Prezidentská demise v USA v roce 1974 a hotelové místo atentátu na Ronalda Reagana

Když republikán Richard Nixon 9. srpna 1974 podepsal pod tlakem důkazů svou rezignaci, bylo to poprvé v dějinách Spojených států amerických, kdy se prezident předčasně zřekl svého úřadu.

Washington - Richard Milhous Nixon, jediný americký prezident v historii Spojených států, který na svůj úřad rezignoval, zemřel 22. dubna 1994. Během dvou nedokončených období v Bílém domě se mu podařilo normalizovat do té doby neexistující vztahy USA s Čínskou lidovou republikou a podepsat smlouvu o omezení strategických útočných zbraní SALT 1 s někdejším SSSR. Jeho politické úspěchy ale zůstávají ve stínu aféry Watergate, která ho nakonec stála prezidentské křeslo.

Richard Nixon a cesta do Bílého domu

Nixonova politická kariéra, od kandidatury do Sněmovny reprezentantů v roce 1946, byla založena na využívání strachu z komunismu a apelování na „tradiční americké hodnoty“.

Prezidentské volby roku 1960 skončily o vlásek vítězstvím J. F. Kennedyho. Nixonův velký návrat přišel na konci šedesátých let, kdy se stal hlasem „mlčící většiny“ proti aktivistickému hnutí, které označovalo Ameriku za imperialistický a rasistický stát.

Nixon úspěšně kandidoval na post amerického prezidenta v roce 1968. Do prezidentské kampaně v roce 1968 vstoupil s vizí, že jako jediný dokáže ukončit vietnamskou válku „důstojným mírem“ a udělat pořádek na kampusech i v ulicích.

Avšak přes tuto rétoriku, s níž slavil vítězství nad rozštěpenými demokraty, také za jeho prezidentství federální administrativa narůstala.

Zahraniční politika, Vietnam a druhé volební vítězství

Za svou prioritu považoval zahraniční politiku, spolu s poradcem a později ministrem zahraničí Henrym Kissingerem se chápali jako reálpoliti­ci zaměření na národní zájmy, kteří Spojené státy vedou bez ideologických a morálních faktorů.

Nixon začal nejprve snižovat počet amerických vojáků ve Vietnamu. Již v červnu 1969 navíc začalo stahování 550 000 amerických vojáků z Vietnamu.

Nixon však nechtěl Asii opustit poražen, takže zároveň válku eskaloval bombardováním Kambodži a leteckými útoky na Hanoj.

Když bylo v lednu 1973 v Paříži podepsáno příměří, jen stěží šlo o „důstojný mír“ - ve skutečnosti nechal prezident jihovietnamský režim napospas komunistům.

V roce 1973 se mu je dokonce podařilo stáhnout úplně. Nixonova éra představovala mírové soužití se Sovětským svazem a uvolnění Studené války. Nixon byl také prvním prezidentem, který navštívil nejen svého východního rivala, ale také zavítal do Číny.

Přesto bylo duo Nixon-Kissinger vnímáno jako mírotvorné a také díky tomu Nixon na podzim 1972 suverénně vyhrál prezidentské volby. I vzhledem ke slabému protikandidátovi se jednalo o největší vítězství, jaké kdy představitel republikánů dobyl.

Watergate: od vloupání ke státní krizi

Kromě rostoucích cen ropy totiž celé druhé prezidentské období stále silněji ovlivňovala aféra Watergate.

Nixonovy úspěchy nakonec zastínil řetěz tajných a ilegálních aktivit jeho spolupracovníků. Vloupání do luxusního kancelářského a hotelového komplexu Watergate ve Washingtonu v červnu 1972 bylo jedním z článků tohoto řetězu.

Americký tisk však odhalil, že v předvolebním boji v roce 1972 bylo s Nixonovým vědomím umístěno odposlouchávací zařízení do ústředí konkurenční Demokratické strany.

Předcházely mu mnohé špinavé triky, například zneužívání FBI či daňových úřadů k diskreditaci politické konkurence.

Obklopen poklonkovači, mezi něž patřili šéf štábu Bílého domu Harry R. Haldeman a vnitropolitický koordinátor John Ehrlichman, přestal rozeznávat hranice mezi legitimní opozicí a podvratnou činností.

Vzniklo také tajné uskupení „instalatéři“, jejichž úkolem bylo zabránit únikům choulostivých informací do tisku.

Pentagon Papers a zneužívání státních institucí

Když však přesto v červnu 1971 začaly New York Times zveřejňovat tajnou studii ministerstva obrany o počátcích americké účasti na válce ve Vietnamu (Pentagon Papers), Nixona popadl vztek.

Chtěl zdiskreditovat informátora listu, bývalého spolupracovníka Národní bezpečnostní rady Daniela Ellsberga.

Během volebního roku 1972 zahájili bývalí agenti CIA a FBI, konkrétně E. Howard Hunt a G. Gordon Liddy, skrytou kampaň podněcující ke sporům a zmatkům v táboře demokratů.

Neustálé snahy o diskreditaci oponentů zahrnovaly i špehování senátora Edwarda Kennedyho nebo plán na odcizení tajných vládních dokumentů o vietnamské válce a kompromitaci administrativy někdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona.

Nixon to viděl přímočaře: „Vloupejte se tam a seberte ty složky.“

Vloupání v komplexu Watergate

Také vloupání do ústředí Demokratického národního výboru v komplexu Watergate je spjato s předvolební kampaní roku 1972.

„Instalatéry“ do kanceláře umístěné odposlouchávací mikrofony ale nefungovaly, a při pokusu o jejich výměnu bylo 17. června 1972 pět vetřelců překvapeno hlídačem a zatčeno.

O něco později policie zjistila, že v pozadí akce stáli Hunt a Liddy.

Ačkoli Nixon Watergate označil za „třetiřadé vloupání“, obával se, že vyšetřování povede k odhalení dřívějších, mnohem závažnějších nezákonných aktivit Bílého domu.

Krycí operace měla zprvu úspěch a Watergate se naštěstí pro Nixona skutečně nestala tématem vrcholící volební kampaně.

Vyšetřování a rozpad prezidentské podpory

Vloupání tak vyšlo na světlo především díky vytrvalé snaze reportérů Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina a také vlivem neúnavného šťourání soudce Johna J. Sirica.

James McCord byl prvním z mnoha udavačů a kajícníků v melodramatu, které se rozvinulo během následujících dvou let a už v roce 1976 dostalo ikonickou filmovou podobu Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích.

Na začátku roku 1973 začala krycí operace nabírat trhliny mimo jiné v důsledku eskalujících požadavků na peníze za mlčení, které proudily například rodině E. Howarda Hunta.

V březnu 1973 proběhla schůzka, při níž Dean varoval Nixona, že v Bílém domě bují „rakovina“, tedy že aféra a snaha ji zakrýt ničí důvěru a morální integritu prezidentství zevnitř.

Na konci dubna 1973 Nixon přijal „rezignace“ Haldemana a Ehrlichmana a propustil Deana. O pár dní později nervózně ujišťoval v televizi: „Nejsem zločinec.“

Jeho snaha tvářit se jako neviňátko a neustále odvádět pozornost veřejnosti od skandálu tím, že poukazoval na triumfy v zahraniční politice, kolidovala s televizními přenosy výslechů před zvláštním výborem Senátu, který zasedal od května 1973.

John Dean tam prezidenta nařkl, že pokus o zametení aféry pod koberec inicioval.

„Masakr sobotní noci“ a impeachment

O vydání těchto pásků se rozpoutala tuhá právní bitva mezi vyšetřovatelem Coxem a Bílým domem, jež vyvrcholila „masakrem sobotní noci“ v říjnu 1973.

Tehdy Nixon nařídil propustit Coxe, což vyvolalo vlnu veřejného pobouření.

Jestliže ještě v únoru 1973 podle Gallupova institutu souhlasilo s Nixonovou politikou 65 % dotazovaných, v srpnu to bylo už jen 31 %.

Od konce října 1973 jednal právní výbor Sněmovny reprezentantů o takzvaném impeachmentu, tedy ústavní obžalobě prezidenta z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů.

Konec přetahované nastal na přelomu července a srpna 1974.

Nejvyšší soud 24. července přikázal, aby Bílý dům vydal všechny požadované nahrávky, a právní výbor Sněmovny reprezentantů na konci července doporučil obžalovat prezidenta z porušení tří zákonů: z bránění spravedlnosti podplácením svědků a zatajováním důkazů; z užívání federálních institucí k porušování ústavních práv občanů a z odepření poslušnosti Kongresu tím, že nevydal pásky.

Rezignace 9. srpna 1974

Jasný důkaz byl na světě, ale Nixon trval na své nevině.

Ztratil však podporu i mezi svými nejvěrnějšími spojenci z řad republikánů - vedení strany mu dalo najevo, že pro zbavení úřadu by se pravděpodobně našla potřebná většina.

Osmého srpna 1974 Nixon v televizi oznámil, že následujícího dne odstoupí, protože prý ztratil politickou základnu.

Po skandálu, který vešel do politických dějin jako aféra Watergate, byl prezident nucen 9. srpna 1974 na svůj úřad rezignovat.

Předáním úřadu viceprezidentovi Geraldu Fordovi 9. srpna předešel odvolání.

Ford pak navíc amnestoval všechny trestné činy, jichž se Nixon mohl dopustit, a tím jej ušetřil i pokořujícího procesu.

Když republikán Richard Nixon 9. srpna 1974 podepsal pod tlakem důkazů svou rezignaci, bylo to poprvé v dějinách Spojených států amerických, kdy se prezident předčasně zřekl svého úřadu.

Proč Nixon odešel

Nixonův odchod z úřadu nebyl způsoben primárně politickými chybami, ale selháním charakteru.

V jeho imaginaci figurovaly liberální tisk a liberální establishment z východního pobřeží jako povýšení a nemorální aktéři, kteří do něho nespravedlivě kopou.

Nikdy nebylo prokázáno, že vloupání nařídil Nixon nebo že o něm věděl.

Avšak od samého začátku se angažoval v zakrývání faktů a použil svou moc, aby zdiskreditoval a zastavil vyšetřování.

Nejznepokojivější patrně bylo zjištění, že krádež ve Watergate byla pouze zlomkem rozsáhlejší korupce a zločinů, schválených Nixonovým Bílým domem.

Již od roku 1970 si totiž prezident najímal zpravodajské služby na sledování jeho odpůrců a otvírání jejich pošty.

Vedený Kissingerovými ujištěními, že vstoupí do dějin jako jeden z velkých prezidentů, vedl Richard Nixon až do své smrti boj za svou rehabilitaci.

Veřejnost ani historici jeho tvrzení nikdy neakceptovali a jeho jméno se stabilně nachází v poslední čtvrtině žebříčku popularity amerických prezidentů.

Nixon po odchodu z úřadu

Po abdikaci se Nixon stáhl z politiky a věnoval se psaní memoárů.

Teprve v polovině 80. let se alespoň částečně vrátil k politické práci.

Začal publikovat svá stanoviska k aktuálním mezinárodním problémům a radit v některých politických otázkách prezidentům Reaganovi a Bushovi.

Počátkem 90. let se stal čestným předsedou amerického Fondu pro demokracii a rozvoj.

Bylo mu 81 let, když 22. dubna 1994 v New Yorku podlehl následkům mozkové mrtvice.

Hotel Washington Hilton a atentát na Ronalda Reagana

Hotel Washington Hilton, kde se v sobotu střílelo, zatímco se tam americký prezident Donald Trump účastnil galavečeře s novináři Bílého domu, se v roce 1981 stal dějištěm atentátu na tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Pachatel tehdy postřelil a vážně zranil Reagana na chodníku před hotelem, když prezident po schůzce uvnitř kráčel ke své limuzíně.

Budova leží ve čtvrti Dupont Circle a od Bílého domu je vzdálená necelé dva kilometry.

Reagana před hotelem v březnu 1981 postřelil 25letý syn texaského milionáře John Hinckley do hrudi.

Prezident utrpěl vážný průstřel plic a byl převezen do Univerzitní nemocnice George Washingtona, kde podstoupil dvouhodinovou operaci.

Díky rychlé lékařské pomoci se poměrně brzy uzdravil a v úřadu byl do roku 1989.

„Lásko, zapomněl jsem se přikrčit,“ řekl podle NYT později Reagan první dámě Nancy.

Hinckley rovněž zasáhl mluvčího Bílého domu Jamese Bradyho, který kvůli tomu částečně ochrnul, agenta tajné služby a policistu.

Prezident Bill Clinton v roce 2000 pojmenoval tiskovou místnost v Bílém domě po Bradym, který zemřel v roce 2014.

Následky atentátu

Reagan měsíc po střelbě pronesl projev ke Kongresu a jeho popularita v průzkumech veřejného mínění vzrostla.

Soudy shledaly, že Hinckley byl ve stavu akutní psychózy, takže nemohl být uznán vinným.

Po procesu byl umístěn do psychiatrické kliniky, ze které byl v roce 2016 propuštěn.

V roce 2022 ho soud zbavil všech zbývajících omezení.

Hotel jako místo prezidentské bezpečnosti

Hotel Washington Hilton kromě večeře s korespondenty každoročně hostí i další významné sešlosti jako oběd s první dámou či snídaně s modlitbou za přítomnosti prezidenta.

Federální úřad pro vyšetřování (FBI) v sobotu oznámil, že po střelbě poblíž bezpečnostního stanoviště v hotelu Washington Hilton byl zadržen podezřelý útočník.

Trump spolu s dalšími vládními představiteli, kteří v té době byli v jiné místnosti, byli z galavečeře evakuováni.

Republikánský prezident se vrátil do Bílého domu v prezidentské limuzíně.

Kolem 22:30 (v neděli 4:30 SELČ) promluvil k novinářům z tiskové místnosti Jamese S. Bradyho.

„Je to nebezpečná profese,“ řekl Trump o roli prezidenta.

Podezřelým ze sobotní střelby je 31letý Cole Tomas Allen z Kalifornie.

Muž sdělil policistům, že zamýšleným cílem útoku, který mu překazili agenti tajné služby, byli představitelé Trumpovy administrativy.

Hotel President v Praze

Na nábřeží vedle hotelu Intercontinental vznikla další budova s ještě radikálnější fasádou s pohledovými betony a keramickými tvarovkami.

Tato novostavba ale byla vázaná ke stávající klasicizující budově Spolku architektů a inženýrů SIA čp. 100 (později sídlo SOF) z let 1927-28 od významného neofunkcionalistického architekta, Wagnerova žáka Františka Krásného.

Přístavba na východní straně (hotel Budovatel) byla dokončena roku 1978.

Dalším postupným krokem bylo vnitřní propojení obou domů nestejných konstrukčních výšek.

Před rokem 1989 následovala akce, při níž byla neoklasicistní fasáda SIA nahrazena zcela novou, navrženou K. Filsakem, Ludvíkem Pivoňkou a K. Filsakem ml. (hotel President) s větším prosklením a korunovanou rozměrnou plastikou z pohledového betonu od sochaře Josefa Klimeše, umístěnou v čelní poloze do náměstí.

Původní Krásného SIA, která do té doby tvořila protějšek, komplement Právnické fakulty, tak fakticky zmizela.

V jižním průčelí zůstalo zachováno pět kamenných soch od sochaře Jaroslava Brůhy z roku 1924, později odstraněné.

Solitérní objekt celkovým charakterem fasád navazuje na o málo starší dílo téhož autora, sousední hotel Intercontinental.

Při pohledu z protějšího nábřeží Vltavy oba hotely dojmově splývají.

Plastické fasády hotelu President tvoří hmoty s přiznanou betonovou nosnou konstrukcí, plochy s keramickým obkladem, ve středu východní části plastickým, pásové prosklení a zavěšené velkoplošné prosklené plochy členěné pravidelným rastrem na západní straně.

tags: #1982 #prezidentska #demise #usa #hotel