Pozdní odpoledne, nebo podvečer?
Ať tak, či onak, vypuklo to přesně v sedmnáct a skončilo v devatenáct. Ty dvě hodiny mezi tím byly vyplněny dobrou pohodou, smíchem a veselou náladou. „Příčinou“ toho všeho byl pan doktor Václav Větvička. Přijel už dvě hodiny před svým vystoupením, a tak se šel projít po rynku, jak řekl, aby si připomněl chvíle, které ve Vyškově strávil. Do našeho města ho přivedl botanický průzkum vojenského újezdu Březina, který na počátku devadesátých let vedl. Vrátil se spokojen, náměstí prý „prohlédlo“.
Společenský sál byl zcela naplněn, lidé přicházeli s předstihem, aby obsadili dobrá místa. Na hosta se těšili a byli plni očekávání. Věřím, že ani jeden neodcházel zklamán. Vypravování se prolínalo s četbou úryvků z některých autorových knih. Přednášející sršel vtipem, zvolené pasáže z knih se vyznačovaly bystrými postřehy a humorem. Osobní vzpomínky na Františka Nepila a Miroslava Horníčka byly milým připomenutím těchto dvou umělců.
Václavu Větvičkovi bude za tři roky neuvěřitelných osmdesát. Elán, který z něj vyzařuje, temperament, s nímž prezentuje své dílo, by slušel mnohému třicátníkovi. Přejme mu (a taky sobě), aby v plném zdraví tvořil své pěkné knížky, které dovedou potěšit a zahřát srdce čtenářů.
Mgr. Libuše Procházková