Jaderná bomba v Londýně: skutečné útoky, historické hrozby a mýty o atomové zbrani

O jaderné bombě v Londýně se v historických pramenech i moderních zprávách hovoří v několika odlišných souvislostech. Jednou jde o skutečný teroristický útok v londýnském metru, jindy o hrozbu nacistického Německa, že novou ničivou zbraní srovná britská města se zemí.

Je však důležité rozlišovat mezi podomácku vyrobenou konvenční náloží, jadernou bombou, vodíkovou pumou a pouhými spekulacemi o tajných zbraních. Tyto příběhy spojuje Londýn jako symbol vojenského a politického cíle, jejich technická podstata a historická věrohodnost se ale výrazně liší.

Výbuch v londýnském metru nebyl jaderným útokem

Při dnešním teroru v povrchové stanici londýnského metra explodovala podomácku vyrobená nálož.

Ošetřeno bylo 22 lidí, nikdo ale nebyl vážněji zraněn.

Exploze v londýnském metru zranila 22 lidí.

Teroristé se tehdy pokusili udeřit dva týdny po smrtících útocích ze 7. července 2005.

Událost tedy nelze označovat za výbuch jaderné bomby. Šlo o improvizované výbušné zařízení, jehož účinek byl omezen selháním detonátoru.

„Rozhodně nešlo o klasickou nálož triaceton triperoxidu, jakou používá takzvaný Islámský stát,“ řekl televizi Sky News generálmajor Chip Chapman.

„A pokud to byla sofistikovaná bomba, pak ji špatně připravili, protože selhal detonátor,“ dodal.

„Nejspíše šlo o nitrát amonný nebo nějaké jiné hnojivo.

Rozdíl mezi takovou náloží a jadernou zbraní je zásadní. Konvenční výbušnina uvolňuje energii rychlou chemickou reakcí, zatímco atomová bomba využívá štěpení atomových jader a vodíková bomba navíc jadernou fúzi. Následky skutečného jaderného výbuchu by zahrnovaly mimořádně silnou tlakovou vlnu, intenzivní tepelné záření a ionizující záření v rozsahu, který neodpovídá popsanému incidentu v metru.

Teroristická situace v Británii

Domácí zpravodaj BBC Dominic Casciani připomíná, že v letošním roce jde v Británii už o pátý incident teroristické povahy.

„A letos je to jediný, který nezabíjel. Při zbývajících zahynulo 36 lidí,“ píše BBC.

„Stručně řečeno, jde o období nejsoustavnější teroristické aktivity od kampaně Irské republikánské armády v 70. letech,“ dodává BBC.

Proč se Londýn objevuje v příbězích o jaderné bombě

Londýn byl během druhé světové války jedním z nejvýznamnějších politických, průmyslových a vojenských center Evropy. Představa, že by nová ničivá zbraň mohla britské hlavní město zničit během jediného útoku, proto představovala mimořádně silný propagandistický motiv.

Skupina mužů, vyhlížejících na cvičný vojenský polygon, strne.

Několik kilometrů od jejich bunkru dochází k velmi silné explozi.

Nejdříve všechny oslepí silný záblesk, poté nahoru stoupá ohnivý sloup, z něhož se tvaruje obludně známý tvar - kouřový oblak houbovitého tvaru.

Vzápětí bunkrem otřese silná rázová vlna.

Šlo o zkoušku americké atomové bomby?

„Až takovou bombu hodíme na anglická města, tak si Angličané rozmyslí, zda mají pokračovat ve válce (...) Za šest nebo sedm měsíců bude zahájena její výroba,“ řekl údajně záhy po explozi vysoký důstojník SS italskému zpravodaji Luigimu Romersovi.

Podle jeho vzpomínek byl dosah výbuchu nezvykle velký - jeho akční rádius dosahoval kolem 1,5 kilometru.

Po výbuchu vojáci s Romersou čekali v bunkru několik hodin a než se vydali k místu exploze, dostali speciální ochranné obleky.

Snad kvůli obraně před jaderným zářením?

Po výbuchu se Ital navíc setkal s německým ministrem propagandy Goebbelsem, jenž konstatoval, že tato štěpná bomba zasadí nepříteli rozhodující úder.

Údajná německá atomová bomba

Přestože si Romersa mohl vše vymyslet a v učebnicích dějepisu se o německé atomové bombě nedočtete, problém není zdaleka tak jednoduchý.

Svědků, kteří měli ke konci 2. světové války vidět výbuch jakési velmi silné bomby na území nacistické Třetí říše, je totiž víc!

Pokud někdo pochybuje o možnosti Němců dokončit vývoj atomové bomby, pak zřejmě nezná některá fakta.

Nacistická Třetí říše v čele s kancléřem Adolfem Hitlerem disponovala již krátce před vypuknutím 2. světové války několika věhlasnými atomovými vědci.

V průběhu největšího světového konfliktu vznikla na několika místech nacisty okupované Evropy vynikající vědecká pracoviště, zabývající se výrobou těžké vody, obohaceného uranu i jaderného štěpení.

Tedy nezbytných propriet pro sestrojení nukleární bomby.

Mezi mnoho známých výzkumných center musíme započítat i několik tajných základen SS, o nichž není téměř nic známo.

Většina materiálů o tomto bádání byla na konci války buď zničena Němci, nebo zabavena tajnými službami vítězných mocností.

Pro výrobu německé atomové bomby svědčí také vyjádření samotného Hitlera o zbrani, jež prý může během chvíle srovnat Londýn se zemí.

Navíc - německý výzkum na poli zbraní byl na tak vysoké úrovni, že v některých ohledech předběhl svou dobu o víc než 20 let!

Dokázali tedy nacisté dokončit testovací nukleární bombu?

Technologická vyspělost a její limity

Důkazem vyspělosti německého válečného výzkumu byl například velmi rychlý proudový bombardér Horten Ho 229, který dosahoval rychlosti letu téměř 1000 kilometrů za hodinu!

Požadavek na výrobu podobného stroje zadal již v roce 1943 vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring.

Toto řešení mělo zajistit pohlcení elektromagnetických vln spojeneckých radarů a tím radarovou neviditelnost letadla.

Avšak až do počátku roku 1945 nebyly německé továrny schopny vyrábět Horteny sériově.

Tento příklad ukazuje rozdíl mezi návrhem, prototypem a skutečně použitelným systémem. Stejný rozdíl je zásadní také u jaderných zbraní: existence vědců, laboratoří nebo jednotlivých pokusů sama o sobě neznamená, že stát dokázal vyrobit spolehlivou bombu, dopravit ji k cíli a použít ji ve válce.

„Paprsky smrti“ a další tajné projekty

To možná platí i o další nacistické tajné zbrani - generátorech takzvaných paprsků smrti.

O co šlo?

Na několika místech nacistického Německa - například v pohoří Hartz - prý němečtí technici nainstalovali speciální vysílače, které měly pomocí elektromagnetických pulzů narušovat chod motorů Spojeneckých letounů.

Pravidelné poruchy leteckých motorů nad Hartzem potvrdili někteří američtí piloti.

Testovali zde nacisté další převratnou zbraň?

Neměl to být zdaleka jediný prostředek, jenž měl zvrátit výsledek celého konfliktu.

Tyto příběhy je třeba oddělovat od doložené historie jaderných zbraní. Tajné vojenské projekty, svědecká vyprávění a propagandistická tvrzení mohou popisovat reálné experimenty, ale samy o sobě nepotvrzují existenci dokončené německé atomové bomby ani plánovaného jaderného útoku na Londýn.

Jak funguje atomová a vodíková bomba

Vodíková bomba je silnější než jaderná bomba, ale je těžší ji vyrobit.

A zatímco atomová bomba je založena na principu štěpení jader atomů, princip vodíkové (neboli termonukleární) bomby pracuje se slučováním jader izotopů vodíku.

Funguje tak, že klasický atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne jadernou fúzi.

Atomová bomba tedy využívá štěpnou reakci, při níž se rozpadají jádra těžkých atomů a uvolňuje se energie. Termonukleární bomba používá štěpný výbuch jako iniciační stupeň a následně uplatňuje slučování lehkých jader. Právě tato kombinace umožňuje dosáhnout mnohem vyšší energie než u samotné štěpné zbraně.

Neutronová bomba

Druhem vodíkové bomby je neutronová bomba, u které je omezen destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření.

Sama má sice stále silné tepelné a tlakové účinky, jejím hlavním cílem jsou živé organismy.

Ideální by bylo, aby ničila jen živé tvory, ale infrastrukturu příliš nepoškodila - což se zatím nedá úplně splnit.

Od výzkumu Slunce k termonukleární zbrani

S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války.

Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii.

Myšlenka bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera.

Vodíkovou bombu testovalo v minulosti jen pět jaderných mocností: USA, Sovětský svaz, Británie, Čína a Francie.

Severní Korea loni před čtyřmi roky informovala, že provedla svou první zkoušku údajně miniaturizované vodíkové pumy a o několik měsíců později ohlásila druhý test vodíkové bomby.

Tato historie ukazuje, že vývoj jaderné zbraně vyžaduje nejen teoretické znalosti, ale také rozsáhlé průmyslové kapacity, vhodné materiály, přesnou konstrukci, testování a schopnost dopravit zbraň k cíli.

Car bomba: nejničivější z ničivých

Až doposud neexistovaly veřejně dostupné záběry exploze nejsilnější jaderné zbraně všech dob - sovětské vodíkové pumy s přezdívkou Car bomba, která vznikala pod kódovým označením Ivan a pokusně explodovala v roce 1961.

Nyní je ruské úřady po téměř šedesáti letech od výbuchu zveřejnily.

Půl hodiny záběrů publikovala ruská agentura Rosatom na svém youtubovém kanálu.

Snímky poskládané do dokumentu ukazují v detailu spoustu doposud neznámých skutečností - od transportu bomby, až po obří jaderný hřib, který její explozí vznikl.

Film vznikl k 75. výročí ruského jaderného průmyslu; agentura Rosatom je státním podnikem zodpovědným za vše, co se jaderného výzkumu i průmyslu týká, včetně zbraní.

Parametry sovětské vodíkové pumy

Nejsilnější vodíkovou bombu, která byla i nejsilnější zbraní vůbec, vyzkoušeli Sověti v roce 1961.

Sovětská vodíková Car bomba měla sílu asi 50 tisíc až 58 tisíc kilotun TNT.

Nikdo v Kremlu však nepočítal s tím, že by poslal proti USA a západní Evropě letadla s těmito superzbraněmi.

Tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov je považoval pouze za propagandistický kyj, kterým mohl hrozit západnímu bloku.

„Vznikla na osobní přání Nikity Chruščova, který úkol zadal Andreji Sacharovovi.

Její válec vážil 27 tun, měl délku 8 metrů a průměr 2 metry.

Byla tak obří, že do letadla se nevešla, polovina vyčnívala ven.

Bombardér odstartoval ráno 30. října 1961.

Ve výšce 10,5 kilometru nad atomovou střelnicí v souostroví Nová Země v Severním ledovém oceánu bombu odhodil,“ uvádí Karel Pacner v knize Géniové XX. století.

„Padák, na kterém se snášela k zemi, její pád zbrzdil, takže letadlu umožnil, aby se dostalo do poměrně bezpečné vzdálenosti, nicméně závan exploze posádka pocítila.

Kdyby byla zbraň silnější, zničila by i bombardér,“ dodává Pacner.

Průběh exploze a její následky

Puma vybuchla ve výšce 4,5 kilometru.

„V mracích pod letadlem se rozzářil nevídaný blesk,“ vzpomínal nejmenovaný člen posádky.

„Moře světla se šířilo až pod poklop a dokonce i mraky začaly zářit a staly se průhlednými.

V tu chvíli se naše letadlo vynořilo z mraků a zdola, z obrovské mezery mezi mraky, se vynořila jasně oranžová koule připomínající Jupiter.

Pomalu a potichu se plížila nahoru, pak prorazila tlustou vrstvu mraků a stále rostla.

Zdálo se, že vycucává celou Zemi.

Podívaná to byla fantastická, neskutečná, nadpřirozená.“

Jasný záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů, a to bez ohledu na zatažené nebe.

Ohnivá koule horká miliony stupňů se nafoukla do průměru devíti kilometrů.

Její spodní část zasáhla zemský povrch a vyvolala zemětřesení o síle přes 5 stupňů Richterovy stupnice - to ničí drobné stavby, zatímco větší, pokud jsou dobře zabezpečené, jenom poškodí.

Tlaková vlna srovnala se zemí všechny budovy v okruhu 40 kilometrů, přístroje ji zaznamenaly ještě při třetím oběhu okolo Země.

Okenní tabulky rozbila ve městech a vesnicích vzdálených 900 kilometrů.

Takřka na hodinu byla přerušena rádiová komunikace.

Záření mohlo lidem způsobit popáleniny třetího stupně do vzdálenosti sto kilometrů.

Jeho světlo pozorovali na většině severní polokoule.

Atomový hřib vyrostl do průměru 40 kilometrů a dosáhl výšky 60 kilometrů.

Kdyby tato bomba minula cíl o pár kilometrů, zničila by obydlenou oblast o průměru 280 kilometrů.

Jednalo se o nejčistší termonukleární výbuch, neboť 97 procent uvolněné energie pocházelo z fúzní reakce.

Hirošima jako doložený obraz jaderného útoku

Pro pochopení rozdílu mezi běžným teroristickým výbuchem a jadernou zbraní jsou důležité historické následky prvního použití atomové bomby ve válce.

Výbuch jaderné pumy Little Boy v japonské Hirošimě (6. srpna 1945).

Některé stavby výbuch atomové bomby přežily.

Takzvaný Atomový dóm slouží jako památník tragických událostí dodnes.

Po atomové bombě shozené na Hirošimu, byly všude takovéto „stíny“... jediné, co po lidech zbylo.

Vědci objevili v písku na plážích u Hirošimy částice, pocházející zřejmě z budov zničených jaderným výbuchem.

Letecký snímek Hirošimy po výbuchu atomové bomby.

Následky výbuchu jaderné bomby v japonské Hirošimě.

Torzo paláce v Hirošimě.

Zničená Hirošima po výbuchu atomové bomby.

Jaderná bomba Little Boy.

Bombardér Enola Gay s posádkou.

V srpnu 1945 tento stroj svrhl jadernou pumu Little Boy na japonskou Hirošimu.

Historie Hirošimy současně ukazuje, že jaderný útok nelze zaměňovat za jakoukoli explozi, která vytvoří záblesk, kouř nebo tlakovou vlnu. Jaderný výbuch zanechává rozsáhlé a dlouhodobé následky, které se týkají lidí, budov, půdy, infrastruktury i dalších složek prostředí.

Britský jaderný kontext

Britové to myslí s rozkladem kontinentální Evropy vážně.

Po brexitu vypustili za průliv La Manche další časovanou bombu.

Dvě třetiny nákladů ponese francouzská státní EdF, zbytek čínská CGN.

Vládní finanční záruky je neochrání, pokud rozpočet přešvihnou.

Na jihu Anglie má vyrůst francouzský reaktor EPR, jehož výrobce Areva NP patří do skupiny EdF.

Oba evropské EPR už překročily rozpočet několikrát a spuštění je v nedohlednu.

Britský nezdar by EdF poslal do kolen.

Její záchrana by pak pustila žilou francouzské vládě.

Hinkley Point s kapacitou 3200 megawattů bude drahý projekt, namítají mnozí.

Jenže aby se stejné množství elektřiny vyrobilo z větrníků na moři, muselo by se jich postavit sedm tisíc megawattů, protože vítr nefouká tak pravidelně, jako se štěpí uran.

Při dnešních cenách by to byla investice za 35 miliard dolarů.

Pořád je tu ale francouzský faktor.

Světoví jaderníci srší optimismem.

Do roku 2050 na světě přibude milion megawattů jaderné kapacity.

A že se reaktory stavějí čím dál delší dobu?

Ne, doba stavby se zkracuje, poslední projekty byly spuštěny za 5,5 roku, tvrdí šéfka World Nuclear Association.

Tato část se týká civilní jaderné energetiky, nikoli jaderné bomby v Londýně. Reaktor, jaderná elektrárna a jaderná zbraň mají odlišný účel, konstrukci, bezpečnostní režim i způsob použití. Spojování energetického projektu Hinkley Point s údajným jaderným útokem na Londýn proto vytváří pouze politickou metaforu, nikoli popis skutečné bomby.

Jak odlišit skutečný jaderný útok od spekulace

První otázkou je původ výbuchu. U incidentu v londýnském metru bylo uvedeno, že explodovala podomácku vyrobená nálož a že detonátor selhal. To odpovídá konvenčnímu teroristickému zařízení, nikoli atomové nebo termonukleární bombě.

Druhou otázkou je rozsah následků. U skutečných jaderných zkoušek se popisují účinky v desítkách až stovkách kilometrů, rozsáhlé poškození budov, záření, přerušení komunikace a vznik mohutného hřibu. Takové projevy nejsou slučitelné s událostí, při níž bylo ošetřeno 22 lidí a nikdo nebyl vážněji zraněn.

Třetí otázkou je technologická věrohodnost. Tvrzení o jaderné zbrani vyžaduje důkazy o jaderném materiálu, konstrukci, testování, výrobních kapacitách a způsobu dopravy. Samotné svědectví, politický výrok nebo pozorování neobvyklého výbuchu takový důkaz nepředstavují.

Čtvrtou otázkou je historický kontext. Zprávy o nacistických tajných zbraních vznikaly v prostředí válečné propagandy, utajovaných projektů a poválečných spekulací. Některé německé technologické projekty byly skutečně pokročilé, avšak z toho nelze automaticky odvodit dokončení jaderné bomby ani plánovaný útok na Londýn.

Jaderná bomba v Londýně tak zůstává především tématem, v němž se prolínají skutečné teroristické incidenty, historické obavy z nacistických zbraní, doložené jaderné testy a pozdější mediální či politické metafory.

tags: #jaderna #bomba #v #londyne