Arnošt Lustig v New Yorku: český spisovatel, holokaust a odkaz v USA

Arnošt Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, kteří se ve své tvorbě věnovali holokaustu, druhé světové válce a otázkám lidské důstojnosti.

Jeho život a dílo jsou spojeny s Prahou, Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem, Izraelem i Spojenými státy. V americkém prostředí se stal nejen uznávaným autorem, ale také univerzitním profesorem, scenáristou a výraznou osobností české kultury.

Arnošt Lustig - základní životopisná data

Dětství v Praze a zkušenost s nacistickou perzekucí

Arnošt Lustig se narodil v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské čp. 137.

Pocházel z rodiny malého obchodníka.

Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid).

Poté se vyučil krejčím.

Arnošt Lustig (21. 12. 1926 - 26. 2. 2011) byl prozaik, scenárista, novinář a vysokoškolský pedagog, který celou svou uměleckou tvorbu věnoval připomínce obětí holocaustu.

Patří k nejvýznamnějším světovým autorům v této oblasti.

Věnovat se mu rozhodl po zkušenostech celé rodiny, která byla během nacistického „konečného řešení židovské otázky“ - vyvraždění židovského národa v Evropě - transportována z Prahy do Terezína a odtud do Osvětimi.

Terezín, Osvětim a Buchenwald

Dne 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína, kde se mimo jiné setkal s Petrem Ginzem (1928-1944) a jeho hodnotným chlapeckým časopisem Vedem.

Později prošel i dalšími koncentračními tábory - Osvětimí a Buchenwaldem.

Arnošt Lustig byl z Osvětimi odvezen na práci do koncentračního tábora v Buchenwaldu, pobočného tábora Meuselwitz.

V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze.

Holokaust přežila jen jeho matka a sestra.

Jeho otec byl po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 hned transportován do plynové komory, protože mu bylo 52 let a nosil brýle.

Tam byl zavražděn jeho otec Emil.

Matka Emílie a sestra Hana odtud vlakem smrti převezli do Mauthausenu, kde byly osvobozeny.

Proč začal psát o holokaustu

Lustigova díla se již od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války.

Mnozí lidé nedokázali uvěřit, čím si Arnošt Lustig prošel, a proto začal psát.

Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu.

Jeho dílo patří ke světovému literárnímu dědictví.

Jeho tvorba vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů a má podobu osobní zpovědi.

Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tehdejší dobu.

Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí, kteří jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní.

Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní.

Příběhy jsou zpracovány jako povídky nebo novely a první vznikaly již v 1. pol. 50. let.

Své příběhy neustále přepracovával.

Již od svých prvních próz soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračním táboře.

Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá smysl lidství a podstatu lidského bytí.

Studium a novinářské začátky

Po osvobození začal v Praze studovat obchodní akademii, na podzim 1945 přešel na Vysokou školu politických a sociálních věd, kde studoval novinářství.

Po válce, v roce 1946, studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal přispívat do novin a časopisů.

Absolvoval ji v roce 1950, titul Ing. získal v roce 1954.

Od roku 1946 začal publikovat jako novinář v Mladé frontě, Zemědělských novinách, v Židovském věstníku.

Publicistickými, posléze i prozaickými texty přispíval do periodik Československý novinář, Československý voják, Hlas revoluce, Host do domu, Kultura, Kulturní tvorba, Květen, Lidové noviny, Literární listy, Literární noviny, Mladá fronta, Mladý svět, Národní osvobození, Nové knihy, Nový život, Obrana lidu, Orientace, Partyzán, Plamen, Ročenka Židovských náboženských obcí, Rudé právo, Směr, Svět v obrazech, Tvorba, Věstník Židovských náboženských obcí, Zemědělské noviny aj.

Izrael, rozhlas a film

Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce.

Roku 1948 odjel poprvé do Izraele jako dopisovatel z bojů První izraelsko-arabské války, podruhé v roce 1949 z pověření Československého rozhlasu.

Po návratu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, přičemž se velmi spřátelil s Františkem R. Krausem a stal se jeho žákem.

V Československém rozhlase v letech 1950-1958 pracoval jako reportér a režisér.

Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Československého filmu (Barrandov).

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání.

Milada Horáková a osobní reflexe komunistického období

„Pamatuji se na to velmi dobře a dodneška mě to straší. V rozhlase jsem pracoval s Aškenazym a Pavlem a najednou nás svolali. Přišel soudruh z Ústředního výboru KSČ a řekl nám, že existuje zrádce a škůdce lidově demokratického režimu, že je paní Horáková členkou spiknutí několika lidí, a proto že dostala trest smrti.

Hlasování proběhlo už po procesu a Arnošt Lustig se Hvížďalovi přiznal, že jej vůbec nesledoval.

„Protože mě tehdy nic nezajímalo, chtěl jsem jen psát. A učit se psát.

„Tenkrát podobné schůze měly mechanické, strojové rituály. Já osobně vůbec neměl tušení, kdo je Milada Horáková. To jméno jsem na schůzi Československého rozhlasu slyšel poprvé.

Teprve když přišel domů, byl sám se sebou a uvědomil si, že souhlasil s popravou člověka, kterého vůbec neznal.

„Teprve když jsem přišel domů, byl sám se sebou, řekl jsem si: Člověče, jak můžeš zvednout ruku, že souhlasíš s popravou člověka, kterého vůbec neznáš?“

Odchod z Československa a život ve Spojených státech

V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig s rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii.

Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Do Prahy se už s manželkou a dětmi nevrátili.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 musel Československo opustit.

Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli.

V roce 1970 se usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu.

V americkém exilu, kam odešel s manželkou Věrou Weislitzovou, synem Josefem a dcerou Evou, začal v roce 1973 vyučovat Tvůrčí psaní a Dějiny filmu druhé světové války na The American University ve Washingtonu.

V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem.

Jako profesor pokračoval ve výuce i v řadě letních literárních kursů při návratech do Československa po roce 1989.

Arnošt Lustig a New York

New York sehrál důležitou roli v anglickém a mezinárodním šíření Lustigova díla.

První kniha vyšla v letech 1961-1962 v anglickém překladu v Londýně a v New Yorku.

V češtině a četných překladech poté vyšla ve světě ještě několikrát.

Jeho prózy byly překládány do 30 jazyků.

Jeho dílo zahrnuje přes třicet románů, novel a povídkových sbírek i několik knih literatury faktu, esejů a filozofických úvah.

Jeho povídky byly vybrány do reprezentativních amerických antologií.

Dostalo se mu cti číst vlastní tvorbu v Bílém domě i v Kongresu USA.

Podle anglické podoby Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byl Lustig navržen na americkou Národní knižní cenu, ale nemohl ji dostat, protože ještě nebyl občanem USA.

Byl několikrát nominován na Nobelovu i Pulitzerovu cenu.

Anglický překlad románu Krásné zelené oči se v roce 2003 stal v Londýně bestsellerem, za měsíc duben se ho prodalo 40.000 výtisků.

Národní knihovna USA vybrala román mezi dvanáct nejlepších knih vydaných v roce 2003.

„Arnošt's Journey“ v Českém centru New York

České centrum New York představilo další večer se současnou českou autorkou Markétou Pilátovou.

Markéta Pilátová při této příležitosti představila svou novou knihu pro děti o Arnoštu Lustigovi, českém spisovateli a přeživším holokaustu, nazvanou „Arnošt's Journey“.

Markéta Pilátová napsala knihu na základě rozhovorů s dcerou Arnošta Lustiga Evou Lustigovou.

„Arnošt's Journey“ je ilustrovaný román v obrazech určený starším dětem i dospělým.

Kniha vypráví důležité okamžiky života Arnošta Lustiga, humanisty a jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů, kteří byli svědky holokaustu.

V patnácti letech byl deportován do koncentračního tábora Terezín, následně do Osvětimi a Buchenwaldu.

Zbytek života strávil psaním o této zkušenosti - v próze, esejích, rozhovorech a scénářích k mezinárodně oceňovaným hraným filmům.

Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu a působil také jako univerzitní profesor.

Grafický román představuje nejdůležitější okamžiky Lustigova života, které mohly být zásadní nejen pro něj, ale také pro jeho děti Evu a Josefa.

Markéta Pilátová a kniha o Lustigovi

Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka, překladatelka a novinářka.

Studovala románská studia a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde šest let působila jako odborná asistentka.

Dva roky pracovala jako lektorka českého jazyka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku, poté dlouhodobě působila v Argentině a Brazílii, kde vyučovala potomky českých emigrantů.

Jako novinářka píše především pro týdeník Respekt, v němž byla také nějaký čas zaměstnána.

V současné době trvale žije v České republice.

Je autorkou řady románů, povídek, básní a knih pro děti.

Nejvýznamnější literární díla

Noc a naděje

Od prvních dvou sbírek povídek Noc a naděje (1957) a Démanty noci vydanými v roce 1958 bylo zřejmé, že se objevil mimořádně nadaný autor.

Následovaly knihy Ulice ztracených bratří, Můj známý Vili Feld, Noc a den.

Démanty noci

Démanty noci, 1958 - devět povídek.

Kniha obsahuje povídku „Tma nemá stín“, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie.

Kniha byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta.

Jeho první sbírka povídek Night and Hope byla vydána v roce 1958, stejně jako jeho povídka o dvou židovských chlapcích, kteří uprchnou z vlaku jedoucího do Osvětimi.

Tato povídka byla adaptována Janem Němcem ve filmu Démanty noci (1964), jednom z raných filmů české nové vlny, který dosáhl mezinárodního úspěchu.

Dita Saxová

Válečnou tematiku neopouští ani v rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová.

Novela Dita Saxová (1962) se stala námětem pro filmové zpracování.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 - novela podle skutečné události v Itálii roku 1943.

Němci na Sicílii zajmou bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkou záchrany z nich vymámí peníze, ožebračí je a pošlou je spolu s mladou tanečnicí Kateřinou do plynové komory.

Novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou se po vydání v roce 1964 stala celosvětovým bestsellerem.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou vypráví příběh dvaceti amerických židovských podnikatelů, které nacisté po pádu Mussoliniho v roce 1943 zajmou v Itálii a pošlou do Osvětimi.

Je jim řečeno, že za poplatek mohou být vyměněni za vysoce postavené nacistické válečné zajatce.

Když jeden z členů skupiny vykoupí svobodu mladé židovské dívky, připojí se k transportu, který pod velením důstojníka SS Brenskeho projíždí polským a německým venkovem.

Tragikomická fraška končí v osvětimských sprchách, kde je Kateřina nucena svléknout se, vytáhne pistoli od důstojníka SS a zastřelí ho, což vede ke smrti všech v přívalu kulek.

V roce 1965 Lustig napsal a natočil televizní verzi své novely pro československou televizi, na níž spolupracoval s Antonínem Moskalykem.

Televizní inscenace natočená černobíle zmenšuje počet podnikatelů na šest, kteří jsou nejprve vězněni na neznámém místě.

Od začátku Brenske nabízí dohody, pokud zaplatí: nejprve za cestu vlakem do Hamburku, potom za právo nastoupit na loď a nakonec za vlastní život.

Nacistický velitel je překvapivě nejzajímavější postavou, protože vždy klidně mírní napětí, uklidňuje obavy, omlouvá se za byrokratické postupy, lže a nikdy neříká pravdu.

Židovské oběti jsou hereckými výkony individualizovány, jejich společný osud je však sjednocuje v zoufalém lpění na posledním paprsku naděje.

Film se tak stává podobenstvím osudu evropských Židů za nacismu, z nichž mnozí šli na smrt bez protestu či vzpoury.

Miláček

Miláček, 1968 - román, ve kterém zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu.

Jde o milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě.

Očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války.

Většina vydaného nákladu byla zničena.

Nové, doplněné vydání vyšlo v ČR v roce 2009.

V americkém exilu vydal v nakladatelství manželů Škvoreckých 68‘Publishers v Torontu česky román Miláček (1973).

Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.

Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 - novela.

Je to příběh osiřelé židovské dívky, která se nechce dostat do Osvětimi, a proto se v Terezínském ghettu živí prostitucí.

Text je stylizován jako její deník a vydalo jej Sixty-Eight Publishers.

V Torontu vyšel román Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. - Nemilovaná (1979).

Trilogie Colette a Krásné zelené oči

Po návratu z exilu vydal Trilogii Colette: Dívka z Antverp, Tanga: Dívka z Hamburku a Lea, dívka z Leeuwardenu (1992).

Vydal také novelu Dům vrácené ozvěny (1994) a knihu Kamarádi (1995).

K nejlepším jeho prózám spolu s Ditou Saxovou a Modlitbou pro Kateřinu Horovitzovou zařadil román Krásné zelené oči (2000).

Anglický překlad vyšel v roce 2003.

Filmové a televizní adaptace

Lustigovy prózy se staly předlohou televizních inscenací: Modrý den (1962, režie Eva Sadková, scénář E. S. a A. L.; 1994, režie a scénář Eva Sadková), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, režie Antonín Moskalyk, spolupráce na scénáři Vladislav Čejchan).

Sám, případně s režiséry, napsal scénáře k filmům Transport z ráje (1962, režie Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, režie Jan Němec), Dita Saxová (1967, režie Antonín Moskalyk) a Colette (2013, režie Milan Cieslar, scénář A. L., M. C. a Ladislava Chateau).

Podle jeho povídek vznikly v 60. letech studentské snímky Sousto (1960, režie a scénář Jan Němec), Ďábelská jízda na koloběžce (1963, režie a scénář Dušan Klein) a Králíček (1961, režie Dušan Klein, scénář D. K. a Vladimír Körner).

Roku 1985 napsal Lustig spolu s Nelsonem E. Breenem a Davidem Altshulerem scénář ke krátkému televiznímu dokumentu The Precious Legacy (Vzácné dědictví), režie Dan Weismann, USA, za nějž obdržel cenu EMMY.

Je autorem scénáře filmu Listopad (2014, režie Garry Griffin).

Je také autorem námětu a spoluautorem scénáře celovečerního česko-amerického dokumentárního filmu o Thomasi Haslerovi, nemanželském synovi Karla Hašlera, Písničkář, který ještě nezemřel (2007).

Svou pozdní hereckou premiéru si odbyl ve filmové komedii Líbáš jako Bůh (2009, režie Marie Poledňáková).

Dokument o něm natočil pro televizní cyklus GEN (1993) Jan Němec.

Americké působení a veřejný význam

ABOUT ARNOŠT LUSTIG (1926-2011): Novelist, screenwriter, journalist, and educator.

Je jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších autorů 20. století.

Jeho odkaz a osobní příběh jsou mimořádné v evropském i světovém kontextu.

Jeho díla, přeložená do 30 jazyků, zahrnují přes třicet románů, novel a povídkových sbírek i několik knih literatury faktu, esejů a filozofických úvah.

Jeho psaní mu vyneslo nominace na Nobelovu a Pulitzerovu cenu i nominaci na International Man Booker Prize za dlouhodobý přínos světové literatuře.

Zanechal po sobě také řadu scénářů celovečerních filmů.

Za nacistů byl třikrát odsouzen k trestu smrti, jednou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody československými komunisty a ve své vlasti byl více než dvacet let zakázaným autorem.

Jako přeživší šoa - nebo možná právě proto - miloval lidi a věřil v život, spravedlnost, kamarádství, odvahu a důstojnost.

Po návratu do Prahy se v roce 1990 stal čestným presidentem nově založené Společnosti Franze Kafky.

Ocenění a uznání

• Čestné občanství Prahy 2 (2006)
• Artis Bohemiae Amicis (2006)
• Cena Franze Kafky (2008)
• Cena Karla Čapka (cena PEN klubu)
• Medaile Za zásluhy I.
• Cena EMMY za dokument The Precious Legacy
• Cena za celoživotní dílo od Americké akademie umění v roce 2004

České centrum PEN klubu ho v roce 1996 vyznamenalo Cenou Karla Čapka.

Americká akademie umění mu v roce 2004 udělila cenu za celoživotní dílo.

V roce 2008 získal Cenu Franze Kafky.

V roce 2000 obdržel Medaili Za zásluhy I.

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga.

Odkaz Arnošta Lustiga po roce 2011

Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011 v Praze ve věku 84 let.

Příčinou úmrtí byl non-Hodgkinův lymfom.

Byl pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech.

Po jeho smrti v roce 2011 se Lustigovy knihy dočkaly i divadelních zpracování.

Již v roce 2012 se konala premiéra divadelní adaptace románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

Adaptace se stala součástí unikátního projektu Vlak Lustig, který během let 2012-2016 navštívil 35 měst v České republice, Polsku a na Slovensku.

Ve speciálně upraveném divadelním vagonu se na železničních stanicích odehrály desítky představení, přednášek, koncertů a veřejných debat.

Celkem se projektu Vlak Lustig zúčastnilo na 30 tisíc diváků a posluchačů vzdělávacích programů.

Od roku 2017 je divadelní vagon součástí stálé expozice Centra studií genocid Terezín v Dělostřeleckých kasárnách hlavní terezínské pevnosti, kde se pravidelně konají divadelní, hudební a další kulturní vystoupení.

Literární a historická paměť v New Yorku

New York připomíná Arnošta Lustiga jako českého autora, který dokázal osobní zkušenost s nacistickým pronásledováním proměnit v literaturu s mezinárodním dosahem.

Jeho přítomnost v americkém kulturním prostoru souvisela s překlady jeho děl, veřejnými čteními, univerzitním působením, filmem a aktivitami českých kulturních institucí.

Večer v Českém centru New York věnovaný knize „Arnošt's Journey“ ukázal, že Lustigův příběh není určen pouze odborníkům nebo čtenářům historické prózy.

Ilustrovaný román Markéty Pilátové přibližuje jeho život starším dětem i dospělým a propojuje rodinnou paměť s připomínáním holokaustu.

Arnošt Lustig tak zůstává v New Yorku i v širším americkém prostředí přítomen nejen jako autor knih o minulosti, ale také jako symbol literatury, která hájí lidskost, odvahu a důstojnost.

tags: #arnost #lustig #new #york