ale předpokládat, že někdy kolem toho roku převzala funkci hradu Luginslandu.

Albrechtická tvrz ve 14. a 15. století

V druhé polovině 14. století se centrem kolonizovaného kraje stala nová tvrz, která vznikla na západním okraji města Albrechtice. Tvrz stála v bažinatém terénu, který byl využit k její ochraně.

Její podobu neznáme, můžeme se však domnívat, že renesanční zámek Supů z Fulštejna na hmotu jejích budov a opevnění navázal.

Písemné doklady o tvrzi z této doby se však do dnešních dnů nedochovaly. První písemná zmínka o tvrzi je však až z roku 1474, kdy vojska Matyáše Korvína dobyla a vypálila tvrz.

V období sporů mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a později Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem, za vlastnictví Jiřího Stoše, přívržence Jiřího z Poděbrad, byla tvrz v roce 1474 po dobytí města Matyášem Korvínem vypálena.

V šedesátých letech 15. století se Jiří postavil na stranu Jiřího z Poděbrad a na moravsko-slezském pomezí hájil jeho zájmy. Po smrti Jiřího z Poděbrad se stal Jiří Stoš hejtmanem na Opavsku a postavil se na stranu mladého krále Vladislava II. Jagellonského.

Matyáš Korvín spatřoval v Jiřím Stošovi především zemského škůdce, který narušoval jeho plány, a proto se snažil o jeho pacifikaci. Ke konci srpna 1474 oblehl jeho tvrz v Albrechticích a 29. srpna se Jiří vzdal. Tvrz byla 30. srpna rozbořena do základů.

V roce 1474 na Albrechtickou tvrz zaútočilo uherské vojsko, které ji po dvou dnech dobylo, vypálilo a obránce povraždilo. Jiří Stoš byl zajat a o jeho propuštění se musel přimlouvat vratislavský biskup.

Sám Jiří byl omilostněn, ale musel se vzdát své rodové základny Albrechtic. Panství však zůstalo ve vlastnictví uherského krále Matyáše Korvína.

Obnova tvrze a vznik renesančního zámku

Tvrz byla nejspíše obnovena a Adolf Mrakota získal pro Albrechtice od krále Vladislava II. městská práva.

Obnovena byla až v letech 1492-1498, kdy Albrechtice vlastnil Adolf Makrota, v pozdně gotickém slohu.

V roce 1492 patřily Albrechtice Adolfu Makrotovi ze Studnic, který získal od krále Vladislava II. Jagellonského pro část obce městská práva, a obec se začala nazývat Město Albrechtice, zbylá část pak dostala jméno Ves Albrechtice a dnes je místní částí.

V roce 1492 byla ve vlastnictví Adolfa Mrakoty ze Studnic a roku 1498 Arnošta Mrakoty ze Studnic. Od roku 1492 patřily Albrechtice Adolfu Mrakotovi ze Studnic a po něm Arnoštu Mrákotovi.

V roce 1503 koupil Albrechtice Jan Sup z Fulštejna, zeť Jiřího Stoše z Kounic. Po jeho smrti v roce 1548 zdědili majetek jeho synové Ekkerik (Ekryk), Jiří a Jan.

Od roku 1503 se vlastníky Města Albrechtice stali Supové z Fulštejna. S největší pravděpodobností právě Supové z Fulštejna přestavěli albrechtickou tvrz ve druhé polovině 16. století na jednopatrový čtyřkřídlý renesanční zámek.

Další přestavbu provedli v letech 1503-1566 Jan a jeho syn Jiří Sup z Fulštejna, kteří ji přebudovali na jednopatrový čtyřkřídlý renesanční zámek.

Po rozdělení připadly Albrechtice Jiřímu Supovi z Fulštejna. V roce 1566, po smrti Jiřího, je získala jeho dcera Alžběta Supová z Fulštejna, která se provdala za Jana mladšího z Valdštejna.

Roku 1582 zámek zdědila Alžběta Supová z Fulštejna a po ní její syn Jan Kryštof z Valdštejna.

Podoba Starého zámku a jeho opevnění

Jednalo se o jednopatrovou čtyřkřídlou budovu se strohou fasádou, členění vnitřního nádvoří neznáme.

Zvlášť velkou pozornost věnovali opevnění. Celý zámek chránily vodní příkop a val kruhového půdorysu, které sloužily i k ochraně původní tvrze.

Zámek byl dobře opevněn a chráněn prstenec vodního příkopu a valu kruhového půdorysu. Toto opevnění zesiloval ještě druhý okruh příkopu, v němž se uprostřed dvou stran nacházely vysunuté půlkruhové rondely, což je u nás považováno za unikátní.

Velmi pozoruhodné bylo opevnění zámku. Tvořil je dvojnásobný příkop s valem, jehož koruna byla ze zámku dostupná úzkým spojovacím traktem na západě.

Uprostřed ramen vnějšího příkopu se nacházely minimálně dva, spíše však čtyři zemní rondely. Zámek byl chráněn vodním příkopem a válem kruhového půdorysu. Toto opevnění zesiloval ještě druhý příkop, v němž se nacházely předsunuté rondely.

Opevnění tvořil dvojitý příkop, mezi nimiž se nacházel val. Korunu valu spojoval se zámkem na západě úzký spojovací trakt.

Majitelé zámku a panství

Jan I. Ratibořský

Jan I. Ratibořský se narodil kolem roku 1332 a zemřel mezi lety 1380-1382. Byl nejstarším synem Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské.

Po rozdělení majetku v roce 1377 získal Ratiboř, Bruntál a Krnov. Roku 1361 se oženil s Annou, dcerou zaháňsko-hlohovského knížete Jindřicha V.

Markrabě Jošt

Od roku 1390 držel albrechtické panství markrabě Jošt.

V roce 1372 se Jošt oženil s dcerou vévody Vladislava II. Opolského Alžbětou Opolskou, která však ve svých čtrnácti letech náhle zemřela. Po druhé se oženil roku 1374 s Anežkou Opolskou, tetou Alžběty. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Stošové z Kounic

Stošové z Kounic patří mezi staré moravské rody, které odvozují svůj původ od šlechticů, kteří mají ve znaku leknín.

V historicky ověřených pramenech se objevují až od poloviny 14. století, kdy se s nimi setkáváme na statcích na Opavsku, Krnovsku a Hlubčicku. V té době zde mají Stošové již významné postavení.

Na Opavsku zastávají nejvyšší zemské úřady a jsou tedy počítáni mezi pány. Během 15. století nacházíme některé členy rodu ve vojenských službách, což jim vyneslo další zvětšení prestiže i majetku.

Jiří Stoš se uplatnil nejen na poli válečném, ale i na poli diplomatickém. Velmi aktivně se účastnil významných politických rozhovorů, které se týkaly dalších osudů samotného Opavska.

Po roce 1475 působil jako rytmistr v Polsku. Protože se pohyboval mimo Opavsko, snažil se prokázat starobylost svého rodu. Roku 1477 jako první použil predikát z Kounic.

Roku 1482 se spolu se svým synem Zikmundem obrátil na klášter v Henrykově u Minsterberku a vyžádal si zde doklad, kterým potvrzoval, že jsou v kostele pohřbíváni příslušníci rodu Stošů s erbem lekna.

Fulštejnové

Fulštejnové jsou starý slezský panský rod. V polovině 13. století vybudovali na severní Moravě na jihu od Osoblahy hrad Fulštejn, po kterém převzali přídomek z Fulštejna.

Rod existoval ve dvou větvích Herbortů nebo Herburtů z Fulštejna a Supů z Fulštejna. Obě větve měly stejný erb, lišily se jen klenoty. Supové pak měli osm pštrosích per ve dvou řadách nad sebou.

Páni z Fulštejna se podíleli na kolonizačním procesu tohoto regionu.

Jan Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Oficiálně byl katolík, ale veřejně podporoval Lutherovo učení. Zemřel roku 1572 svobodný a bezdětný. Je pochován ve fulštejnském kostele. Jím vymřel po meči rod Supů z Fulštejna.

Valdštejnové a konfiskace panství

V letech 1596-1600 měl Albrechtice v držení syn Jana a Alžběty Vilém z Valdštejna, pak vdova Anna Falkenhainová a od roku 1617 jejich syn Jan Kryštof z Valdštejna.

Jan Kryštof z Valdštejna se v letech 1618-1620 během stavovského povstání postavil proti císaři. Tomu však byly Albrechtice v roce 1621 zkonfiskovány za účast na stavovském povstání, on sám uprchl do ciziny.

Valdštejnové se aktivně účastnili v letech 1618-1620 protihabsburského povstání a Albrechtice byly v roce 1621 zkonfiskovány a převzaty královskou komorou.

V roce 1622 zkonfiskované panství postoupil císař Ferdinand II. svému bratru arcivévodovi Karlovi, vratislavskému a brixenskému biskupovi, velmistru Řádu německých rytířů.

Podmínkou bylo, že panství bude předáno jako náhrada za odstoupený řádový dům v Brixenu právě tomuto řádu. K tomu však nedošlo, neboť již roku 1623 postoupil Karel toto panství jím založené jezuitské koleji v Nise.

Přestože Karel roku 1623 panství postoupil jezuitské koleji v Nise, císař Ferdinand II. tento akt schválil a řád německých rytířů obdržel jako náhradu panství Sovinec.

Období jezuitů a změna správního postavení

Od roku 1623, kdy bylo albrechtické panství postoupeno jezuitské koleji v Nise, se stal zámek sídlem jejích příslušníků, kteří byli pověřeni správou panství.

V roce 1625 se na své panství vrátil jeho bývalý majitel Jan Kryštof a jezuity vyhnal. Ti se po jeho zajetí císařským vojskem na panství opět vrátili a jejich nároky v roce 1625 potvrdil i císař Ferdinand II. a zároveň vyjmul albrechtické panství z lenní pravomoci krnovských knížat.

V roce 1742, kdy byla většina Slezska připojena k Prusku, postoupili niští jezuité Albrechtice opavským jezuitům.

Po připojení větší části Slezska k Prusku směnili niští jezuité Albrechtické panství s opavskými jezuity.

V roce 1716 bylo toto panství císařem Karlem VI. prohlášeno za status minor, tj. svobodným panství, přestalo podléhat příslušnému místnímu vévodovi a připadlo pod ústřední slezskou správu ve Vratislavi, tedy panovníkovi jako slezskému vévodovi.

Jezuité na zámku provedli pouze drobné barokní úpravy. Za jezuitské vlády se zámek dočkal jen drobných barokních úprav.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 papežem Klimentem XIV. se albrechtické panství dostalo do majetku císařsko-královské dvorní komory.

V roce 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen, se zámek, stejně tak jako celé panství, stal majetkem Studijního fondu císařsko-královské dvorní komory, dál sloužil jen úředním potřebám.

Od šlechtického sídla ke Starému zámku

V roce 1824 je koupil Karel Traugott svobodný pán Skrbenský z Hříště a ten je v roce 1825 prodal opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi.

V roce 1824 vlastnil zámek Karel Traugott Skrbenský z Hříště, který jej v roce 1825 i s celým panstvím postoupil opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi.

V roce 1825 se majiteli panství stali opavští podnikatelé Vincent Tlach a Vincent Keil, kteří se rozhodli postavit nový objekt.

Ti však si místo opravy starého zámku raději postavili nový na levém břehu Opavice na hranicích hynčického katastru.

Ti ve městě postavili nový zámek a ten starý pronajali státu, který tu měl nejprve vojenské skladiště.

Od té doby se zámek v Albrechticích nazýval Starý zámek. Ti objekt pronajali a sami si postavili nový objekt poblíž dnešních Hynčic, a tak se zámku začalo říkat Starý zámek.

Nový zámek

Nový zámek byl postaven v roce 1837 v sousedství starého zámku jako klasicistní stavba, kolem níž byl založen hodnotný krajinářský park s romantickým skleníkem.

V roce 1825 majitelé vybudovali válcovny plechu, které byly na svou dobu velmi moderním podnikem. V roce 1896 byl provoz ukončen a výroba přeložena do Bohumína. Dnes je v místech tohoto závodu pila.

Využití Starého zámku v 19. a 20. století

Ve 30. letech 19. století jej majitelé pronajali státu. Ten jej nejprve využíval jako vojenské skladiště.

Ve 30. letech 19. století sloužil jako vojenské skladiště, v letech 1873-1889 do něj umístil Slezský zemský ústav pro choromyslné.

V letech 1873-1889 zde byl zřízen Slezský zemský ústav pro choromyslné. V devadesátých letech 19. století pak zemská polepšovna, poté zde zřídil byty.

V 90. letech 19. století fungoval jako Slezská zemská polepšovna a následně jako byty.

Po roce 1945 byl využíván místním státním statkem a ČSAD.

Potomci vlastnili hmotné majetky, které zde byly vybudovány během let, až do roku 1945, kdy jako německý majetek přešly do vlastnictví státu.

Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 bylo Město Albrechtice nově osídlováno obyvatelstvem z různých míst Slezska a Moravy, především z Opavska a Frýdecka.

Zánik zámku a odstranění opevnění

Samotná budova zámku nebyla udržována a chátrala, až byl nakonec v roce 1980 zámek zbourán, přestože se jednalo o významnou renesanční stavbu.

Zbytky jeho opevnění byly odstraněny již v roce 1956.

Zámek nebyl nijak udržován, proto chátral a roku 1980 byl zbořen. Zbytky opevnění byly odstraněny již v roce 1956.

Dnes se můžeme jen domnívat, které terénní úpravy jsou nové a co jsou pozůstatky po původních příkopech a válech.

Co lze na místě poznat dnes

Starý zámek se nedochoval, a proto dnes není možné navštívit jeho historické interiéry ani původní renesanční opevnění.

Albrechtická tvrz, která Starému zámku geneticky předcházela, vznikla na levém břehu řeky Opavice na západním okraji města.

V terénu se můžeme jen domnívat, které terénní úpravy jsou nové a co jsou pozůstatky po původních příkopech a válech.

V okolí Města Albrechtic se nacházejí také další zámky a historické objekty. K zámkům patří i zahrady a procházku rozhodně nevynechejte.

tags: #albrechtice #stary #zamek