Česká kinematografie 70. let vznikala v obtížné době, přesto dokázala spojit humor, každodenní život, politickou kritiku i výraznou obrazovou imaginaci. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se prostor pro otevřenou tvorbu zúžil, ale řada režisérů dál hledala způsoby, jak zachytit absurditu, strach, přizpůsobení i obyčejnou lidskou touhu po svobodě.
České filmy vynikají především v menších tématech a příbězích ze života, které kráčejí na hranici mezi komedií a něčím vážnějším. Přehled filmů 70. let proto zahrnuje jak komedie a pohádky, tak psychologická dramata, surrealistické experimenty, politické alegorie a díla, která byla dlouho zakázána.
Filmová tvorba v období normalizace
Tento smutný a zároveň komický příběh se odehrává během roku před invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a soustředí se na rodiny žijící ve stejném činžovním domě, které mají zásadně odlišné politické názory.
Čeští režiséři dosud nenatočili definitivní film o životě za komunismu, ale tento pokus se mu blíží.
Existuje mnoho českých filmů o životě za komunismu, ale Učitelka věnuje mimořádně přesnou pozornost člověku, který je díky poslušnosti vůči režimu obdařen mocí.
Hřebejk vypráví skutečný příběh učitelky, která zneužívá své postavení členky komunistické strany s účinností dobrého psychologického thrilleru z 90. let.
Stejně jako byla sestra Ratchedová ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem ikonickou představitelkou „Systému“ v americké kontrakultuře, je Drazděchová zosobněním komunistického režimu jako celku a rodiče s dětmi se stávají mikrokosmem tehdejší československé společnosti.
Jiří Menzel a dozvuky československé nové vlny
Český režisér Jiří Menzel získal za adaptaci komické klasiky Bohumila Hrabala z období druhé světové války Oscara za nejlepší cizojazyčný film už v roce 1967 a uvedl československou „novou vlnu“ na mezinárodní filmovou mapu.
Jiří Menzel, který bohužel zemřel v roce 2020, byl výraznou postavou české kinematografie.
Navzdory tomu, že některé jeho filmy působí podobně, zůstává Menzelova tvorba jedním z nejvýraznějších pokračování poetiky československé nové vlny.
Skřivánci na niti
Skřivánci na niti jsou na Menzelovy poměry neobvykle sarkastičtí a otevřeně zesměšňují komunistický režim.
Úřady je proto zakázaly až do roku 1990.
Děj se tentokrát neodehrává v jedné z režisérových obvyklých venkovských idyl, ale na obrovském městském smetišti.
Je důkazem Menzelovy velkorysosti, že členy komunistické strany zobrazuje téměř se stejným soucitem jako vězně.
Rozmarné léto
Rozmarné léto má skromný děj a soustředí se na tři muže středního věku, kteří touží po krásné asistentce potulného kouzelníka.
Film však vyvolává nádherný pocit, jako by člověk seděl za krásného českého letního odpoledne s přáteli a popíjel.
Rozmarné léto se pro mě stalo obrazem hořkosladké pomíjivosti léta.
Vesničko má středisková
Vesničko má středisková je v mnoha ohledech filmem o dvojici.
Otík, kterého hraje maďarský herec János Bán, je mentálně postižený pomocník, vždy pod neochotným dohledem svého opatrovníka a spolupracovníka pana Pávka, kterého ztvárnil zesnulý slovenský herec Marián Labuda.
Oscarová Vesničko má středisková je okouzlující, hřejivá komedie o vztahu mezi postiženým mladým mužem a jeho dlouhodobě trpícím sousedem a spolupracovníkem.
Menzel nevynechá jedinou příležitost, aby vyzdvihl přednosti života na venkově oproti životu ve velkém městě.
Hrušínský zde pronáší dlouhé veršované pasáže o krásné krajině a připomíná vesničanům, že život není tak špatný, když mají pivo, lesy a krásné dívky, které následují městský trend nenosit podprsenku.
Čtenáři označili Vesničko má středisková za nejlepší českou komedii.
Věra Chytilová: kritika panelového života
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště
Film Panelstory režisérky Věry Chytilové je zásadní kritikou státních projektů hromadné bytové výstavby a intimním portrétem nedokonalého života nových nájemníků.
Jde o klasický film z komunistické éry o mladých rodinách, které si kupují byty v nových výškových domech vyrůstajících na okrajích měst, aby zjistily, jak špatně jsou postavené a že lesklé, zbrusu nové byty se ne vždy promění v lesklý, zbrusu nový život.
Film zachycuje mladé rodiny, které si pořizují byty v nových panelových domech, ale místo očekávaného pohodlí nacházejí stavební nedostatky, chaos a každodenní osobní problémy.
Surrealismus, experiment a obrazová imaginace
Valerie a týden divů
Filmy, které působí skutečně jedinečně, mě vždy ohromí a Valerie a týden divů do této kategorie rozhodně patří.
Film se formálně řadí k lidovému hororu.
Magdaléna Vášáryová v něm podává strhující výkon v divokém a rozmarném středověkém eposu režiséra Františka Vláčila.
Film se často objevuje v anketách kritiků mezi nejlepšími českými filmy, ale v osobním žebříčku stojí poměrně nízko kvůli své chladné a odtažité atmosféře.
Úchvatná kvalita filmařské práce je nepochybná, film mě však nedokáže zcela vtáhnout.
František Vláčil natáčel přibližně dva roky v exteriérech, takže herci a štáb si užívali jen o málo větší pohodlí než postavy příběhu.
Rozměry dialogu
Legendární surrealistický filmař Jan Švankmajer je tak významnou osobností, že v žádném přehledu nelze vynechat alespoň jedno z jeho děl.
Rozměry dialogu jsou krátké, názorné, vulgární, odpudivé, vtipné a především podnětné.
Švankmajerův styl bývá agresivní a znepokojivý, ale v tomto krátkém formátu zůstává výrazně působivý.
Komediální tradice 70. let
Báječní muži s klikou
Oldřich Lipský jako by si vzal za úkol udržovat své krajany v dobré náladě i v temných dobách - od westernové parodie Limonádový Joe aneb Konská opera až po příběh vyprávěný pozpátku Happy End.
Jeho filmy jsou zábavné výpravy prošpikované makabrózními prvky a občasným nádechem skutečné melancholie.
České filmové žebříčky by bylo možné sestavit téměř výhradně z titulů Oldřicha Lipského, včetně osobních favoritů, jako jsou Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo 6 medvědů s Cibulkou.
Vrchní, prchni!
Vrchní, prchni! je populární groteskní komedie, na níž spolupracovali režisér Ladislav Smoljak a scenárista Zdeněk Svěrák.
Vypráví příběh sexuálně závislého vedoucího knihkupectví, který se převléká za číšníka, aby podváděl hosty v restauracích a vydělal si na živobytí.
Základní myšlenka spočívá v tom, že Dalibor vystupuje jako číšník, žádá zákazníky o zaplacení a peníze si nechává.
Podvod ho však přivádí do stále komplikovanějších situací.
Film může při čistě optice hnutí #MeToo působit problematicky, protože hlavní postava má k dokonalosti daleko, v některých momentech je však velmi vtipný.
Slunce, seno, jahody
Je pochopitelné, že někteří diváci považují zařazení tohoto filmu do osobního žebříčku za šílenství.
Lidé buď komedii režiséra Zdeňka Trošky opravdu milují, nebo ji opravdu, opravdu, opravdu nenávidí.
Film podle některých názorů zachycuje venkovské Čechy až příliš přesně a právě proto může být části publika nepříjemný.
Rozhodně nejde o velké umělecké dílo, ale jako kulturní dokument je důležitý.
Slunce, seno, jahody je mimořádně hlasité, hrubé a hloupé.
Jedna scéna například ukazuje senilní stařenu, která se snaží před panovačnou dcerou ukrýt výkal.
To je celý vtip.
Film má však přímočarost, která může působit osvěžujícím dojmem ve srovnání s rozvláčným tempem mnoha českých filmů.
Filmy o společnosti, morálce a politice
Hoří, má panenko
Po filmech Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus bylo přirozené chtít poznat také ranější českou tvorbu Miloše Formana.
Hoří, má panenko je mistrovské dílo.
Film vykresluje člověka jako oběť větší tragikomické hry - politické, biologické nebo kosmické - kterou nakonec nedokáže uniknout ani ovládat.
Černí baroni a korupce
Temná klasika z období komunismu režiséra Víta Olmera sice není „velkým“ filmem, přesto se dlouho před sametovou revolucí odvážila tvrdě podívat na korupci v komunistické Praze.
Film byl uveden, poté zakázán a následně znovu uveden, ale široce koloval v undergroundu na videokazetách.
Obsahuje snad nejlepší - nebo nejhorší - použití soundtracku skupiny Frankie Goes to Hollywood v dějinách filmu.
Bony a klid
Bony a klid je podivná výprava do podsvětí pozdně komunistické Prahy.
Film zachycuje prostředí překupníků, nelegálního obchodu a života na hraně oficiální společnosti.
Eva, kterou hraje Veronika Jeníková, patří k výrazným postavám tohoto světa.
Pouta
Pouta nabízejí hyperrealistickou noc plnou alkoholu a temné atmosféry.
Rozzuřený příslušník StB Antonín Rusnák sedí vpravo a hraje ho Ondřej Malý.
Česká komedie a každodenní absurdita
Jáchyme, hoď ho do stroje!
Smoljakovské komedie patří podle jedné ankety mezi krále filmů 70. let.
Jáchyme, hoď ho do stroje! je jedním z titulů, které reprezentují spojení situační komiky, technokratické společnosti a absurdních nedorozumění.
Marečku, podejte mi pero!
Marečku, podejte mi pero! patří mezi nejvýraznější české komedie spojované s autorskou dvojicí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák.
Film zachycuje návrat dospělých lidí ke školní výuce a těží z rozporu mezi pracovní autoritou, věkem a školní disciplínou.
Mach a Šebestová k tabuli!
Mach a Šebestová k tabuli! patří mezi tituly, které se objevují v přehledech oblíbených českých filmů.
Pohádky a fantastická tvorba
Tři oříšky pro Popelku
Pohádky mají v českém prostředí mimořádné postavení, zejména kolem Vánoc, kdy se filmy jako Tři oříšky pro Popelku stávají tradičním rodinným programem místo typicky západních vánočních filmů, jako je Sám doma.
Popelka v podání Libuše Šafránkové překonává rozdíl mezi neposkvrněnými, poddajnými naivkami klasických disneyovských princezen a moderními postmoderními interpretacemi.
Jistě promarní svá tři přání na krásné šaty, ale rozhodně nepadne princi k nohám, aniž by ho nejprve podrobila zkoušce.
Adéla ještě nevečeřela
Existuje jen málo českých filmů, které vyvolávají stejný pocit čisté, pošetilé radosti jako bláznivá, kýčovitá sci-fi komedie Oldřicha Lipského.
Stejně jako u nejlepších frašek se děj stupňuje řadou nehod a nedorozumění a vrcholí dlouhou sérií komických situací v Hitlerově bunkru.
Bez prozrazování příliš velké části děje lze zmínit záměnu kufrů, zelené obličeje a návštěvníky cestující časem.
Kráska a zvíře
Příběh může být starý jako lidstvo samo, ale jen málokterá verze je tak děsivá jako intenzivně temná a atmosférická adaptace Juraje Herze.
Část věnovaná Krásce může být nejslabším aspektem filmu, ale Zvíře je skutečně děsivé a psychotické.
Herzova vize rozhodně není určena dětem a vytváří ponurý pop-gotický tón někde mezi hororovými filmy studia Hammer a Andrewem Lloydem Webberem.
Další výrazné filmy spojené se sedmdesátými léty
Panelstory a filmová kritika společnosti
Film Věry Chytilové zůstává jedním z nejpřesnějších obrazů života v nových panelových sídlištích, kde se architektonický pokrok střetává s nekvalitní výstavbou, sousedskými konflikty a osobní frustrací.
Žerty a paradoxy normalizace
České filmy 70. let často neútočí na politický systém přímo, ale ukazují jeho důsledky v každodenních situacích.
Korupce, poslušnost, společenský tlak, rodinné konflikty, rozdíl mezi městem a venkovem i potřeba uchovat si vlastní důstojnost se objevují v komediích stejně jako v dramatech.
Právě tato schopnost převést velké historické a politické problémy do obyčejných životních situací patří k největším přednostem české kinematografie.
Jak vybírat české filmy z tohoto období
Divák, který chce českou kinematografii poznat systematicky, může začít komediemi Jiřího Menzela, Ladislava Smoljaka, Zdeňka Svěráka a Oldřicha Lipského.
Pro hlubší pohled na komunistickou společnost jsou vhodné Panelstory, Skřivánci na niti a Bony a klid.
Surrealistickou a experimentální linii představují Valerie a týden divů a tvorba Jana Švankmajera.
Pro rodinné sledování zůstávají přirozenou volbou české pohádky, především Tři oříšky pro Popelku.
Česká filmová databáze poskytuje podobně jako IMDb přehled nejlépe a nejhůře hodnocených filmů.
V celém seznamu 300 nejlepších filmů ČSFD tvoří české tituly přibližně 20 procent.
Například Marketa Lazarová Františka Vláčila byla v anketě českých filmových kritiků v polovině prvního desetiletí 21. století zvolena nejlepším českým filmem všech dob a ve Spojených státech se jí dostalo vydání Criterion Collection.
Podle hodnocení českých diváků však získala 82 procent a do tohoto seznamu se nevešla.
Jedna anketa označila smoljakovské komedie za krále filmů 70. let.
Mezi často uváděné české tituly dále patří Vrchní, prchni!, Marečku, podejte mi pero!, Mach a Šebestová k tabuli!, Vesničko má středisková a Čtyři vraždy stačí, drahoušku.
Filmy, které ukazují širší vývoj české kinematografie
Přehled českých filmů často zahrnuje také díla z pozdějších desetiletí, protože pomáhají sledovat, jak se témata a filmové postupy 70. let promítly do porevoluční tvorby.
David Ondříček svým výrazně vlivným filmem nastavil standard pro ansámblové kroniky života lidí kolem dvaceti let, které se na čas staly stálicí porevoluční české kinematografie.
Hořkosladký příběh Miloše Formana o neopětované lásce mezi naivní dívkou z malého průmyslového města a kultivovanějším pražským protějškem zachycuje nevinnost i beznaděj šedivých dnů poloviny 60. let.
Lásky jedné plavovlásky patří k ikonickým filmům nové vlny a scéna katastrofálního večírku, na který vedoucí továrny pozve starší záložní vojáky, se stala jednou z nejznámějších sekvencí českého filmu.
Hvězdou filmu je Hana Brejchová.
Jiří Menzel vytvořil ve filmu Ostře sledované vlaky příběh, v němž mladý Miloš citlivě otevírá téma předčasné ejakulace se starší ženou, zatímco ona něžně hladí krk husy.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský nabídli komický, ale nemilosrdný pohled na německou okupaci za druhé světové války a na Čechy, kteří spolupracovali s nacisty.
Hřebejk později navázal na úspěch Pelíšků černou komedií Musíme si pomáhat, která vypráví napínavý příběh manželů ukrývajících za druhé světové války židovského přítele a kolegu před nacisty.
Jeho další film Pelíšky spojuje válčící sousedy, rodinné konflikty a komunismus v mimořádně působivém komediálním dramatu.
Jedna z nejsilnějších stránek filmu spočívá v tom, že divák má na konci pocit, jako by tyto lidi skutečně znal.
Talentovaná dvojice otce a syna Zdeňka a Jana Svěrákových obnovuje snadný, věčný půvab starších českých filmů, jako jsou Lásky jedné plavovlásky nebo Ostře sledované vlaky, aby vyprávěla příběh skupiny neukázněných chlapců a jejich nového učitele.
Když se poprvé objevil oscarový příběh Jana Svěráka o stárnoucím českém svobodném mládenci a roztomilém ruském chlapci, diváci ho vítali jako film, který pomohl zachránit mezinárodní pověst české kinematografie.
Film dnes může působit poněkud přeslazeně, přesto stojí za zhlédnutí díky nádherným záběrům Prahy, která měla představovat předrevoluční město.
České filmy 70. let tak nelze vnímat izolovaně: jejich komediální tón, zájem o obyčejné postavy, ironie i práce s historickou pamětí pokračovaly v české kinematografii i po roce 1989.