Národní park Šumava: příroda, jezera, rašeliniště a turistické trasy

Národní park Šumava je největší národní park v České republice. Leží na jihozápadě země podél státní hranice s Německem a Rakouskem a chrání rozsáhlé lesy, rašeliniště, horské louky, divoké řeky i ledovcová jezera.

Šumava je lákavým cílem pro ty, kteří hledají majestát a velebnost přírody, fyzické i psychické zotavení. Spolu s německým národním parkem Bavorský les tvoří jeden z nejrozsáhlejších souvisle zalesněných celků ve střední Evropě, a proto se oblasti přezdívá Zelené srdce Evropy.

Základní informace o národním parku

Nejhodnotnějším přírodním krásám Šumavy se v roce 1991 dostalo nejpřísnější ochrany vyhlášením Národního parku Šumava.

Národní park Šumava je rozlohou 69 030 ha největším národním parkem v České republice a rozkládá se v nadmořské výšce od 600 do téměř 1400 metrů.

Nejvyšším bodem je vrchol Plechého (1378 m) na jižním okraji parku. Území NP leží v nadmořské výšce od 600 m n. m. v údolí Otavy u Rejštejna do 1378 m n. m.

Národní park se rozkládá ve vrcholových polohách Šumavy, podél státní hranice s Rakouskem a Německem, kde v délce 45 km sousedí s Národním parkem Bavorský les.

Rozkládá se podél státní hranice se SRN a Rakouskem od Železné Rudy po Zvonkovou u Lipenské přehradní nádrže.

Polovina výměry NP se nachází v Jihočeském a polovina v Plzeňském kraji.

Na ploše 920 km² zde leží dva samostatné národní parky - na německé straně od roku 1970 Národní park Bavorský les, na české straně od roku 1991 Národní park Šumava.

Zalesněná plocha tvoří kolem 80 % území, takže Národní park Šumava společně s Národním parkem Bavorský les vytváří největší souvislý lesní komplex ve střední Evropě.

Poslání a ochrana přírody

Posláním Národního parku Šumava je chránit a uchovat jedinečné a lidskou činností málo dotčené přírodní území, zajistit jeho další nerušený vývoj a přispět jeho výzkumem k obecnému poznání vývoje přírody.

Účelem jeho vzniku bylo ochránit pestrou mozaiku unikátních rozsáhlých rašelinišť, smrkových i bukových pralesů, horských luk, nespoutaných řek a ledovcových jezer.

Národní park má unikátní přírodu zachovat - nejen pro ni samotnou, ale také proto, aby ji mohli i nadále obdivovat turisté, kterých sem každoročně přijíždějí dva miliony.

Pracovníci národního parku také posuzují, jak lze nesporných hodnot svěřeného území využít k rekreaci a k šetrné turistice; samozřejmě způsobem, který neohrožuje přírodu v jejím přirozeném vývoji.

Správa NP a CHKO Šumava však nemá pouze přírodu chránit, ale také zprostředkovat přírodní prožitek vnímavému návštěvníkovi.

Síť informačních středisek Správy NP a CHKO Šumava se přirozeně stává první zastávkou hostů přijíždějících obdivovat divočinu národního parku či kulturní krajinu šumavského podhůří, kterou člověk po staletí modeloval.

Vlídná obsluha v těchto střediscích dokáže pomoci při výběru nabídky i nejnáročnějším turistům.

Historie ochrany Šumavy

Šumava je jedno z nejstarších pohoří střední Evropy a její přírodní hodnoty byly oceňovány dávno před vyhlášením národního parku.

Již národní buditelé na konci 19. století zdůrazňovali krásy a mimořádné hodnoty šumavské přírody.

V dobách Rakousko-Uherska byla deklarována ochrana divoké přírody Povydří.

Ochrana Boubínského pralesa slaví 150. narozeniny.

V roce 1933 byly na Šumavě vyhlášeny první státní přírodní rezervace, například Rokytská slať, Jezerní slať, Buková slať, Trojmezná hora, Černé jezero a Čertovo jezero.

Černé jezero a Čertovo jezero byla chráněna již od roku 1911.

Návrhy na velkoplošnou ochranu území formou národního parku se opakovaně objevovaly po dlouhá desetiletí.

Podnětný byl návrh profesora Julia Komárka zveřejněný v roce 1945, kterému předcházel návrh Humboldtovy univerzity v Berlíně z roku 1942.

V roce 1963 byla na výměře 1 630 km² zřízena Chráněná krajinná oblast Šumava.

Dne 27. 3. 1990 řídící výbor UNESCO vyhlásil Šumavu biosférickou rezervací.

V roce 1990 byla Šumava zapsána do seznamu UNESCO jako Biosférická rezervace Šumava.

Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. ze dne 20. 3. 1991 byl v jádrové části CHKO Šumava na ploše 66 064 ha vyhlášen Národní park Šumava.

Nejcennější část území CHKO byla v roce 1991 vyhlášena národním parkem, čímž došlo ke zmenšení rozlohy CHKO.

Chráněná krajinná oblast se současnou výměrou 99 398 ha plní funkci ochranného pásma národního parku.

Za svoji atraktivitu vděčí NP kromě jiného i dlouholeté existenci železné opony, která na několik desetiletí zmrazila působení člověka v hraničních oblastech a dala tak prostor přirozenému vývoji krajiny.

Obce a okolí národního parku

Na území NP nalezneme 7 obcí: Srní, Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Stožec, České Žleby a Prášily.

Na území NP se nachází také několik menších osad, například Filipova Huť, Dobrá a Jelení.

Větší sídliště a střediska turistického ruchu leží podél hranic parku, například Železná Ruda, Kašperské Hory, Vimperk, Volary, Prachatice a Horní Planá.

Hotely a penziony v Srní, Kašperských Horách či Vimperku nabízejí nejkratší dostupnost k Národnímu parku Šumava.

Geologické poměry a reliéf

Šumava je tvořena rulami a svory.

Geologická kostra Šumavy, která je základem oblých šumavských horizontů, je budována moldanobikem, především pararulami a metamorfity, a moldanubickým plutonem.

Do skupiny moldanobika patří na severozápadě se vyskytující ruly a muskovitické svory série Královského hvozdu.

Vznik těchto hornin je datován do období spodního až staršího paleozoika.

Moldanubický pluton je reprezentován několika velkými granitovými masivy, konkrétně prášilským, vyderským, plešným a vyšebrodským za hranicemi NP, které doplňují další drobnější žulová tělesa.

V dlouhé geologické minulosti bylo území Šumavy průběžně přetvářeno.

Většina zlomových zón je orientována ve směru SZ-JV, ale například kaňon Vydry je příkladem orientace S-J.

Šumava je lesnaté pohoří s rozsáhlými náhorními plochami - pláněmi s pomístně vystupujícími vrcholy a hlubokými údolími, například údolím Křemelné a údolím Vydry.

Šumavské pohoří je celkově ukloněné k severovýchodu a v kulminační části dosahuje nadmořské výšky okolo 1 000 m n. m.

Nejvyšší vrcholy přesahují Šumavské pláně o 300 a více metrů.

Podnebí Šumavy

Charakter Šumavy významně ovlivňuje místní chladné klima.

Průměrné roční teploty ve vrcholových partiích v nadmořské výšce 1 300 m jsou 3 °C, zatímco v nadmořských výškách okolo 750 m n. m. se pohybují okolo 6 °C.

Nejchladnější jsou mělká údolí v oblasti Plání, například Březník nebo Jezerní slať u Kvildy.

Dne 30. 1. 1987 byl u Jezerní slati naměřen šumavský rekord −41,6 °C.

Hraniční šumavský hřeben je skrápěn až 1 500 mm srážek za rok.

Největší podíl srážek připadá na červen až červenec, druhé menší maximum je v prosinci.

Na hřebenech tvoří sníh až 40 % srážek a sněhová pokrývka leží průměrně 120-150 dnů v roce.

Její mocnost dosahuje 100-150 cm, ale například v zimě 2005-2006 byl celkový úhrn sněhu i na Kvildě více než 400 cm.

Významné jsou také horizontální srážky ve formě mlh.

V hřebenových oblastech se mlhy vyskytují až 200 dní v roce.

Na druhé straně se na Šumavě často projevuje inverzní počasí a počet slunečných dnů je významně vyšší než v české kotlině.

Na volných plochách převládá západní až jihozápadní vítr, který v hřebenových partiích dosahuje průměrných maxim 5-8 m/s.

Vítr síly vichřice až orkánu nebyl a není v oblasti mimořádným jevem.

Voda, řeky a rašeliniště

Šumava je označována jako „střecha střední Evropy“, protože odtud vody odtékají do různých moří.

Většina vodních toků odvádí vody do Severního moře.

Pouze okrajová část Šumavských plání spadá do povodí Řezné a několik dalších potoků odvádí vodu do Dunaje, tedy do Černého moře.

I proto zde byla roku 1978 vyhlášena Chráněná oblast přirozené akumulace vod.

Největší zásobárnou vody jsou komplexy vrchovišť a podmáčených smrčin Šumavských plání, údolní rašeliniště Křemelné a mokřady Vltavského luhu.

V roce 1990 bylo 5 900 ha šumavských rašelinišť zapsáno do seznamu nejcennějších světových mokřadů chráněných podle Ramsarské úmluvy.

Pro Šumavu jsou charakteristické náhorní roviny - pláně.

Na těchto šumavských pláních se nacházejí nejcennější území - rašeliniště vrchovištního typu, kterým se říká slatě.

Na některých z nich se zachovala rašelinná jezírka.

Rašelinná jezírka jsou vedle ledovcových jezer jedinými přirozenými vodními plochami na Šumavě.

Největší komplex slatí na Šumavě - Modravské slatě o rozloze 3615 ha - je pro veřejnost zatím nepřístupný, protože se jedná o jedinečné přírodní útvary, které jsou nejvíce zranitelné přítomností člověka.

V údolí Vltavy, jižně od Volar, se rozkládá největší údolní rašeliniště - Mrtvý luh v nadmořské výšce 740 m.

Návštěvník Šumavy může toto údolní rašeliniště shlédnout pouze při splouvání Vltavy od Soumarského mostu.

Ledovcová jezera

Činností ledovců v době ledové vznikla ledovcová jezera a kary.

Na ploše národního parku jsou tři ledovcová jezera: Plešné, Laka a Prášilské.

Slavná jezera Černé a Čertovo se nacházejí na území sousední CHKO Šumava, nikoli přímo v národním parku.

Na české straně je pět ledovcových jezer, z nichž dvě největší - Černé a Čertovo - leží v Chráněné krajinné oblasti Šumava v Královském hvozdu, zatímco Plešné jezero, Prášilské jezero a jezero Laka se nacházejí na území NP.

Na bavorské straně Šumavy se nacházejí tři jezera: Velké a Malé javorské jezero pod Velkým Javorem a Roklanské jezero pod Roklanem.

Šumavská ledovcová jezera jsou přírodním unikátem a jejich ochrana je úkolem pro současné i budoucí generace.

Všechna tato jezera jsou pro návštěvníky přístupná a jsou hojně navštěvovaná.

Flóra a lesní ekosystémy

Bohatost šumavské flóry je obrazem rozlehlosti území, pestrosti biotopů, rozdílnosti místních podmínek a také lidské činnosti.

V současnosti představuje výměra lesních pozemků 80 % území NP.

Lidskou činností byly nejvíce pozměněny květnaté bučiny, které byly základní a původně celoplošně rozšířenou zonální vegetační jednotkou Šumavy až do nadmořských výšek 1 000-1 050 m n. m.

V doposud existujících fragmentech těchto lesů je možné najít bohaté bylinné patro s 30-50 rostlinnými druhy.

Před obdobím intenzivní těžby tvořily acidofilní horské bučiny s relativně vysokým zastoupením jedle přechodovou zónu mezi květnatými bučinami a horskými smrčinami a vystupovaly až do výšky 1 250 m n. m.

Horské smrčiny, tvořené téměř výhradně pouze smrkem a jeřábem, se přirozeně vyskytují na šumavských hřebenech a pláních v nadmořské výšce nad 1 200-1 250 m n. m.

Azonální výskyt mají rašelinné a podmáčené smrčiny navazující na rašeliniště a také rašelinné blatkové bory.

Okrajově do NP Šumava zasahují údolní olšiny, které rostou podél větších vodních toků v nižších polohách.

Na strmých skalních polohách a sutích, především v údolí Vydry a Losenice, se vyskytují reliktní bory.

Navzdory velké lesnatosti území je naprostá většina ohrožených a chráněných druhů vyšších rostlin, asi 80 %, v rámci šumavského oreofytika soustředěna v nelesních formacích.

Největší význam mají ekosystémy lučního bezlesí, kde je hrubým odhadem soustředěno nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy.

Druhotné bezlesí hostilo také jediný, v současnosti již vyhynulý šumavský endemit z říše rostlin - hořeček mnohotvarý pravý (Gentianella praecox subsp. praecox).

Území je jádrem výskytu čtyř endemických taxonů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny.

• oměj šalamounek (Aconitum plicatum),
• hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica),
• zvonečník černý (Phyteuma nigrum),
• prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp. turfosa).

Prstnatec májový rašelinný byl v roce 1982 popsán právě ze Šumavy, od Horské Kvildy.

Glaciální relikty šumavské květeny, například bříza trpasličí, suchopýrek trsnatý nebo blatnice bahenní, se vyskytují nejčastěji na vrchovištích.

Šídlatka jezerní a šídlatka ostnovýtrusá obývají každá po jednom ze šumavských jezer.

Erbovní květinou Šumavy by jistě mohl být hořec šumavský rostoucí v karech některých ledovcových jezer a na Šumavských pláních.

Živočichové Šumavy

Šumava je dodnes především domovem původní středoevropské lesní zvířeny.

Jediným velkým predátorem je rys ostrovid (Lynx lynx).

Medvěd hnědý a vlk obecný zde chybí; člověk je vyhubil až v 19. století.

Již ve středověku byli vyhubeni také velcí kopytníci zubr evropský a los evropský, který se však již úspěšně vrátil a jeho malá populace přežívá v jižní části Šumavy.

Park je domovem mnoha druhů divokých zvířat, s trochou štěstí lze zahlédnout jeleny, bobry nebo vzácné rysy.

Charakteristické pro lesy vyšších poloh Šumavy je zejména zastoupení ptáků s boreomontánním rozšířením, tedy druhů žijících v severské tajze a ve středoevropských horách.

Nejznámější jsou lesní kuři:

• tetřev hlušec v horských lesích,
• tetřívek obecný na rašeliništích a otevřených mokřadech,
• jeřábek lesní, který je celoplošně hojnější.

Šumavská populace tetřeva hlušce vedle další populace v německém Schwarzwaldu představuje poslední životaschopnou populaci tohoto druhu v evropských středohorách.

Horské smrčiny jsou domovem dalších zajímavých ptačích druhů, jako jsou datlík tříprstý, kos horský nebo sýc rousný.

Ze sov je významný výskyt puštíka bělavého, který byl po obou stranách hranice úspěšně reintrodukován a šíří se do podhůří.

Součástí šumavské fauny jsou významné skupiny bezobratlých, mezi kterými je velké množství tyrfobiontů a tyrfofilů.

V rašelinných jezírkách žijí vzácné druhy znakoplavek, larvy vážek nebo potápníci.

Ze suchozemských bezobratlých jsou typičtí například střevlík Menetriésův nebo nosatec Coeliotes nigritarsis.

Také mezi motýly je velké množství druhů vázaných na rašeliniště, například žluťásek borůvkový, perleťovec mokřadní, můra Xestia rhaetica nebo píďalka klikvová.

Mezi chráněné druhy patří také perlorodka říční, rak říční a zmije obecná.

Rašeliniště přístupná návštěvníkům

Pro veřejnost je přístupná Tříjezerní slať nad Srním, Jezerní slať u Horské Kvildy a Chalupská slať u Svinné Lady.

• Tříjezerní slať - rašeliniště s několika rašelinnými jezírky nad Srním.
• Jezerní slať - významné vrchoviště u Horské Kvildy a jedno z nejchladnějších míst Šumavy.
• Chalupská slať - známé rašeliniště u Svinné Lady.

Modravské slatě nejsou pro veřejnost přístupné, protože jejich jedinečné přírodní útvary jsou velmi zranitelné přítomností člověka.

Turistika, cyklistika a vyhlídky

Šumava nabízí širokou škálu stezek pro pěší a cyklistickou turistiku.

Po celém území NP lze chodit pěšky po značených turistických trasách KČT i mimo ně.

Na území I. zóny ochrany přírody je možné pohybovat se pouze po značených turistických trasách.

Mnoho tras vede kolem historických památek, starých mlýnů či zřícenin hradů.

Turisté mohou vyrazit například k rozhledně Poledník, k prameni Vltavy, k jezerům, do muzeí přírody nebo k místům spojeným se železnou oponou.

Oblíbené jsou Jezerní slať, Prášilské jezero, Kvilda, Chalupská slať, Plešné jezero, Laka, Tříjezerní slať, pramen Vltavy, Poledník a divoký tok Vydry.

Beautiful views can be found in places in the Bohemian Forest, where you can walk or cycle.

Šumava je lákavým cílem pro ty, kteří hledají majestát a velebnost přírody, fyzické i psychické zotavení.

V okolí národního parku jsou k dispozici hotely a penziony, například v Srní, Kašperských Horách či Vimperku.

Vodáctví na Šumavě

Horní tok Vltavy je oblíbený mezi vodáky.

Splouvání Vltavy podléhá registračnímu systému a je omezeno podle stanoveného minimálního stavu vody na jednotlivých úsecích.

Pro úsek Lenora-Soumarský Most je stanoven minimální stav vody 45 cm, pro úsek Soumarský Most-Pěkná 50 cm.

Poplatek za splouvání Vltavy podléhá registračnímu systému.

Horní úsek Borová Lada-Polka systému nepodléhá a je možné jej splouvat pouze od 15. 3. do 31. 5.

Splouvání Otavy

Splouvání Otavy je vhodné jen pro zkušené vodáky s potřebnou výzbrojí a výstrojí.

Povolený úsek vede z Čeňkovy Pily do Rejštejna a jeho obtížnost je WW II-III.

Splavnost je povolena od 15. 3. do 31. 10., denně od 8.00 do 20.00 hodin.

Řeka tvoří hranici I. zóny NP Šumava.

Nevystupujte na levý břeh do I. zóny.

Splouvání Vydry

Splouvání Vydry je povoleno pouze od 15. 3. do 31. 10. a jen v sobotu a neděli.

Povolený úsek vede z Modravy do Antýglu a jeho obtížnost je WW III.

Řeku je možné splout pouze na kajaku nebo kanoi.

Nástupním místem je Modrava - parkoviště u soutoku Modravského a Roklanského potoka.

Výstupním místem je pravý břeh v kempu Antýgl před lávkou pro pěší.

Vchynicko-Tetovský plavební kanál se splouvat nesmí.

Historická krajina a lidská činnost

První sporadické archeologické doklady o obyvatelích Šumavy v oblasti trojmezenské vrchoviny jsou datovány do mladšího neolitu, tedy na přelom 5. a 4. tisíciletí př. n. l.

Na přelomu letopočtů Keltové rýžovali zlato na Šumavských pláních a obchodní karavany běžně přenášely zboží přes šumavské hřebeny.

Významná kolonizace území souvisela s rozvojem skláren, které se postupně od 14. století stěhovaly do stále vyšších lokalit.

V důsledku rozvoje sklářství došlo k významnému kácení a změně druhové skladby lesů.

Zásadní význam pro utváření Šumavy měla novější kolonizace v 17. a 18. století.

Ta byla spojena s těžbou nerostů, zejména zlata a železné rudy, a s rozvojem sklářství, dřevařství a pastevectví.

Šumava se začala zalidňovat a vznikla celá řada vesnic, osad a samot.

Nejrozsáhlejší odlesnění Šumavy následovalo po velkých vichřicích a kůrovcové gradaci v polovině 19. století.

Od přelomu 19. a 20. století však počet obyvatel Šumavy opět klesal a některá políčka, pastviny a louky se samovolně navracely k lesu.

Vysídlení Šumavy pokračovalo po druhé světové válce, kdy došlo k vytvoření hraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda.

Celé území nynějšího NP se nacházelo v hraničním pásmu a vojenském výcvikovém prostoru, což znamenalo vylidnění oblasti a téměř čtyřicetiletý útlum veškeré lidské činnosti.

Zanikla celá řada vesnic i samot a počet obyvatel se snížil na minimum.

Dodnes se však zachovaly některé historické památky jako doklady bývalého osídlení a činnosti člověka.

V minulosti probíhala na Šumavě rozsáhlá těžba lesů, proto zde byly vybudovány umělé kanály a náhony pro plavení dřeva.

Významnou technickou památkou je Vchynicko-Tetovský plavební kanál.

Větší vodní plochou v širší šumavské oblasti je vodní nádrž Lipno, ležící těsně za hranicemi NP.

Pod její hladinou nenávratně zmizely rozsáhlé rašeliniště a mokřady.

Rozdělení národního parku do zón

Území NP je podle intenzity ochrany přírody rozděleno do tří zón.

I. zóna - přísná přírodní - tvoří 13 % rozlohy a je ponechána bez zásahu člověka.

II. zóna - řízená přírodní - tvoří 83 % rozlohy a zahrnuje převážně pozměněné ekosystémy.

II. zóna zahrnuje již člověkem pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy a lze ji v omezené míře hospodářsky využívat.

Na území I. zóny ochrany přírody mohou návštěvníci pouze po značených turistických trasách.

Správa národního parku a informační střediska

Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava s administrativním sídlem ve Vimperku vznikla spojením a přetvořením západočeského a jihočeského pracoviště Správy CHKO Šumava.

Na pracovišti v Kašperských Horách je soustředěna většina pracovníků sekce výzkumu a ochrany přírody a také jedno z informačních středisek.

Národní park má vzhledem k protáhlému tvaru území síť několika informačních středisek:

• Alžbětín,
• Rokyta u Srní,
• Kvilda,
• Chalupská slať,
• České Žleby,
• Stožec.

Mimo území NP se nachází také informační středisko Idina Pila, které vítá návštěvníky na cestě k Boubínskému pralesu.

V Kašperských Horách, Vimperku a Stožci fungují střediska ekologické výchovy.

K významné změně struktury Správy NP a CHKO Šumava došlo v roce 2006, kdy bylo 10 lesních správ přeměněno na šest územních pracovišť.

Vedoucí každého územního pracoviště je zodpovědný za řízení místně příslušných lesníků, strážců i pracovníků informačních středisek.

Lesy, kůrovec a diskuse o managementu

Hlavním tématem Šumavy jsou především lesy.

Po celou dobu existence národního parku se vedou spory o management lesů, především o to, zda je účelné a s posláním NP slučitelné kácení stromů napadených kůrovcem.

Opakují se diskuse, zda je ve jménu ochrany člověkem významně pozměněných lesů v nižších polohách správné zasahovat v horských smrčinách a jádrových zónách NP.

Ve smíšených lesích byly v nižších polohách původní porosty nahrazeny stejnověkými smrkovými výsadbami.

Důsledkem sporů byla také fragmentace zonace provedená v roce 1995, kdy vzniklo 135 nefunkčních a velmi nestabilních ostrůvků I. zóny NP.

Šumava je v médiích, internetových i jiných veřejných diskusích nejčastěji probíraným českým národním parkem.

Názory na jeho management se mění nejdynamičtěji ze všech českých národních parků.

Přidáme-li k tomu fakt, že zonace NP Šumava je nejroztříštěnější ze všech evropských parků, je jasné, že důsledky těchto prvenství nejsou pro Šumavu vždy nejlepší.

Rozmotat klubíčko vzájemných zklamání a nařčení je těžké, možná někde na počátku bylo vzájemné nepochopení.

Přeměna zapomenutého přírodního zákoutí na perlu celonárodní není snadná.

Je však mimo všechnu diskusi, že Šumava je národním klenotem, pro jehož uchování je třeba najít koncepční řešení i rozumné kompromisy.

Přes veškerou kritiku je NP odborným garantem těchto řešení.

Vichřice Kyrill a vývoj lesů

Zkouškou dospělosti byl pro Národní park Šumava orkán Kyrill v lednu 2007.

Vichřice zasáhla Šumavu ve dnech 18.-19. ledna 2007 a v maximálních nárazech dosáhla síly orkánu.

Maximální naměřená rychlost větru v nárazech činila 38 m/s na stanici Churáňov a 47 m/s na Velkém Javoru.

Nejednalo se o „stoletou“ vichřici, přesto byly její následky v lesích mimořádně devastující.

Celkový objem vyvrácených a polámaných stromů přesáhl 850 tisíc m³ dřeva.

Rozsáhlé plošné vývraty vznikly především v horních polohách Šumavy, zatímco v nižších nadmořských výškách vichřice vyvracela i lámala jednotlivé stromy a menší skupiny.

Nezpochybnitelným faktem je, že kořenový systém stromů nebyl v době vichřice kryt dostatečnou sněhovou vrstvou a půda byla leckde rozměklá po předchozích deštích.

Především se však ukázalo, že otevřené porostní stěny a rozpracované porosty, které zůstaly po těžbách především kůrovcem napadených stromů, byly vůči větru citlivé.

Návštěvní pravidla a šetrný pohyb

Ochrana přírody je v národním parku spojena s pravidly, která mají omezit poškozování citlivých biotopů a rušení živočichů.

• V I. zóně je možné chodit pouze po značených turistických trasách.
• Na vodních tocích je nutné respektovat povolené úseky, termíny a aktuální vodní stav.
• U některých úseků Vltavy je nutná registrace.
• Splouvání Otavy je vhodné pouze pro zkušené vodáky s odpovídající výzbrojí a výstrojí.
• Na Vydře je povoleno splouvání pouze na kajaku nebo kanoi.
• Vchynicko-Tetovský plavební kanál se splouvat nesmí.

Moderní sportovní aktivity, jako jsou horská kola, inline bruslení, golf, jízda na koni a psí spřežení, svůj způsob koexistence s přírodou a posláním NP stále hledají.

Správa národního parku proto podporuje šetrnou turistiku, informační programy, naučné a zážitkové stezky, exkurze s průvodcem a ekologickou výchovu.

Významné jsou také projekty revitalizace rašelinišť, výstavby rybích přechodů a výzkumné projekty, například telemetrie.

Co navštívit na Šumavě

1. Poledník - vyhlídkový cíl dostupný pěšky nebo na kole.
2. Pramen Vltavy - jedno z nejznámějších míst šumavské krajiny.
3. Plešné jezero - ledovcové jezero na území národního parku.
4. Prášilské jezero - další významné ledovcové jezero v NP.
5. Jezero Laka - nejvýše položené z českých šumavských ledovcových jezer.
6. Jezerní slať - rašeliniště u Horské Kvildy.
7. Chalupská slať - přístupné rašeliniště u Svinné Lady.
8. Tříjezerní slať - rašeliniště nad Srním.
9. Údolí Vydry - hluboké údolí s divokým tokem.
10. Vltavský luh a Mrtvý luh - cenné mokřadní a rašelinné území.
11. Stožec, Srní, Kvilda a Modrava - obce vhodné jako výchozí místa pro výlety.
12. Historická místa železné opony - připomínky moderních dějin pohraničí.

Šumava nabízí krásné výhledy, značené pěší trasy, cyklotrasy, naučné stezky, historické památky, staré mlýny i zříceniny hradů.

Oblast celé Šumavy patří mezi turisty k těm velmi populárním.

Praktické informace pro plánování návštěvy

Naplánujte si pobyt na Šumavě v blízkosti Národního parku Šumava.

Hotely a penziony v Srní, Kašperských Horách či Vimperku nabízejí nejkratší dostupnost k Národnímu parku Šumava.

Do oblasti lze cestovat vlakem i další veřejnou dopravou.

Před návštěvou vodních toků je vhodné ověřit aktuální registrační podmínky, vodní stav a povolené termíny.

Při pohybu v přírodě je nutné respektovat značení, hranice chráněných zón a pokyny Správy NP Šumava.

Nejpřísněji chráněná místa nejsou určena k volnému pohybu návštěvníků, protože jejich přírodní hodnoty mohou být přítomností člověka snadno narušeny.

tags: #sumava #narodni #park