Jednoduché linie, ocel, sklo, střízlivá modernost a točitá schodiště jakoby plující v prostoru patří k rukopisu architektky Evy Jiřičné.
Její projekty mají punc originality a prosvětlené interiéry vyplňují luxusní obchody, byty i kanceláře po celém světě.
Její designérské prodejny jsou na prestižních ulicích Londýna či New Yorku.
Pracovala pro značky jako Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon a také pro mnoho významných kaváren a restaurací.
Navrhuje luxusní hotely, soukromé byty i mosty.
Jejími klienty jsou šlechtici i úspěšní byznysmeni.
Mimo jiné i v San Franciscu, Los Angeles či Florencii.
New York a svět designérských prodejen
Kromě schodišť jí ke slávě pomohly i módní obchody.
Stala se jednou z hlavních představitelek nových designérských prodejen, které proměnily tvář prestižních ulic Londýna či New Yorku.
Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon, plejáda významných kaváren a restaurací: to vše a mnohé další jí prošlo rukama.
V ateliéru Louise de Soissons, který projektoval nový přístav v Brightonu, se učila používat materiály průmyslového designu, později spolupracovala s architektem Richardem Rogersem a pak dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna a ve Spojených státech.
Tak se postavila na vlastní nohy a v roce 1976 si založila ateliér.
Pracovala pro pojišťovnu Lloyd, lorda Rothschilda a další.
Navrhla autobusové nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru.
Charakteristický rukopis: sklo, ocel a napínací lana
Sklo a ocel Jiřičná ve svých interiérech ladí do dokonalé harmonie.
K jejímu rukopisu patří i napínací lana pro proslulá skleněná schodiště, která v průběhu let vytříbila k dokonalosti slavnostního šperku.
Její rukopis je dobře čitelný; kromě oceli a skla k němu patří i napínací lana pro její oblíbená skleněná schodiště, jimiž se ve světě proslavila.
„Je to třírozměrná skulpturální záležitost v prostoru, která dává lidem možnost stoupat vzhůru,“ popisuje je se zaujetím architektka.
Schodiště v jejím pojetí není pouze technickým prostředkem pro překonání výškového rozdílu.
„Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním. Hledám cesty, jak jej dostat do prostoru. Světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě,“ říká.
„Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním.
Celou tvorbou Evy Jiřičné prostupuje základní myšlenka: krásné je jen to, co je funkční.
„Inspiruji se uměním přírody, která i na těch nejmenších organismech užívá dokonalých konstrukcí,“ říká sama architektka.
Schodiště jako skulptura a architektonický magnet
V pražském Centru současného umění DOX v úterý 4. června proběhl křest knihy „Fenomén“ s podtitulem „Schody Evy Jiřičné jako umělecký objekt“, jejímž autorem je Petr Volf a vydavatelem společnost „Prostor - architektura, interiér, design“.
„Schodiště vypadá jako konstruktivistická socha, jako překrásné kultovní dílo, jež kurátor expozice Leoš Válka spolu s Evou Jiřičnou nechali postavit na skleněný piedestal, aby vynikla jeho křehkost.
Zdá se, jako by levitovalo, ale přesně takové je kouzlo, jež stavby této architektky provází.
Funguje jako magnet, lidé jsou k němu přitahováni zvláštní silou.
Až v prostředí, kde promlouvá samo za sebe, aniž by bylo rušeno jinými provozními souvislostmi, jako je tomu v běžném životě, může vyjevit všechny svoje přednosti,“ popisuje v knize Fenomén její autor Petr Volf.
Schodiště Evy Jiřičné bylo původně umístěno v pařížské pobočce sítě obchodů Joan & David a v galerii DOX představuje dominantu celé expozice.
„Schodiště mi připomnělo, jak těžké bylo tenkrát dostat povolení od schvalujících orgánů na konstrukci, která se zdála v té době příliš odvážná.
„Když jsem se v roce 1998 dozvěděl, že schodiště, které jsem znal z reprodukcí v designérských časopisech, má být odstraněno, okamžitě mě napadlo, jestli by se nedalo zachránit.
Na převezení z Paříže do Prahy jsme měli jen týden.
Věděli jsme, že pokud to nestihneme, bude zničeno.
Rekonstrukce a nové vystavení
Firma TECHO spolupracovala na rekonstrukci schodiště se společností Artefakt.
„Toto schodiště vyráběl anglický výrobce, k nám se dostala jen jeho torza a výkresy, ve kterých chybělo to, co jsme právě potřebovali.
Myslím, že bez předchozích zkušeností, které jsme na Eviných projektech sbírali řadu let, bychom rekonstrukci asi nezvládli.
„Zatímco rekonstrukce trvala pět měsíců, novou instalaci se podařilo zvládnout během pouhých čtyř dnů, vše bylo hotové v noci z 16. března na 17. března.
Bylo to zřejmě poprvé u nás, kdy bylo takto progresivní moderní schodiště přemístěno na výstavu, kde se stalo samostatným exponátem, strmícím až po střechu hlavního galerijního prostoru.
Výstava „Jiřičná“ v galerii DOX probíhá od letošního 22. března do 12.
Poslední schodiště v New Yorku
Součástí rekonstrukce na pardubickém zámku bude i propojení dvou sálů nad sebou ikonickým skleněným schodiště.
Eva Jiřičná jich od 80. let minulého století realizovala už 47, to poslední v New Yorku.
Newyorské schodiště tak patří k nejnovějším realizacím typologie, kterou architektka rozvíjí od 80. let minulého století.
| Prvek | Charakteristika |
|---|---|
| Materiály | sklo a ocel |
| Konstrukční prvky | napínací lana |
| Typ schodiště | točité schodiště |
| Počet realizací | 47 |
| Nejnovější uvedená realizace | New York |
| Hlavní účinek | světlost, průhlednost a dojem levitace |
Technologie skleněných schodišť
„Za tu dobu se hodně vylepšily technologie zpracování skla.
Začínaly jsme s vrstvou obyčejného skla a plexiskla v kovové konstrukci, dnes už můžeme používat sklo s bezpečnostní fólií i bez kovové konstrukce.
Tak jsou schody téměř neviditelné.
Stabilitu točitým schodům dodává upevnění na drátěný válec po jejich obvodu.
Technologický vývoj umožnil, aby konstrukce působila stále lehčeji a transparentněji.
Starší řešení vycházela z kombinace obyčejného skla, plexiskla a kovové konstrukce, zatímco současné konstrukce mohou využívat sklo s bezpečnostní fólií i bez kovové konstrukce.
Výsledkem je schodiště, které v prostoru téměř mizí, přestože si zachovává potřebnou stabilitu.
Od českého funkcionalismu k high-tech architektuře
Celou tvorbou Evy Jiřičné prostupuje základní myšlenka: krásné je jen to, co je funkční.
Její přístup k architektuře výrazně poznamenala funkcionalistická tradice meziválečného Československa.
„Do Británie jsem si přivezla velmi kvalitní architektonické vzdělání.
Měla jsem na co navazovat.
Kreslila jsem lépe než angličtí architekti,“ říká.
Před odchodem do Británie vystudovala architekturu na pražské technice a poté byla studentkou významného architekta Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění.
Její otec byl architekt a pracoval pro Tomáše Baťu.
Tento obor vystudovala na pražské technice a dále u Jaroslava Fragnera na pražské AVU.
Při jedné z několikahodinových konzultací nad návrhem školy architektury pro soutěž v Paříži se profesor Fragner studentky Jiřičné zeptal, jaké navrhne dveře.
Její odpověď zněla, že „dveře přece nejsou architektura“.
Na příští zkoušku musela budoucí první dáma high-tech architektury přinést seznam tří věcí, které se netýkají architektury.
Až po letech praxe poznala, že nic takového neexistuje.
Emigrace a začátek kariéry v Anglii
Rodačka ze Zlína (3. března 1939) s britským pasem se totiž v roce 1968 stala proti své vůli emigrantkou a do Československa znovu poprvé přijela až v roce 1990.
Když v šedesátých letech dokončila studia na pražské architektuře, čekala ji běžná umístěnka - do cementáren u Kladna.
Její další osud už připomíná filmový scénář.
Píše se rok 1967.
Eva Jiřičná pracuje v Ústředí bytové a oděvní kultury v Praze.
Československo se na pár měsíců otvírá světu, dá se cestovat.
Eva Jiřičná potkává na kongresu šéfa Great London Council, mohutné státní projektové organizace ve Velké Británii.
Tato instituce zaměstnává několik set architektů a projektuje veřejné budovy.
Nabízí jí stáž v Londýně.
Zcela legálně tam odjíždí 1.
Po studiu jí nabídli stáž v Anglii, odjela tam 1. srpna 1968.
„Za tři týdny vypukla invaze a já měla povolení zůstat do Vánoc.
Nepředpokládala jsem, že budu v Anglii déle než tři měsíce,“ vzpomíná Jiřičná.
Ve stejné době je zcela náhodou v Británii na brigádě i její bratr.
Události berou nečekaný spád.
„Máma s tátou, který byl také architekt, tehdy pracovali v Ósace.
Bratrovi skončila brigáda.
Nechtěla jsem ho poslat do Prahy do prázdného bytu.“
Pak přichází dopis z velvyslanectví.
Dodnes si pamatuje každé slovo: Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí.
„Nechtěli jsme v Anglii zůstat, ale nic jiného nám nezbývalo.“
V rodné zemi lidé její práci dlouho neznali.
Práce Evy Jiřičné byla navíc před očima českého publika desítky let zcela skryta.
Otec měl sourozence vyzvednout v Londýně při návratu z Japonska.
Jenže bylo nutné, aby se do Prahy vrátil hned, přes Moskvu.
Krátce poté zemřel.
Eva Jiřičná ani její bratr ho už nikdy neviděli.
V komunistickém Československu se mezitím odehrál soud.
Jeden z úředníků architektčinu maminku informoval, že se dcera vrací v Londýně domů až k ránu.
Křičel na ni, že neuměla vychovat své dítě.
Evu Jiřičnou nakonec odsoudili.
Na tři roky nepodmíněně.
Dodnes neví, za co, snad za vlastizradu.
První zkušenosti a vlastní ateliér
Spolu s bratrem se o sebe musí v Anglii postarat.
Mladá architektka odepisuje na všechny inzeráty a shání práci.
Získává v Londýně své první místo.
Učí se.
Kreslí dveře, kliky, záchody.
Snaží se uživit sebe i bratra.
První měsíce jsou tvrdé.
Ateliér Louise de Soisson, který ji zaměstná a kde zůstane deset let, projektuje nový přístav v Brightonu.
Při této práci těží Jiřičná ze svého kvalitního inženýrského vzdělání.
Učí se používat materiály průmyslového designu.
Právě v té době jsou kořeny její oblíbené „lodní“ estetiky.
Tyto prvky se ostatně objevují i v interiérech Tančícího domu v Praze.
Když projekt loděnic skončil, nedaří se jí najít nové místo.
Začíná si rozšiřovat zkušenosti na volné noze.
Spolupracuje s renomovaným architektem Richardem Rogersem.
Na vernisáži obchodu navrženého neméně slavným britským architektem Normanem Fosterem se seznamuje s manželkou svého do budoucna velmi důležitého klienta, Josepha Ettedguiho.
To jí otvírá cestu k mnoha prestižním zakázkám.
Architektura mezi funkcí a uměleckým objektem
„Tvorba je neustálé hledání, množství práce a moře potu.
Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle.
Ale nevadí, že se tam nedostane.
Smyslem je právě ten proces a ta cesta.“
Renomovaná architektka sama o sobě tvrdí, že nemá příliš smyslu pro obchod a silnější se cítí v tvorbě.
„Pochopitelně mě to těší.
Mnoho lidí by to dokázalo i lépe prodat.
Ale já nemám moc smyslu pro obchod.
Silnější se cítím v řemesle, v tvorbě.
Neustále řeším problém s penězi,“ říká architektka Eva Jiřičná.
Drsná životní zkušenost Evu Jiřičnou posílila.
Dnes, ve čtyřiašedesáti letech, hýří tato elegantní a velmi moderní dáma energií a optimismem; svým stylem dělá nejlepší reklamu vlastní značce.
„Stále se něco nedaří - neúspěch v soutěži, hledání práce, vztah s klientem.
Musíte mít smysl pro humor.
Za svůj optimistický přístup k životu podle svých slov vděčí tatínkovi:
„Miloval lidi.
Snad nikdy jsem ho neviděla rozčileného, měl mimořádný smysl pro humor.“
Kromě praktických architektonických fines a uměleckých názorů se podobný přístup k práci snaží vštípit i svým českým studentům.
„Tvorba je neustálé hledání, tápání, množství práce a moře potu.
K úspěchu je třeba talent, skromnost, disciplína a úsilí.
Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle.
Projekty Evy Jiřičné v České republice
V rodné zemi lidé její práci dlouho neznali.
Do Československa znovu poprvé přijela až v roce 1990.
Zato teď se vrací skoro každý týden.
Leteckou linkou Londýn - Praha cestuje skoro stejně často jako jiní lidé městským autobusem.
Byla také jedním z umělců, kteří pomáhali bývalému prezidentu Václavu Havlovi zvelebovat areál Pražského hradu.
Její tvorba v Česku zahrnuje moderní Oranžerii (skleník s ocelovým skeletem) u Jeleního příkopu v areálu Pražského hradu, interiéry Tančícího domu na pražském Rašínově nábřeží, kavárnu Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávku pro pěší v Brně.
V branži uznávanou značku „Eva Jiricna“ nese moderní Oranžerie u Jeleního příkopu, interiéry Tančícího domu na Rašínově nábřeží, kavárna Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávka pro pěší v Brně.
Navrhla i pražské hotely Josef a Maxmilian, bytový komplex Sky Barrandov a pro rodný Zlín Kongresové centrum a Univerzitní centrum a Fakultu humanitních studií Univerzity Tomáše Bati.
Jejím zatím posledním „domácím“ dílem je minimalistický hotel Josef v Rybné ulici v centru Prahy.
V Brně by měl v budoucnu podle jejího návrhu vyrůst nový nejvyšší mrakodrap v zemi, 117metrový Palác Heršpická.
Skleněné schodiště na pardubickém zámku
Vzniklo to celkem náhodou, i když pro náhodu musí být vždy dobré podmínky.
Architektku Evu Jiřičnou požádal na doporučení architekta Josefa Pleskota o spolupráci na rekonstrukci Zámku Pardubice v roce 2019 náměstek hejtmana Pardubického kraje pro kulturu a investice Roman Línek.
Ta výzvu přijala, v červenci 2019 na zámek osobně přijela a tak se začaly rodit jednotlivé projekty.
Nejprve reprezentativní sál se skleněným schodištěm a posléze i další.
„Při vytváření generelu rozvoje pardubického zámku jsme se několikrát na místě sešli s architekty Petrem Všetečkou, Ladislavem Lábusem a Josefem Pleskotem.
Od začátku bylo jasné, že společenský sál musíme přesunout do třetího patra severního křídla, ale velká debata vznikla kolem jeho zázemí, obslužných prostor, umístění sociálních zařízení, šaten a umožnění bezbariérového přístupu.
Také do té doby navržené úpravy sálu nedosahovaly reprezentativní úrovně, kterou jsme v těchto mimořádných prostorách chtěli získat.
Nakonec padlo rozhodnutí využít k zázemí i patro pod sálem.
Otázkou bylo, jak to ale zajímavě propojit.
A tady poprvé padlo od pana Pleskota jméno Evy Jiřičné s myšlenkou na její ikonická skleněná schodiště.
Při vytížení paní architektky sídlící v Londýně to sice byla jen taková idea, ale proč to nezkusit.
Dobře jsme udělali, a vznikly z toho krásně odvážné návrhy sálu a jeho zázemí,“ vzpomíná Roman Línek.
Rozsah stavebních úprav
Celý proces úpravy společenských prostor zámku má několik postupných etap.
Po úvodní studii následovalo projektování, které prováděl ateliér Masák &Partner s autorským dohledem ateliéru AI design Evy Jiřičné.
Pardubický kraj poté soutěžil stavební firmu, kterou se stala společnost OHLA ŽS, a. s.
Její zástupce potom pozval Roman Línek na jednání s Evou Jiřičnou těsně před předáním staveniště.
„Vysoutěžená cena prací je přes 165 milionů včetně DPH, přičemž Pardubický kraj počítá s evropskými dotacemi,“ řekl Línek s tím, že se bude jednat o dotace z programu IROP 2021+ prostřednictvím ITI Hradecko-pardubické aglomerace.
„Kromě běžných kontrolních dnů chceme pohlídat kvalitu prací i na mimořádných kontrolních dnech, kde bude Eva Jiřičná osobně přítomná.
Stavba by měla být dokončena a zkolaudována do konce roku 2026,“ dodal Línek.
Pardubický zámek je podle Evy Jiřičné unikátní stavbou.
I proto se držela svého hesla, neříkej ne, když můžeš říci ano, a dává to smysl.
„Už když jsem poprvé stála na nádvoří a hleděla na zámek, stála jsem tu v úžasu.
A teď vidím na vlastní oči i kazetový strop v jedné z místností, který znám jen z vizualizací.
Je to nádhera, kterou hned tak někde v Evropě nenajdete.
V Londýně jsem se naučila poznávat a ocenit historické techniky stavitelů a umělců a nechat je při rekonstrukci vyniknout.
Ale důležité je také, aby historické stavby mohly dále sloužit lidem.
Abychom jim uměli prodloužit život i moderními prostředky současné doby.
Ve Velké Británii musí historické stavby vydělat na svůj provoz.
Kromě výstav musí mít i atraktivní prostory pro společenský život, na pronájem a podobně.
Proto jsem moc ráda, že se můžu se svým týmem z ateliéru AI - DESIGN podílet i na úpravách společenské části tohoto krásného zámku.“
Další části pardubického projektu
Bronzová kráska z Kladiny
Zájmu Evy Jiřičné o pardubický zámek využil ředitel Východočeského muzea Tomáš Libánek a přizval ji ke spolupráci i v několika menších projektech.
„Naše muzeum získalo z archeologických nálezů několik výjimečných předmětů, které bychom chtěli návštěvníkům také výjimečným způsobem prezentovat.
Expozice se bude jmenovat Bronzová kráska z Kladiny a představí mimořádný nález zdobeného tepaného vědra starého zřejmě až tři tisíce let.
Expozice vznikne ve čtyřech místnostech v přízemí zámeckého paláce.
Právě vitrína s nasvíceným bronzovým vědrem bude jejím zlatým hřebem.
Dokumentace by měla být hotová letos na podzim a potom by práce za přibližně 6 milionů korun mohly začít.
Enfiláda ve třetím patře
Enfiláda v třetím patře se také promění.
Mezi výstavou uměleckého skla a reprezentativním sálem je ve třetím patře řada historických místností navzájem propojených dveřmi, tedy takzvaná enfiláda.
Ta zahrnuje také vzácnou místnost s kazetovým stropem, která projde rekonstrukcí zároveň se sálem.
„Odborně jsme zde prozkoumali nástěnné malby a možný mobiliář.
Došli jsme k závěru, že právě tuto místnost necháme podle dochovaných fragmentů jako jedinou na zámku domalovat a vybavíme ji i nábytkem inspirovaným renesancí.
Právě o jeho návrh jsme požádali paní architektu Evu Jiřičnou a ateliér AI - DESIGN.
Předpokládáme, že i tady bude hotovo do roku 2026,“ informoval ředitel Libánek.
Tato místnost by pak měla být využívána k různým slavnostním účelům, ale bude i součástí prohlídkového okruhu.
Ocenění a mezinárodní postavení
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku.
Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii.
Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění.
Eva Jiřičná dostala od britské královny Řád britského impéria a získala i řadu dalších prestižních ocenění.
Loni v září například převzala na Londýnském festivalu designu medaili za celoživotní dílo.
Je členkou Královské akademie umění a Amerického institutu architektů, má čestné doktoráty několika univerzit.
Mluví anglicky, rusky, francouzsky a italsky.
Pracovala pro pojišťovnu Lloyd, lorda Rothschilda i Václava Havla.
Obohatila architekturu zejména o křehká schodiště ze skla a oceli.
Její jméno figuruje v prestižních publikacích velikánů designu 20. století spolu s legendami typu Le Corbusiera, Franka Lloyda Wrighta či Miese van der Rohe.
Nikdo ze současných českých architektů a designérů si ve světě nevydobyl renomé jako ona - časopis Evening Standard například zařadil Češku s britským pasem mezi stovku nejvlivnějších žen ostrovní metropole.
V domácích poměrech zatím ani nejúspěšnější architekti - na rozdíl od západní Evropy či Spojených států - statut hvězd nepožívají.
Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii.
K nim nyní přibylo další.
Poctu České komory architektů (ČKA) za rok 2021 dostane Eva Jiřičná, uvedla to mluvčí komory Tereza Zemanová.
Eva Jiřičná za svou architektonickou tvorbu obdržela řadu světových i českých cen a vyznamenání, například Řád britského impéria za zásluhy v oblasti designu.
Je členkou několika královských akademií: pro design, umění a architekturu a majitelkou několika čestných doktorátů.
Ateliéry, pedagogická práce a způsob tvorby
Nyní má Jiřičná architektonické studio v Praze (AI Design Praha s Petrem Vágnerem) i v Londýně (Eva Jiricna Architects).
Učila i na VŠUP v Praze, kde vedla jeden z ateliérů architektury.
Svým českým studentům se snaží vštípit praktické architektonické finesy i umělecké názory.
„Když jsem přijela do Anglie, tak jsem se svého tehdejšího šéfa zeptala, co je nedůležitější, aby člověk věděl, když začne pracovat na novém projektu.
On mi řekl: ‚Nejdůležitější je, abys měla víc přátel na konci, než jsi měla na začátku‘.“
Její práce ukazuje, že skleněné schodiště může současně plnit praktickou funkci, pracovat se světlem, organizovat pohyb v budově a působit jako samostatný umělecký objekt.