V roce 1848 se prakticky napříč starým kontinentem začala šířit vlna vzpoury, která navždy změnila evropskou tvář. Monarchie se zachvěly, národy pozvedly hlavy a starý řád začal praskat ve švech.
Revoluční vlna v roce 1848 postihla téměř celou Evropu kromě Anglie a Ruska. Po desetiletích útlaku, cenzury a policejního dozoru explodovala nespokojenost v revoluci, která zachvátila téměř celý kontinent. Od Paříže přes Vídeň po Budapešť, od Berlína přes Prahu po Milán vycházely statisíce lidí do ulic s jasnými požadavky: svoboda, nová ústava a národní sebeurčení.

Proč revoluce vypukly právě v roce 1848
Na konci první poloviny 19. století se v Evropě rychle rozvíjel kapitalismus. Nově vzniklé podniky však ještě neuměly předpovídat poptávku a plánovat výrobu. V některých oblastech navíc přišla nákaza brambor, tedy hlavní potraviny chudých. Lidé z toho všeho byli nešťastní a chtěli změnu, aby politika tento náskok dohnala.
Revoluční rok 1848 přináší do habsburské monarchie chaos. Demonstruje se všude v Evropě. Protestanti žádají svobodu slova a shromažďování, konstituční monarchii nebo zrušení poddanství.
- svoboda slova a shromažďování;
- nová ústava a omezení panovnického absolutismu;
- zrušení poddanství a roboty;
- občanské svobody a rovnost před zákonem;
- volební právo a účast lidu na vládě;
- národní sebeurčení a rovnoprávnost národů;
- sjednocení Itálie nebo Německa.
V celé širší střední Evropě se tak prakticky poprvé v takovém měřítku začalo otevřeně mluvit o národnostních právech a rovnosti všech občanů před zákonem.
Francie: od zákazu banketu k republice
Vše začalo ve Francii. Opozice pořádá veřejná shromáždění, kampaň za volební reformu. Shromáždění byla spjata s bankety kvůli účasti. Když král Ludvík Filip nechal v únoru 1848 zakázat politické shromáždění v Paříži, netušil, že tím rozpoutá lavinu událostí.
V únoru 1848 byl jeden z banketů zakázán, dochází k demonstraci, která vede k povstání proti králi. Král poslal vojáky, ale ti odmítli poslechnout. Stačily tři dny a Ludvík Filip i s rodinou odešel do exilu.
Byla vytvořena prozatímní vláda, v níž byli zastoupeni i socialisté. Francie se stala republikou. Prozatímní vláda zřídila národní dílny, které měly odstranit nezaměstnanost. Národní dílny zaměstnávaly nezaměstnané, aby například dláždili ulice, a poskytly práci asi 100 000 dělníků.
V červnu 1848 však vláda národní dílny zrušila. To vedlo ke konfliktu. Ve dnech 23.-26. června 1848 došlo v Paříži k červnové revoluci. Poprvé v dějinách bojuje dělnictvo proti buržoazii o politickou moc.
Roku 1848 byla přijata nová ústava. Prezidentem republiky byl zvolen příbuzný Napoleona, Ludvík Bonaparte, který dal sliby dělníkům. Jenže po dvou letech, v prosinci 1851, provedl vojenský převrat a prohlásil se prezidentem na 10 let. O rok později, 2. prosince, se prohlásil císařem jakožto Napoleon III.
Německo: revoluce za sjednocení a ústavu
Národní cítění a snaha o sjednocení se kromě Itálie rozšířily i v Německu. Německé státy spolupracovaly už od roku 1834 společně v tzv. Německém celním spolku.
Cílem revoluce bylo sjednocení Německa a vyhlášení ústavy. V březnu 1848 na venkově propukly vzpoury dělnictva. Také v Berlíně, hlavním městě Pruska, vypukla revoluce.
Revolucionáři v Berlíně požadovali ústavu a politické změny. Na sněmu se dále projednávalo zrušení poddanství a občanské svobody. Začali na Frankfurtském sněmu plánovat, co a jak.
Sněm nabídl vládu nad sjednoceným Německem pruskému králi, ten ale odmítal převzít moc z rukou nižších společenských vrstev. Pruský král navíc nějaké velké sjednocování příliš nepodporoval.
Frankfurtský sněm nakonec uvažoval o tzv. maloněmeckém řešení: sjednocené Německo mělo tvořit jen Prusko a severoněmecké státy bez Habsburků. Maloněmecko mělo být parlamentní monarchií. Revoluční hnutí však nedokázalo své představy prosadit.
Itálie: povstání proti Bourbonům a Rakousku
Revoluce v Itálii začala v lednu 1848 povstáním na Sicílii, v sicilském hlavním městě Palermu, proti vládě Bourbonů a proti absolutismu.
V téže době vypuklo povstání v severní Itálii proti rakouské nadvládě v Benátsku a Lombardii. Tam se spolehli na pomoc papeže a Neapolska a na Piemont, kde vládli také Italové.
23. března 1848 byla v Benátkách vyhlášena republika, která deklarovala rozchod s Habsburky a orientaci na Sardinské království. Sardinské království vyhlásilo Rakousku válku, aby se mohlo zmocnit severní Itálie, která Habsburkům patřila.
Vídeň byla nucena vyjednávat a rakouská armáda ustupovat. Italové odmítali dohodu, proto bylo nutné spor řešit čistě vojensky. Na této frontě vedl rakouskou armádu maršál Václav Radecký z Radče, který zvítězil u Custozy a u Novary.
V protirakouských bojích se angažoval i Giuseppe Garibaldi se svými dobrovolníky, nehrál ale významnou roli a piemontský král mu projevoval silnou nedůvěru. V této době byla také poražena Itálie. Benátsko a Lombardie zůstaly v rukou Rakouska.
Habsburská monarchie před revolucí
V Rakousku byly nespokojeny národy, které se nepodílely na moci. Slovany bylo 17 milionů, Němců 8 milionů a Maďarů 5 milionů. Problémy představoval feudální režim, absolutismus i nespokojenost dělníků.
Po desetiletí byl symbolem absolutismu kníže Metternich. Panovnický absolutismus dusil rozvoj intelektuálního a politického života národů monarchie, které bojovaly za jeho omezení ústavou.
U nás vrcholilo národní obrození. Národní obrození vedli hlavně literární autoři, například František Palacký, František Ladislav Rieger, Josef Kajetán Tyl a Karel Havlíček Borovský.
Karel Havlíček Borovský dva roky před těmito revolucemi načrtl spolupráci mezi Rakušany a Slovany na území Rakouského císařství. Představy o budoucím setrvání v monarchii se však různily.
Vídeňská revoluce a pád Metternicha
V březnu 1848 propukla revoluce ve Vídni. 13. března se demonstranti střetli s vojskem. Císař Ferdinand I. Dobrotivý reagoval sesazením Metternicha a slíbil ústavu a svobodu tisku.
Metternich, symbol konzervativního pořádku, musel uprchnout do exilu. Císařská vláda nezvládala tolik věcí najednou. Císař prchal z Vídně do Innsbrucku.
Sliby byly činěny pod nátlakem. Ústava neměla ubírat panovníkovi pravomoci. Takzvaná Pillersdorfova ústava byla oktrojovaná, tedy jednostranně vyhlášená panovníkem. „Oktrojovaný“ znamená vnucený, aniž by ústava prošla nějakým parlamentem nebo sněmem.
V květnu 1848 ve Vídni znovu vypukly nepokoje. Vláda byla nucena svolat ústavodárný říšský sněm, protože dosavadní změny byly v praxi mizivé. Ve Vídni bouře ještě chvíli pokračovaly.
Na podzim Rakousko připravovalo úder proti Maďarům. Císařský dvůr uprchl do Olomouce a ústavodárný sněm se přesunul do Kroměříže, aby sepsal svobodnější ústavu.
Praha na jaře 1848
V Praze ovšem na jaře 1848 panovala nadmíru dobrá nálada. Městem zněly liberální Havlíčkovy noviny a radostné pochody studentských legií.
11. března 1848 svolali radikální demokraté lidové shromáždění do Svatováclavských lázní. Radikální demokraté byli sdruženi v tajném spolku Repeal, pojmenovaném podle irské protianglické skupiny.
Členy byli mladí přátelé a studenti, kterým se nelíbila politika: Emanuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič a Vilém Gauč. Shromáždění se zúčastnily asi tři tisíce lidí.
Byl ustanoven Národní výbor, který měl vypracovat petici pro císaře. Od sociálních požadavků účastníci ustoupili. Požadovali zejména zemský sněm, volební právo, národní gardu, zrušení poddanství i roboty, rovnoprávnost češtiny s němčinou a zřízení zemské vlády.
Odpovědí císaře byl takzvaný Kabinetní list, ve kterém císař sliboval nápravu. To však Pražany ani Vídeňany neuklidnilo a změny nebyly považovány za dostatečné.
Čeští politici a rozdílné představy o revoluci
Významným směrem byla liberální buržoazie, kterou představovali František Palacký, František Ladislav Rieger a Karel Havlíček Borovský.
Čeští politici nebyli jednotní. Liberálnější politici jako Palacký a jeho spolupracovníci chtěli diskutovat a vyjednávat. Měli strach z generála Windischgrätze a s povstáním nesouhlasili.
V povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání. Nejednotní čeští politici však dali vojsku záminku k boji.
Právě rozdílné představy o způsobu dalšího postupu ovlivnily českou politiku. Radikálové byli ochotni riskovat ozbrojený střet, zatímco liberálové se obávali následků a chtěli využít politické vyjednávání.
Slovanský sjezd a cesta k povstání
V červnu 1848 se konal Slovanský sjezd. Ten měl být protiváhou Frankfurtskému sněmu. Účastnili se ho rakouští Slované, Poláci a Rusové.
Jednali o vztazích mezi Slovany a mezi Slovany a Němci. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. Sjezd vyjadřoval představu spolupráce slovanských národů uvnitř habsburské monarchie, nikoli jejich podřízení německému sjednocovacímu projektu.
12. června 1848 se konala sbratřovací mše na Koňském trhu. Účastníci šli Celetnou ulicí, kde bylo vojenské velitelství i generál Windischgrätz. Ten vyvolával napětí svými provokacemi a vojenskými přehlídkami.

V Celetné došlo ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a k vypuknutí pražského červnového povstání, které trvalo od 12. do 18. června 1848. Události vešly do dějin jako svatodušní bouře.
Pražské červnové povstání a barikády
Pražské povstání probíhalo formou boje na barikádách ve Starém Městě. Centrem vzbouřenců bylo Klementinum. Hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci.
V červnu roku 1848 propukla také v českých zemích revoluce. Odstartoval ji zásah čety granátníků pod velením poručíka Emila Jablonského proti občanskému průvodu v pražské Celetné ulici.
Na mnoha místech vyrostly barikády a začaly boje. Barikády v pražských ulicích se staly symbolem odporu proti vojenské moci a zároveň ukázaly, že revoluce nebyla pouze záležitostí politických projevů a petic.

Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se nedostal, protože brány byly vojensky obsazeny. Povstání navíc oslabovala vnitřní nejednota. Liberálové měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním a chtěli vyjednávat.
16. června byla Praha bombardována. Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin. 18. června se tak stalo.
Přímým účastníkům pražské červnové rebelie se po kapitulaci naskytl neradostný pohled. Na mnoha místech byl život ochromený v důsledku vyhlášení stavu obležení, ulice navíc hyzdily rozstřílené barikády.
Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů. Vojska dohlížela nad vším. Národní výbor byl rozpuštěn.

Maďarská revoluce a národnostní otázka
V Pešti mladý básník Sándor Petöfi přednesl svou Národní píseň a Maďaři vyhlásili vlastní vládu.
17. března 1848 byla vytvořena nezávislá uherská vláda v čele s Lajosem Batthyánym v Pešti. Dubnovými zákony byla v Uhrách zrušena robota a poddanství, zavedeno nové župní zřízení a další změny.
Revoluční hnutí v Uhrách sympatizovalo s hnutím v Německu. Lajos Kossuth pokračoval s dalšími a koncem roku 1848 už bojoval za úplnou nezávislost.
V Uhrách působilo také slovenské národní hnutí vedené Ľudovítem Štúrem a maďarské národní hnutí, v němž hrála významnou úlohu střední šlechta, Lajos Kossuth a Sándor Petöfi.
V květnu 1848 se v Liptovském Mikuláši sešli představitelé slovenského národního hnutí a přijali program „Žiadosti slovenského národa“. Poukazovali na rovnoprávnost Slováků, žádali volební právo, slovenštinu na úřadech a ve školách, půdu rolníkům a občanské svobody.
Mezi představitele slovenského hnutí patřili Štúr, Hodža, Kráľ a Ján Rottarides. Maďaři však Žiadosti odmítli, vyhlásili stanné právo a vydali zatykač na vůdce slovenského národního hnutí.
Proti povstalcům v Uhrách se Rakousko rozhodlo využít nespokojené Chorvaty v čele s nově jmenovaným bánem Josipem Jelačićem. 11. září vpadli do Uher, ale byli následně zatlačeni až k Vídni.
Obrat ve Vídni a porážka revoluce
6. října 1848 došlo k povstání ve Vídni proti Windischgrätzovu zásahu proti Maďarsku. Císařský dvůr uprchl do Olomouce a Vídeň opustil i ústavodárný sněm, který se přesunul do Kroměříže.
Následné zasedání ústavodárného sněmu ve Vídni, kde se jednalo o situaci v Uhrách, odvolalo dosavadního uherského palatina, arcivévodu Štěpána. Nově jmenovaný vévoda Lamberg byl zavražděn.
Uherský sněm byl rozhodnutím Vídně rozpuštěn, v zemi bylo vyhlášeno stanné právo a Jelačić dostal plnou moc pro potlačení revoluce.
V říjnu 1848 nastoupila nová vláda v čele s knížetem Felixem Schwarzenbergem. Program vlády se naoko hlásil k principům ústavnosti, rozhodující moc měl ale panovník. Schwarzenberg přesto nebyl konzervativcem Metternichova formátu a uznával potřebu dílčích změn.
V listopadu 1848 bylo vídeňské povstání poraženo. Byl vyhlášen výjimečný stav a teror. V prosinci 1848 odstoupil dosavadní panovník a na jeho místo nastoupil tehdy osmnáctiletý František Josef I., který zaujímal ostře protirevoluční stanovisko a snažil se revoluci zlikvidovat.
V březnu 1849 byl násilně rozehnán kroměřížský sněm. Panovník vydal takzvanou oktrojovanou ústavu, která zachovávala centralizovanou moc a vysoký volební census. Původní ústava byla zrušena a znovu nastolen absolutismus.
Maďarská republika a Világoš
Na začátku roku 1849 Maďaři vyhlásili samostatnou republiku a 14. dubna 1849 sesadili Habsburky z uherského trůnu.
Proti Maďarům vyrazil Windischgrätz po potlačení povstání ve Vídni. 6. ledna padl Budín, pak i Pešť. Proti němu stál Výbor národní obrany v čele s Lajosem Kossuthem.
V srpnu 1849 byli Maďaři poraženi u Világoše. Dne 13. srpna 1849 u maďarské pevnosti Világoš kapitulovala hlavní revoluční armáda pod velením Artúra Görgeie.
Maďaři se nevzdali svým úhlavním nepřátelům Rakušanům. Rakousku však pomohl ruský car Mikuláš I. a Maďaři se mohli vzdát jeho carské armádě. Byl znovu nastolen pořádek a Rakousko obnoveno.
Pro svou osudovost a naprostou bezvýchodnost se tato událost hluboce zapsala i do českého jazyka.
Co přineslo Jaro národů
| Oblast | Důsledek revolučního roku |
|---|---|
| Feudální povinnosti | Zrušení poddanství a roboty |
| Ústavnost | Vznik prvních ústavních dokumentů |
| Národní hnutí | Rozvoj národního uvědomění |
| Politická práva | Požadavek demokratizace volebního systému |
| Hospodářství | Vznik volného trhu a rozšíření kapitalismu |
| Správa země | Demontáž patrimoniálního systému |
Revoluční události jasně ukázaly zaostalost habsburské monarchie v mnoha směrech. Ani konzervativci, kteří po porážce revoluce nastoupili do vlády, se neodvažovali vrátit vše do předrevolučních poměrů.
Neefektivní robota omezovala rozvoj výroby a obchodu, stejně jako zastaralé cechy. Revoluční léta nastartovala řadu změn a procesů i v dalších evropských státech, ačkoli v některých případech byla spíše součástí déle trvajících snah.
K výdobytkům revoluce, jejichž výsledky byly pociťovány okamžitě, patřilo zrušení poddanství a z něho plynoucích povinností. Nesmíme si však jednoduše představovat, že se po vyhlášení příslušného zákona celý venkov oddal euforii.
Stav poddanství totiž pro obyvatelstvo neznamenal pouze zatížení robotními povinnostmi. Jednalo se o celkovou demontáž patrimoniálního systému, během níž byla zrušena do té doby základní jednotka státní správy - panství.
Rakouské správní orgány zvolily experimentální řešení, když je nahradily soustavou větších politických okresů, které se pak dále dělily na několik menších okresů soudních. Systém počítal s přírodními podmínkami, komunikacemi i historicky danými spádovými středisky a o jeho životnosti svědčí fakt, že v českých zemích vydržel až do poloviny 20. století.
Reformy po porážce revoluce
Udržel se zatím dosavadní politický systém, což znamenalo dočasný útlum politických snah. Po roce 1848 se však začal prosazovat nacionalismus a požadavek demokratizace volebního systému, tedy účast lidu na vládě. V politické sféře se prozatím prosazoval neoabsolutismus.
Přímí účastníci událostí a v jejich stopách i historikové dlouho považovali éru bachovského neoabsolutismu za jakousi „mezeru v přirozeném řádu bytí“, který byl obnoven až znovuzavedením ústavnosti na počátku šedesátých let.
Podobně jako nebylo možné jen tak škrtnout dva roky revolučních změn, i během padesátých let se uskutečnily mnohé reformy, na které později konstituční Rakousko s úspěchem navázalo.
I éře obnoveného absolutismu se nevyhnul určitý vývoj a gradace. Počáteční léta byla skutečně poznamenána tvrdým protirevolučním přístupem a represemi, ale ty ukončil roku 1854 císařův sňatek s krásnou Alžbětou Bavorskou zvanou „Sisi“, který přinesl rozsáhlou amnestii.
Hospodářský a správní význam změn
Jako pozoruhodný se může jevit prudký hospodářský rozvoj monarchie, vysvětlení je však poměrně jednoduché. Od poloviny 19. století získávaly v císařském hospodářství rozhodující vliv nově zřizované hospodářské a živnostenské komory, které si udržely velkou míru autonomie.
Právě pod ochranu svobodomyslného ducha panujícího v komorách se uchýlila řada poražených liberálů. Habilitovat se v ekonomickém oboru zamýšlel například i český politik František Ladislav Rieger.
Bez nadsázky lze konstatovat, že to byla právě proklínaná Bachova doba, která položila základy kapitalistické ekonomiky a rakouského hospodářského rozvoje. Společného jmenovatele veškerého ekonomického boomu v českých zemích tvořil nezadržitelný vzestup nového občanského živlu - tedy dělnictva.
Paradoxy neoabsolutismu
Janus, římský bůh dveří či vchodů, býval obvykle zpodobňován jako hledící vpřed i vzad. V přeneseném smyslu lze chápat jako „janusovský“ i charakter neoabsolutistického systému, jak je dobře patrné na příkladu hraběte Lva Thuna.
Jako ministr kultu a vyučování v porevolučních vládách byl odpovědný za přijetí konkordátu se Svatým stolcem, který v některých ohledech vracel postavení katolické církve v Rakousku ještě před reformy Josefa II.
Církev díky němu získala dohled nad základním školstvím, manželským právem a obecně stoupl její vliv ve společnosti. Na druhou stranu hrabě prosadil reformu rakouských univerzit, které proměnil v moderní vědecké instituce.
S řadou paradoxů se setkáváme i v českém prostředí. Bachovský systém rozhodně nepřál rozvoji českého nacionalismu, ale spravedlivě je nutno říct, že ani německého.
Pokud se dále udržoval německý jazykový charakter monarchie, nebylo to z nacionalistických důvodů. Proto například podporoval přírodní vědy jako politicky a národnostně neutrální na úkor zpolitizované a znacionalizované historie.
V Praze se tedy úřady snažily omezovat vliv Františka Palackého, ale z Vratislavi byl naproti tomu do Čech povolán biolog Jan Evangelista Purkyně.
Revoluce a její historický význam
Euforie byla úžasná, počáteční úspěchy nemalé, ale přes to všechno měla většina revolučních hnutí krátké trvání. V Praze kníže Windischgrätz ostřeloval město a potlačil červnové povstání. Ve Francii nastolil Louis-Napoléon Bonaparte diktaturu. V Uhrách Habsburkové požádali o pomoc ruského cara, jehož armáda povstání krvavě potlačila.
Žádná z revolucí nebyla úspěšná. Do konce roku 1849 byly téměř všechny revoluční výdobytky zničeny. Ale něco se přece jen změnilo. Myšlenky, které revoluce roku 1848 zažehla, již nešlo uhasit.
Národní uvědomění, touha po svobodě a rovnosti a odpor k absolutismu přežily porážku revolucionářů a formovaly evropskou politiku dalších desetiletí. V dlouhodobém horizontu mnoho z požadavků roku 1848 došlo svého naplnění.
Jako v mnoha podobných případech je i zde skutečný význam revoluce lépe zřetelný z odstupu vzdálenější historické perspektivy. Bez takzvaného Jara národů by naše dnešní mapa a zřejmě i společnost vypadaly docela jinak.
Revoluce roku 1848: Rychlokurz evropských dějin #26
Filmový historik Ivan Klimeš reflektuje, jak byly národně uvědomovací tendence a události revolučního roku 1848 zobrazeny v československém filmu. Zvláštní pozornost je věnována filmu Filosofská historie podle románu Aloise Jiráska a v režii Otakara Vávry, ze kterého se podíváme i na ukázku v první části videa.