Mladík z povolání je satirická novela Jana Otčenáška, v níž autor tematicky vychází ze současnosti a ironizuje přemíru erotické problematiky. Zároveň jde o sondu do života stárnoucího muže, stárnoucích žen a stárnoucích vztahů.
Čtenář se setkává s textem, který je ze všeho nejvíc sledem myšlenek a vzpomínek, tak jak už se hlavou honí. O to víc se musí čtenář nesoustředit, spíš ponořit vnímat a proplouvat, jinak se mu pomíchají z vlastními a je to v....
O čem je Mladík z povolání
Přívětivá vlna a v ní blikátko, ne víc, jenže - odkud se vzaly ty prsty? tiché a ohleduplné, ne, nespletl se a je tudíž odhodlán k znovu, až na to, že pohnout se v pouzdře znamená rozhoupat prahorní masiv, takže příkaz: nebrat to, konec s těmi protézkami svěžesti sbitými z úctyhodného chemického vzorce, dost!
Co je? Aha! Téměř současně a s pošetilou horoucností zatouží, aby tu nebyla, aby byl sám, milosrdně sám se svou provizorní smrtí, z níž jest mu povstati, se svým hmyzím úsilím, jenomže už nedokáže popřít bříška prstů klouzající po vyřídlých vlasech, takže je po všem; leda zavrčet a odehnat je kousnutím, aby ho nepáčily z bezpečí, ale protože ví, že to nedokáže, vzdoruje alespoň vlastní nehybností, tím, že ji lstivě prodlužuje.
Šmudlo, řekne vanilková dálka, jen se netvař, že spíš, je půl osmé, hybaj, tak Emilku! Co dělat mrtvého? Vydyndám omluvenku! Petrifikovaný děs z matiky má vysušený obličej askety a patří k ní ohmataný notes, k tabuli půjde... ne, zaplaťpánbůh, převrátí se s blaživým trhnutím na opačný bok, podařilo se a znovu: kdyby tu tak nebyla!
Jenomže ona tu je. Má jméno a je na dosah, zabalena do včerejší vůně, která jí vystupuje z kůže; ještě ji nehodlá vpustit do očí, ale dovede si představit co a jak: sedí vedle něho na zmuchlaném prostěradle, levičkou objímá stisknutá kolena, obtížně nahá a dosud horká mladým spánkem, z něhož vzlétá se snadností ptáka, a civí na něho holčičíma očima jako na dávno vyhynulé zvíře - třeba takového stegosaura - s lačnou něhou zamilované, a tudíž okouzlené svědkyně jeho každodenních zmrtvýchvstání.
Baf! Ne, nedočká se, počká, až vypadne. Rolety jsou staženy? - Už musím cválat, nebo mě krysař zakousne. Ach tak, s lehkým úsilím se rozpomene, kdo je krysař; vyprávění o něm, podporované hojnou imitační mimikou, patří k osvědčeným číslům, jimiž ho obvykle baví nad sklenkou Móri Ezerjó - dnes přišel s novým můstkem v puse, je sflikovanej, anebo: vždycky cejtím, když se mi dívá na lejtka, čuňák - ale o čem má jedenadvacetiletá laborantka vyprávět?
Jitka a každodenní opakování
Tatata. K nezadržení. Je vlastně milá, je docela milá, nestěžovat si a všechno se opakuje a bude se opakovat v jiných, jen nepatrně odchylných variantách na totéž téma, a to i s naprostou prázdnotou pod lebeční kostí - je-li možné, aby nic bolelo - při sebemenším pohybu, při pouhém převrácení myšlenky na druhý bok, jsem vedle, už to nebrat, požádat Arnošta o něco jiného, a to hned dnes!
Prsty v okrovém přítmí (vždycky dbal, aby rolety byly staženy, dokud není sám) se vzdálily, pohnula se, pohnul se ve svém zkušebním odumření a vyhledal okoralými rty její koleno: nahá oblost mu teď neřekla nic, anebo téměř nic: vypjatá kůže a pod ní tvrdá čéška - vystydlé pojmy z učebnice anatomie.
Krotce zaprotestoval proti její nadbytečné pohyblivosti, nic nedala najevo, ale zřejmě cosi pochopila, takže mohl ze svého nakřáplého škuneru sledovat její chvat: podprsenka, mlasknutí, přezky, svist látky po kůži a praskot vlasů pod hřebenem - táž nemilosrdnost by z něho spolehlivě udělala holohlavce - je zklamaná!
Zřejmě se chtěla znovu milovat, nebyla taková, když ji sem ponejprv přivedl, i když dělala až přehnaně málo potíží, až nad tou drtivou samozřejmostí, která nutně devalvovala jeho dobyvatelský elán, pocítil rozpaky a vyčítavé zklamání.
Omyl, nikdy nebyla sprostá nebo vyloženě nevkusná, a přece mu teď znovu vadí, že se při oblékání neodvrátí, že mu se skličující netečností obnošených manželek vystavuje před oči sebevědomou nahotu stehen a drobných koziček - ty samy o sobě byly hodny stránek Playboye - jenomže!
V tom samozřejmém obnažení je sice cosi dojímavého, ale současně eroticky destruktivního, jako v každé zneužité intimitě; jakési obtížně definovatelné anti.
(Magda by to nikdy nedokázala, je ze staré gardy milenek: ty nosily plavky podstatně rozsáhlejší než bikiny a zdůrazňovaný stud patřil k základním součástem jejich erotické výzbroje.)
Rozdílné generace a proměna intimity
Co dělat? Tahle je dnešní, kterýžto pojem nezakládá právo ani na kladnější, ani zápornější klasifikaci; kdyby se jí s tím svěřil, nepochybně by na něho otevřela okrouhlé oči a: To se ti nelíbím? Co ti vadí? - Mám postavit na čaj?
Nezastavila se. - Co tě nemá (jen aby zas nezačala s krysařem), zhltnu něco v bytě. Zůstaň v kanafasu, človíčku! Stop! Neozval se v tom posměšek?
Nezdá se, človíčku, a vůbec: začínáš být povážlivě vztahovačný; ostatně letmý polibek na ústa tě z toho hravě vyvede, je zamilovaná a všechno se blaženě a uklidňujícně opakuje - je to karusel nebo tobogan se skluzem směrem dolů?
Spásné klapnutí zámku a vzdalující se klapot střevíčků, je milá a nic netušící, přesně a samozřejmě taková, jak se jeví, zcela bez záhadných podtextů, což z ní činí dokonalý opak hrdinek ruských klasiků: její nezáludná střízlivost čímsi imponuje a čímsi mate.
Tak ahoj, večer se de k Buřinkovi do aťasu, nezapomeň na pásky s Vestsajdkou! - oceňuje na ní, že hovoří snesitelným argotem, který vylučuje přepjatost ve výslovnosti, ale současně postrádá onu povážlivou intonaci pražských teenagerů těchto dnů - ono nemožně protáhlé no fáákt a co bélbnéš - alespoň v tom smyslu není únavně tuctová.
Jitka. Představuje si ji už u domovních vrat, už si zřejmě vykračuje na ukázkových nohou k refýži osmičky a lapá na svá sebevědomá prsa pohledy uchvátaných úředníků.
Ví o ní, že to má podvědomě, a tudíž omluvitelně ráda, že pod nimi kvete - je to zřejmě mimogenerační a vrozeně ženská záliba, kterou objevil i u Magdy, Saši, a dokonce i u Zdeny - i když je v podstatě cudná.
A co víc: vůbec se nezanáší ošumělou touhou četných dívek po kariéře za mikrofonem, dokonce se zdá, že ji ty její zkumavečky baví; je příjemně, ale i nebezpečně nesentimentální.
Což si při dobývání vyžádalo radikální prověrku a posléze spěšnou modernizaci metod směrem k ironické věcnosti.
Obava z legalizace vztahu
Ale přesto pozor! Neboť i pod tím nevinným povrchem může být načasováno cosi, co nakonec spolehlivě explodovalo ve všech jejích předchůdkyních.
Je tudíž třeba dbát, aby se neupjala nadměrně a aby v ní po jistém čase nezaslechl ono tiché a zpočátku nevýbojné kvoknutí, jímž v nich obvykle - snad zákonitě - počíná výstavba útulného snu o legalizaci, konkrétně o hnízdu opatřeném záclonkami z umělých hmot, umakartu v předsíni, televizoru a vřeštícím jezulátku v postýlce.
Ergo: maximální a neutuchající obezřelost vyplývající z úcty a nefalšované vděčnosti!
Láska, odpovědnost a smutek
Ostatně - nikdy a v nejmenším jsem se netoužil stát zbanálnělou variantou na donchuánské téma, nejsem ani profesionální nadsamec, natož cynik nebo sadista, který musí osvěžovat svou úkoj ženskými slzami.
Naopak: mám ženy rád jako takové a přímo se děsím jejich utrpení; zalykám se před ním zcela nepředstíranou lítostí, ztěžklou navíc o vlastní bezmoc, a mohl bych téměř přísahat, že většina z nich - až na zákonité výjimky, jako byla třeba hysterická Alena - mě po nezbytné rekonvalescenci pochopila a že mě ani po letech nepovažuje za lumpa, uslintaného požitkáře nebo citově vyprahlého ubožáka.
Pociťoval bych to jako vyloženou křivdu už proto, že jsem byl nejen milován, ale že jsem i miloval, že jsem nejen ochotně bral, ale i dával, a to bez ohledu na vlastní úbytek.
V tomto faktu především čerpám úlevné zadostiučinění, moment spravedlnosti a - dejme tomu - i morálku, pro jiné možná dosti kuriózní, ale přesto existující a pro mě nezbytnou.
I tak je to vždycky velmi, velmi smutné, jako ostatně všechno, co je fatálně neodvratné jako noc nebo zima nebo smrt.
Jak text působí na dnešního čtenáře
Popravdě nesouhlasím s tím, že se jedná o ironický text. Je to sonda do života stárnoucího muže, stárnoucích žen a stárnoucích vztahů.
Některé pasáže - naprosto nadčasové - jsou na toto téma tak krutě a přesně napsané, že by to dnes jen tak někdo nenapsal.
Na druhou stranu je kniha napsána stylem, který prostě dobře nestárne. Tudíž prokousat se k těm vztahovým moudrům dá celkem zabrat.
Biologické zákonitosti nepřelstíš, ač se překonáváš a vypadá to, že to máš i dobře promyšleno. To je základní (a možná i trochu banální) vyznění této prózy.
Jiná rovina textu nabízí zajímavou sondu do života a myšlení mládeže v šedesátých letech v socialistickém Československu. Próza tak spojuje erotickou tematiku, generační rozdíly, proměnu společenského prostředí i úzkost z nevyhnutelného stárnutí.
Jan Otčenášek a jeho literární tvorba
Otčenášek se narodil roku 1924 v Praze v rodině truhláře. Studoval na obchodní akademii, kde roku 1943 maturoval.
V roce 1944 byl totálně nasazen do továrny na letecké motory Avia v Čakovicích. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegálního hnutí mládeže ve skupině Předvoj.
Po skončení války necelý rok studoval estetiku u J. Mukařovské na pražské filozofické fakultě. V letech 1947 - 1952 pracoval jako účetní ve spolku pro chemickou a hutní výrobu.
Od roku 1952 působil ve Svazu československých spisovatelů (1956 - 60 jako tajemník), od roku 1960 pracoval jako spisovatel z povolání.
Jan Otčenášek publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu, Rudém právu aj. Je autorem řady filmových a televizních scénářů (např. Byl jednou jeden dům).
Vývoj Otčenáškových próz
Plným krokem
Debutoval budovatelským románem Plným krokem (o boji dělnického kolektivu za splnění dvouletky).
Osvědčil se v něm hned napoprvé smysl pro konkrétnost uměleckého obrazu a pro živě cítěnou a napsanou postavu. Román se tak zařazuje k nejlepším prózám budovatelského žánru.
Občan Brych
Otčenášek významně zasáhl do rozvoje poválečné prózy románem Občan Brych (1955 - zfilmováno).
Autor do středu dění položil téma osobního rozhodování váhajícího hrdiny zda přijmout či odmítnout současné politické uspořádání. Závěr vyzněl jako souhlas s novým režimem.
Romeo, Julie a tma
Další Otčenáškova próza nese název Romeo, Julie a tma (1958). Je to ztvárnění křehkého komorního příběhu studenta Pavla a židovské dívky Ester.
Kde se autorovi podařilo adekvátně postihnout nelidskost fašismu. Příběhem, charaktery postav i konfliktem proniká Otčenášek hluboko do totalitní doby.
Kulhavý Orfeus
K protektorátu se Otčenášek vrací románem Kulhavý Orfeus (1964). Doba okupace je jakýmsi katalyzátorem hodnoty lidských povah.
Prózy Občan Brych, Romeo, Julie a tma a Kulhavý Orfeus spolu vzájemně souvisí problematikou mládeže na sklonku války a v prvních poválečných letech.
Některé postavy skutečně přecházejí z jednoho díla do druhého.
Mladík z povolání
Na přelomu 60. a 70. let Otčenášek tématicky vychází ze současnosti. V satirické novele Mladík z povolání ironizuje přemíru erotické problematiky.
Právě zde se erotika nestává pouze vnějším námětem, ale prostředkem k zachycení vztahové únavy, strachu z citových závazků a marného pokusu uniknout biologickým zákonitostem.
Když v ráji pršelo a další díla
V románu Když v ráji pršelo, i v některých televizních inscenacích, usiluje o podání obrazu spojení milostného motivu s činorodou prací.
Láska mezi kapkami deště, 1979 (spoluautor V.
Motivy důležité pro čtení novely
- Stárnutí: tělesné i psychické opotřebení se promítá do každodenních vztahů.
- Erotika: milostný motiv je spojen s únavou, opakováním a proměnou přitažlivosti.
- Generační rozdíly: Jitčina mluva, chování a postoje kontrastují se zkušenostmi starších žen.
- Strach ze závazku: hrdina se obává, že vztah přeroste v představu legalizovaného soužití.
- Vnitřní monolog: děj je často nahrazen proudem asociací, vzpomínek a okamžitých reakcí.
- Neodvratnost: text připomíná, že biologické zákonitosti nelze přelstít.
Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé pády.