Z operačního sálu k literatuře

Kdo přečetl některou z knih Petry Dvořákové, byl zvědav na autorku. Pozvali jsme ji na únorový Literární čaj. Ze Znojma, kde žije se svými dvěma syny, přijela usměvavá, tmavovlasá, útlá mladá žena. Ochotně odpovídala na připravené dotazy, žádná otázka pro ni nebyla tabu. A tak jsme se dověděli, že vyrůstala na vesnici na Vysočině, tu krásně zpodobnila ve svém posledním románu Dědina, čtyři roky prožila v klášteře v Rajhradě u  Brna mezi sestrami utěšitelkami, kde velmi tvrdě pracovala,  vystudovala zdravotnickou školu a pracovala jako sálová sestra.

Od dětství měla vřelý vztah k poezii, který přetrvává do dneška. Zažila velmi krušné chvíle. Tragicky zahynul její partner a tříletý syn bojoval s rakovinou. Sáhla si na samé dno, ale nezničilo ji to. Dítě nemoc překonalo, nyní je to zdravý mladý muž. A právě synova nemoc ji přivedla k literatuře. Vznikla kniha rozhovorů o víře Proměněné sny.  Byla úspěšná, získala cenu Magnesia Litera.

Z vlastní zkušenosti načerpala námět i pro druhou knihu Já jsem hlad. Snažila se jí říct, že mentální anorexie je stejná závislost jako třeba alkohol nebo droga. Živé povídání o svých knihách pro děti i dospělé prokládala ukázkami četby. Podělila se s námi o informace o knize, která půjde do tisku v letošním roce. Bude z prostředí lékařského, s nímž je Petra Dvořáková stále spjatá.

Z celého jejího vystoupení čišela životní energie  a  optimismus. Řekla, že se považuje za šťastného člověka, nikdy neměla a nemá pocit křivdy. Její charisma zapůsobilo na všechny přítomné. Odcházeli jsme s pocitem, že jsme poznali nejen dobrou spisovatelku, ale především velmi cenného člověka.

Mgr. Libuše Procházková