„Santiago“ byla jedna z prvních písní, která v Úštěku dostala svoji hudební podobu.
Text jsem napsala, když jsem dorazila do Santiaga v roce 2022.
Strašně dlouho jsem seděla pod stromem u malé kapličky San Pedro a poslouchala stále dokola jednu písničku, která mě na pouti provázela.
Dlouze jsem u toho, částečně i štěstím, brečela.
Vůbec jsem neměla v plánu, že ten pocit zhudebním.
Pouť jako cesta k odložení těžkostí
Pouť do Santiaga jsem šla sama a poprvé, a to na začátku března, takže to bylo ještě takové osamělé.
Jo, hrozně jsem si tím zamilovala chůzi a pohyb.
Byla to příjemná samota, ale ne v kuse.
Šla jsem si tam odložit něco, co mě trápilo, a smířit se s tím.
Pomohlo to.
První týden pršelo, foukalo a byla strašná zima.
To bylo doslova proti větru dešti.
Člověk tam nechává ty těžkosti.
A přesně v půlce se to obrátilo.
Když si na to vzpomenu, mám husí kůži.
Hrozně mě překvapilo, jak moc to byla duchovní cesta.
Mám to hodně spojené i s kapličkami, které jsou poutníkovi vždy otevřené.
Když to bylo třeba, mohla jsem se v nich ukrýt.
Vzpomínka, která se proměnila v hudbu
V písních jsou vždy otisknuté vzpomínky, jsou to pro mě deníkové záznamy, které si chci uchovat.
Písnička mě k nim pojí, a to silně.
K místu, zážitku, člověku.
„Santiago“ byla jedna z prvních písní, která v Úštěku dostala svoji hudební podobu.
Text jsem napsala, když jsem dorazila do Santiaga v roce 2022.
Tracklist otevírá „Santiago“, což evokuje asi nejznámější poutní místo.
Hodně jsem se snažila objevovat zvukomalbu tím, že jsem si v myšlenkách představovala obrazy a hledala cesty, jak je v hudbě zhmotnit.
Od poutní trasy k albu
Svou třetí řadovku „Jediný na světě“ věnovala Bára Zmeková otci, který před čtyřmi lety zemřel.
„Při tvorbě jsem se snažila najít smíření, útěchu, něco univerzálního, co můžu sdílet s lidmi s podobnou zkušeností,“ říká.
Zpěvačka a skladatelka se ve svých písních s autorskými českými texty pohybuje mezi jazzem, folkem, klasickou hudbou a jemnou elektronikou.
Křehkost a naléhavost odlehčuje humorem a nadhledem a klavírní hru střídá se syntezátory.
V roce 2024 představila Bára Zmeková další řadovku „Jediný na světě“, která vznikla opět pod producentským vedením Ondřeje Ježka.
V písních jsou vždy otisknuté vzpomínky, jsou to pro mě deníkové záznamy, které si chci uchovat.
Mně se o tom hůř mluví, protože deska je hodně osobní a je věnována mému taťkovi.
V roce 2020 zemřel a při tvorbě jsem se snažila najít smíření, útěchu, něco univerzálního, co můžu sdílet s lidmi s podobnou zkušeností.
„Koupím ti“ a „Nevěděl“ jsou pro mě osobně nejhlubší písně.
To kolem nich k nim vede a vychází z nich dál.
Hudba vznikající v Úštěku
Deska „Jediný na světě“ vznikla v gotické budově v Úštěku, u historického piana Steinway & Sons z roku 1892.
Tento vzácný nástroj se pro tebe prý stal velkým zdrojem inspirace.
Má to košatý příběh, protože jsem vyrůstala s pianem v paneláku.
Proto možná dělám tišší hudbu.
Celoživotně jsem hledala svobodné místo, kde bych takto mohla tvořit ve dne v noci.
Na začátku loňského roku bylo umělecké pnutí silné.
Vzpomněla jsem si na jednoho pána, který říkal, že má staré křídlo ve starém domě, a vynořilo se mi to po letech zpátky do hlavy.
Podařilo se mi sehnat na něj kontakt a požádala jsem ho, zda bych tam nemohla týden či dva tvořit.
Pro mě jako muzikanta je setkání s takovým nástrojem požehnáním, je to velký zážitek.
Šla jsem tam s čistým papírem, vzala jsem si svoje textové nápady, zdroje, pár inspirujících knížek a pro mě kreativně důležité věci.
Byla to moje první zkušenost s takovým ryze tvůrčím pobytem.
Měla jsem čtrnáct dní na to, abych desku uchopila.
Ale u piana mi bylo tak dobře, že jsem tam nakonec strávila mnohem delší dobu a z intenzivních dvou týdnů byly nakonec tři měsíce.
Stal se ze mě takový poustevník.
Prostor mi umožnil hledat muziku úplně jiným způsobem.
Mohla jsem zpívat na plné pecky a hrát na klavír ve tři ráno.
Díky tomu jsem mohla jít víc do hloubky.
Zvuk starého piana
I nástroj byl pro mě specifický, měl zvláštní rezonanci.
A i když bylo složité jej naladit a trochu jsme s ním zápasili, dokázala jsem u něj sedět hodiny a hrát třeba jen jeden tón, bohatě mi to stačilo.
Přestala jsem tak být pianově rozsáhlá, vedlo mě to k minimalismu.
Víc jsem se zaměřila na vibrace, harmonie, co jdou z nástroje.
I příběh piana se mě dotknul.
Dostala ho ve třicátých letech dcera jedné židovské rodiny jako dar od otce, pak přišla válka, oni se odstěhovali do New Yorku a piano tam zůstalo netknuté téměř sto let.
Jeho nový majitel jej pak nechal repasovat a najednou jsem se u něj objevila já a napojila se na příběh.
Do třetice ano.
Ondra do něj vložil svůj rukopis.
Mám pocit, že mi ze začátku s tím pianem úplně nevěřil, ale zpětně mi řekl, že je to super, že to zvukově funguje dobře.
Taky jsem se trochu bála, obzvlášť z důvodu nesnází s laděním, zda na desku dát piano, které tak neladí.
Bylo to pro mě objevování toho, co si člověk může dovolit a co ne.
Piano je nakonec zachyceno ve všech svých podobách.
Zajímavé bylo, že v některých písních, které jsme po naladění přehráli, úplně ztratilo hloubku, kterou mělo ve své původní poloze.
Nakonec jsme se tedy vrátili k nahrávkám, které vznikly v té původní nenaladěné podobě.
Takto je zachyceno také v jedné písni, která na desce není, ale vyjde v listopadu.
Album jako hudební příběh
Původně jsem si myslela, že to bude dvoudeska.
Nakonec se to obrousilo a vznikla z toho moje bonboniérka, ve které je výběr konzistentní.
Pracovala jsem spíš pocitově, není za tím konkrétní linka.
Nicméně se mi zdá, že jsou písničky konzistentní.
Samotný hudební příběh je zajímavý i tím, i jak jsou songy poskládané za sebou a jak to vede posluchače jemnější linkou přes hlubší věci až do těch pro mě experimentálních.
Koncepční je v objevování hudebních prvků, například minimalismu, hledání společného zvuku křídla a syntezátorů a práce s hlasem.
Název desky se v titulní písni „Jediný na světě“ vysvětluje jinak, než jak na první pohled zní.
„Na konci světa se potkáme znova“ vznikl pro desku Kuby Čermáka.
Když vydával první rapové album, chtěl mít v jednom songu čtyři textaře, mělo to mít koncept ročních období.
A já měla psát zimu.
Nakonec se to ale nezrealizovalo.
Text mi zůstal v telefonu a dostalo se na něj v ten stejný večer, kdy došlo na „Santiago“.
Byl to jeden z prvků v rámci celého obrazu.
Pocit samoty, do kterého se mi prokresloval postapokalyptický obrázek osamoceného člověka v úplném extrému.
„Lunaves“ jsem si pojila s měsíční krajinou, tentokrát jsem to celé chtěla mít do sluneční energické podoby, kdy se vlastně na konci světa potkáme.
„Přestalo pršet“ a okamžik naděje
„Přestalo pršet“ je o naději.
Text je doslovný.
To jsem šla na Kalvárii v Úštěku.
Smrákalo se, hodně pršelo.
Mám ráda, když prší, živly jsou mi sympatické.
Nahoře je Poeziomat od Ondřeje Kobzy, a tak jsem si pustila náhodnou básničku.
Tímhle deníkovým záznamem jsem si chtěla ten okamžik uchovat, ale po návratu k pianu z něj vznikla písnička raz dva.
Opravdu přestalo pršet, když písnička vznikla?
Text je doslovný.
To jsem šla na Kalvárii v Úštěku.
Fotografie a vizuální podoba trasy
Tvůj bratr je fotograf, pracuje s tebou na vizuální stránce písniček.
Určitě výhoda, on je hrozně zlatý.
Podporuje mě všemi možnými způsoby.
Pomáhá mi s fotkami, už na „Lunaves“ jsme hledali fotografický vizuál spolu.
Za vizuálem stojí výtvarnice Radka Martincová alias Spradka.
Objevila jsem ji skrz Aničku Wdovku, svou grafičku.
Radka po mně chtěla popsat představy, na základě našeho povídání navrhla obraz.
Pěkně jsi nám vyšperkovala svou trasu svými fotkami.
Hudební spolupráce na dálku
Některé hosty máš i na desce, zapojila se například violoncellistka Francesca Mountfort žijící v Austrálii.
Hrála už na mé prvotině „Ještě kousek“, ale to bylo tady v Česku.
Poznaly jsme se náhodou v Café V lese v roce 2012.
Zamilovala jsem se do toho, co dělá a jaký má přístup k hudbě a hře na cello.
Pak se odstěhovala do Austrálie, takže když jsem natáčela druhou studiovku „Lunaves“, poprvé jsme si vyzkoušely, jak funguje spolupráce na dálku.
Také tentokrát jsem chtěla zachovat otisk našeho nejen hudebního přátelství.
Bylo to složité, má miminko, bydlí v Hobartu v Tasmánii.
Na zahradě si udělala malé nahrávací studio, domeček s plechovou střechou.
Ve svém nabitém programu měla na natáčení vyhrazené dvě hodiny v jeden konkrétní den.
V ten večer mi ale volala, že nemůže nahrávat, protože prší a kapání z okapu by tam bylo slyšet.
Pršet mělo celou noc.
Mrzelo mě to, ale dělala jsem si z toho srandu, že kvůli dešti v Tasmánii deska nevyjde.
Pak jsem se zazenovala a vnitřně od toho oprostila.
Do deseti minut mi volala, že to vůbec nechápe, ale že přestalo pršet.
V té bohužel Francesca nehraje, ale píseň asi zajistila, aby mohla být jinde na desce.
Ono to je všechno propojené.
Vývoj tvorby Báry Zmekové
Do povědomí posluchačů se dostala v roce 2013: tehdy vyhrála v soutěži 1BAND2PLAY, poprvé vystoupila na festivalu Colours of Ostrava a vydala své debutové album „Ještě kousek“.
Podílela se na vzniku významných hudebních kompilací, například „Hommage à Jiří Bulis“, „Akt“ od Kittchena, Superhrdinky a dalších.
Svou pozici na české alternativní scéně potvrdila vydáním druhého alba „Lunaves“ v roce 2019.
To jí vyneslo dvě nominace na Ceny Anděl, a to v hlavních kategoriích Sólová interpretka a Objev roku.
V roce 2020 jsem dostala dvě nominace na Anděla, měli jsme hrát na WOMEX, což je obrovská věc, vybírají tam maximálně čtyřicet kapel z celého světa.
Z Andělů nebylo nic - ani klasické vyhlášení, ani mediální propagace.
Ten ročník to odnesl, protože se vůbec nevědělo, co bude.
WOMEX byl nakonec jen digitální.
Nové album bez předem daného návodu
Předchozí album ti vyneslo dvě nominace na Ceny Anděl, a to ve dvou hlavních kategoriích - Sólová interpretka a Objev roku.
Cítila jsi proto při tvorbě novinky větší tlak?
Tentokrát ne.
Tuhle obavu jsem měla spíš u „Lunaves“, na dlouhé roky jsem se zasekla a sváděla vnitřní boje.
Říkala jsem si, že druhá deska musí být dobrá.
Musela jsem se vypořádat s vnitřním hlasem, který často hází klacky pod nohy.
Překvapilo mě, že i u třetí řadovky si připadám, že nevím, jak se dělá muzika, jak se píšou písničky a jak se nahrává deska.
To je zároveň strašidelné a hezké.
Člověk by si řekl: „Je to třetí deska, tak víš, jak se to dělá.“
Spousta lidí by si určitě myslela, že postupy a principy, které fungovaly na předchozích počinech, budou fungovat i tady.
Jsem hrozně ráda, že jsem to takto nedělala.
Přijde mi daleko zajímavější, když je na počátku prázdno, které se musí naplnit něčím novým.
Zároveň je to velké utrpení, když nevíš kudy a jak to uchopit.
Může to trvat roky a pak to v nějaký moment zaklapne.
A to se podle mě stalo v lednu loňského roku.
Měla jsem možnost se soustředit.
Koncertní podoby písní
Někdy hraješ sama, jindy třeba v triu nebo s kapelou - v její sestavě máš bubeníka, basistu nebo třeba akordeonistu.
Jaké je to střídat koncertní podoby?
Hudba, která vznikla s druhou deskou „Lunaves“, pro mě byla variabilní.
Mohla jsem ji zahrát sólově v dost podobně silném provedení jako s kapelou, mohli jsme jezdit v různých sestavách.
U nové desky bych ráda sestavu držela.
Tím ale neříkám, že si nepřipravím sólový set.
Jsou to dva různé světy.
Další z písní se jmenuje „Na konci světa se potkáme znova“.