Tanky z druhé světové války kolem Ostravy

Ostravsko-opavská operace patřila k největším a nejnáročnějším bitvám, které byly svedeny na území dnešní České republiky během druhé světové války. V jejím průběhu se výrazně uplatnily sovětské tankové jednotky i 1. československá samostatná tanková brigáda, jejíž tankisté se 30. dubna 1945 podíleli na osvobození Ostravy.

Nejznámějším tankem spojeným s boji o město je sovětský T-34/85 s číslem 051. Tank sovětské provenience, který sloužil v československých rukách, stojí dodnes naproti mostu, o nějž boj se mu stal téměř osudným. Díky tomu se stal legendou.

Tank T-34/85 s číslem 051 se stal už v prvních dnech po skončení druhé světové války symbolem osvobození Ostravy a je jím dodnes. Stojí na piedestalu na slezské straně Ostravy a jeho hlaveň hlídá Most Miloše Sýkory.

Ostravsko-opavská operace a význam Ostravy

Dne 10. března 1945 začala Ostravská operace, označovaná rovněž jako Ostravsko-opavská operace. Tato útočná operace sovětských vojsk, konkrétně 4. ukrajinského frontu pod vedením Ivana Jefimoviče Petrova a později Andreje Ivanoviče Jeremenka, patřila k největším a nejnáročnějším bitvám, které byly svedeny na našem území za druhé světové války.

Zároveň patřila k největším a nejnáročnějším operacím v závěru tohoto konfliktu v Evropě. Ostravská operace trvala 57 dní a zúčastnilo se jí přibližně 260 000 sovětských vojáků.

V rámci 4. ukrajinského frontu zasáhl do bojů také 1. československý armádní sbor v SSSR včetně 1. československé samostatné tankové brigády a 1. československé smíšené letecké divize. Ta se skládala z 1. stíhacího pluku pod velením majora Františka Fajtla a 3. bitevního pluku pod velením majora Mikuláše Guljaniče.

Na německé straně čelilo útoku přibližně 155 000 vojáků bránících se v důkladných obranných liniích vybudovaných tisíci totálně nasazenými dělníky na obou stranách současné česko-polské hranice. Tato linie se táhla od města Bielsko-Biała až po Krnov a místy měla hloubku až 50 km.

Sestávala z protitankových příkopů, minových polí a kilometrů nataženého ostnatého drátu. Na československém území se německá obrana navíc opírala o linii předválečného opevnění.

Cílem Ostravské operace bylo co nejrychleji získat Ostravsko, které po pádu Porýní a Porúří zůstalo posledním uhelným i zbrojařským centrem Německé říše. Ještě počátkem roku 1945 se zde denně těžily desítky tisíc tun uhlí a stále probíhala výroba zbraní.

Nezanedbatelnou roli hrálo také postavení Ostravska jako důležité železniční křižovatky. Sověti přitom pohlíželi na Ostravsko jako na chráněnou zónu budoucího rozvoje Československa, a proto se vyhýbali plošnému bombardování. Letecké útoky směřovali pouze na klíčové komunikační uzly.

Ostravu a její průmysl zachránilo také Hitlerovo nařízení o udržení výroby co nejdéle, takže Němci neměli při ústupu čas ani chuť vše zničit.

Postup sovětských vojsk k Ostravě

Po zahájení Ostravské operace 10. března 1945 se 4. ukrajinský front pokusil prorazit přes Slezsko na Těšínsko. Plán předpokládal, že během osmi dnů postoupí až na linii Šternberk-Olomouc-Tovačov.

Sovětské jednotky však narazily na tuhou německou obranu a během týdne dokázaly postoupit za obrovských ztrát pouze o 6 až 12 km. Dne 17. března 1945 byl proto útok, jenž připomínal jatka srovnatelná s boji na Dukle, zastaven.

Současně s tímto bojem probíhal od 15. března 1945 také útok 1. ukrajinského frontu maršála Koněva na polskou Ratiboř, která byla dobyta 31. března 1945 v rámci Hornoslezské operace. Tímto krokem si chtěl Koněv zabezpečit levé křídlo a eliminovat možné nebezpečí při závěrečném postupu na Berlín.

Po odražení útoku na Těšínsko přepracoval velitel 4. ukrajinského frontu Ivan Petrov plán Ostravské operace. Místo čelního útoku se rozhodl pro obchvat přes Żory a Wodzisław Śląski na Opavu, odkud se sovětské jednotky měly stočit na Ostravu a dobýt ji od západu.

Ostravská operace byla obnovena 24. března 1945. Od této fáze operace se do bojů zapojila také 1. československá samostatná tanková brigáda majora Vladimíra Janka, který byl 17. dubna 1945 povýšen na podplukovníka. Brigáda bojovala v sestavě Moskalenkovy 38. armády.

Současně Grečkova 1. gardová armáda útočila na Těšín a Karvinou, aby odvedla německou pozornost od hlavního útoku. Němci sice oslabili své pozice ve směru hlavního sovětského postupu a část jednotek přesunuli na Těšínsko, přesto se sovětský postup kvůli zuřivé německé obraně zastavil 6. dubna 1945.

Mezitím, 26. března 1945, odvolal Stalin velitele 4. ukrajinského frontu Ivana Petrova a nahradil jej Andrejem Jerjomenkem.

Po nezbytném posílení 4. ukrajinského frontu o 60. armádu a 31. tankový sbor obnovil nový velitel 4. ukrajinského frontu Andrej Jerjomenko 15. dubna 1945 Ostravskou operaci.

Téhož dne se podařilo sovětským jednotkám proniknout na československé území u Sudic, a to i s tanky 1. československé samostatné tankové brigády. Po těžkých bojích postoupily ke Kravařům.

Zatímco 60. sovětská armáda útočila na Opavu, kterou dobyla 22. dubna 1945, postupovala Moskalenkova 38. armáda na Ostravu. Dobytí Opavy představovalo klíčový bod celé operace, neboť odtud hrozil vpád německých vojsk do týlu sovětských jednotek stáčejících se na Ostravu.

Opava přitom patřila se svými 2 900 zničenými a poškozenými domy mezi nejzničenější československá města druhé světové války.

Československá tanková brigáda

Československá tanková brigáda byla do ostravsko-opavské operace nasazena v rámci 4. ukrajinského frontu 30. března 1945 s pětašedesáti tanky T-34. Na jejím konci jich zbylo 5. května sedm. Do Prahy dojely 10.

O úpornosti bojů svědčí skutečnost, že v den osvobození Ostravy disponovala 1. československá samostatná tanková brigáda pouhými sedmi tanky v provozuschopném stavu, respektive na konci dne, když bylo město zcela osvobozeno, snad už pouze třemi.

Během lítých bojů zničila 65 německých obrněnců, z toho 24 tanků, 23 stíhačů tanků a útočných děl, 17 obrněných transportérů a jeden obrněný automobil. Dalších sedm kusů této techniky ukořistila.

Obrovské ztráty v ostravské operaci vysvětlují experti mimořádně dobrou a úpornou obranou wehrmachtu, který využil československé předválečné opevnění.

„Byla to největší, nejtvrdší a také nejkrvavější bitva druhé světové války na území dnešní České republiky a vyznamenaly se při ní stovky Čechů, včetně Volyňských Čechů, Slováků či Rusínů,“ uvedl historik Martin Vaňourek.

Tanky T-34/85 u Ostravy

Tank T-34/85 představoval hlavní typ obrněné techniky československé tankové brigády. Právě tento typ tanku se účastnil bojů na cestě k Ostravě i samotného průjezdu přes tehdejší Říšský most.

Českoslovenští tankisté po přechodu Odry u Korýtka ve Výškovicích disponovali po předešlých bojích na Hlučínsku a Opavsku už jen sedmi stroji.

Z posádek, jejichž příběhy se zachovaly do dnešních dnů, to byly tank číslo 051 velitele Nikolaje Ivasjuka, stroj velitele Josefa Gregora, obrněnec Mikuláše Končického a „téčko“ Bedřicha Opočenského.

Tanky T-34 se v závěru války pohybovaly v mimořádně obtížných podmínkách. Posádky musely překonávat vodní toky, železniční náspy, zastavěná území, protitankové překážky i německá obranná postavení vybavená pancéřovými pěstmi.

Tank Karla Šeráka dostal přímý zásah 16. dubna 1945. „Vyskočil jsem ven, utíkám a ruští pěšáci na mě volali: ‚Tankist, gariš, gariš!‘ Hořela mi záda i vlasy. Uhasili mě a v tu chvíli to náckové začali do našeho stroje pěkně řezat.“

Když se pak šel s kamarádem na trosky zasaženého tanku podívat, ležela jeho několikatunová věž třicet metrů od podvozku.

V samotné bitvě o Ostravu Šerák „vyfasoval“ tank s věžovým číslem 603. Neustále pokukoval na zavařený průstřel po střele z pancéřové pěsti, která zabila Šerákova předchůdce Romaniho.

„Pořád jsem se na to zavařené místo díval, abych neskončil jako Romani, kterého to ‚přestřihlo‘ vejpůl. Byl to ošklivý pocit.“

K obávaným tankovým esům patřil i Rusín poručík Stěpan Vajda, předtím tři roky vězněný v gulagu, jenž se vyznamenal v bojích o Kyjev či Bílou Cerekev. Osudným se mu stal 6. duben 1945, třetí týden po zahájení ostravsko-opavské operace.

Osvobození Ostravy 30. dubna 1945

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945 za přispění 1. československé samostatné tankové brigády. Trvalo však ještě dva dny, než došlo k dobytí všech obcí, které dnes tvoří takzvanou velkou Ostravu.

Německé jednotky poté ustoupily posledním volným koridorem od Bohumína přes Frýdek-Místek do Frenštátu pod Radhoštěm.

Když se Ostrava dočkala 30. dubna 1945 osvobození, byli to českoslovenští tankisté, kdo dostal privilegium a také úkol dostat se do středu města jako první.

Československá tanková brigáda při přechodu Odry u Korýtka ve Výškovicích disponovala po předešlých bojích na Hlučínsku a Opavsku už jen sedmi stroji.

Poté, co se československým tankům podařilo takřka nepozorovaně proniknout úvozem polanecké spojky přes Zábřeh do Vítkovic, projely přes Vítkovice hbitě kolem železáren do středu města.

Za starým Frýdlantským mostem se stroje rozdělily. Tank Mikuláše Končického zůstal hlídat prostor na dnešním Smetanově náměstí u divadla.

Stroj Josefa Gregora vyrazil po Nádražní ulici, přes Mlýnskou a kolem Husova sadu do prostoru dnešní ulice 30. dubna.

Tam se veliteli tanku stalo osudným otevření poklopu a vykouknutí z věže ven. Byl trefen německým snajprem, ukrytým v jedné z okolních budov, a na místě mrtev.

Tank číslo 051 velitele Nikolaje Ivasjuka vyrazil přes náměstí k mostu, který dnes nese jméno Miloše Sýkory. Tehdy se však nazýval Říšský.

Byla to jediná známá a otevřená cesta z Moravské Ostravy na Slezskou. Tank Bedřicha Opočenského jej následoval.

Boj o Most Miloše Sýkory

Pro jednotky osvoboditelů bylo důležité dostat se na druhou stranu mostu. Jednak aby zajistily prostor za ním, jednak aby most udržely pro další vojska, která následovala.

Příběh o mostu Miloše Sýkory je známý. Podle všeho byl most podminován, ale mladý komunista Miloš Sýkora prý přerušil vedení mezi náložemi a rozbuškami, díky čemuž se Němcům nepodařilo most vyhodit do vzduchu.

Sýkora za svůj čin zaplatil životem, když ho při návratu na moravskou stranu zastřelili Němci dávkou z kulometu. Tuto historku pak často někteří zpochybňovali, jiní potvrzovali a ostatní se vyjadřovali neutrálně.

Podle Bedřicha Opočenského byly nálože na mostě skutečně připraveny. „Je pravda, že dodnes jsou dohady, kdo ty nálože přerušil, protože most podminovaný byl,“ uvedl.

Tank s číslem 051 byl určen k tomu, aby přejel přes most a zajistil prostor za ním. Opočenského stroj jej následoval a podporoval krycí palbou.

Ačkoli byla cesta přes most na stranu, kde byl stále ještě usazen nepřítel, značně riskantní, velitel Ivasjuk dal pokyn k jízdě přes most.

První tank na mostě

Ačkoli si podle vyjádření řidiče Alexandra Hrocha nebyla posádka prvního tanku vůbec jistá, zda v polovině cesty nevyletí i s mostem do vzduchu, tankistům se podařilo most přejet na slezský břeh.

Velitel Ivasjuk si údajně i sedl na náboje uvnitř tanku, namísto toho, aby seděl na svém místě ve velitelské věžičce stroje.

„Čekali jsme, jestli ten most vybuchne, nebo ne. Nikdy se nejelo ve dvou,“ vysvětloval Opočenský. Znal totiž dobře taktiku Němců, kteří nechali vždy projet jen několik tanků, které odřízli a zlikvidovali. Teprve pak most odpálili.

Na slezském břehu tankisty nevítali občané, nýbrž obránci s obávanými pancéřovými pěstmi. Obranná postavení Němců v dnes již neexistujících domech na Zámostí byla ještě dobrá.

Tank schytal jeden zásah do věže a další dvě rány trefily prostor motoru. Tank setrvačností sjel z kopce a zastavil se o protější dům.

Radista Ivan Ahepjuk byl při zásahu do věže smrtelně raněn. Ivasjuk, Hroch i střelec Josef Vaněk byli také ranění, ale dokázali se z tanku vysoukat a pod krycí palbou Opočenského tanku se vrátit na moravskou stranu.

„U Sýkorova mostu už byl tank Ivana Ahepjuka. Na druhé straně byly tehdy budovy, ze kterých stříleli Němci. Dorozumívali jsme se rukama, že on pojede a já ho budu krýt,“ vyprávěl Opočenský.

Tank 051 dojel až k budovám obsazeným Němci. „Byli tam ostřelovači s pancéřovými pěstmi a třemi střelami zasáhli motorovou část i věž tanku. Ahepjuk zahynul, ale ostatní vyskákali a my je palbou kryli při ústupu zpět k nám,“ popisoval Opočenský.

Střelec jeho posádky, který mířil na okna ostřelovačů, zasáhl i oblouk mostu. Díky palbě Opočenského tanku se ostatní tři členové posádky dostali do bezpečí, i když dva z nich byli raněni.

„To už byli na místě civilisté, kteří se jich ujali a ihned je začali ošetřovat,“ řekl plukovník.

Opočenský na Slezskou Ostravu tehdy nedojel. „Stál jsem tam a najednou začali lidé okolo volat Němci, Němci! Přijeli v takovém tom odkrytém plecháči.“

Protože byl na věži, nerozmýšlel se a zneškodnil je. „Nevím, jestli přijeli ten most odpálit, nebo utíkali, ale to jsem neřešil.“

Pozici držel až do příchodu Rudé armády, která měla těžké tanky a také pěšáky. „Pronikli na druhou stranu a zmocnili se budov, které Němci drželi.“

Až za několik chvil poté dorazily sovětské těžké tanky IS, které pak znovu přejely přes most a požadované území dobyly definitivně.

Posádka tanku 051

Tank 051 se stal symbolem nejen díky tomu, že jako první dorazil do města, ale také proto, že jako první přejel přes klíčový most.

Zatímco poslední tři zbylé československé tanky pokračovaly začátkem května dále z Ostravy na Fulnek, Ivasjukův stroj zůstal poškozen v Ostravě.

Od poškozeného bojového stroje k památníku

Už během chvíle vznikla vedle legendy o Miloši Sýkorovi také legenda o tanku 051, který jako první dorazil do města a jako první přejel přes klíčový most.

Vedení města bezprostředně po těchto událostech požádalo sovětské velitele, zda by bylo možné tank v Ostravě ponechat jako symbol osvobození. Dostalo se mu kladné odpovědi.

Tank číslo 051 byl hned po válce provizorně umístěn před Novou radnicí. V prostoru Prokešova náměstí a především dnešního kruhového objezdu vznikl provizorní hřbitov osvoboditelů města.

Před Novou radnicí stál tank 051 od května 1945 prakticky dva roky. V roce 1947, přesněji 11. dubna, byl přemístěn k Českobratrské ulici za pravé křídlo Nové radnice ke vstupu Komenského sadů, do míst, kde byl později postaven starý most Pionýrů.

Tank byl natočen hlavní směrem na jih, tedy proti proudu Ostravice směrem k mostu Miloše Sýkory. Byl umístěn na umělecky vyvedený podstavec s bojovými výjevy a s poděkováním osvoboditelům.

Návrat tanku na místo boje

Když však v roce 1976 vybuchl starý most Pionýrů a architekti naplánovali novou estakádu Českobratrské ulice směrem nahoru na Bazaly, musel tank změnit své místo.

Most památník osvobození nešetrně zakryl. Tou dobou už ovšem byla dokončena sanace starého Zámostí na Slezské Ostravě, tedy těch domů, ze kterých tank schytal zásahy při svém přejezdu mostu.

Volná stráň s prostranstvím nad křižovatkou u mostu, o který tank bojoval, byla ideálním místem. A tak se ke 35. výročí osvobození tank 051 vrátil takříkajíc na místo činu.

Od roku 1980 stojí nad dnešní křižovatkou ulic 28. října a Bohumínská. Roky stojí na podstavci právě na místě, odkud ho Němci poškodili pancéřovými pěstmi, ale díky palbě Opočenského zcela nezničili.

Dnes je součástí památníku u samotného mostu.

Pamětníci a někteří milovníci historie sice již v době přesunu kritizovali, že tank stojí obráceně. Jeho hlaveň směřuje ze Slezské do Moravské Ostravy, a ne obráceně, jaká byla jeho původní cesta.

Nicméně pak už tank, respektive památník osvobození, své místo neměnil. A to ani po sametové revoluci v roce 1989.

Bedřich Opočenský a českoslovenští tankisté

Rodák z dnes ukrajinské Volyně Bedřich Opočenský se nechal na jaře 1944 naverbovat do Československého armádního sboru Ludvíka Svobody. Přežil boje na Dukle, u Jasla v Polsku a s Rudou armádou se před 70 lety dostal až do Ostravy.

Po překonání Odry skrytým brodem dostal rozkaz jet na Slezskou Ostravu, která byla ještě v rukou německých vojáků.

„Nevěděl jsem, kde je Slezská Ostrava, nikdy jsem tady nebyl. Tři místní kluci se ale hned nabídli, že nám ukážou cestu. Naskočili na tank a jeli jsme,“ vzpomínal plukovník Bedřich Opočenský.

Bedřich Opočenský se narodil 24. května 1924 v Boratíně ve Volyni. Během německé okupace v letech 1941 až 1944 se zapojil do činnosti odbojové organizace Blaník a v březnu 1944 vstoupil k Československému armádnímu sboru Ludvíka Svobody.

K tankistům si ho vybral velitel brigády Vladimír Janko, se kterým se probojoval do konce války. Mnohokrát těsně unikl smrti, doma ve Volyni, ale především na Dukle na Slovensku, u Jasla v Polsku a během Ostravsko-opavské operace.

Vystřídal několik tanků a dvakrát byl lehce zraněn. Do roku 1946 sloužil jako velitel tanku na severní Moravě.

Po odchodu do civilu získal statek v Sedlci u Litoměřic. Po znárodnění pracoval v jednotném zemědělském družstvu a pak až do důchodu v textilním podniku jako dílenský mistr.

Dnešní zájemci o historii znají podle historika Martina Vaňourka nazpaměť jména tankových es wehrmachtu či těch z jednotek SS. V Česku přitom stále žili tankisté, kteří ty nacistické předčili, například velitelé tanků Bedřich Opočenský, Mikuláš Končický či Karel Šerák.

„Šlo o machry, z nichž šel v bojích děs. A pak tu byli ještě samopalníci, kteří tanky v útoku doprovázeli.“

Ztráty při osvobozování Ostravy

Během ostravsko-opavské operace padlo 23 964 spojeneckých vojáků, z toho necelých 1000 příslušníků 1. československého armádního sboru.

Vysoké ztráty na životech si bojové operace vyžádaly také mezi civilním obyvatelstvem. Boje o samotnou Ostravu si vyžádaly životy 1407 rudoarmějců, 2 příslušníků 1. československé samostatné tankové brigády a 449 místních civilistů.

Na německé straně padlo při boji o Ostravu přes 1300 vojáků a civilistů. Celkové německé ztráty dosáhly 250 000 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých.

Padlí byli pohřbíváni zprvu v místě úmrtí a po válce došlo k soustředění ostatků na centrální pohřebiště. Vzhledem k rozsahu a důležitosti operace bylo také rozhodnuto o vybudování památníku.

Národní památník druhé světové války v Hrabyni

Základní kámen Památníku ostravské operace byl položen v dubnu roku 1970 v Hrabyni, obci, která byla při bojových operacích z 80 % zničena.

Se stavbou, konstruovanou Stavoprojektem Ostrava, se započalo v roce 1976 a o čtyři roky později, dne 29. dubna 1980, byla slavnostně otevřena.

V roce 2000 byl objekt prohlášen Národním památníkem 2. světové války. V letech 2021-2023 památník prodělal rozsáhlou rekonstrukci a po opětovném slavnostním otevření 29. dubna 2023 se muzejní expozice zařadila mezi ty nejlepší o druhé světové válce na našem území.

Součástí komplexu je také symbolický hřbitov se 13 000 jmény těch, kteří zemřeli za druhé světové války.

• Přes 7 000 jmen patří příslušníkům 4. ukrajinského frontu, kteří padli ve zdejším regionu během osvobozovacích bojů.
• 5 000 jmen patří občanům severní Moravy a Slezska, kteří padli jako účastníci domácího a zahraničního odboje nebo zemřeli v některém z koncentračních táborů.
• Téměř 1 000 jmen patří příslušníkům 1. československého armádního sboru, kteří přišli o život během bojů na Slovensku a jižní Moravě na pomocném směru ostravsko-opavské operace.
• Zapomenuto není ani 67 amerických pilotů sestřelených během bombardovacích misí v letech 1944-1945.
• Součástí seznamu je také 40 rumunských vojáků bojujících v rámci 4. ukrajinského frontu.

Součástí expozice památníku je i původní symbolický hřbitov s 13 000 destičkami se jmény padlých vojáků Rudé armády a příslušníků 1. československého armádního sboru.

Další místa spojená s boji a tanky

V Sudicích nedaleko Opavy byl ještě před několika lety zdevastovaný pomník s tankem T-34, který připomínal překročení hranice československou tankovou brigádou.

Dochovaly se také snímky pořízené u obce Čelčice, které dokumentují boje mezi německými a sovětskými tanky na přelomu dubna a května 1945 na Hané.

Jednalo se o poslední tankovou bitvu druhé světové války v Evropě. Na prvním snímku je sovětský tank T-34/85 zapadlý do koryta potoka Okenná.

Po osvobození Brna 26. dubna se jednotky 2. ukrajinského frontu připravily k útoku severovýchodním směrem na Prostějov, Vyškov a Olomouc, tedy do týla německých sil bojujících u Ostravy.

Útok započal 27. dubna. Ve dnech 29.-30. dubna byl osvobozen Vyškov, ale nacistické síly se i nadále bránily v jeho těsné blízkosti a město ostřelovaly.

V prostoru obcí Čelčice, Klenovice, Pivín, Čehovice a Skalka se tak rozhořely těžké boje, při kterých Němci prováděli urputné protiútoky.

Zuřivá německá obrana dokázala držet ústupovou cestu pro jednotky bojující na severní Moravě a ve Slezsku. Boje skončily až 8. května večer, kdy se německá obrana rozpadla a německé síly zahájily útěk na západ do amerického zajetí.

Haná tak byla definitivně osvobozena až 9. května. Těchto bojů se na sovětské straně účastnily také rumunské jednotky a 8. května na bojiště před Prostějovem dorazily též síly 1. československého armádního sboru.

Mezi další připomínky bojů patří Památník osvobození v Sudicích, Národní památník druhé světové války v Hrabyni, sousoší Bratrství v boji autorů Miloše Axmana, Josefa Kupky a Rudolfa Spáčila jako součást Národního památníku druhé světové války v Hrabyni, Památník osvobození ve Slezské Ostravě vybudovaný v letech 1947-1948 a Národní kulturní památka Památník Rudé armády v Moravské Ostravě odhalený v roce 1946.

Tank 051 jako živá připomínka osvobození

Celých 70 let od osvobození Ostravy Rudou armádou s československými tankisty připomíná tank T-34 číslo 051. Od 30. dubna 1945 se skoro nehnul z místa, protože ho Němci toho dne při boji o Sýkorův most zasáhli a těžce poškodili.

Dnes stojí na podstavci právě na místě, odkud byl zasažen pancéřovými pěstmi. K tanku se vrátili poslední tři žijící velitelé tanků československé brigády. Mezi nimi byl Bedřich Opočenský, který most přímo zachraňoval.

Ostrava si osvobození připomíná také přehlídkami historické a moderní vojenské techniky, vrtulníky, stíhačkami a ukázkami bojů na řece Ostravici, kterých se účastní i tanky T-34.

Příběh tanku 051 spojuje vojenskou historii, osud československých tankistů, boj o strategický most i poválečnou paměť města. Jeho dnešní poloha připomíná konkrétní místo, kde se 30. dubna 1945 střetly tanky osvoboditelů s německou obranou na slezském břehu Ostravice.

tags: #tanky #z #2 #svetove #valky #kolem