Chrám Matky Boží v Paříži: překladatelé, význam románu a jeho obraz Notre-Dame

Chrám Matky Boží v Paříži je monumentální romantický historický román Victora Huga, v němž se příběh lásky, tragédie a nerovnosti spojuje s literárním obrazem Paříže a její architektury. Dílo není jen románem o Esmeraldě, Quasimodovi, Frollovi a kapitánu Phoebovi, ale také výrazným pokusem proměnit literaturu v nástroj kulturní paměti.

Keď sa povie Chrám Matky Božej v Paríži, mnohým sa vybaví príbeh lásky, tragédie a nerovnosti. Dielo Victora Huga je však oveľa viac než len romantická zápletka medzi Esmeraldou, Quasimodom a Frollom. Je to monumentálna kniha, ktorá slúži ako literárne zrkadlo Paríža a jeho architektúry.

Victor Hugo a literární podoba Notre-Dame

Chrám Matky Boží v Paříži vnímám především jako mimořádně silný pokus proměnit literaturu v nástroj kulturní paměti. Hugo nevytvořil historický román v dnešním přísném smyslu, protože nehledá chladnou rekonstrukci minulosti, nýbrž její citové a symbolické „znovuoživení.“

Proto je kniha historicky ne zcela spolehlivá, je to především romantická vize středověku, ne středověk sám. Autor bravúrne spája fiktívny príbeh s historickým kontextom. Kniha nie je len kulisou pre romantický príbeh, ale je sama o sebe výkladom dejín.

Hugo nám skrze osudy postáv a detailné opisy sprostredkúva pohľad na spoločnosť, myslenie a zvyky 15. storočia. Slavný romantický historický román velmi plasticky popisuje život ve středověké Paříži v 2. pol. 15. století za vlády Ludvíka XI.

Victor Hugo svým jedinečným stylem vykresluje na velikém plátně mnoha barvami život pařížských obyvatel od žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťáků, některých představitelů šlechty a vysokého duchovenstva až k samotnému králi.

Paříž jako hlavní prostor románu

Paříž, středověk, romantismus, sociální spory, místa středověké Francie, to všechno dýchne na čtenáře. Dílo se mi líbilo, protože se odehrávalo v Paříži a Paříž mám velmi rád, akorát bylo velmi dlouhé a někdy jsem měl problém s porozuměním textu.

Pro mňa osobne sú najsilnejšou stránkou diela rozsiahle opisné pasáže. Hugo čitateľa berie na detailnú prehliadku katedrály Notre-Dame, vďaka čomu sa čitateľ naozaj zoznámi s každým jej architektonickým prvkom.

Tyto pasáže nejsou jen nudným seznamem faktů; jsou plné života, historie a úcty k umění. Pre tých, ktorí hľadajú iba rýchly dej, to môže byť náročné, ale práve vďaka týmto pasážam sa kniha stáva nadčasovou.

Napříkladu podle jednoho čtenářského pohledu je Hugo znám popisnými pasážemi, kterými oplývá i Chrám Matky boží v Paříži, přičemž všechny se nachází v úvodních kapitolách knihy. Na čtenáře, poté, co se seznámí s hlavními postavami a je uveden do děje, vyskočí nejprve deset stránek o katedrále Notre Dame, poté dvacet stránek o Paříži, nakonec dalších deset o architektuře jako umělecké formě.

Pro dnešního čtenáře beletrie budou zajisté tyto kapitoly utrpením, při čtení tak čtenáři doporučuji se sžít s člověkem devatenáctého století, který si ani nedokázal představit splachovací záchod natož film, ale chtěl zažít něco jako je velkofilm typu Titanic - Chrám matky boží v Paříži je právě to, ovšem v knižní podobě.

Pokud bych měl Chrám Matky boží v Paříži k něčemu přirovnat, tak by to byl film Titanic. Titanic je zároveň o lodi a zároveň o lásce, Hugův román je také o lásce, ale není o lodi, je o katedrále.

Obě díla mají sice perfektní zápletku, ale také perfektní omáčku okolo. Kdyby Titanic neměl tak dobré kulisy a filmografii, tak by to nebyl velkofilm, byla by to Ordinace v růžové zahradě, stejně by na tom byl tento román bez popisných a úvahových pasáží.

Katedrála jako hlavní aktér

Naproti tomu ve vztahu k architektuře, městské krajině a vědomí historické role Paříže podává Hugo výkon obdivuhodný i z odborného hlediska. Katedrála Notre-Dame v knize není jen kulisou, ale hlavním aktérem, kamenným svědkem času, který přežívá lidi, režimy i vášně.

A právě v tom pro mě spočívá největší síla tohoto románu. Román měl navíc zcela konkrétní dopad, neboť významně přispěl k probuzení zájmu o v té době zcela zanedbanou katedrálu Notre-Dame a stal se jedním z impulzů k její záchraně a obnově.

Keď sa povie Chrám Matky Božej v Paríži, mnohým sa vybaví príbeh lásky, tragédie a nerovnosti. Dielo Victora Huga je však oveľa viac než len romantická zápletka medzi Esmeraldou, Quasimodom a Frollom. Je to monumentálna kniha, ktorá slúži ako literárne zrkadlo Paríža a jeho architektúry.

Aj keď romantický príbeh je podstatnou časťou diela, pre mňa zostáva skôr prostriedkom, ktorým autor oživuje svoju lásku k histórii a k samotnej katedrále. Není to jen román o lásce, ale i óda na architekturu, umění a historii.

Historické pozadí a záchrana chrámu

Za francouzské revoluce byl chrám vypleněn a určen k demolici. Sice přežil, ale jeho stav přes skutečnost, že byl znovu vysvěcen a korunoval se tady Napoleon I. byl velmi špatný a dokonce se zase uvažovalo o demolici.

A Hugův román vyvolal v Paříži velký zájem o něj, takže byl nakonec v příštím desetiletí rekonstruován. Takže tahle kniha ho pomohla zachránit.

Čecháčkové opakují mantru o primitivních husitech, kteří v patnáctém století ničili kulturu. Vyspělí a vždy vpředu Francouzi bourali a ničili církevní stavby po skoro čtyři století později.

Podobný osud jako Notre Dame de Paris potkal i kostel sv. Sulpicia, ten pro změnu sloužil jako sklad. A jiné stavby byly zlikvidovány v důsledku oné „úžasné“ revoluce ještě důkladněji.

Postavy a tragická zápletka

Dominantou je samozřejmě pařížská katedrála Notre-Dame s níž jsou spojeny osudy odpudivého Quasimoda. Druhý pól tvoří krásná Esmeralda, nelze opomenout kněze Frolla a kapitána Gardy Phoebuse.

U psacího stolu vlastní výroby. Ale touhle story s Quasimodem a krásnou cikánkou Esmeraldou, Frollem, Phebem a řadou dalších osobností udělal ještě něco navíc.

Příběh o lásce? Spíše tragédie o jedné velké posedlosti mocného člověka a neschopnosti se jí bránit. Krutý, tragický, dojemný, smutný, ale zároveň krásný příběh.

Dost temný román z temné doby. Tím víc oceňuji, že byla naznačena i stránka Quasimoda, kdy si v pokoře uvědomuje dopad působení svého vzhledu na Esmeraldu a narozdíl od Frolla nemyslí jen na sebe.

U Frolla je zas (přehnaně) ukázáno, kam vede kněžské potlačování pudů a v touze po dokonalosti pak nenávist k vlastnímu lidství, kterou si promítá na osobu, která v něm touhu vyvolává.

Nejzajímavější vnitřní vývoj tady prodělala hlavní záporná postava, čímž se pro mě stala figurou sice zápornou, její motivace mi ale byla pochopitelná. Totéž nemohu říct o hlavní ženské hrdince, která mi tak zůstala značně vzdálenou.

Esmeralda je pojata opravdu hodně povrchně. Nalezení ztracené dcery mi pak připadalo hodně přitažené za vlasy.

A ať dělám, co dělám, Quasimodo mi v příběhu připadal jako taková postava navíc, k dostatečnému chaosu by podle mě vystačil už původní trojúhelník.

Stavba románu a tempo čtení

Klasika romantismu a zároveň dost klasický Hugo, kde se dlouhé popisné pasáže střídají se svižnými dialogy a dynamickými dramatickými scénami.

Obsáhlý román s napínavým dějem, obohacený popisy chrámu, města i kapitolou o knihách a dalším, byl velmi zajímavý a děj postav, žijících ve městě strhující.

Kniha tak má doopravdy pomalý začátek, čte se zprvu těžko, ale děj se postupně graduje a kniha se čte čím dál lépe.

Zatímco ze začátku budete počítat každou kapitolu, občas se sami sebe zeptáte, jestli to ten Hugo detailností myslí vážně nebo to má být vtipné, protože to pro vás, čtenáře čtoucího knihu ve svém loži v České republice je všechno španělská vesnice (respektive francouzské hlavní město), tak posledních sto stránek dáte na jeden zátah.

Jediná část, která byla pomalejší na čtení byly dlouhé popisy staveb. Musím se přiznat že sáhodlouhé popisy jsem přeskakovala- pro zájemce o architekturu ale mohly být zajímavé, já k nim nepatřím.

Kniha je to bezesporu náročná, především kvůli kapitolám, které se věnují architektuře, popisu stavby i Paříže samotné, avšak pokud to trpělivě vydržíte, tak si poděkujete, neboť je to kniha vlastně velice napínavá, že se do ní poté snadno začtete.

Skvelá kniha, strhujúci príbeh, rýchle čítanie (po prekonaní pasáže s rozsiahlym opisom). Mimoriadne napínavá. Som však rád, že som ju čítal až neskôr, lepšie som pochopil konanie jej hrdinov - ich city a rozhodnutia.

Nesmrteľná klasika, nuž čo, v 19. storočí sa písalo o čosi inak, ale preniesť sa cez to, stojí to za to!

Jazyk, styl a náročnost

Sice hodně „rozvláčných a zdlouhavých“, ale to už je pro Francouze s výjimkou Exuperyho nebo Mauroise běžné. Proto taky není francouzská literatura ta, kterou při svých výběrech z tohoto hlediska preferuji.

Jako čtenáři mi na knize vadila častá a příliš strukturovaná přímá řeč, patetičnost a místy přemrštěná symbolika. Nicméně, je to snesitelná daň romantickému žánru.

Hm..., hodně těžké čtení... hvězdičky dávám hlavně za působivost.

Hugo je znám popisnými pasážemi, kterými oplývá i Chrám Matky boží v Paříži, přičemž všechny se nachází v úvodních kapitolách knihy. Pro dnešního čtenáře beletrie budou zajisté tyto kapitoly utrpením, ale právě vďaka týmto pasážam sa kniha stáva nadčasovou.

Román jako trvalá klasika

Jak se pozná vynikající dílo od průměrného nebo slabého? Platí to podle mě např. u filmu, hudebních děl, obrazů, .... a také knih.

Takové dílo přetrvává desítky a stovky let, neztrácí své obdivovatele a jeho odkaz je stále platný. U této knihy uplynulo od jejího prvního vydání už téměř 200 let. A její čtenost se nezmenšuje, jak je vidět i zde na DK, kde už je k ní přes 2100 hodnocení.

Zápletka samotná je známá v obecném povědomí společnosti, pravděpodobně díky pohádce od Disneyho.

Tento vrcholný historický román jsem četla v době gymnaziální a později jsem měla to štěstí, společně s ostatními, že železná opona spadla a já jsem mohla navštívi Paříž a prožít si všechna známá místa na vlasní kůži. Dodnes vzpomínám - byla to neuvěřitelná nádhera.

Čtenář po dočtení necítí jen soucit s Quasimodem či Esmeraldou, ale také lítost nad civilizací, která dovolí ničení a chátrání vlastních památek.

Rozdílné čtenářské pohledy na Victora Huga

Uživatel vlkcz mě velmi milou formou upozornil na fakt, že jsem svůj vztah k Alexandrovi Dumasovi staršímu promítl do textu k Victorovi Hugovi. Faktem je, že jsem chtěl původně psát o Bídnících a ne o Mušketýrech, protože pan Hugo v nich dosti svérázně přistoupil k bitvě u Waterloo a já to překrucování historie nějak nemusím.

Ale protože si za tím, co jsem napsal o Chrámu Matky Boží, stojím, a protože se ke své chybě hlásím, můj původní komentář následuje za lomítkem. Jen berte na vědomí, že je částečně zavádějící. No, zavádějící... Spíše se vztahuje k jinému autorovi.

Já mám s Victorem Hugem osobní problém a můj vztah k němu se jistě podepsal i na mém hodnocení. Já jsem v zásadě introvert, takže se nepříliš rád setkávám s lidmi, pokud si tyto zvlášť neoblíbím, s těmi se naopak setkávám velmi rád, a zvlášť mě odpuzují jedinci, kteří se rádi poslouchají.

No, a pan Hugo na mě vždycky přesně takto působil, i když jde v jeho případě o psanou formu. Navíc mu nemůžu zapomenout, že se staví k výkladu historických událostí poněkud benevolentně (extrémní eufemismus).

V tomto svazku navíc autor projevil svou vášeň pro architekturu, kterou s ním až tak vášnivě nesdílím, takže šlo pro mě místy o dost úmornou četbu.

Některým čtenářům proto vyhovují především dramatické části, zatímco jiní oceňují právě architekturu, městskou krajinu, historické souvislosti a rozsáhlé úvahové pasáže.

Pro koho může být kniha zajímavá

• Pro čtenáře, kteří mají rádi klasiku romantismu.
• Pro zájemce o historickou Paříž a středověkou městskou společnost.
• Pro čtenáře, které zajímá gotická architektura a katedrála Notre-Dame.
• Pro ty, kteří hledají tragický příběh plný zášti, smutku, zrady, lásky a bezmoci.
• Pro čtenáře, kteří jsou ochotni překonat dlouhé popisné a úvahové pasáže.

Chrám Matky Boží v Paříži je dílo, které by si měl přečíst každý, kdo hledá hlubší zážitek z čtení. Není to jen román o lásce, ale také óda na architekturu, umění a historii.

tags: #chram #matky #bozi #v #parizi #prekladatele