Půlnoc v Paříži: obsazení, příběh a kouzlo filmu Woodyho Allena

Půlnoc v Paříži je magická, jedinečná a „chic“. Voní Seinou a Pernodem - je plná života, z něhož se točí hlava a rodí odhodlání namalovat obraz, napsat román nebo si alespoň zajít koupit první vydání Proustova Hledání ztraceného času k bouquinistovi v Quartier Latin.

Nikde jinde takovou noc neprožijete, nikde jinde se ztracený čas nehledá lépe - nikde jinde do něj tak snadno vstoupíte a nestanete se jeho součástí. A také se nikde jinde nepotkáte „tête à tête“ s Ernestem Hemingwayem, Salvadorem Dalím, Francisem Scottem Fitzgeraldem, případně Pablem Picassem, Toulouse-Lautrecem či všeobjímající Gertrudou Steinovou.

A nikdo jiný nežli Woody Allen, který má rád Paříž (obzvlášť když prší) skoro stejně jako New York a hru na klarinet s kapelou New Orleans Jazz Band, by o tom nedokázal natočit lepší film.

O čem film Půlnoc v Paříži je

Nová romantická komedie Woodyho Allena vypráví o dvojici mladých Američanů, jimž krátký pobyt v Paříži pomůže, aby si ujasnili, co čekají od života.

Dva mladí Američané, kteří spolu chodí už od studií a mají se na podzim brát, se vypraví na pár dní do Paříže, kde má otec Gilovy snoubenky obchodní jednání.

Tak jako hollywoodskému scenáristovi Gilovi, který sem se svojí snoubenkou Inez a jejími rodiči vlastně přijel jen na výlet, ale od začátku cítí, že tohle je místo, kde může dopsat svoji první knihu a být šťastný.

Zatímco Inez a její matka se radují z náhodného setkání s jinou dvojicí a objevují s ní turistické krásy města a jeho luxusní obchody, Gil na sebe nechává působit tajemné kouzlo míst, kde jeho obdivovaní autoři prožívali kdysi „pohyblivý svátek“.

Jeho tušení, že v Paříži najde inspiraci, která mu pomůže vyměnit úspěchy hollywoodského scenáristy za tvůrčí činy, dostane nečekaný směr.

Když se jím Gil vydá, zjistí na konci cesty, co od života opravdu chce.

Hlavní obsazení filmu

Ve filmu se objevuje řada historických a uměleckých osobností, které Gil potkává během svých nočních cest minulostí.

• Ernest Hemingway
• Salvador Dalí
• Francis Scott Fitzgerald
• Pablo Picasso
• Toulouse-Lautrec
• Gertruda Steinová
• Cole Porter
• Luís Buñuel
• Edgar Degas

Owen Wilson jako Gil Pender

Více než třicet let poté, co nám Woody Allen v Manhattanu představil úspěšného televizního scenáristu Ikea Davise, kterého už nebaví televizní fabrika a tak se rozhodl napsat seriózní knihu, přichází v jeho Půlnoci v Paříži na filmové plátno jiný, Hollywoodem otrávený scenárista Gil Pender, který chce v Paříži dokončit svůj rozepsaný román.

Jakoby se kruh uzavřel, ale také o něco posunul. Na rozdíl od Manhattanu, kde hned v prologu zazní několik variant úvodní věty Ikeova literárního opusu, Gil si v Paříži text svého románu nechává pro sebe, místo černobílého New Yorku tu nastupuje barevná Paříž, místo Gershwina Cole Porter a místo Woodyho Allena jeho alter ego Owen Wilson.

Zatímco pro ni je solidní adresa Malibu, on už nechce být hollywoodským nádeníkem (byť mu to slušně nese).

Ze všeho nejraději by totiž žil v půdním bytě v Paříži dvacátých let a poslouchal, jak déšť bubnuje na její břidlicové střechy (protože v dešti je Paříž přece nejkrásnější).

A pak, až se vyčasí, by se s bagetou pod paží toulal po levém břehu Seiny, poseděl v bistru se „zelenou (anýzovou) vílou“ a odháněl od sebe hejna štědrých múz, které by mu našeptávaly další kapitoly jeho budoucího románu, jímž vstoupí do velké literatury.

Rachel McAdamsová jako Inez

Zdá se, že tihle dva se našli nedopatřením.

Zatímco Inez běhá po nákupech a provařených turistických památkách, hledá Gil hospodu, kde jeho profesor angličtiny viděl Jamese Joyce, kterak jí klobásu se zelím.

Absence společných zájmů je nepřehlédnutelná jako Eiffelovka.

Jejich rozdílné představy o životě se postupně stávají jedním z hlavních zdrojů napětí i humoru. Gil touží po tvůrčím životě v Paříži, zatímco Inez se orientuje na praktickou stránku společné budoucnosti a na společenský svět, který jí vyhovuje.

Marion Cotillardová jako Adriana

Marion Cotillardová si již v Edith Piaf natrénovala dobové aranžmá.

Adriana představuje jednu z nejvýraznějších postav Gilových nočních setkání. Díky ní se jeho představa o minulosti stává osobní zkušeností a nostalgická touha získává konkrétní podobu.

Málem na ní sbalí holku PabluPicassovi, pokecá se Salvadorem Dalím o tvaru nosorožce, poradí Buñuelovi nápad na film o lidech, kteří po večeři nedokáží odejít z místnosti a zjistí, že ani secesní Belle Époque, jež Paříž obohatila o kankán a Eiffelovku, není tak vzdálená a nedosažitelná - i když jsou Degas s Lautrecem přesvědčeni, že za renesance se žilo ještě o něco líp.

Kathy Batesová jako Gertruda Steinová

Kathy Batesová vypadá jako dáma, která je schopná vládnout pařížskému salonu.

Gertruda Steinová je ve filmu spojena s adresou Rue de Fleurus 27, kde se Gil dostane do společnosti významných umělců a spisovatelů.

Jak by také mohl, když ho na jedné noční procházce v zapadlé uličce pozval Scott Fitzgerald ve stařičkém Peugeotu na projížďku do dvacátých let, kde se právě koná večírek na Quai de Bourbon, odkud je to už jen skok do salonu Gertrudy Steinové v Rue de Fleurus 27, která se mrkne na rukopis jeho románu (s Hemingwayem je to horší protože na dobré příběhy žárlí a špatné nečte).

Adrien Brody jako Salvador Dalí

Byť na menší ploše je nepřehlédnutelný Salvador Dalí Adriena Brodyho.

Jeho setkání s Gilem patří k nejvýraznějším komickým okamžikům filmu. Gil se se Salvadorem Dalím baví o tvaru nosorožce, čímž se film přirozeně pohybuje na hranici mezi historickou fantazií, surrealismem a Allenovým typickým humorem.

Corey Stoll jako Ernest Hemingway a Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald

Ernest Hemingway a Francis Scott Fitzgerald patří mezi nejdůležitější literární osobnosti Gilovy vysněné Paříže dvacátých let.

Scott Fitzgerald ve stařičkém Peugeotu pozve Gila na projížďku do dvacátých let, kde se právě koná večírek na Quai de Bourbon.

S Hemingwayem je to horší protože na dobré příběhy žárlí a špatné nečte.

„Paříž, to je pohyblivý svátek.“ /Ernest Hemingway/

Další osobnosti a herecké výkony

Je tu prostě několik rozdílů, v důsledku kterých bude filmový kritik stavět Manhattan výš, zatímco filmový divák se bude na Půlnoci v Paříži o něco více bavit (zejména pak ten, jenž se dokáže základním způsobem orientovat v dobových kulturních reáliích).

Nosný ústřední motiv (opouštějící častý Allenův vztahový půdorys mladá dívka v závěsu zralého intelektuála) je protkán jeho nezaměnitelně vypointovanými a přesně načasovanými dialogy, těžícími z prolínání dvou různých světů a podporovaný vynikajícími herci, kteří si tuto allenovskou seanci evidentně užívali.

Po svém a s respektem odehrál Owen Wilson part Woodyho Allena, Marion Cotillardová si již v Edith Piaf natrénovala dobové aranžmá, byť na menší ploše je nepřehlédnutelný Salvador Dalí Adriena Brodyho a Kathy Batesová vypadá jako dáma, která je schopná vládnout pařížskému salonu.

Poněkud samoúčelným ornamentem je pak postradatelná minirole debutující manželky francouzského premiéra Carly Bruni-Sarkozyové.

Paříž jako hlavní postava filmu

Zdálky je slyšet neklidně pulsující Champs-Élysées, odkudsi sem doléhá nostalgická improvizace akordeonu a z kavárny na nároží cinknutí sklenky absintu, „zelené víly“ pařížské bohémy, která očarovala Lautreca, Moneta, van Gogha či Rimbauda.

Nedaleko odtud prožíval své (později i zfilmované) bouřlivé Tiché dny v Clichy Henry Miller, nikdy neusínající Pigalle žije v rytmu kankánových tanečnic z Moulin Rouge a nad tím vším pod bazilikou Sacré-Coeur do tmy září okna ateliérů na Montmartru, kde tvořili Picasso i Dalí a narodili se Jean Renoir a Marcel Carné.

Není třeba dál pokračovat! Pro každého, kdo má tohle rád, je to téměř smrtelná dávka svátečních emocí, která vás položí na lopatky a uvede do stavu blaženého očekávání, že i vám se tu přece musí přihodit něco pozoruhodného.

„Paříž je všechno, co chceš.“ /Frédéric François Chopin/

Americký tvůrce se tu vyznal ze své lásky k městu, které považuje vedle New Yorku za nejkrásnější na světě.

„Kdybych neměl tak rád New York, kde jsem se narodil a vyrostl, určitě bych žil v Paříži,“ říká Woody Allen.

Hotel Bristol a filmové lokace

Hotel Bristol, pětihvězdičkový luxus zdobící Rue du Faubourg Saint-Honoré, tu byl oficiálně otevřen již v roce 1925.

Za války sloužil jako oficiální rezidence Američanů, kteří zrovna žili v Paříži, své padesátiny tu slavila Josephine Bakerová a během realizace Půlnoci v Paříži tu přes den dospával manko z nočního natáčení i neúnavný pětasedmdesátiletý režisér Woody Allen.

Aby se to zbytečně nekomplikovalo, ubytoval tu i klíčové filmové postavy téhle pařížské romantické fantasy (čímž potvrdil, že jako product placement lze klidně použít i monumentální budovu na pařížském boulevardu).

Woody Allen a návrat k tématu minulosti

Woody Allen totiž natočil chytrý zábavný film, který možná popře část jeho teorie mýtů, vycházející z výroku: „Dva největší mýty o mně jsou, že jsem intelektuál, protože nosím tyhle brejle, a že jsem umělec, protože moje filmy jsou prodělečné.“

Na Paříž se totiž chodí i v USA, kde jsou Allenovy snímky pokládány spíše za artovou nežli masovou záležitost, a má tak slušně zaděláno na to, stát se komerčně nejúspěšnějším spektáklem jeho filmografie.

Snímek, který zahajoval festival v Cannes a končil v Karlových Varech, je radostnou, inteligentní a šarmantní výpovědí nejen o městě, jemuž je věnován úvodní tříminutový foršpan beze slov, ale také o tom, že hledání štěstí v glorifikované minulosti je iluze a útěk před současností, nonsens, který má ovšem svůj příjemně nostalgický rozměr, k němuž budeme vždycky tak trochu inklinovat.

Klamné domnění, že jiná doba je lepší nežli ta jeho, z něj činí bytostného romantika, který se nedokáže vyrovnat se současností a smířit s tím, že staré dobré zlaté časy ho nenávratně minuly.

Ve svém posledním autorském snímku (režie, scénář, hudba) je tenhle pravidelný roční vzkaz od Woodyho Allena spíše laskavý a pohodový, nežli skeptický a neurotický, jakoby chtěl pobavit sebe i nás.

Jakoby nám chtěl říci, že navzory tomu, že „všechny dobré schůzky jsou již domluvené“, pár nám jich ještě přece jen zbývá.

Přítomnost přece nemusí být natolik nudná, abychom před ní chtěli prchat do minulosti.

Nakonec, vždycky nám přece zbývá útěk do „vystajlované“ půlnoční Paříže…

Filmové údaje

tags: #pulnoc #v #parizi #obsazeni