Totální nasazení: nucená práce českého obyvatelstva pro třetí říši

Totální nasazení (německy Totaleinsatz) označuje nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí. Ti pak na území Třetí říše vykonávali ve většině případů otrockou a fyzicky likvidační práci v nelidských podmínkách.

Již před vypuknutím druhé světové války panoval v Německu nedostatek pracovních sil, který byl řešen dovozem pracovníků z ciziny. Po vypuknutí války a vstupu milionů Němců do ozbrojených sil se tento problém vystupňoval; pod nacistickou vládu však upadlo obrovské množství příslušníků dalších evropských národů. Během války tak muselo německému hospodářství nuceně sloužit až 13,5 milionu lidí; největší část tvořili obyvatelé Sovětského svazu, Poláci a Francouzi.

Již před vypuknutím druhé světové války mělo Německo nedostatek pracovních sil, což kompenzovalo nedobrovolným nasazením z ciziny. Tehdejší Protektorát Čechy a Morava muselo v průběhu války opustit na více než 450 000 mužů a žen a začít pracovat pro třetí říši. Odhaduje se, že z celé Evropy bylo takto nasazeno přes 13 milionů lidí, z protektorátu Čech a Moravy přibližně 640 000.

Tak bylo i v Protektorátu Čechy a Morava zavedeno totální nasazení, a to nařízením vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. V dalších letech se požadavky okupantů stupňovaly, povolán byl i ročník 1918, včetně mladých žen. Totálnímu nasazení v Německu bylo možno se vyhnout ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Sňatek představoval ochranu pouze na začátku, avšak narození dítěte i v pozdějších fázích války; v letech 1943-44 tak byla porodnost českého obyvatelstva rekordní.

Od poloviny roku 1939 byli Češi v náborech získáváni pro práci v Německu. Postupně došlo ke zřizování Úřadů práce a zavedení pracovních knížek. Od roku 1942 byli čeští občané nuceně odváděni na práci do Německa, kde měli lidé z okupovaných evropských zemí nahradit Němce, kteří byli povoláni na frontu.

Jak vypadala práce a každodenní život

Pracovní zařazení a životní podmínky Čechů na práci v Německu byly dosti variabilní. Někteří, kteří měli požadovanou odbornost, byli využíváni např. v nemocnicích nebo lékárnách, jiní zastávali místa kvalifikovaných dělníků. Velké množství lidí nalezlo uplatnění v zemědělství nebo při stavebních pracích.

Mezi nejnebezpečnější patřila práce hasičů - zasahovali i v průběhu náletů a mezi jejich úkoly patřilo i zneškodňování nevybuchlých bomb. Ke konci války byli čeští totálně nasazení využíváni ke kopání zákopů v blízkosti fronty, a dotýkaly se jich tak i bezprostřední bojové operace. Stravování bývalo špatné a ubytovací podmínky byly dosti různorodé. Kdo měl velké štěstí, mohl bydlet u soukromníků.

Celkově lze říci, že z totálně nasazených na tom byli nejlépe příslušníci západoevropských národů. Češi na tom byli hůře, přesto však o poznání lépe než pracovníci z Polska nebo z východu, tj. ze sovětského území. Zejména v případě válečných zajatců a obecně pracovníků z východní Evropy byly podmínky obzvláště otřesné; jednalo se o otrokářský systém, jaký by si na počátku dvacátého století nikdo nedovedl ani představit.

Práce nuceně nasazených Čechů byla namáhavá jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Převážně byli zaměstnáni u protiletecké ochrany - u Luftschutzu nebo i u technische Nothilfe. Jejich doposud celkem klidný život vystřídal boj o přežití.

Osudy lidí, kteří museli odejít

Knihovna Institutu soudobých dějin Vídeňské univerzity právě hostí neobyčejnou sbírku příběhů - najdeme zde v první řadě osobní dokumenty v podobě fotografií, ale i úryvky deníků nebo části dopisů. Výstava „Im Totaleinsatz“ mapuje osudy právě těchto lidí, kteří nuceně opustili svou vlast a s nejasnou vidinou lepších zítřků sloužili po několik let válečné mašinerii.

Výstavu „Totálně nasazeni. Nucená práce českého obyvatelstva pro třetí říši“, rozšířenou o úsek -„Nucená práce na území Rakouska“, můžete navštívit až do poloviny března příštího roku. Najdete ji v prostorách knihovny Institutu soudobých dějin v kampusu Vídeňské univerzity, v Hof 1 na adrese Spitalgasse 2-4, v devátém okrese.

Od středy 10. října 2018 do 15. Nové výstavní panely k tématu nucené práce na území dnešního Rakouska připravila Živá paměť ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti za finanční podpory Fondu budoucnosti Rakouské republiky (Zukunftsfonds der Republik Österreich). Vídeňská expozice byla doplněna o řadu dokumentů a fotografií vztahujících se k nucenému nasazení na území dnešního Rakouska. Většina z nich pochází ze soukromého majetku bývalých nuceně nasazených a v minulosti nebyla publikována.

Na výstavu se také přijelo podívat několik příbuzných totálně nasazených. Mezi nimi byla i Alena Havlínová, neteř Stanislavy Zvěřinové. Na výstavě jsou k vidění originály jejích deníků. Nasazena byla v letech 1944-45, a to hned v několika rakouských městech. Paní Havlínová přijela spolu se svou snachou Janou Malíkovou.

„Z Českých Budějovic šla celá parta holek, které spolu studovaly na gymnáziu, do Rakouska pracovat a parta to byla asi pěkná, protože se potom scházely pomalu padesát, šedesát let. Teta byla veselá, optimistická. ‚Něco přijde, něco odejde, ale žádná tragédie. Snažit se vždycky myslet pozitivně,’ jak říkala,“ vzpomíná na životní elán své tety Alena Havlínová.

Stanislava Zvěřinová své svědectví vydala knižně, a sice již v roce 2001 pod názvem „Devatenáct nám bylo pryč: totální nasazení dívčího ročníku 1924 trochu jinak“.

Vzpomínky a myšlenky bohemisty, prvního polistopadového rektora Masarykovy univerzity Milana Jelínka, vyšly letos knižně v publikaci „Memoáry 1942-1971.

Naším dalším hostem dnešního vysílání Rádia Dráťák je Jana Jelínková, vdova po Milanovi Jelínkovi, který byl ihned po maturitě v letech 1942-44 nasazen do Wiener Neudorfu.

„To byl závod na výrobu leteckých motorů, kde on pracoval. Tady bylo to štěstí, že on byl z poločeské, poloněmecké-rakouské rodiny. Když manžel nastoupil na nucené práce, tak jeho vídeňští příbuzní - to byl jeho strýc Zdenko Spausta a jeho žena Hermine Spaustová - ho velmi podporovali. Když ho sebralo gestapo a byl tady vězněný na jaře roku 1944, tak ti vídeňští příbuzní mu ohromně pomohli - hlavně morálně,“ vypráví Jana Jelínková o nuceném nasazení svého manžela Milana Jelínka.

Výstavu „Im Totaleinsatz“ přijel představit i Tomáš Jelínek, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, který podporuje porozumění mezi Čechy a Němci od školství přes vědu a kulturu po sociální projekty.

„Ten hlavní zlom přišel ve chvíli, kdy se německá armáda dostávala do potíží. Potřebovala stále více doplnit svůj stav a Češi nebyli v zásadě povoláváni do wehrmachtu. Nebyli považováni za spolehlivé, bylo na ně nazíráno jako na méněcenný národ. O to více se na ně pak ta válečná mašinérie zaměřila jako na pracovní sílu, která nahradí německé muže v německém válečném hospodářství. Byl to Reinhard Heydrich, který potom inicioval ročníkové povolávání, tzn. že nejprve padlo rozhodnutí, že budou nasazeny ročníky 1921, 1922 - v podstatě, jak se povolávalo do armády, tak všichni muži tohoto ročníku a i ženy se museli dostavit na pracovní úřad a dostali tzv. povolávací příkaz, do jaké práce budou nasazeni,“ popisuje Jelínek situaci Čechů během druhé světové války.

Rakousko, Vídeň a další místa nasazení

Jednalo se především o Dolní a Horní Rakousko, také Vídeň, ta byla průmyslovým centrem, dále Linec či Enzesfeld. Za druhé světové války bylo na území nacistické říše nasazeno více než 450 tisíc Čechů, z toho 80 tisíc na území dnešního Rakouska.

Mnohé z těchto osudů mapují i materiály v knihovně a na výstavě, kde jsou zachyceny konkrétní tváře, deníky i rodinné vzpomínky. Právě díky nim je možné nahlížet na nucené pracovní nasazení nejen jako na statistiku, ale jako na soubor jednotlivých lidských příběhů.

Odškodnění, paměť a další souvislosti

Dále se na výstavě podílela také společnost Živá paměť, která vznikla na základě procesu odškodnění z titulu nucených a otrockých prací během druhé světové války. Do Vídně přijela koordinátorka projektu - Šárka Jarská: „Určitě se můžeme zamyslet nad tím, jak politika - tzv. velké dějiny - zasahují do života jednotlivců, do představ o životě, do obyčejných každodenních věcí, jak mění jejich běh a jak by se život těch lidí mohl vyvíjet jinak, kdyby nebyli vytrženi ze svého běžného života, ze svých plánů životních.“

V České republice existuje od roku 1998 Česko-německý fond budoucnosti, který na základě česko-německé deklarace odškodnil české oběti nacismu. Bylo jich okolo 86 000 lidí, z toho zhruba 11 000, co byli nasazeni v Rakousku, vysvětluje Tomáš Jelínek, ředitel fondu.

Německým firmám jako Siemens či například Bayer hrozily nejen finanční ztráty, ale i ztráta prestiže. Tyto firmy zaměstnávaly nuceně nasazené či také využívaly práci vězňů z koncentračních táborů. Do této věci byli následně přizváni i oběti a zástupci obětí ze střední a východní Evropy, také jejich vlády. V Německu probíhala jednání v letech 1999 - 2001, o rok později se přesunula do Rakouska. Vznikla německá nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost a rakouský Fond smíření.

Výstavu „Totálně nasazeni“ připravil Národní archiv ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a obecně prospěšnou společností Živá paměť za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

Statisíce mladých Čechů a Češek musely během druhé světové války pracovat v zahraničí pro potřeby Hitlerovy říše. Takřka zapomenuté jsou osudy půldruhé tisícovky nuceně nasazených, kteří skončili v Norsku, kde v krutých mrazech budovali železnice, silnice, ale i betonová opevnění a ponorkové doky. Celkem na sever Evropy nedobrovolně putovalo 1300 Čechů. Asi deset z nich tam zahynulo.

Po válce se nuceně nasazení začali scházet, vedeni pocitem sounáležitosti v nevšední zkušenosti z dalekého severu. Stejný název nese i projekt badatelů Karlovy univerzity a Technické univerzity v Trondheimu.

Režisér Václav Sklenář ve svém dokumentu mapuje dramatické osudy lidí, kteří byli během druhé světové války tzv. totálně nasazeni.

tags: #totalne #nasazen #viden