Turistické značky a značení stezek: jak číst barvy, symboly a obtížnost tras

Značka, ať už v přírodě nebo na mapách, je symbol, jehož cílem je poskytnout turistům informace o směru cesty, vzdálenostech, průchodnosti terénu, místech zájmu či dalších důležitých údajích.

Turistické značky používáme při výletech poměrně běžně. Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace. Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku.

Co znamenají barvy turistických značek

Milovníci turistiky jsou právem pyšní na to, že turistické značení v České republice je považováno za nejlepší svého druhu v celé Evropě. Díky soustavné péči Klubu českých turistů, která trvá s přestávkami během válečných let nepřetržitě už od roku 1889, u nás máme velmi propracovanou síť turistických stezek.

Až do první světové války se pro turistické značení používala výhradně červená. Později se začalo značit i barvou modrou a od roku 1916 se používají čtyři barvy, jak je známe dnes.

  • Červená označuje dálkové nebo hřebenové trasy, zkrátka ty nejnáročnější.
  • Modrá barva označuje významnější trasy.
  • Zelená barva je určená pro místní trasy.
  • Žlutá provází na zkratkách, spojnicích a kratších cestách.

Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení.

I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně.

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné.

Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu.

Jak vypadá pásová turistická značka

Pěší trasy značí tzv. pásové značky složené ze tří vodorovných pásů, které tvoří neohraničený čtverec.

Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku více zviditelnit.

Většina turistických tras na Slovensku je značena pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Střední pruh mění barvu podle významu trasy, zatímco horní a dolní pruh jsou bílé pro lepší viditelnost. Tyto značky mají čtvercový tvar o velikosti přibližně 10 × 10 cm.

V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku.

barevné pásové turistické značky

Další pěší turistické symboly

V terénu se setkáte ale i s trojúhelníkem - ten značí odbočku k vrcholu či vyhlídce, čtverečkem - znamená konec značené trasy, půlkruhem obráceným dolů - to je odbočka ke studánce nebo pramenu, tvarem L - informuje o odbočce ke hradu nebo jiné památce a zvláštní značkou je i tvar „hřebene“ - ten znamená odbočku k jinému zajímavému objektu.

Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem.

  • Odbočky k pramenům jsou označeny čtvercovou značkou s piktogramem studánky.
  • Odbočky k hradům mají čtvercovou značku s piktogramem hradu, která vypadá jako písmeno L.
  • Odbočky k vrcholu mají čtvercovou značku s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora.

Ty nebývají delší než 1 km.

Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky.

Rozcestníky, směrovky a mapy

Na turistické trasy nás nasměrují rozcestníky, v Tatrách známé jako tzv. „hříbky“.

Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami.

Z tabulky se dozvíte název místa, popř.

Bez ohledu na to, zda se chystáte na lehkou turistiku, vysokohorskou túru nebo naučnou stezku, mapy jsou nepostradatelným pomocníkem při plánování výletu.

Mapa obsahuje legendu, která vysvětluje všechny značky. Trasy jsou na mapě označeny stejnými barvami jako v terénu, což usnadňuje orientaci.

Znamená barva také obtížnost?

Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat.

Z pochopitelných důvodů klasické „značky“ v Česku nějaké širší rozdělení obtížnosti nevyužijí, ale v “opravdových horách”, jde o extrémně užitečnou informaci.

Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose. A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení - byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají.

Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus).

Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde. Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil).

Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní.

Mapy.cz zatím mírně zjednodušují do třech stupňů obtížnosti (v zásadě stejně jako samotné SAC značení). Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate).

To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho. Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil.

Švýcarská a rakouská klasifikace horských stezek

Následující tabulka vychází z dostupných zdrojů (a vlastní zkušenosti), které se švýcarské resp. rakouské klasifikaci obtížnosti věnují.

KlasifikaceCharakteristika
T4 SACAlpská stezka, která může obsahovat náročné úseky a lezecké pasáže.
T5Ještě náročnější terén na hranici běžné schůdnosti.

Alpská stezka kterou jsme slézali z vrcholu Brunnkogel (1708 m). V mapách je označena jako T4 SAC (a osobně bych kvůli dvěma lezeckým pasážím řekl že na hraně T5; připomínám ovšem, že Rakušané oficiálně nemají tak podrobnou klasifikaci).

Pro člověka se základními lezeckými dovednostmi, který se už s podobnými úseky někdy setkal, sice pořád náročná a maximální opatrnosti hodná, ale v zásadě docela zábavná cesta.

Možná se v duchu ptáte, kde leží hranice “schůdnosti” pro případ trekování s větším báglem. Osobně bych ji pomyslně nakreslil někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku.

Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko.

klasifikace horských stezek T4 T5

Proč nelze obtížnost určit jen podle barvy

Vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Barva trasy sama o sobě neříká přesný sklon, povrch ani technickou náročnost konkrétního úseku.

Stoupání k Větrnému sedlu v horách na Sibiři. Celý výstup je v čím dál strmějším svahu po šutrech a suti.

Nejednou se nám stalo, že jsme si v horách kdesi na východě prostě museli poradit a navzájem si pomoci nenadálý drsnější úsek nějak bezpečně(!) překonat.

Otáčet jsme se kvůli neschůdnosti terénu na dlouhém treku naštěstí nikdy nemuseli (na jednodenním výletě ano).

Turistické značení na Slovensku

Věděli jste, že Slovensko má více než 15 500 km značených turistických tras pro pěší turistiku?

Kromě více než 15 500 km značených pěších tras má Slovensko také téměř 500 km značených tras pro lyžařskou turistiku.

O značení se na Slovensku stará KST - Klub slovenských turistů. Společně s Českou republikou patříme ke světové špičce, protože máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení nejen v Evropě, ale i ve světě.

Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit.

V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku.

Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky.

Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu.

Naučné stezky

Kromě turistických tras můžeme na Slovensku najít i naučné stezky, které jsou označeny speciální značkou.

V Národním parku Nízké Tatry najdeme například Naučnou stezku Demänovská dolina. Ta začíná u Mikulášské chaty, měří 13 km a vede přes Vrbické pleso až k horní hranici lesa.

Během cesty se turisté dozvědí více o fauně, flóře, koloběhu vody v přírodě, ale také o historii hornictví, salašnictví a Slovenském národním povstání.

Jednou z nich je Naučná stezka Hrebienok, která začíná ve Starém Smokovci (část Hrebienok), měří 4 km a má 9 zastávek.

Tato stezka poskytuje informace o historii Hrebienku, vzniku tatranských dolin a složení žulového podloží.

Další zastávky informují o tatranských lesích, Studeném potoce a vegetačních stupních.

Stezka končí u Rainerovy útulny, odkud vede krásná cesta k vodopádům Studeného potoka.

Lyžařské turistické trasy

Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry.

Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý.

Úplně stejný systém značení znají i lyžaři, kteří projíždějí krajinou na běžkách.

Historie turistického značení v Česku

Značení tras má u nás relativně dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech.

Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jenž vznikl roku 1888.

Hned rok po svém vzniku, konkrétně v květnu 1889, začal Klub značit turistické trasy okolo Prahy.

První pěší turistická trasa KČT vznikla 11. května 1889, kdy „označovací družstvo“ spojilo červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy.

Ještě v tomto roce byly vyznačeny další trasy na Karlštejn, Skalku a Rač a délka tras tak dosáhla 55,5 km.

Značené trasy pak rychle přibývaly, v roce 1920 jich bylo v tehdejším Československu 25 000 km, v roce 1938 již 40 000 km.

Druhá světová válka a dále léta 1950-54 ale znamenaly krizové období pro značení.

V roce 1954 vydala vláda Usnesení o nové organizaci turistiky a cestovného ruchu v ČSSR a v roce 1958 pak ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu.

Značení získalo v rámci financování tělovýchovy pravidelný příjem na úhradu materiálu a cestovních nákladů značkařů.

Síť značených tras se postupně zvětšovala.

Brzy po roce 1989 bylo provedeno i vyznačení sítě turistických tras v dlouhá léta nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici a její celkový rozsah na území České republiky tak překročil 37 000 km.

Na konci roku 2008 bylo v České republice vyznačeno celkem 40782 km pěších tras.

Je v tom zahrnuto i 3093 km lyžařských tras (563 km vyznačených lyžařskou značkou a zbytek přelepkou lyžaře na směrovkách pěších tras).

Je na nich vyvěšeno 60 572 směrovek a tabulek, instalováno 3262 směrovníků a 1641 vývěsních laminovaných map ve stojanech nebo rámech.

Značení turistických tras a jejich pravidelná údržba patří k jedné z nejdůležitějších aktivit členů KČT.

Ti se již od roku 1889 věnují značení pěších tras a od roku 1997 také značení pro lyžaře a cyklisty.

Dne 9. listopadu 2007 byl Klubu českých turistů udělen úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu EU v Alicante certifikát pro průmyslový vzor turistického značení.

Cyklotrasy a cykloturistické trasy

Značení pro cyklisty vypadá sice podobně, jako pro pěší turistiku, ale trochu se liší.

Cyklistické trasy dělíme na cyklotrasy a cykloturistické trasy.

Silniční cyklotrasy

Cyklotrasy jsou ty, které vedou po silnicích, dobrých místních a účelových komunikacích.

Jejich značení je podobné jako u silničního značení pro motorová vozidla.

Používají se tři základní cykloznačky: Návěst před křižovatkou, Směrová tabule a Směrová tabulka.

Na všech najdete symbol kola, číslo dané trasy a na směrových tabulích i kilometrové vzdálenosti k dalším cílům na trase.

Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola.

Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy.

U dálkových tras se uvádí významný cíl ve vzdálenosti kolem 25-35 km.

Značená síť cyklotras používá jedno až čtyřmístná čísla podle důležitosti tras.

  • Jedno- a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy.
  • Třímístnými čísly jsou vyznačeny regionální trasy.
  • Čtyřmístnými čísly jsou vyznačeny trasy místního významu.

Jednomístnými čísly jsou vyznačeny hlavní národní dálkové cyklostezky: č. 1 Praha - Brno - Hodonín; č. 2 Labská stezka; č. 3 Praha - Plzeň - Folmava; č. 4 Cyklostezka Morava; č. 5 Jantarová stezka Ostrava - Brno - Mikulov; č. 6 Cyklostezka Ohře.

Tyto značky se používají pro vyznačení evropských cyklistických tras EuroVelo a tematických tras jako jsou např. Vinařské stezky, nebo některé přeshraniční dálkové trasy.

Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí také logy.

Jejich zřizovatelem ale není KČT (tyto trasy proto neudržuje).

Nejznámější z nich jsou Vinařské stezky a trasy Greenways.

Přes Českou republiku vedou čtyři evropské trasy: Trasa střední Evropou; Sluneční trasa; Balt-Jadran a Stezka železné opony.

Takto značené trasy mohou vést v souběhu s číslovanými trasami nebo samostatně.

Pokud vedou trasy samostatně, používají se loga místo čísla trasy, jestliže vedou logované trasy po číslovaných trasách, používá se logo spolu s číslem trasy.

Například evropská trasa EV4 vede po národní trase č. 39 a proto na směrových tabulkách už není logo uvedeno.

Terénní cykloturistické trasy

Cykloturistické trasy jsou ty, které vedou většinou po horších polních či lesních cestách nebo terénem.

Terénní značení se používá hlavně na trasách určených pro horská kola (MTB).

Jsou vyznačeny pásovými značkami o rozměru 14×14 cm, které mají krajní pásy žluté a prostřední je červený, modrý, zelený nebo bílý.

Mohou být také doplněny na šipku.

Jedná se tedy o podobné značení jako u tras pěších nebo lyžařských, jen základní barva je žlutá a značky jsou přibližně jednou tak velké, aby byly pro cyklisty lépe viditelné.

Pásové značení je doplněno směrovkami, které oproti těm pěším mají opět žlutý podklad, jen dvě řádky textu a v záhlaví napsáno „Cyklotrasa KČT č.

Varovné tabule a piktogramy pro cyklisty

V některých místech, kde je cyklisty potřeba informovat o možných nebezpečích se používají varovné tabule.

U některých úseků cyklotras mohou být doplňující tabulky nebo piktogramy.

Patří k nim mnohdy cyklisty opomíjený příkaz „Cyklisto, veď kolo“, „Schody“, „Nebezpečná zvířata“ či „Elektrický ohradník“.

Piktogramy pak značí cyklistickou infrastrukturu v okolí a zajímavosti na trase.

Hipostezky a jezdecké značení

Také pro jezdce na koních existují speciální značky.

Na hipostezkách se setkáte s barevným kruhem v bílém čtverci.

Barvy se používají stejné jako pro pěší turisty a značí je KČT.

Dlouhé páteřní stezky jsou značeny červeně, vedlejší větve mají modrou barvu.

Regionální a místní jezdecké trasy, popřípadě odbočky k úvazištím nebo jezdeckým stanicím se označují zeleně a žlutě.

Každá hipostezka má své římské číslo, které odpovídá její barvě: červené trasy č. 101-299, modré trasy č. 301-499, zelené trasy č. 501-699 a žluté trasy č. 701-899.

Jízdárenské okruhy jsou vyznačeny barevným symbolem podkovy v bílém čtverci.

Podobnost s pěší turistikou je zde patrná i v jiných bodech - na jezdeckých stezkách se jenom málokdy cválá a zejména při delších jízdách koně chodí krokem.

Kůň s jezdcem se tedy pohybuje rychlostí blízkou spíše pěšímu turistovi než cyklistovi nebo lyžaři.

Dálkové turistické trasy

Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km.

Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené.

Navíc je potřeba poznamenat, že skrz Česko vede hned několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela.

O dálkových trasách už byla zmínka výše, přesto se u nich ještě zastavme.

V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10.

E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding-Pomezí.

Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům.

Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko.

Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách.

Ovšem aktuální elektronické mapové podklady značku na Studánkách nenacházejí.

Turistické značení pro motoristy a ve městech

Jinak je to v případě značení pro motoristy - ty na hlavní kulturní a turistické cíle v blízkém okolí upozorňují velké hnědé tabule.

Řidiči se s nimi setkají na silnicích I., II. a III. třídy i u dálnic a na rychlostních komunikacích.

Jedná se především o kulturní nebo turistické cíle např. zámek, hrad, zřícenina, tvrz, klášter, kostel, kaple, poutní místo, technické památky, archeologická lokalita, muzeum, skanzen, ZOO, židovské památky, vojenské památky, jeskyně... atd.

Jestliže se motorista nadchne a rozhodne se uvedené místo navštívit, po sjezdu z hlavní silnice nalezne na silnicích nižší třídy další hnědé značky (ukazatele), které jej k cíli dovedou.

Značka vždy uvádí název cíle a příslušný piktogram.

Zajímavý cíl pro motoristy nebývá daleko - od příslušného sjezdu z dálnice nebo křižovatky rychlostní komunikace je to maximálně 25 km, na silnicích I.

Velmi podobné směrovky (se stejným zaměřením, ale v menším měřítku) naleznou turisté také ve větších městech.

Značení vodních cest

Stejně jako se musí motoristé řídit dopravními značkami, tak i vůdci rekreačních plavidel mají stejnou povinnost vůči značení vodních cest.

Zvláště v dnešní době, kdy si lze vypůjčit motorovou loď bez průkazu VMP, je třeba tyto značky znát.

Od těch silničních se značky na vodních cestách, odborně řečeno plavební znaky, dost liší.

„Řidiči za kormidlem“ tj. vůdci malých plavidel by měli věnovat svou pozornost zejména značkám vymezujícím plavební dráhu - značí ji dva bílo-červené kosočtverce.

Bílé strany znamenají bezpečné proplutí, naopak červené strany značí jízdu mimo plavební dráhu.

Důležitý je také znak pro zákaz proplutí vyznačený podobně jako turistické značky, avšak prostřední pruh je bílý a krajní pásy mají barvu červenou.

Na vodních cestách České republiky, jako je např. řeka Vltava nebo Labe, se často setkáte i se značkou zakazující stání (přeškrtnuté P červeným pruhem), kotvení (obrácená přeškrtnutá kotva) nebo vyvazování k břehu (škrtnuté pachole).

Tam, kde je kotvení, vyvazování nebo stání povoleno, uvidíte bílou značku na modrém poli stejného vzezření.

K nejzákladnějším znakům patří i zákaz potkávání a předjíždění (šipky nebo dvojité šipky) a zákaz stání plavidel v šířce vyznačené na signálním znaku.

U plavebních komor a jezů uvidíte šipku v bílém poli ohrazenou červenými pruhy - ta přikazuje směr plutí.

Další příkazovou značkou, velmi často na vodních cestách užívanou, je příkaz zůstat stát (vodorovná čára na bílém poli) anebo černé kolečko (dej zvukový signál).

Plavební znaky pro vnitrostátní plavbu jsou, stejně jako dopravní značky, mezinárodní, takže jejich znalost můžete uplatnit i v zahraničí.

V některých zemích mají kulatou podobu, v jiných jsou obdélníkové, jako u nás.

Jak se na značenou trasu připravit

Při turistice se nejčastěji setkáváme s pásovými značkami, ale existují i další typy značení, jako jsou šipky, koncové značky, místní značení, prameny, zříceniny nebo naučné stezky.

Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy).

Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS.

Pro pohyb mimo Alpy platí, že to, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho.

Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko.

Praktické je sledovat nejen barvu, ale také vrstevnice, povrch, převýšení, délku, značení v terénu a případné informace o uzávěrách nebo nebezpečných úsecích.

5 DÁLKOVÝCH TURISTICKÝCH TRAS V ČR // Můžeš vyrazit i ty! #trekking #mountains #hiking

tags: #turisticke #znacky #vez