Pobřeží slonoviny patří mezi státy západní Afriky, jejichž vývoj výrazně ovlivňuje nerostné i zemědělské bohatství regionu. Území bývalé Malijské říše se rozprostíralo od Atlantického oceánu v dnešním Senegalu přes Mauritánii, Gambii, Guineu-Bissau, Guineu, Mali, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny až po Niger.
Historické obchodní cesty spojovaly oblasti bohaté na zlato s územími, odkud přicházela sůl, a s přístavy u Atlantiku. Významným centrem této sítě bylo Timbuktu, jehož poloha spojovala duny Sahary na severu s řekou Niger na jihu, po které se mohl od pradávna přepravovat náklad směrem k oceánu.
Historické kořeny bohatství západní Afriky
Mansa Musa byl sultánem bohaté Malijské říše.
Mansa Musa ovládal rozlohou druhou největší říši vtedajšího světa.
Začátkem 13. století vládcové Malijské říše přijali islám a stali se v dané oblasti západní Afriky vodci.
Počas své vlády Mansa Musu rozšířil říši na dvojnásobok a v dané době išlo o druhú najrozsiahlejšiu ríšu sveta (po Mongolskej).
Ríša sa rozprestierala od Atlantického oceánu v dnešnom Senegale cez Mauritániu, Gambia, Guineu- Bissau, Guineu, Mali, Burkina Faso, Pobrežie Slonoviny až po Niger.
Mansa Musa byl známý jako mimořádně bohatý panovník a jeho jméno se stalo součástí tradic, které po generace předávali grioti, tedy dědiční vypravěči a hudebníci.
Je zaujímavé, že ho nemali priveľmi v láske, zdalo sa im, že príliš rozhadzuje peniaze svojej ríše.
Právě příběh Mansa Musy ukazuje, že bohatství tohoto regionu nevycházelo pouze z vlastnictví zlata, ale také z kontroly obchodních cest, měst, řek, vzdělávacích center a přístupu k dálkovému obchodu.
Timbuktu jako obchodní a vzdělávací centrum
Na púštnom piesku vybudoval preslávené mesto Timbuktu, ktoré na obchodných cestách nebolo možné obísť, no dnes sa sem nedá dostať.
Centrum ríše boháča sa nachádzalo na miestach, kde sa v súčasnosti rozkladajú Mali a Guinea, jedni z najchudobnejších krajín sveta.
„Bohaté mesto" v Európe prirovnávali k mýtickému El Doradu či Atlantíde.
Když bylo něco výjimečně drahé, tak logické vysvětlení bylo, že je to drahé, lebo to pochádza z Timbuktu.
Keď vidíte kresby Európanov z danej doby, aj keď toto mesto nikto fyzicky nenavštívil, vyzerajú ako z rozprávky Tisíc a jednej noci.
Bájne výstavné luxusné veľkomesto, samozrejme, s prvkami sahelskej architektúry.
Dnes vyzerá Timbuktu oveľa menej grandiózne, ako na týchto romantických kresbách a maľbách.
Skôr sa podobá zaprášenej dedine.
V 15. storočí malo Timbuktu 100 000 obyvateľov a z toho bolo 25 000 študentov.
V meste existovala preslávená univerzita od 14. storočia.
Historické Timbuktu proto představovalo nejen centrum obchodu, ale také významné místo vzdělanosti. Jeho někdejší prosperita však sama o sobě nezaručila dlouhodobý rozvoj celého regionu.
Zlato, sůl a nerostné suroviny
Guinea je pritom krajina s neuveriteľným minerálnym bohatstvom, ako zlato, diamanty či bauxit.
„Soľ ide zo severu, zlato z juhu. Boh je tu pre všetkých.
Výrok vystihuje základní princip transsaharského obchodu: sůl přicházela ze severních pouštních oblastí a zlato z jihu, včetně území historicky spojených s Malijskou říší.
Současné Pobřeží slonoviny je součástí stejného širšího západoafrického prostoru, jehož hospodářství po staletí ovlivňovaly obchodní trasy, zemědělství, těžba a přístavní spojení.
Prvými Európanmi v západnej Afrike boli Portugalci.
Odvážni námorníci prichádzali za obchodom a stavali na pobreží Guinejského zálivu svoje pevnosti.
Tu obchodovali so všetkým, čo sa dalo kúpiť a následne predať.
Evropský zájem o západní Afriku se postupně soustředil na suroviny a obchodní příležitosti. Afrika byla pro západní kolonizátory zajímavá jako zdroj nerostných surovin.
Proč nerostné bohatství automaticky neznamená prosperitu
Samotná existence zlata, diamantů nebo bauxitu nezaručuje vysokou životní úroveň obyvatel. Rozhodující je, zda těžba vytváří pracovní místa, podporuje místní podniky, přináší příjmy veřejným rozpočtům a vede k rozvoji infrastruktury, školství a zdravotnictví.
Príklad Guiney ukazuje rozdíl mezi přírodním bohatstvím a každodenní realitou obyvatelstva.
Prístup k elektrine tu však má iba tretina obyvateľov, písať a čítať vie iba 32 % populácie, čo túto krajinu radí na jednu z posledných priečok na celom svete.
V Mali je meziročný populační růst 3 %, ale s věkem dožití 58,5 roka je taktiež na absolútnom konci sveta.
Z těchto dvou údajů vyplývá, že Mali je dnes nejmladší zemí světa, kde 50 % obyvatel země má méně než 16 let.
Narodili sa do chudoby a nič iné nepoznajú.
V odľahlých dedinách často chýba hmatateľné bohatstvo, napriek tomu, že širší región disponuje významnými prírodnými zdrojmi.
Počas mojich opakovaných výprav som sa tu zastavil v tucte dediniek, ktoré vždy vyzerali rovnako, zopár roztrúsených zaprášených domčekov.
V každej dedine sú si všetci na pohľad rovní a náčelníkov dom je postavený taktiež z prútia a hliny, maximálne obohnaný plotom z nepálených tehál.
Pri domoch sú fotogenické hlinené sýpky, „odizolované“ proti hlodavcom, do ktorých ukladajú úrodu sorghumu, teda ciroku či milletu, teda pšena.
Inak tu na prvý, ale aj druhý pohľad nemali nič.
Žiadne hmatateľné bohatstvo...
Zemědělství a každodenní hospodářství
Venkovské obyvatelstvo je v mnoha částech regionu závislé na zemědělství, sezónních srážkách a dostupnosti vody.
V sezóne sme chutnali aj melóny, také ako poznáme u nás doma.
Vždy nám na privítanie ponúkali búrske oriešky, ktoré boli na rozdiel od tých u nás, mäkké.
Oni ich tu totiž nepražia a nesolia.
Tradiční hospodářství může poskytovat obživu, ale samo o sobě často nevytváří dostatečné příjmy pro modernizaci obcí, rozšiřování škol nebo budování energetických sítí.
Rozdíl mezi historickým obrazem bohaté říše a současnou chudobou proto nespočívá v tom, že by region přišel o všechny zdroje. Jde také o vývoj institucí, bezpečnost, dopravní dostupnost, kvalitu vzdělávání, vlastnické vztahy a schopnost proměnit suroviny v domácí přidanou hodnotu.
Lidský kapitál, tradice a vzdělávání
Keď som náčelníka poprosil, aby mi ukázal staré dokumenty či akékoľvek texty o histórii oblasti, tak som dostal nechápavú odpoveď.
Tradície sa tu predávajú odjakživa iba z úst do úst.
Večer sa zapália ohne, tancuje sa, spieva sa.
Pravidelné kmeňové oslavy, ktoré sa točia okolo mýtických tém sa dostanú Mandingom do krvi s materským mliekom.
Medzi Mandingami vždy existovali kasty a jedna z nich, takzvaní Džali sú rozprávači príbehov.
Hrajú na akúsi harfu - kóru či ďalší strunový nástroj n‘goni a rozprávajú, spievajú dávne príbehy.
Džali či Dželi v reči mandinga, znamená „krv" a Mandingovia veria, že ich spev je spojený s kmeňovými bohmi a duchmi a je teda krvou ich života.
Grioti, ako kastu Džalí či Džalibás nazývali kolonizátori, sa sobášia iba medzi sebou, medzi svojou kastou, a takto majú vo svojej komunite zamknuté neuveriteľné know-how.
Táto kasta hudobníkov, ktorá prenáša históriu kmeňa, je naozaj prastará.
Vieme to z toho, že spievajú aj o veľkom kráľovi, dobyvateľovi Mansa Musovi, s ktorým putovali v 14. storočí do Mekky.
Kulturní tradice představují významnou formu společenského kapitálu. Hospodářská prosperita však vyžaduje také dostupné formální vzdělávání, technické dovednosti a instituce, které umožní znalosti uplatnit v podnikání a veřejné správě.
V meste, kde existovala preslávená univerzita od 14. V 15. storočí malo Timbuktu 100 000 obyvateľov a z toho bolo 25 000 študentov.
A teraz takýto primitivizmus islamských bojovníkov, ktorí bojujú proti vzdelávaniu.
Bezpečnost jako podmínka ekonomického rozvoje
Guinea a Mali sú dnes značne drsné a pre turistu nebezpečné krajiny.
Romantická predstava o magickom meste, rozprávka, ktorá žije, mesto kam sa dostať je aj v dnešnej dobe veľmi ťažké, až nemožné.
V jeho okolí sa dnes nachádzajú militantné islamské skupiny, ktoré doslova poľujú na každého belocha.
V januári 2013 vstúpilo do hry Francúzsko so svojou armádou a zachránilo Mali.
Následne v júni podpísali rebeli z púšte s vládou Mali dohodu.
Smrť francúzskych novinárov Claude Verlona a Ghislaine Duponta v Kidale a následná lokálna vojna tesne pred cestou však situaci výrazně zkomplikovaly.
Bezpečnostní nestabilita omezuje dopravu, odrazuje investory, zvyšuje náklady podniků a ztěžuje práci státních institucí. V takových podmínkách se i oblast s nerostnými surovinami může dlouhodobě potýkat s chudobou.
Všade baobaby a kočovné kmene Fulanov, jedna policajná a vojenská kontrola za druhou.
Situácia je vraj pokojná, no v noci je tu zákaz vychádzania.
To znamená, že nás po zotmení do mesta nepustia.
Po zuby ozbrojení muži na 4x4 s guľometmi sa z Timbuktu vracajú.
Oproti stretávame konvoj malijskej armády.
Význam řeky Niger a dopravní infrastruktury
Belosi Niger nazvali „Čiernou riekou“, no Niger je čistejší a svetlejší než Kongo či Níl.
Niger (4200 km) je treťou najdlhšou riekou druhého najväčšieho kontinentu a my chceme rieku prejsť od jej prameňa až po ústie.
Poloha Timbuktu je geniálna, duny Sahary na severe a život prinášajúca rieka tu na juhu, po ktorej sa mohol od pradávna tovar prevážať dole k oceánu.
Řeky, silnice, přístavy a energetické sítě patří mezi základní předpoklady hospodářské integrace. Pokud je doprava přerušovaná nebo nebezpečná, místní producenti obtížně dostávají zboží na trh a těžební oblasti zůstávají oddělené od zpracovatelských kapacit.
Naša výprava, naplánovaná na november 2013, vyzerala teda OK.
Už dlhú dobu putujeme z Konakry po miestach bývalej Malijskej ríše a teraz vyrážame autami ďalej na sever popri rieke Niger, až pokým sa to bude dať, pokým nás nezastaví armáda.
V Mopti sa prebaľujeme do iných džípov, berieme iba základne veci, aby sme boli ľahkí a rýchli.
Cestu, na ktorú som rátal desať hodín, prechádzame za päť.
Posledných 20 km ideme mojím džípom na trojke, prevodovka je v kýbli.
A sme tu, od Timbuktu nás oddeľuje iba rieka Niger.
Auto sa definitívne pokazilo.
Taková zkušenost názorně ukazuje, jak zásadní je infrastruktura pro běžné fungování ekonomiky. I relativně krátký úsek může v podmínkách pouště, ozbrojeného konfliktu a nedostatečné dopravy znamenat zásadní překážku.
Současné podnikání a investice v regionu
Vedle velkých surovinových projektů se v západní Africe rozvíjejí také menší podnikatelské aktivity zaměřené na základní potřeby obyvatel.
V Česku je známý jako mecenáš kultury, sportu, pomáhá i seniorům.
Multimilionář Aleš Buksa (70) nezahálí ani v důchodu.
Úspěšný podnikatel zbohatl díky kosmetice a multi-level marketingu, což je nejrozšířenější forma odměňování distributorů v přímém prodeji.
Po prodeji kosmetického gigantu LR začal těžit vodu v Africe.
„Odprodal jsem svůj podíl v kosmetické společnosti.
Místo toho, aby si užíval stovek milionů korun a odpočíval ve svých sídlech na Floridě, Mallorce či Dubaji, rozjel byznys s vodou.
Postavil továrnu v Ghaně, která v únoru zahájila provoz.
„Ležet a nic nedělat mě nebaví.
Celý život se snažím pomáhat lidem.
Afrika byla pro západní kolonizátory zajímavá jako zdroj nerostných surovin.
To, že tam umírají děti i starci kvůli nedostatku vody, nikoho nezajímá.
Balenou vodu z Ghany si přivezl i do své kavárny v Ostravě.
„Ochutnejte.
Je vynikající.
Prodává se, ale za tolik, aby si ji mohli tamní lidé dovolit.
Jeho voda zaplavuje postupně černý kontinent.
Už se prodává v Pobřeží slonoviny, Togu, Nigérii a dalších zemích.
Tento příklad ukazuje, že investice v Africe nemusí směřovat pouze do těžby. Mohou se zaměřit také na vodu, potraviny, logistiku, výrobu, energetiku a další služby, které reagují na každodenní potřeby obyvatel.
Kolik v Africe přesně investoval, říct odmítá.
„Nebojte.
Ještě mi nějaké peníze zůstaly.
Takže budu dál podporovat seniory a projekty, které mají smysl,“ dodal Buksa.
Co může podporovat dlouhodobou prosperitu Pobřeží slonoviny
Pobřeží slonoviny může těžit ze své polohy v Guinejském zálivu, z obchodních vazeb se sousedními státy a z regionálního trhu. Dlouhodobý růst však závisí na schopnosti spojit přírodní zdroje s domácím zpracováním, kvalitní infrastrukturou a dostupnými veřejnými službami.
- Rozvoj zpracovatelského průmyslu může zvýšit hodnotu místních surovin.
- Investice do vody a elektřiny mohou zlepšit životní podmínky i produktivitu práce.
- Vzdělávání a odborná příprava mohou rozšířit možnosti mladé populace.
- Bezpečné dopravní koridory mohou posílit obchod mezi vnitrozemím a pobřežními přístavy.
- Transparentní pravidla mohou pomoci, aby příjmy z podnikání a těžby podporovaly širší část společnosti.
Na základě této reality není hospodářský rozvoj pouze otázkou množství nerostů nebo zemědělské půdy. Stejně důležité jsou schopnost rychlého učení, inovativní myšlení, přizpůsobivost a dovednosti v řešení problémů.
Konkurenční výhoda mladých lidí se proto již neomezuje pouze na základní kvalifikaci.
Klíčové kompetence budou spočívat ve schopnosti rychlého učení, inovativním myšlení, přizpůsobivosti a dovednostech v řešení problémů.
Rozhodující je také to, zda se mladí lidé mohou zapojit do nových odvětví, podnikání a technologických oborů.
Souvislost mezi bohatstvím, institucemi a společností
Vysoké příjmy z nerostných surovin mohou být krátkodobě významné, ale dlouhodobá prosperita vyžaduje diverzifikovanou ekonomiku. Pokud stát zůstane závislý na několika komoditách, může být zranitelný vůči výkyvům cen, politickým krizím nebo problémům v dopravě.
Historické dědictví Malijské říše připomíná, že bohatství může vznikat propojením obchodu, vzdělávání a strategické polohy. Současná zkušenost Guiney a Mali zároveň ukazuje, že přírodní zdroje bez dostatečné infrastruktury, bezpečnosti a lidského kapitálu nemusí vést k široce sdílené prosperitě.
Pro Pobřeží slonoviny proto není klíčové pouze to, kolik surovin se nachází v zemi nebo v okolním regionu. Podstatné je, jak se tyto zdroje promění v pracovní místa, místní výrobu, dostupné služby a stabilní příjmy obyvatel.
tags: #pobrezi #slonoviny #zbohatlost