„Nezajímá mě video, ale film,“ odtažitě prohlásí Etienne, student filmové tvorby a hlavní protagonista hraného snímku Pařížská výchova, v nevinné konverzaci s přiopilou dívkou na večírku.
Jedná se o ukázkové moudro, které podle mě charakterizuje velkou část začínajících filmařů i dalších kreativců.
Příběh mladého filmaře v Paříži
Přes dvě hodiny dlouhý francouzský film z roku 2018, který napsal a zrežíroval čtyřiapadesátiletý Jean-Paul Civeyrac, vypráví příběh ambiciózního mladíka, jenž přišel z historického města Lyon do francouzské metropole studovat filmovou tvorbu na prestižní univerzitu.
Hloubavý Etienne se touží stát uznávaným režisérem umělecky hodnotných snímků a je tomu schopen obětovat téměř cokoliv, lásku a peníze nevyjímaje.
Ze všeho nejdříve se ale musí popasovat s ruchem velkoměsta.
Černobílé drama Pařížská výchova nahlíží na mládí skrze hlavního protagonistu komplexně.
Velmi dobře zosobňuje svobodu, kdy postpubertální člověk přichází na vysokou školu a dostává se tak z dohledu rodičů.
Zároveň však i procítěně vykresluje tíhu přechodu mezi mládím a dospělostí, kdy o sobě člověk neustále pochybuje a hledá, co chce vlastně světu říct.
Umění, nejistota a hledání vlastního hlasu
Etienne není vykreslen jako bezchybný talent, který by měl svou budoucnost jistou od prvních minut filmu.
Jeho ambice se střetávají s nejistotou, citovou nezralostí i praktickými problémy, které přináší samostatný život ve velkoměstě.
Je až obdivuhodné, že něco tak sentimentálního dokázal vytvořit autor ve zralém středním věku.
To vše je navíc v příběhu důmyslně podtrženo odkazy na filozofii, hudbu a kinematografii.
Film tak nesleduje pouze začínajícího režiséra, ale také způsob, jakým mladý člověk přemýšlí o umění, lásce, svobodě a vlastním místě ve světě.
Etiennovo přesvědčení, že film představuje něco vyššího než pouhé video, odhaluje jeho idealismus i potřebu odlišit se od okolí.
Paříž vysvětlena
Paříž jako prostor dospívání
I když se film odehrává v prostředí kouzelné Paříže - a že nevsází na ohrané lokality - rozhodně není dokonalý.
Paříž zde není jen dekorací ani přehlídkou turistických míst.
Stává se prostorem, v němž Etienne opouští známé prostředí Lyonu a postupně se učí orientovat v novém světě.
Ruch velkoměsta zdůrazňuje rozdíl mezi představou svobodného života a skutečností, která s sebou přináší samotu, finanční nejistotu i odpovědnost.
Černobílá obrazová stylizace zároveň podporuje melancholickou a přemýšlivou atmosféru snímku.
Láska, peníze a osobní oběti
Hloubavý Etienne se touží stát uznávaným režisérem umělecky hodnotných snímků a je tomu schopen obětovat téměř cokoliv, lásku a peníze nevyjímaje.
Osobní vztahy proto v jeho životě nejsou oddělené od uměleckých ambicí.
Etienne se snaží najít rovnováhu mezi tím, co chce vytvořit, a tím, co potřebuje jako člověk.
Právě v této oblasti film ukazuje, že dospívání není pouze otázkou věku nebo odchodu z domova.
Je také procesem, během něhož člověk zjišťuje, za co je ochoten zaplatit a jaké důsledky mohou mít jeho rozhodnutí.
Filmové odkazy a souvislosti
V takových kulisách se odehrává hra Christophera Hamptona z roku 1967, kterou do filmové podoby převedla Agnieszka Hollandová s mladým Leonardem di Capriem jako Rimbaudem v roce 1995.
Nesnesitelné je jedině to, že nic není nesnesitelné.
90 min.
Úplné zatmění (Total Eclipse) zpracovává skutečný příběh dvou nejslavnějších prokletých básníků, který se ale do školních osnov nejspíš nikdy nedostane.
Spokojené manželství Paula Verlaina a jeho ženy Matyldy rázně ukončí příchod mladičkého a svůdného Arthura Rimbauda.
Oba básníci se společně vydají na toulky po Evropě, aby poznali jeden druhého i sami sebe.
Láska, která je spojuje, je stejně absolutní jako jejich sobectví.
Vášnivý milostný vztah, jenž je spaloval po několik let, je pouze utvrdil v poznání, že nemůžou být ani spolu, ani bez sebe.
Zoufalá, krutá, a přesto naplněná láska, plná tehdy zakázaných doteků, absintové opojení a zatmění mozku, díky němuž lze překročit i nepřekročitelné.
Silné stránky a limity filmu
Černobílé drama Pařížská výchova nahlíží na mládí skrze hlavního protagonistu komplexně.
Velmi dobře zosobňuje svobodu, kdy postpubertální člověk přichází na vysokou školu a dostává se tak z dohledu rodičů.
Zároveň však i procítěně vykresluje tíhu přechodu mezi mládím a dospělostí, kdy o sobě člověk neustále pochybuje a hledá, co chce vlastně světu říct.
To vše je navíc v příběhu důmyslně podtrženo odkazy na filozofii, hudbu a kinematografii.
Mnohdy se snaží až příliš mudrovat, místy působí zdlouhavě a vedlejší charaktery by bezesporu zasloužily rozpracovat více do hloubky.
Film proto nemusí vyhovovat divákům, kteří dávají přednost rychlejšímu ději, jednoznačným postavám nebo výrazné dramatické zápletce.
Pro koho je Pařížská výchova vhodná
Pařížská výchova nepřijde k chuti každému, ovšem hodnotu má.
Povedeně referuje o duševním stavu a nejistotě studentů vysokých uměleckých škol.
Nejvíce může oslovit diváky, kteří se zajímají o filmovou tvorbu, evropskou kinematografii, filozofii, hudbu a příběhy o hledání vlastní identity.
Významnou roli hraje také atmosféra Paříže, která příběhu poskytuje působivé prostředí, aniž by se omezovala na známé turistické lokality.
Film lze v současnosti zhlédnout kupříkladu v on-line videopůjčovně HBO GO.
tags: #pariz #hodinarstvi #etien